APOKALYPSA Apokalypsa Cítil jsem... Galerie Giorgioneho ležící Venuše Kalendář Rok Kocovina Krajina Lodička On Sex Únik Návrat Pohlaví Půl třetí Usínání Zima Harém Noc Řeka Smích Sám Třešně Svátek mrtvých

ŘEKA Světla na řece mi vypalují jizvy klamou skutečnost je jiná, nepoznaná Tma je nekonečný provaz nade mnou a dělá mi kolem krku smyčku Potápím hlavu a plynu ve vodě o kterou se neopřeš Chci dejchat vodu a ne se topit vzduchem K zemi mě tlačí pár desetníků v kapse sundávám kalhoty i košili Vedle mejch nohou jdou dvě stehna povlečená jeansovou ošoupanou látkou mezi nima pohlcovač a struhadlo na pocity Má to takovou moc, že to nabírá žebra a odlupuje je a nese někam Ten obloukatej most se sochama je jako bumerang ale nikdo nemá sílu uchopit ho za jeden konec a hodit ho mezi baráky a on by se vrátil a zase česal vlasy řeky Osvětlený hodiny naproti na hořlavý věži dole šílící křečovitá voda, pořád vzteklá a nezodpovědná Usmívající se ústa, která se naučila líbat oči kulaté jak zeměkoule bez těch pomyslnejch čar a zrovna tak vířící pod mračnama víček a nebeskou klenbou čela a pod čelem žhavé nekonečno přikryté plandajícíma packama vlasů Surové vychýlení krku a nahota, nahota pod vším, co je jako šaty Nic nepovídat, nic neobjasňovat nic neupřesňovat, na nic nevzpomínat jenom cejtit útržky neopakovatelnejch dějů kolem Všechno je epizoda Všechno je atomické, a štěpí se to v nepochopitelnosti mozku Samé nepochopení a neznalost oklamání sama sebe falešným svědectvím Kolem řeky se vznáší orosenej vzduch vznáší se před mým viděním prošpikovanej větrem a světlem a spoustou pohledů Slova nejdou poskládat tak, aby to nebyla dekorace Psaní, to je sypání čaje do řeky a čti si v tom! Zeměkoule je drsná a je to taky struhadlo na pocity a pocity jsou piliny a čas si je odnáší Nikde v temnotě není místo k vzájemnému přiblížení Nikde ve slovech není most k vzájemnému přecházení Může to bejt sypání bylin do ohně a to je potom ta vůně Vlastně nic není uveřejnitelné Slova nejsou niť k zašívání Chápeme akorát hladkej a plynulej povrch Chápeme, nepronikáme; hladíme, nerozdělujeme; kážeme nikdo neví o co jde a při tom všem se můžeme ještě dloubat v nose a nenamlouvejme si zbytečně, že ne Nic se nezměnilo, nic se nezměnilo chci bejt vysrknutej vodou ze své ulity Děj v psaní je omyl a falešnost: je to čmárání po povrchu koule a komu se podaří udělat kouli kulatější, zaslouží uznání Nic se nedá vysvětlit, nic se nedá osvětlit vše má vcházet, jak přichází a ne to hned ošahávat slovama, hníst v ruce, opravovat očima slyšet vycvičeným sluchem akorát na tóny a půltóny Už nic z pocitů není pravda, ale nikdo za to nemůže Viníci umřeli a jsou smrtelní a každej máme kousek viny že pocity se modelujou do úhlednejch strašáků Stavíme si z kostiček svůj život a koukáme se, který barvy se nám víc líběj a která stavba a kopírujem a opravujem a přistavujem, ale je to umělý Všichni si lžeme a kdo nelže je blázen a neumí mluvit a ať nikdo nečte a všímá si světa v sobě a chodí po svejch silnicích a nesnaží se objímat svět a přehlížet světlo lidstva baterkou vzdělanosti a na vše svítit pocitem pro objektivnost Ve svém světě mají všichni zhasnuto Kolem sebe černou komoru to aby nás slunce neoslepilo a abychom lépe viděli to šero venku a mezi hovorem doufáme že máme snad duši chytáme se toho jako utopenec stébla ale nikdo se nepokouší plavat nakonec se všichni utopěj Chci se utopit už teď ať to mám z krku nemá cenu čekat První lež je, že všechno je marnost to je ten podfuk, ta černá komora Jděte do vlastného údolí a opalujte se pod paprsky vlastního slunce - budete nesmrtelní a ty už nesmrtelná jsi akorát, že ti dali klec a mříže a šaty a spodní prádlo bez fantazie a nedivím se, že to nesnášíš protože to na tobě hnije a trouchniví a lechtá to tvou nedotknutelnou a neodhalitelnou nesmrtelnost kolem které se oba motáme a v podstatě hrajeme na slepou bábu a až si sundáme šátky z očí tak už se ani podle hlasu nepoznáme a budem si akorát věřit a koukat, co to svět pro nás připravil za zmatek a hledat zákonitost ve zmatku vegetace mozku a raděj budeme stát, abychom nic nezašlápli a kolem sebe uvidíme krajinu a smíříme se s tím, že za ty hory už nedojdem Vážím si nepochopitelnýho protože to není přetřený šminkou pochopitelnosti na kterou všichni naletíme a nikdo nedomyslí že pochopení je pouze prohnané odstrčení nepochopení a tak jak se můžeš dozvědět pravdu o řece jedině tím že ji necháš do sebe natéct tak je to se vším a ještě si toho máme spoustu co povídat abychom se snad jednou slili v jeden proud se dvěma břehy který si pod vodou podávaj ruce a ber to všechno tak, jak to je a co se týče větru ten je na to aby shazovat tašky se střechy kterou si lidi křečovitě držej nad hlavou