APOKALYPSA

Ostré světlo mi tlačí na řasy a já pod jeho náporem zavírám oči. Jako kdybych si sedal na oblé listy. Jsou na nich kapičky vody z fontány. Je vlahý vzduch, ale vane, vane průvan odněkud z rozbitého okna skleníku. Nacházíš se v krajině snů, zelené krajině. V pozadí se zvedá balón. Kloužeš po krajině, bruslíš na ní po svých bílých chodidlech. Loudáš se směrem k pralesům svého pramládí, pramládí, které bylo ještě před tím, než jsi se narodil, a vcházíš do jeho stínu. Potkáváš obludné tvory z fantastických literatur a pitomých knížek a zjišťuješ, že sám už nejsi schopen si nic vybavit ani pamatovat. Vylezeš na nejvyšší strom a obhlížíš velikou krajinu, pokrytou jenom špičkama obludných stromů. Nad vším kotouč červeného slunce. Tohle také není z tvé hlavy, ale není nikoho, kdo by dovedl říct, z čí hlavy to je. Jestli to nepropašoval mezi lidi někdo, kdo vůbec není člověk, kdo to lidem jen daroval, aby to věděli. Není možné, aby to vytvořil člověk, aby jenom člověk vytvořil svůj sen. Slezeš dolů a otevíráš oči.

Snažím se zvyknout si na světlo. Dívám se přímo do zdroje a zdroj v mých očích najednou černá a s tou tmou přichází propast, do které letím. Propast, která tě pohlcuje a ty myslíš jenom na smrt a na smrt, tu kterou máš pořád vedle sebe a před přáteli s ní souložíš, jenom proto, abys ukázal, že s ní žiješ. Když se s ní chceš milovat o samotě, tak už z toho nikdy nevyvázneš. A archeologové si stoupnou nad tvé kosti a určej ti, co jsi byl zač, a poznají, jaké náramky jsi nosil a jestli jsi měl zdravé kosti i zuby, ale nikdo z nich nepozná, že se ještě pořád s tou smrtí miluješ, že ji máš v náručí. Láska smrti je ticho, ticho. Žádnej pohyb, žádná myšlenka. Naprosté sobectví, žádná vášeň, jenom klid a něco, co je nepochopitelné: smrt. Fantastické tiché pláně, plné milenců smrti, pláně, JEJICHŽ PLOCHA NEJDE NIKDY ZMĚŘIT.