1.

  Je noc a jsem tomu rád. Den nestojí za nic. Kamarádům bych řekl, že stojí za hovno, ale sám před sebou nemluvím sprostě. Sprostá slova ulehčují řeč ale ne přemýšlení. Snad jen když i myšlení ztratí smysl a začne se motat v mrtvolném světě bez citu, sprosťárnou si znovu sáhnu na koule a uvědomuji si, že ze mě nikdo neudělal mašinku, že jsem pořád ten, kterej alespoň řekne: Do prdele! A tak zůstane balancovat kousek před ní. Na jak dlouho? Než to vykřikne. A kolik lidí to musí vykřikovat několikrát za den?
  Je noc. Celej den jsem se na ni těšil, ale to není to pravé slovo. Těší se malé děti a lidé kteří si chtějí opentlit existenci dárky. Přál jsem si to, že nastane, to jsem věděl a co je krásnějšího, než žít ve shodě s budoucností? Mít víru v budoucnost. Já mám alespoň víru v noc, že přijde, že mě obejme a zavede k sobě samému. Moje oáza noci v poušti dne.
  Před chvílí jsem si lehl, zhasl a chvílemi s otevřenýma očima se pokoušel být sám sebou, až jsem cítil, že jsem se dostavil, nikoli do bytu a co se dnes stalo. Žádný pocit zařazení do sledu událostí nebo příslušnosti k rodině, partě a tak. Přestal jsem se cítit předmětem vázaným k jiným předmětům. Zapomněl jsem obrázkový pás času, na který, když si dám pozor, patřím. Možná v očích jiných. Možná někteří dávají tomu obrázku význam, ale to je jejich věc. Svět je tak blbej, že je přijatelnej jen v noci, kdy na něj moc nevidím. Ztemnělá místnost mi dává jistotu, kterou mi může dát, dává mi POKOJ. Jak hezky se říká pokoji pokoj. Když se po předmětech ohlédnu, mohu se zasnít a představovat si cokoli. Jsem doma, mám svobodu myšlení, a kdybych náhodou ve své svobodě zabloudil, mohu se kdykoliv k sobě domů vrátit. V noci je skutečně pokoj MŮJ VLASTNÍ. Přes den se nemohu zbavit pocitu, že byt máme půjčený od OPBH. Celej svět, na kterej dosáhnu rukama, máme půjčený od OPBH. Říkám máme, protože v půjčovnictví jsme smečka, stádo, kterému nějací zparchantělci cosi půjčují. Jsme placeni za půjčování, ale nepůjčí ze svého. Půjčí co existuje a to je prasárna. A nejde o půjčování, ale že kolem některých věcí můžou buzerovat. Kolem čehokoliv, o čem rozhodli, že máme. Zastupují Boha, pitomci. Nic přece není nikoho. Je pouze hejno našich samozvaných půjčovatelů. Když se poddanství nevyjadřuje přímo, tak nutěj člověka, aby ho vyjadřoval na předmětech. Aby se cítil na každé věci poddaným, ale nevěděl to jasně. Proto se kolem toho kecá. Kecá se a lže, abychom své poddanství cítili jako vděčnost. Máme půjčené místo k přespání, máme půjčenou výplatu, máme půjčenou budoucnost i minulost a pořád se půjčuje a půjčuje dokola. Ale je to jenom buzerace. Nemám pocit, že jsem si něco půjčil. Je to rodina, která si něco půjčuje a já patřím k rodině a cítím pouze trapný pocit příslušnosti k našim, ne vděčnost k jejich dobrodincům. Stejně, když byli urození páni, tak by měli teď byt, když nám panuje materialismus i urozené věci. Urozené věcařství. Jeho Veličenstvo tři plus jedna s příslušenstvím. Jeho blahorodí lednička. Jeho milost auto. Největší trapas, že to tak je. Klaníme se věcem jako vašnostům, klaníme se budovám, místům, výročím, obrazům, heslům a jen občas člověk vystoupí o malý stupínek výš a řekne potichu: Čuráci! a tím alespoň odloupne trochu své ztotožnění od ledničkového náboženství.
  Matka přestěhovala do mého pokoje květiny. Ono je to takové, když halt nemůžeme bydlet na hlíně, tak si hlínu nosíme v nádobách do našich vysutých klecí jako už dávno neuvědomělou vzpomínku na to, že k hlíně patříme. Že patříme na ni i pod ni. Pokojové květiny nerodí, tiše žijí v pokoji s hlínou a čert ví, co připomínají. Matka říká, že jsou pěkný. Ale pěkný není nic samo od sebe. To ona musí poznat jako pěkný. Tady je v ní něco, čemu to lahodí a ona pak říká, že je to pěkný. Květiny, když je sem dala, mi vadily, protože tu nikdy žádný nebyly a zdálo se mi, že se sem i s tím blbým stolkem nehodí, ale teď v noci, když vidím jenom jejich špičaté obrysy proti světlejšímu oknu, se mi líběj. Musel jsem si uvědomit, že jsou to kytky, a když jsem o nich přestal přemýšlet, staly se zase jen tvarem v mém pohledu. Nemohu říct ani prostoru, protože když takhle ležím a je noc, necítím pokoj a i svět je prostor, cítím jen, že jsem. Pocit věcí, o kterých vím že jsou skutečností, jenže mohou být i mojí představou. Svět mého já. A myslím si, že je všechno v pořádku jen tehdy, když žiju na světě a né svět na mně, jak na Atlasovi nebeská klenba. To bych klidně s nebeským potentátem bacil o zem. Ať si svačej šunku, ale ne na mých zádech.
  Poslední dobou se mi znovu vynořuje otázka z dětství. Nějakej strýc nebo chlap, nemohu si vzpomenout kdo a kde, se mě jednou zeptal, čím chci být, a já řekl že ničím. Všichni se tomu smáli. Já cítil prázdno, ne snad pro to „ničím”. Ten pocit se mi vracel ve snech, které nedokážu popsat. Vím, že začínaly divným stavem, takové svírání v plicích a přesypávání mouky v plicích a mozku. A jako bych se ponořil až po čelo do vody a kolem děsivě pádila hladina. Tělo zůstávalo děsivě mrtvolně chladné a nehybné. Stydím se o tom mluvit, aby si lidi nemysleli, že jsem blázen a v dětství jsem to říct neuměl. Pouze jsem zažíval strach. Pak se objevil sen vždy stejný. Pamatuji si z něj moment, kdy s těžkýma nohama běhám po dvoumetrové kouli z mléčného skla pořád dokola a smekalo se to a koule vězela v nekonečné nehybné mlze. Plakal jsem ze spaní, dusil se a naříkal, až mě matka vzbudila. Když jsem otevřel oči, byl těsně nade mnou usměvavý sympatický obličej se světlými vlasy a mluvil jakási slova. Až za chvíli jsem pochopil, že je to matka a že říká moje jméno a uslyšel jsem sám sebe jak pláču. Sen o kouli se mi v dětství vracel často. Bál jsem se usnout. Dlouho jsem ležel a snažil se na něco myslet a oddálit noc. Nejmíň deset let se mi sen nezdál a nebojím se, že se mi bude zdát. Cítím, že se v noci nevrátí Prožívám ho za dne. Ono „ničím”. A tak alespoň po odevzdané skutečnosti ležím jak tehdy, myslím na části těla a na pocity, soustřeďuji se na všechno možné, na usnutí, ale probouzení. Probouzení je zážitek děsivého snu o mléčné kouli v nekonečné mlze a já běhám kolem dokola a nevím, kde je nahoře a kde dole a kde je dopředu a kde dozadu. Čas od času cítívám přes den jakoby ozvěnou tíhu na plicích, sypání mouky v mozku a vodní hladina jak se mi tříští o čelo. Možná, že je to let hlavou dolů s ponořenou šešulkou, po které sviští pod vodou jako hřbetní ploutev žraloka. Ale možná, že stojím bez pohybu a o čelo se mi tříští hladina rychle tekoucí řeky, protože to by vyjadřovalo, že nohy na ničem nestojí a přesto ujíždějí. Šešulka ponořená v tekoucí vodě a strach, že se voda zvedne a zaplaví mi nos a ústa a utopím se, ale zvednutí hlavy cítím vůči sobě jako poklesnutí. Když si sebe uvědomím jako normálně stojícího a řeka mi olizuje hlavu jako těžký ocelový mrak, tak stačí, když klesne a zaleje mi ústa a nos a i když tělo zůstane na suchu, já umřu. Dnes odpoledne jsem to cítil, když mi ségra říkala, jestli bych jí nepůjčil tři pětky. Ono „ničím”. Čím budu? Za ta léta se z toho „ničím” stalo „nevím”. Šlo to od NIČEHO k NEVÍM a od NEMYSLÍM k NEMOHU a od NEMOHU k HROBU. Chtěl bych být potulným řeckým filosofem, kterej kráčí jasným vzduchem pod zářícím sluncem a přemýšlí. Jí a spí u lidí, kteří jsou zvědaví na to, co myslí. Bylo by krásné jednoho dne z tohoto bytu odejít a jít životem. Ale kam? Jsou hranice a zákony, které mi to zamezí, jsou letadla a automobily, které pěší chůzi zahanbí a koho by zajímalo, o čem přemýšlím? Žijí v akváriu televize, rádia a novin a věří, že tudy k nim svět vchází. A jak požádat o jídlo a přespat v dvacátým patře paneláku? Filosof - člověk, patří do dob, kdy lidé žili na zemi, kterou máme už jen v květináčích. Dnes by se mohl objevit filosof jenom tehdy, když je vyhozen na dlažbu a musí jít žebrotou. Možná, že u nás chodí mnoho filosofů, ale jak se o nich dozvím? Třeba by mě nakonec popravili jako Sokrata.
  Otec tvrdí, že nejlepší je přemýšlet o tom, jak udělat, aby člověk nemyslel na nic a tak se dá dožít vysokého věku, ale matka se mračí a říká, že to by už člověk vůbec nemusel žít. Že nemyslet a být naživu je horší, než bejt mrtvej. Nevím. Stejně jsou odepsaní, zahrabali se do svejch starostí a přes ně nevidí. Otec ještě tvrdil blbost, že je potřeba něčím se stát a to je jako získat hradby a uvnitř si pak může být svobodnej jak chce. Matka mu řekla, že žít v brnění mezi lidma je jako bejt v rakvi. Brácha tvrdí, že je nejlepší se na všechno vybodnout. Mně je z toho jako na skleněný kouli hlavou po proudu. Čím budu? Teď se ještě můžu svobodně rozhodnout, ale stejně je rozhodnuto za mě. Nemohu být ničím jiným, než co je povoleno. Kdyby existovalo povolání „myslet před spaním” - tak to vezmu. A kdyby byla jiná doba? Stal bych se ponocným. Chodil bych s halapartnou temným městem a o půlnoci bych volal do spíci ulice, že další půlnoc minula, chval každá duše Hospodina, protože se blíží každému jeho hodina. To by mohlo být tak povolání pro mne.
  Celou dobu, co jsem ležel a dumal, jsem měl ruku na pohlaví, ale uvědomil jsem si to až teď a překvapilo mě, že jsem to celou dobu nevěděl. Pocítil jsem pravé koleno a to mi vybavilo vzpomínku na místnost v jakémsi hradě, kde byl koš na odpadky ze sloní tlapy. Když je noha natažená, tak se koleno zkrabatí jako sloní kůže. Začalo mě šimrat na boku. Poškrábal jsem se a položil si ruku znovu na pohlaví. Ani nevím, jak to jinak nazvat, lidi mají mezi sebou jméno, tedy spíš heslo, ale sám pro sebe nevím. Pohyb rukou mě vzrušil. Chvílemi se mi pohlaví zmenšovalo, chvílemi zvětšovalo. Vyhýbal jsem se myšlenkám na cokoli erotického, abych se nevzrušil úplně, protože jsem chtěl být pozorovatel. Chtěl jsem být sám se sebou a sám za sebe nezávisle přihlížet. Pak jsem se vzrušil úplně a pevně pohlaví stisknul, několikrát zadržel dech, až zvadlo. Kdybych na sebe viděl jako na nějakého kluka, který se takhle drží, tak bych to nedělal, protože by to bylo pitomé, ale jak jsem tak vyhlížel ze sebe sama, tak mi to nevadilo, přinášelo to i lepší soustředění. Vím, že je nebezpečné vyhlížet pouze zevnitř. Člověk by mohl i zavraždit a udělat věci příšerné, aniž by si uvědomil, co skutečně dělá. Ale stejně, ať dělá člověk cokoliv, musí se dívat zevnitř, aby si nepřipadal jako pitomec. Mnoho dobrých věcí by nevzniklo, kdyby člověk už při tom, kdy je dělá, na sebe pohlížel jako na osobu. Normální člověk by se styděl, protože by si mohl připadat jako skaut nebo pionýr anebo nějaký případ, pomocí kterého se budou ostatní buzerovat. Člověk dělá co cítí, že dělat musí, protože chce žít, protože chce vědět, že žije. Tak se taky naučí dělat mnoho věcí, jsou pro druhé pěkné a podle nich pozná, že žije mezi lidmi. To člověk musí vědět. A mnohé věci dělá sám pro sebe, protože by tím mohl otrávit. Ne aby to schválně tajil, ale protože do toho nikomu nic není. Jenže lidi jsou bačkory a domovnice a oblemtávaj se drbama jako bonbón, co spadne z huby do písku, ne aby se snažili udělat pro ty zastrčený život šťastnější. Pro ty, co neuměj mluvit nebo se styděj o sobě povídat anebo si nemohou pomoci a jsou takoví jací jsou a lidi se jim za to posmívají. Samozřejmě z pitomosti, protože když někdo musí něco udělat, tak to je strašně vážné a buď je takovej chudák anebo tak děsně bohatej. Já se těším na svou noc. Mohu ležet v posteli a být sám sebou v sobě, ale žádnýmu bych to nevyprávěl, protože je to moje věc. Naši, brácha i ségra myslí, že chodím brzo spát. Když býval brácha víc doma, tak mě to štvalo, protože mě rušil z přemýšlení a já věděl, že je v místnosti a už jsem se nemohl pořádně do sebe ponořit. Teď spává u holky a mně se noc protáhne až někam k okraji nekonečna. Mohu libovolně dlouho ležet a to mi dává pocit svobody, ale ne ten, o kterým se všude melduje. Na to já nevěřím. Svoboda jako všelidský pojem je blbost. To je masa nějaký buzerace, která postaví všechny do jednoho špalíru a jestli v něm stojí pánové v kravatách nebo vagabundi, špalír zůstává špalírem. Lidi by k sobě měli být slušní a se svobodou ať si každej dělá co chce. Svoboda to je nějakej pocit, možná pak v každým stejnej, ale ať se k němu dobelhá každý po svým. Každej má svoji díru k pánubohu a pokud ji nenajde, je nahouby všechno. Každej má svoji díru a my bychom měli vědět, že je to jeho věc. Žádný OPBH nám život nepůjčilo a tak za něj nikomu neděkuju ON je a já se snažím najít svoji díru.
  Otočil jsem se na bok a díval se do zdi. Ale byla tak děsná tma, že zeď jakoby nebyla, a představa, že deset centimetrů před mým ksichtem je a je studená s válečkem, mě tak štvala, že jsem se otočil k oknu, trochu se zkroutil, zkřížil natažené ruce, pravou chytil zevnitř levé stehno a naopak a začal si představovat, že jsem holka. Bylo to tiché a příjemné. Bejt holkou musí bejt fajn pocit. Ležet sama v noci v posteli a vědět, že je holka, pocit jako vlažná voda.
  Otevřela matka a napůl vlezla dovnitř. Úplně jsem zapomněl, že je vedle v kuchyni. Oslněnej světlem jsem viděl v šišatým světlým obdélníku její černý obrys. Můj pokoj zmizel přehlušen tím protivně nažloutlým kuchyňským světlem a zase jsem ležel v posteli jako syn své matky, v bytě půjčeném od OPBH, mezi zastaralým nábytkem, který byl v mládí rodičů jemně moderní a na věky věků na něm bude vidět, že je čímsi, co vyšlo z módy.
  „Jendo, nevíš, kdy přijde Hanka?”
  Díval jsem se přivřenýma očima na obrys matky ve dveřích a mlčel. Oficiálně jsem spal a co se mě má ptát na takový věci.
  „Jendo, spíš?” řekla matka nesmyslně tišeji.
  Vůbec nemám rád, když mi matka říká Jendo. Blbý pozůstatek z dětství, se kterým bych neměl nic společnýho, kdyby ho ona pořád nevyvolávala jako dobrého ducha, který jí snad oznámí, že děťátko se nikam nezatoulalo. Často jsem se snažil si matku představit jako holku, která se s klukem, mým otcem, miluje v posteli. Jak jsou v sobě a každej ještě zvlášť v sobě a jak to dělají, jsou si sympatický a sex jim pomáhá se cejtit bezvadně. Vůbec netuší nebo nemyslí na to, že by se mělo něco narodit. Dělají to, že se jim hodně chce a pak uvnitř matky, v naprosté temnotě, se stane něco chemickýho a to byl můj počátek. Matka mě měla v pětadvaceti, tehdy jí bylo dvacet čtyři, když se v ní odehrála ta chemie a když se dívám na stejně starý holky, tak jsou to krásný kusance. Taky hodně mužskejch. Sám jsem ještě neměl holku nad devatenáct a možná bych se bál, protože jsem často uvažoval, že mě matka měla ve pětadvaceti. Ale ať jsem přemýšlel o ní jakkoli a snažil se představit si ji i ošklivě a prohlížel její staré fotky a snažil si představit její hochy před otcem a to, jak ztratila panenství, nikdy to nebyla moje matka. Neumím si ani představit, jak jsem v porodnici lezl z matky, ani když jsem byl dítě. Nikdy jsem neviděl matku nahou. Jenom ve spodním prádle a to mi připadalo hnusné.
  „Jendo,” řekla úplně tiše, tak tiše, že by probudila mrtvolu. Trochu jsem si zmáčkl stehno, zamručel a dodal, že se probouzím. V kuchyni tikaly hodiny jako v ruském filmu.
  „Co je?” zeptal jsem se hlasem probuzeného člověka.
  „Nevíš, kde je Hanka?” zeptala se mě nahlas a já se přistihl, že jsem vpadl do role patnáctiletého klacka, který je k matce bezohlednej, odpovídá jí neurvale, dává jí najevo svůj nezájem a přehlíživost.
  „Nevím. Kamsi šla, já se s ní nebavím.”
  „A neříkala, kdy se vrátí?”
  „Neříkala. Třeba šla do kina, nebo tančit, nebo na rande. Třeba se někde namazala a nechce jít domů.”
  Ach, bože! Hrozná role osmnáctiletého syna. Musím dát najevo, že ségru nežeru, ale že nežeru ani starosti matky. Ségra má nějaký práva, protože tím hájím taky sebe, ale měla by dostat namleto, protože je o rok mladší a je holka. Ale matce do toho nic není, protože už je odepsaná. Nikdy jsem si ji jako ženu nedovedl představit.
  „Opravdu nevíš, kam mohla jít? Je deset hodin. Napadlo mě, jestli se jí něco nestalo.”
  „Nevím a hlavně už spím!” Tohle mě vždycky nasere, naprostá nesvoboda a nemožnost něco dělat. Idiotský komunální případ, přesně tak jako televizní blboviny. Už to vidím zfilmovaný. Fotr lhostejnej, matka přestarostlivá a oba neschopní a nevědomí. Tři děti na krku. Nejstarší spává u holky, ale na závěr, místo rodičů, předává mladším sourozencům pedagogické zkušenosti. S prostředním synem mlátí puberta, ale on to neví a myslí si, že revoltuje, než mu život dá pochopit. Nejmladší, ségra, z naivity nalítne blbounovi. Nakonec všechno vyřeší mazlavé hřejivé bláto rodinné pospolitosti. Půjčená představa života od televizního OPBH, kterou z vděčnosti berem a jako idioti přehráváme a já zrovna tak! Do prdele!
  „Počkej, mami. Já vstanu.” Matka zašla. Dveře nechala pootevřené a já se posadil, spustil nohy z postele a nechal peřinu ležet za zády. Teplo, které zůstalo pod ní, mi připadalo nemravné a lepkavé, tak jsem ji přehodil a v pantoflích se přišoural do kuchyně s pocitem bezpráví, které zůstane neodčiněno.