4.

  Vlezli jsme dovnitř. Bylo tam zahulíno a špína, polité ubrusy a kravál jako pokaždé, když se do hospody vleze. Když je člověk vyhazován, má naproti tomu dojem, že je vyhazován z ráje. Bylo našviháno. Jen u jednoho stolu tři místa. Seděl tam škaredý, pupkatý starší chlápek. Jednu ruku opřenou o stůl, druhou o opěradlo a vyhlížel jako z balkonu. Rozepnutý sako a povolenou kravatu. Vypadal, že se rozhlíží po lokále, ale byl tak nalitej. Brácha se zeptal, jestli je tam volno, a on kejv jako by mu bylo fuk jestli je volno anebo tam začnou kopat kanál.
  Seděli jsme a klábosili jako všichni okolo. V rámci rituálu. Cíl byla bezcílnost, blažené směřování z nezávaznosti zapíjené pivem. Rituál. Trochu si povegetovat mezi sobě vlastní vegetací a zároveň najít svou odlišnost. Něco jako jít k tanci s cizí ženskou. V rámci tanečního obřadu ji můžem ošahat, přimáčknout k sobě, přičuchnout k ní. Říct cokoliv nebo mlčet. Všechno beze smyslu a přitom to musí mít smysl, jinak by se to nemohlo vyvinout a udržet. Vytvořit území nikoho, kde nehrozí nebezpečí a můžeš se s kýmkoli nezávisle a beze strachu setkávat, pokecat, přičuchnout, pohybovat se, pomlčet si. Země nikoho jako území pro hru. Tanec je symbolická možnost libovolnou ženskou ošoustat a při tom nekomplikovat život ani sobě, ani jí, ani světu. Rituál ověření si, že jsem samec i za dveřma své ložnice. Hospoda je něco podobného. Může sem kdokoliv. Když vcházím do hospody, mám dojem, že vcházím na reprezentativní plochu a vše, co udělám, má veřejnou váhu. Jako odpustky za možné hříchy se roznáší alkohol a tím je posvěcen každý host trochou opilecké imunity. Oáza. Nemám rád štamgastovské hospody, kam chodí jenom jeden druh lidí. V Praze je několik hospod, kam může ministr, kurva, turista, důchodce, student, policajt v civilu i ve službě, všechny šarže vojáků a já. Správné athénské tržiště, ale bez odpovědnosti něco udělat. Hřiště i obřadiště. Tuším, že je v tom průser, ale také veliká krása. Kdokoliv tam může, cokoliv může mluvit, můžeš vypít kolik sneseš nebo pít nemusíš. Prostředí lidské, ale nelidské svým protějškem za dveřmi hospody. Hospody jsou u nás od toho, aby šlo tomu venku na chvíli zdrhnout. U nás určitě a po staletí.
  Hovor se odvíjel podle zásad slovního fotbalu že na poslední slabiku slova řekne druhý další slovo. Hovor byl pánem nad lidmi. Věty se točily od tématu k tématu a člověk nadýchal celý slovník, celý svět, celý život a hned ho zase vydechnul a měl ho zase na mušce. Správný hospodský hovor má rozsah jako osazenstvo. Od univerzitního profesora až po bábu zelinářku, kteří mohou přijít, ale nemusejí.
  Josef tvrdil, že holka má právo kdykoliv si vybrat jakéhokoliv mužského a dělat si s ním, co se jí umane, že je to její právo a za chvíli, když se hovor několikrát přetočil a změnily se souvislosti, když jsme se ze světa idejí snesli k našim kostem, tvrdil, že kdyby mu jeho holka zanášela, že je to urážka jeho samotného a to si musí ona uvědomit.
  „Ale když se o tom nedozvíš a neví to žádnej tvůj známej a ona ti to neřekne, tak ti to může bejt jedno. V ten moment si řeší svý trable a netahá tě do nich. Průser je to tehdy, když tě do toho tahá,” povídá brácha. Tím mi jen doplnil můj názor na téma: Pravda o cokoliv. Pravda je to, co se dostane ven z kruhu a ať je jakákoliv, je pravdou o tom kruhu a pomáhá mu být skutečným kruhem, vědomě existujícím. Pravda je pravda a ostatní je cokoliv.
  „Kdybych se dozvěděl, že mi moje holka zahýbá, tak by mě to urazilo,” pokračoval Josef.
  „Ale když to nevíš, tak ti to může bejt fuk a taky ti to fuk je.”
  „Ale je nespolehlivá.”
  „Hovno. Může bejt spolehlivější než ta, která ti je věrná a otravuje tě od rána do večera svejma mindrákama. Tamta, kdyby se náhodou dověděla o nějakým tvým průseru, tak ho může pochopit, ale ta zamindrákovaná ti může vrazit kudlu do zad a kdo je potom spolehlivější? Já věřím akorát na vzájemnou slušnost a to jediný je pro mne spolehlivý.”
  Brácha pil rychle a bavilo ho mluvit. V hospodě vždycky ožil, jako by mu svítila naděje, že má někde slovo. Alespoň rituálně. Mám rád jeho názory, ale tady jsem cítil nejasnost. Když něco nevím, tak se mě to nedotýká, ale nemožnost dozvědět se něco, co bych považoval za důležitý, se mi zdá podezřelá. Někdy je to snad laskavost, když při nemoci doktoři neřeknou, že máte rakovinu. Snad příklad tý holky je podobná záležitost. Jde o naději. Možná je nemoc neléčitelná a pak je lepší člověka neděsit. A když je nemoc léčitelná? To je tak strašné, že je dobře dát místo troše naděje. Sranda je, že z toho by plynulo, že stát nám neříká pravdu z jakési naděje, že je to léčitelný případ a tak nás raději neděsí, protože nás má rád. To bych akceptoval, ale blbý je, že to dávno není tajemství. Už to trvá moc dlouho a byly by i léky, ale nesmí se jich užívat. Možná je ta státní nemoc naočkovaná uměle a drží se o tom huba. Kdepak, je rozdíl, když se něco neřekne z křesťanský lásky anebo se lže. Buď mlčet nebo říct pravdu. Lež je násilí a svědčí o tom, že nemilujem. Kdo miluje, musí říkat pravdu.
  „Ale když se mají dva rádi, tak si nemusej zahejbat,” vnesl jsem do hovoru jiný princip.
  „Ale já, Honzo, neříkám, že by si museli zahejbat. To je jejich věc. Ale někdo musí. Může mít tu svoji ženskou hrozně rád, a přece jí zahne. Prostě padne situace. Loď. Ale on se z toho hned vyhrabe. Vole, když budeš žít pořád s jednou ženskou, tak za chvíli budeš mít pocit, že se udusíš. Ale stačí občas otevřít okno a je ti pak s ní bezvadně, jak na prvním randeti. Žádná loď. Ale jak ji do toho začneš tahat, seš svině. To si ho dej rovnou uřezat.”
  „Systém dočasných a občasných politických svobod. Tím se nic neřeší. Žumpu plnou sraček nevyvětráš. Buď ji musíš vypumpovat, anebo zasypat,” oponoval jsem.
  „Jasně, když je to dole shnilý, tak je to loď. Ale uvědom si, že můžeš mít smůlu. Že můžeš bejt na duši od narození mrzák a ani o tom nevíš. A co já vím? Prostě je nutný, aby věci na sebe nebyly přitisknutý, ale měly vůli. Hergot, vždyť žijeme ve světě lidí! Když se chyby zakážou, tak uvidíš, jak budou vidět a bude jich plnej svět, ale když se jim dá trocha vůle, tak zalezou, kam patřej. Tam si zahospodařej a život si běží. Správnost se musí vybírat z toho, co je možný, a ne, co by se líbilo nějakýmu myslivcovi. To je pak loď.” To měl brácha pravdu.
  „No jo, ale to platí mezi slušnejma lidma. Mezi darebákama se s tím můžeš jít klouzat. Tam se to nechytí.”
  „Tam se nechytí nic. To je loď. Tam je jediná možnost dát si s nima do huby.”
  „Ale prát se, to seš pak jako oni.”
  „Ty seš už taky zblblej filmem. Copak si myslíš, že opravdu nejde válčit za správnou věc? To, že se nám to nikdy nepodařilo, není směrodatný,”
  „A ty bys šel?”
  „Vole, šel. Aby to nebylo tak zkurvený.” Tímhle mě překvapil. Já si nedovedu představit, že bych šel za něco bojovat. Asi má pravdu, že jsem zblblej filmem. Ale stejně: nešel bych bojovat ani s těma nalevo, ani s těma napravo. Postavil bych si domeček se zahrádkou někde mezi nimi, v zemi nikoho, na tom hraničním dětským hřišťátku a vystrčil na obě strany nápis: Nechte mě bejt, nebo vám ukážu! Člověk napřed musí mít napřed o co bojovat, a pokud to nemá, tak ani neví proti komu. A to je otázka pravdy, protože pravda je jen domeček se zahrádkou, kde se dá žít. U nás chodí každej nasranej a hrozně rád by někomu jednu vrazil, ale neví komu, protože už dávno nikdo nemá žádnou svoji zahrádku a tak ani neví přes kterej plot mu tam kdosi leze. Lidi blouděj v mlze, ale ta se může zvednout. Lež není k zemi přikovaná.
  „Ale stejně mě žere pomyšlení, že by se mohlo dít něco za mejma zádama,” vracel se Josef k představě utajený nevěry.
  „Tak to se budeš muset oběsit, protože se zádama ses narodil,” chechtal se mu brácha.
  „Záda nejsou žádnej záměr. To jenom tak vyšlo.”
  „Ale tvoje záda, Josef, jsou smysluplný a byla by to pro ně urážka, kdyby se za nimi nic nedělo.”
  „Ty seš, Karle, blbej. A co bys ty udělal, kdyby ses dověděl, že jsem ti tu tvou ohnul?”
  „Dal bych ti, Josef, do huby.”
  „Nechápeš. Vo ni se jedná.”
  „Hergot, budem o tom mluvit podruhý dokola? Víš, Josef, ty máš buchtu a teď hledáš argumenty k tomu, abys jí to mohl zalepit.”
  „No a co? I kdybych měl? Dělo by se něco?”
  „Když byste měli kde…” chechtal se Karel.
  Josef prošvihl okamžik, kdy to začalo bejt sranda a tak se cejtil uraženej. Já si ale nedovedu představit, že bych s nějakou ženskou chodil tak dlouho, aby mi mohla zahejbat. Myslím, že jsem ani neměl nic s nějakou, co měla už svýho mužskýho, kterýmu by se mnou zahejbala. Někdy jsem si takovou přál. To by bylo jako při tanci. Nevznikl by žádnej závazek a po všem bychom se mohli rozejít ke svým stolům, ale to jsou jenom nápady. Asi bych to neudělal. Zdálo by se mi blbý strkat to tam ještě s někým. To bych mohl rovnou bejt buzikem. Vlastně je to všechno otázka férovosti tý ženský. A co já vím? Asi se to musí brát případ od případu. Lidi nežijou, aby měli dodržovat pravidla. Žijou a pravidla maj bejt takový, aby se v nich dalo žít.
  „Já jsem četl, že zahejbat je ze zdravotního hlediska dobrý,” povídal jsem a Karel se rozřehtal. Josef se ošíval a byl popletený, věděl, že se do něj trefujem.
  „To musela bejt kravina. Taky jsem četl cosi od nějakýho Plzáka, ale řeknu ti, to je pěknej čurák.”
  „Seš blbej. On píše jako doktor a ne jako člověk. Pomáhá nemocnejm a ne lidem. To je literatura útěchy a ne, abys to bral vážně,” říkal brácha a dodal: „Čteš hezký voloviny. Ještě existují rady zahrádkářům. Taky pěkná útěcha.”
  „A co mám, vole, číst, když nic nevychází? Náhodou mě to zajímá.”
  „Knihkupectví jsou napraný knihama.”
  „Ty seš, Karle, taky napranej, že rejpeš. A co ty jsi četl?”
  „Já čtu jenom výplatní pásku.”
  „Povídals nedávno, že jsi něco dobrýho četl,” křičel jsem. V hospodě byl hroznej rambajz. Asi se venku setmělo.
  „No jo, ale to už je starý. Nějaká Sekera od Vaculíka. To je ten, co psal do Literárek. Ale ty hovno pamatuješ. Bylo ti deset. A to byla dobrá i blbá kniha.”
  „To jsem taky četl,” říkal Josef, „ale mě válečný romány serou. Kdyby vyšly pořádný dokumenty a ne takový oblbovačky.”
  „Ale hovno. To není o válce.”
  „Tak o čem?”
  „To si pleteš s tím Plzákem, a to bylo o dobývání baby. Tohle je příběh nějakýho novináře, kterej ten průser pochopí, ale nic nezmůže. Jsou tam dobrý místa a nebejt jejich věčnýho dilematu, že komunista je jakýmsi nedopatřením taky slušnej člověk, tak by to byla dobrá knížka.”
  „Prej to vyšlo na Západě. Musel bejt z toho balík peněz. To bych chtěl mít a pak by mi mohli všichni vlízt na záda.” Josef dopíjel svý pivo, protože se na stole objevila tři další, a zapomněl, co k tomu chtěl dodat.
  „A co myslíš, že Vaculík, pokud ještě neumřel, dělá? Jezdí v Americe od báru k báru a je slavnej. Když to šlo, napsal knížku a teď si někde válí koule.” Brácha dopil, vstal a šel k pultu koupit cigára.
  „Někdo říkal, že žije tady,” povídal jsem Josefovi.
  „Vaculík? Tomu tak věřím! Ten by seděl, až by byl černej. Vole, dyť sepsal Dva tisíce slov! Tomu tak věřím, že tady pobíhá po ulici a jezdí metrem. Kdyby ho lidi viděli, mohli by si ještě říct, že to není tak hrozný, když Vaculík může běhat po ulicích a začali by zlobit. Všichni jsou na Západě a žijí si tam jako prasata v žitě.”
  „Ale Hrabal tady je.”
  „Taky odvolal. Co může jinýho? Určitě za ním přišli a: Rozhodni se! Nikomu se do lochu nechce, tak jim to podepsal.”
  „Tys to četl?”
  „Seš blbej? Takový hovadiny nečtu. Je jasný, že to nikdo nemyslí vážně. Nemá cenu to číst. Předem ti mohu citovat co tam bude. Maj to určitě nacyklostylovaný.”
  Brácha se vrátil s cigárama a podíval se na toho škaredýho chlapa, co seděl u našeho stolu a dlouho nechával větrat pivo. Teď si objednal víno a kafe. Brácha se otočil na Josefa a mluvil, jako by chtěl chlapa zatáhnout do hovoru.
  „Stejně by mě zajímalo, kde ti všichni spisovatelé jsou. Před pár lety jich tu bylo jako sraček a teď tu není ani jeden. Někdo starší by nám mohl asi poradit.”
  Chlap pochrochtával a Josef dodal:
  „A nejlepší na pivu je, že se člověk dobře vychčije.”
  Já jsem si mačkal spodní ret a cítil ho už ztuhlý. Kdosi mi poradil, že podle toho poznám, kdy začínám bejt namazanej. Chlap se ozval:
  „Chlapci, jste mladí,” a čuměl do popelníku.
  „A tím chcete říct, že kdo se narodil po válce, že něco zvoral?”
  Chlap: „Chci tím říct, že sedíte u piva a máte to lehký.”
  Karel: „A abychom to měli lehký, tak vy jste se museli honit po lesích s těžkým kulometem.”
  Chlap: „Mluvíte nevážně, mladíku. To bylo jinak.”
  Josef: „On o tom nemůže vážně mluvit. Poznal už Němce jen jako spřátelené anebo valutové turisty. A rodiče mu nedovolili dívat se na televizi, aby neměl těžký sny.”
  Já: „Ale zato byl v Maďarsku. A to byli přece taky fašisti.”
  Josef: „Takový plážový s feferonkovými náboji.”
  Karel: „A používali kečupový bomby. Hodili je na nepřítele a ten se v tom utopil.”
  Já: „To byli Bulhaři. Kečupová ofenzíva, neznáš?”
  Chlap: „Chvíli jsem vás poslouchal, ale není pravda, že u nás nic nevychází. A ti Vaculíkové, to jsou odpadlíci. Ti to s národem nemysleli dobře.”
  Tohle byl pro bráchu ten pravej daimón: „Já jsem ani neměl na mysli, že NIC nevychází, dokonce i gramofonové desky vycházej, a to v daleko větší míře než za Karla IV. Ale já měl na mysli knihy, které jdou číst. Vy byste nám asi mohl poradit.”
  Josef: „Dnes ráno vyšlo Rudé právo a vzápětí za ním i slunce.”
  Chlap: „To není tak jednoduché poradit. To si musíte sami umět vybrat. Každý má svůj vkus a někdy to člověku trvá mnoho let, než si najde svého spisovatele. Já bych vám mohl dát nanejvýš nějaký tip.”
  Já: „A koho máte rád?”
  Chlap: „Hemingwaye. To je něco.”
  Karel: „No jó. Ten je dávno po smrti. Už nikoho nesere a je tak dobrej, až to sere. Ale tady Honza měl na mysli, abyste nám poradil nějakého současného spisovatele. Někoho, koho bychom si rádi přečetli.”
  Chlap: „To je těžký, chlapci. Já nevím, jaký máte vkus. Z žijících to je těžký.”
  Josef: „Mrtvoly prej smrděj.”
  Chlap: „Jdete na to zhurta, chlapci. Však já jsem býval také takový. Nenapijete se se mnou?”
  Karel: „Ne. My máme zvyk, že pijeme každý ze své vlastní sklenice,” rejpnul Karel znovu. Chlap nepochopil.
  Chlap: „Něco bychom si mohli objednat,” a začal se točit po vrchním. Byl hrozně škaredý. Dokonce měl v kravatě zlatou sponku a nejspíš sem zabloudil odjinud… Ale co na tomhle typu padesátníka bylo nejhorší, že se neurazil. Blátivá povaha, která každýho umaže, a čím víc ho urážíte, tím víc se zapletete do hovoru a oni, nejen že se neurazí, kušní dál na svoje téma. Jako pitomci. Melou pořád dokola, až všechny unaví, a to je pro ně vítězství. Nechtějí přesvědčit. Žádné přesvědčení nemají. Stačí, když otráví. Tlačí a tlačí, až se uvázne na mrtvém bodě a zde jejich idea vítězí. Bude to zřejmě úřednickej bejk, kterýho lze ovládat jedině tím, že mu před rohama máváte rudým hadrem.
  Karel: „A kde jsou všichni ti spisovatelé?”
  Chlap: „Já jsem taky spisovatel.”
  Karel: „Tak to byste mohl vědět, kde jsou vaši kolegové?”
  Chlap: „Moji kolegové jsou tady a píší a jejich knihy vycházejí.”
  Karel: „Žádnej Vaculík ani Kohout nevyšel. Asi nepíšou.”
  Chlap: „To nejsou mí kolegové a jejich knihy by nikoho nezajímaly. Dnes chceme vydávat knihy hodnotné.”
  Josef: „Mě by docela zajímalo, o čem píšou. A kde žijí?”
  Chlap: „Kde by žili? V Praze.”
  Já: „A nejsou zavření?”
  Chlap: „Proč by měli být zavření? Už přece nejsou padesátá léta. Dnes tady může žít každý a jsou možný i vlastní názory. Žijeme v demokratickém státě.”
  Karel: „Mluvíte, jako byste tomu věřil. A proč jim nevycházejí knihy?”
  Chlap: „To je věc nakladatelství. Asi jejich knihy nejsou dobré. Ty časy, kdy mohl vycházet kdejaký brak jsou pryč. Kdysi dělali všelijací křiklouni reklamu,” a zatvářil se, jako by mu šla ze žaludku bublina, ale nejspíš to měl být výraz nezvratné jistoty.
  Karel: „Tak to jste mě uklidnil. Já myslel, že jsme nad propastí. To se mi bude zejtra líp vstávat.”
  Chlap: Jste zbytečně jízlivý. Ale dobře se rozhlédněte. Co není v pořádku? Každý má možnost vydělat peníze. Cenzura byla zrušena. Každé nakladatelství samo rozhoduje, co chce vydat. Jen se jděte zeptat. Jestli vidíte nedostatky, můžete kritizovat.”
  Karel: „Špatně se kritizuje s tankem v zádech. To dojde řeč i tomu nejvýmluvnějšímu.”
  Chlap: „Ty tanky nepřijely kvůli tomu, aby vám ubližovaly. Ty vás přijely hájit a jednou to taky pochopíte. Teď jste ještě v objetí propagandy, ale necháme to budoucnosti. Pojďte se napít.”
  Na stole byly čtyři koňaky. Chlap jeden zvednul a chtěl si s náma připít.
  Karel: „Já tvrdý nepiju. Děkuju. Já mám pivo,” vymluvil se. Chlap na nás naléhal, ale všichni jsme se vymluvili a tak nakonec do sebe obrátil i ten svůj.
  „Byl to hřích to tady nechat,” promluvil a začal nám notovat jakousi přitroublou písničku a mělo to být něco jako vytvoření přátelského ovzduší. Přestali jsme si ho všímat a otočili hovor na naše věci a on zase čuměl do popelníku. Byl přesně typem, jakým jsem si myslel. Bavit se s ním nemělo cenu, protože u nás všichni opravdu dělají jakoby se nic nedělo. Dávno není třeba poroučet, co se má dělat. Všichni vědí kdy vyvěsit vlajky, kdy mlčet, kdy promluvit, kdy jít do průvodu, kdy jít na brigádu. Všechno v rámci hesla, aby měli pokoj. A ten chlap, buď je tak blbej, nebo takovej gauner. Asi obojí.
  Znovu jsme se rozpovídali a na chlapa zapomněli. Hovor se točil, ale o politiku už nezavadil. Kdo ví, co je to za blbce. Chlap vypil koňaky a objednal si ještě víno. Tentokrát z něj ožralost přímo čišela. Občas prohodil slovo podle ožraleckýho zvyku samomluvy a občas si zabroukal nějakej popěvek a pak nám zase vpadnul do hovoru:
  „Oho, Vaculík by s váma tady neseděl a nepovídal. Che. Ten nemluví ani se mnou,” a pokaždé se uchechtnul tím opovržlivým a zároveň zoufaleckým uchechtnutím. „Oho. To jsou velcí páni. Všichni. Oho. Mají svoje vydavatelství, rukodílnu, kde si rozepisují knihy na stroji jako studenti. Ale všechno už tady bylo. Nic nového. Nic originálního to není. Oho. Ti by s vámi neseděli a nepovídali jako já. Pro ně jsme všichni moc malí.”
  Karel: „Už z krávy leze, co sežrala a začíná to přežvykovat. Jestli se nepobleje, tak se něco dozvíme.”
  Chlap čuměl do popelníku, byl ztěžka opřenej na loktech a myslím, že nás už moc nevnímal. Bylo mu těžko po té alkoholické trojkombinaci. Bohužel, rozumět mu bylo už jenom to jeho Oho. Před chvílí mě ještě zajímalo, co asi píše, ale teď mi šel na nervy. Vrchní kasíroval. Hospoda se drobila na odcházející a když platil náš chlap, bylo vidět, že má plnou šrajtofli. Chudák. Je to bezvýchodné bejt blbej a v balíku.
  Zvedli jsme se, řekli lokálu dobrou noc a chlap pořád strkal šrajtofli do náprsní kapsy plandajícího otevřeného saka. Vytahoval při tom nějaké papíry a tužky a zase je schovával jako kouzelník, kterej těsně před výstupem nemůže najít svýho králíka. Občas řekl Oho, ale už jsme odcházeli.
  „Kájo, deš domů?”
  „Jdu k Blance.”
  Na Perštýně jsme se rozcházeli na tři strany. Já to vzal Spálenou zpět. Město bylo vylidněné, a pokud jsem někoho potkal, tak to byli zbloudilí cizinci, kteří bláhově doufali, že po jedenácté najdou v Praze nějakou hospodu. Baráky vypadaly jako po vymření. Spolykaly lidi a teď je trávěj, než je ráno vyblejou do té úprknice, po které kráčím k domovu. Občas projel taxík a udělal hluk jako v tunelu. Svítilny svítily pro nikoho a já se těšil na spaní. Otupělý a bez nálady. Zase jsem si připadal jako vlhkej betonovej dvorek, ale tentokrát ponořený do tmy, žádný obdélník rozsvíceného okna z činžáku nade mnou nezářil. Doma spali a šel jsem s pocitem, že někdo, kdo na věky odjíždí, mi ze strašné dálky mává a já nemohu ani zvednout ruku, abych mu odpověděl.