Můj žák Jaroslav Hutka Rovný a stále usměvavý, z jeho tváře vyčtete něco vstřícně chlapeckého a bezelstného. Takto ho znám od jeho patnácti let, tehdy ještě nevzrostlého do dnešní junácké výšky ani do tušení významu, k němuž se později dopracoval. Byl okamžitě zapamatovatelný, poněvadž se mu nechtělo studovat. Odehrálo se to na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově. Dostal se na ni po velmi úspěšné přijímací zkoušce, při níž hned upoutal zjevným talentem i nadprůměrnou osobitou inteligencí, ale školní ateliéry a učebny byly mu od počátku těsné v jeho již zjevném rozletu do nebeských sfér poezie. Navštěvoval sice moje přednášky z dějin výtvarného umění, ale jinak do školy docházel provokativně soustavně pozdě, často, vlastně neustále až tak o půl jedenácté. Nevydržel tu pak nikdy dlouho a nenápadně se vytrácel. Nedalo se vůbec zjistit kdy. Býval proto velmi často předvoláván k řediteli, u něhož se pokaždé sám nad sebou rozplakal s vysvětlením, že není schopen tohle v sobě překonat. Nikdo si z nás tehdy neuvědomoval, že škola pro něho znamená etický předěl, jemnější a hlubší než bitevní čára tehdejšího odporu mladých k socialismu, čnícímu ze všech školních osnov, i když jim velmi jednotně čelil téměř celý profesorský sbor, ovšem také až na ředitele, dosazeného sem přímo ministerstvem vnitra ke střežení nás všech dohromady. Proto Jaroslav Hutka mohl najít záštitu a pochopení u více pedagogů sledujících jeho odpor k systému řízenému obuškem. Vdebatách o své budoucnosti natropil si Jaroslav Hutka hromady dalších nepříjemností i u svých rodičů, kteří se mně svěřovali s obavami, co z něho takhle bude. Viděl jsem, že otázka vyjadřovala dva docela různé významy. Na jedné straně znamenala docela obyčejné občanské zaměstnání, když se nad Hutkovou budoucností už lámala hůl. Z druhého hlediska vyjadřovala podiv nad Hutkovým podvědomým nutkáním neschopnosti se smířit s přímou cestou k obživě jako registrovaný výtvarník. Bylo toho na Jaroslava Hutku tehdy příliš mnoho najednou, protože s tím vším se vněm rodil básník a hned přesycený výpary z čarodějného kotle, ve kterém bublaly svůdné umělecké směry s poezií vyvolávající vněm podmanivé závratě. Věděl si s tím s obdivuhodnou jistotou rady Všemi mezerami, které tehdy zbývaly v soudobé literatuře, drala se vněm touha být novodobým trubadúrem, který skládá a sám zpívá svoji poezii s hudebním nástrojem v ruce. Nic jevištního a také nic knižního to nebylo, co zároveň nepřipouštělo interpretaci nikoho jiného. Pod klackem politické ideologie přeměnil se tedy před našima očima jeden neúspěšný umprumák v Jaroslava Hutku přivádějícího do varu statisíce mladých lidí, což v této básnicky tvůrčí specifikaci nemá u nás obdoby ani ve zpětném pohledu. Verše Jaroslava Hutky oddělené v tomto svazku od aktivní účasti autora, mění se však nejenom v dokument doby nazvané sametová revoluce, ale stávají se samostatně působící literaturou. Odráží se v nich poselství, v němž je hodně obsahu i dramatičnosti let, kdy vznikaly, které jsou však něčím mnohem významnějším, než aby pouze zpestřily podívanou na události vstupující do školních čítanek. Budou asi přijímány především jako vydání známých písniček populárního bojovníka za svobodu i za mravní ideály nové společnosti. Umět odlišit v nich hodnoty, jejichž význam tvořila aktuální interpretace, od toho, co vyvolává jejich vnímání četbou, to je úkol, jenž už čeká příští literární historiky Když pomine duch prostředí, jež verše Jaroslava Hutky koloroval bojovností, až pomine ozvuk Hutkových osobních vystoupení s kytarou, jsem přesvědčen, že se tím jenom zesílí jejich literární dosah vyšší třídy, než je sebevětší dobová populárnost. František Dvořák