10.

  Vzbudil mě zvonek. Chvíli jsem ležel a myslel, že Hanka půjde otevřít. Nic se nepohnulo, tak jsem vyběh ke dveřím. Láďa. Spolužák a dlouhán. Potěšilo mě, že ho vidím, ale taky rozmrzelo. Přitáhlo s ním taky trochu školního smradu, toho nedefinovatelného pachu nové špíny a staré nečistoty a trapná intimita tříd, zatuchlost věčnýho větrání, hlučnost chodeb. Celý prázdniny jsem ho neviděl. Byl někde pryč a ani jsem si na něj nevzpomněl. Byla z něj cítit svěžest. Je mi bližší než ostatní spolužáci, ale není kamarád. Nemám kamaráda, ani po něm netoužím. Mám ke všem lidem stejnej vztah a myslím, že s těma dobrejma si rozumím, ale posvěcovat to kamarádstvím, to není potřeba. Všichni jsme si stejně blízcí a třída, náhodná a nucená společnost mi ale celkem vyhovuje, protože se to podobá světu. Pokud je mi v něm dobře, tak se mi líbí a pokud jsem v něm udělán cizincem, tak se s hodnotou společenství lámat nebudu. Svět mě štve jen tehdy, když mě nutí do věcí, který se mi zdaj pitomý a v tom je školní třída slušnější než svět. Možná proto si spolužáci uvědomují svou dočasnost, než spoluobčani a tak si více pomáhají, víc táhnou za jeden provaz a míň do věcí kafraj. Ale lépe chápou smysl smečky. V tomhle je Láďa vrchol demokrata. Má černý kudrnatý vlasy a teď už pěkně dlouhý. To ho budou ve škole omejvat.
  „Těbůh. Pojď dál, já se voblíknu.”
  „Tak se du podívat, jak hniješ,” povídá při zezouvání. „Seš vybledlej. Tys nebyl někde venku?”
  „Byl. Do jedný velký prdele jsem si vyjel a tam jsem si sluníčka neužil. Sedni si do kuchyně. Obleču sobě údy.” Rychle jsem na sebe naházel šaty. Skrz otevřený dveře na mě volal:
  „Nemáš cigárko?”
  „Spartičku? Spartičku?”
  „Z podpultíčku? Z podpultíčku?”
  „Jasánko. Jasánko. Vyznávám trafikantce lásku.” Vešel jsem do kuchyně, položil cigarety na stůl a šel do koupelny. Umyl se, učesal, vyčistil zuby. Ručník už trochu páchnul.
  „Chceš kafe?”
  Láďa listoval v Mladém světě. To je hrozný, že ho ještě nikdo nevyhodil. Ten časopis.
  „Viděls ty kozy?” a otočil zpět na obálku.
  „To aby se jí líp zpívalo. Chceš kafe?”
  „Bez nich by si ani nevrzla. Jinak by na ní už nic nebylo. Kdyby jí je někdo vyfouk, je bez kariéry. Kafe si dám.”
  Stál jsem nad konvicí, dokud voda nezačala bublat.
  „Nejlepší snídaně vědce je kafe a cigárko,” povídám. „Kdes byl?”
  „Čundroval jsem. Byl jsem u dederónů, ale nežeru je. Myslel jsem, že se z tý němčiny poseru, ale naštěstí jsme našli nějaký Čechy a s nima to pak táhli. To bylo dobrý ale maj hrozný pivo. Chtěli jsme pak ještě do Polska, ale tam se to nějak sype, tak jsme to vzali na Slovač.”
  „A co Slováci?”
  „Dobrý. Nechali nás bejt. Dokonce jsme občas něco dostali. Hrozně nadávají.”
  „Na koho?”
  „Na toho nahoře,” ukázal prstem vzhůru.
  „Na Boha,” zažertoval jsem i když politickej dvojsmysl nemám rád. Občas mi ujde z huby. Asi dědictví po otci.
  „Jo. A víš, že jsou docela pobožný? Viděl jsem v kostele i mladý.”
  „Možná, že to maj jako šestnáctej konkrétní čin. A co holky?”
  „Vědí, kudy se to tam strká, ale nevěděly, že to víme taky. Žádná velká sláva. Jednu srandu jsme tam zažili, ale to ti budu povídat až bude nálada. Jdu tě vlastně pozvat na mejdlo. Máme kvartýr a daly by se tam docela dobře zapíchnout prázdniny.”
  „Kde to je a kdo tam jde?”
  „Různý lidi. Je to u jedný buchty a říkala, abych sehnal kluky.”
  „Mám dnes narozeniny.”
  „To je perfektní. Všechno nejlepší. A myslíš, že budeš moct?”
  „Jasně. Slíbil jsem, že odpoledne budu s nima, ale večer bych přišel.”
  „Fajn. Něco kup. Máš prachy?”
  „Naši mi daj.”
  „To by bylo lepší koupit teď. Večer to máš s přirážkou. Byls dělat?”
  „Houby, ale nějaký prachy mám. Dobrý. Pro něco skočím. Červený?”
  Láďa dopil kafe a já ho měl ještě celý. Musel mít azbestovou hubu.
  „Jasně, červený. Musíme holkám rozproudit krev. Už pudu. Mě ta vaše kuchyň s tím výhledem na dvorky deprimuje. Připomíná mi to kriminál.”
  „Mně se líbí.”
  „Ty si nikdy nikam nevyjedeš a víš houby, co je to pohyb a prostor. Seš taky takovej dvorek. Někdy aby jeden lezl přes plot, když se chce s tebou domluvit.”
  „Nezdá se mi,” ale otrávil mě tím. „Ty s tím tvým vandrováním taky nespasíš svět.”
  „Ale nebudu smrdět zatuchlinou. No, nic ve zlým. Znáš mě.”
  „To víš, že znám. Lufťák. Máš z toho průvan v hlavě.”
  „Snad nechceš, abych tam nosil vědomosti. Všichni mě můžou políbit. Já se narodil pro vandr.”
  „To není ctnost. To je tvoje věc.”
  „To víš, že je to moje věc. Ale život vznikl, aby byl na vzduchu.”
  „Já si myslím, že život vznikl, že cosi shnilo.”
  „A jeden z mých prapředků otevřel okno, aby to vyvětral.”
  „A nachladil si mozek, což jsme podědili.”
  „Hele, já rači jdu, nebo taky fakt zasmrádnu, jako ten tvůj počátek.”
  Při vstávání jsem dosrknul kafe. Trochu lógru se mi dostalo mezi zuby. Fuj.
  Na ulici jsme se rozešli. Dal mi adresu a říkal, že ještě někoho sežene. Koupil jsem tři láhve červenýho. To by mohlo stačit. Tašku jsem postavil v předsíni a četl si knížku, dokud naši nepřišli. Ale ta Láďova poznámka o dvorcích mi uvízla v krku jako kost od kapra. Možná jsem trochu zasmrádlej, ale co mám dělat? Už jsem takovej. Závidím mu jeho pohyb, ale to závidím každýmu člověku něco. Všem závidím, že se na svět nemůžu podívat jejich očima a srovnávat si to se sebou. Ale on má taky své trable, akorát, že to nepřizná a dělá mu dobře, když může druhýho rejpnout do slabiny. Připadá si pak silnější, ale rejpat je známka slabosti. Má smůlu na holky. Každou slušnou namíchne a sbalí jenom krávu.