5.

  Vzbudil jsem se dopoledne a venku byl krásný slunečný den. Postel mám na druhé straně místnosti, než je okno a viděl jsem z ní sluncem osvětlená hořejší patra a střechu baráku naproti a kousek modrého nebe. Pokoj byl ve stínu. Trochu sluníčka sem svítí brzy ráno. Žlutobílá barva nově omítnutého baráku naproti sem odrážela rozptýlený světlo, které se rozprášilo po pokoji a nejvíc ho zbylo na mou postel. Matka včera převlíkala peřiny. Bylo v nich teplo a nezvykle. Víc šustily, víc překážely a víc se mi z nich nechtělo. Dal jsem si ruce za hlavu a protáhl se. Vylezla mi chodidla zpod peřiny a tak jsem je hned schoval. Přemýšlel jsem, co se mi zdálo, ale nebyl jsem schopen si už vzpomenout. Byly tam jakési komíny jako na barácích na Malé Straně ale byly z něčeho lehkýho a ohebnýho a z každýho zespodu něco teklo a to se pojilo v řeku. Komíny stály v suchém korytu a každej přidal vody nebo co to z něj teklo. Jak vody dolů přibejvalo, mizely komíny v proudu. Měl jsem chuť se koupat, ale bál jsem se, že až vlezu do vody, že se o některý uhodím. Vody přibývalo a voda se pořád rozšiřovala, až byla široká jako jezero a to taky někam teklo a rozšiřovalo se a na obzoru už byla samá voda, celé moře a to teklo pořád pryč. Vzadu končilo a začalo se propadat do strašlivě velikých vln, obrovských jako Tatry a s hrozným hukotem padalo do temného prostoru. Příšerné! Na těch hrozitánských vlnách se občas objevily stromy. Kulatá, barevná koruna a stejně veliký kruhový trs kořenů. Seděli na něm bez hnutí barevní ptáčci a všechno mizelo ve vlnách. Komíny v balvanovitém korytě vodu zespoda sály a tak to teklo pořád dokola. Potkal jsem tam jednoho spolužáka na bicyklu a říkal, že voda teče proto, aby stromy splavila, aby tady bylo čisto a nic nerostlo a jak jsem se rozhlížel po krajině, všude vyskakovaly další komíny jako čertíci. Už ne jenom v korytě. Z každého hned tekla voda. Spolužák říkal, že je to potopa a ujel, a já utíkal a dostal jsem se na kopec, kde brácha stavěl LOĎ. Vpředu měl roztrhanou košili. Rukávy neměl. Ale loď nestavěl z prken. Měl velikou hromadu kořenů, které lepil k sobě a občas, když vedle něj ze země vyskočil komín, tak se k němu rozběhl a kopl a ten odletěl jako papundeklová krabice. Říkal mi:
  „Hele Jendo (tak mi nikdy neříká), kopej do těch spisovatelů a já zatím slepím ponorku. My je poserem.”
  Kopal jsem do jednoho komínu, co vyskočil u jeho hromady kořenů a na všechny strany se rozlétly knihy a všude pršely knihy a tekly knihy a všechno zasypávaly. A začaly se sypat kolem nás a bráchovi zasypaly hromadu kořenů a zůstali jsme jen my dva a ponorka, jako z Vynálezu zkázy. Ta malinká. Knihy se stavěly kolem nás do kruhu a my zůstali uvnitř strašně vysokého komínu z knih hřbetama dovnitř. Nahoře bylo vidět nebe už jen jako pětníček. Brácha křičel:
  „Jendo, rychle, než se přiklopí!”
  Vlezli jsme do ponorky a on vystrčil ven letlampu a všechny knihy zapálil. Ani nečoudily. Hořely hutným plamenem. My jsme se v ohni vznášeli a pluli a uvnitř ponorky bylo krásné žluté světlo. Nevím, jestli se mi to ještě zdálo, nebo už to byla postel, na které jsem se probudil. To asi zavinil ten spisovatel u Vejvodů. To bylo prase.
  Ležel jsem a nechtělo se mi vstávat. Nechtělo se mi nic. Prázdniny jsou u konce a mám z nich pocit ztraceného času. Zmizely a teď jen čekám den, kdy začne škola. Škola na nic. Třetí ročník gymnázia. Další ročník buzerace, kličkování s jedním cílem: prolézt bez co nejmenší úhony. Čekat až vyprší čas a přežít se zdravou kůží. Čekat. Tak jako celé prázdniny. Čekat se strachem, který si nechci přiznat. Jako zločinec, který ví, že jednoho dne ho musejí chytit, ale nechce se přihlásit dobrovolně a tak tráví dny a jeden z nich bude poslední. Jako vedoucí drogérie, který ví, že má manko a zrovna je sobota a v pondělí začne inventůra. Už lze jenom čekat, čekat bez naděje. Balvan dopadne, akorát, že je několik dní prázdnin. Několik, že stačí na sebe hodit dvě věci a může se běžet ven. V zimě to bylo složité oblékání a mezi tím náraz o nahou kůži.
  Vešel jsem do kuchyně. Seděla tam Hanka a listovala v tom prokletém Mladém světě.
  „Ahoj. Chceš něco k snídani?”
  „Udělej mi.” Sedl jsem si za stůl a díval se na dvorky. Byly přidušené parnem.
  „Kde jsi byla předevčírem?”
  „A kde jsi byl včera?”
  Mazala chleba máslem a vytáhla z ledničky pár rajčat. Strčila do hrnku pytlík s čajem. Otec to trochu přehnal. Prsa velký neměla. Byla docela hezká, akorát že měla špičatý kolena, a když nevěděla, co s rukama, tak se na nich škrábala.
  „Byl jsem s Kájou na pivě. Potkali jsme tam spisovatele.”
  „Já byla na večírku.”
  „Na mejdanu?”
  „Třeba. Bylo to docela dobrý, akorát že se to natáhlo.”
  „Matka se ptala.”
  „Cos jí řekl?”
  „Že se někde ožíráš.”
  „Ty seš blbej. Na,” a podala mi čaj a chleba.
  „Díky. Měl jsem ale pravdu. Přišlas dobře namotaná.”
  „To nemohlo být poznat.”
  Sedla si zrovna naproti mně a koukala dál do časopisu.
  „Tys něco poznal?”
  „Každej, kdo tě viděl, by to poznal. Hlavně podle toho, jaks to zatloukala. Ještě, že jsou naši takoví. Měli z toho akorát srandu.” Četla si dál a dělala, že mě neposlouchá. Já žvejkal.
  „Četls o Gottovi?” zeptala se a nezvedla oči ze stránky.
  „Píšou, že je vůl?”
  „Ne. Vydal v Německu desku.”
  „Nějak je zničit musíme, ne? Buržousty!”
  „Ale má dobrej hlas. To musíš uznat.”
  „Do opery. Já myslel, že už se o něj nezajímáš.”
  „Nezajímám. To jen, že jsem o něm četla. Stejně tady žádní jiní zpěváci nejsou. Ještě tak Korn.”
  „A několik jinejch teplejch. Myslíš, že by nechali zazpívat někoho, kdo by se jim nelíbil?”
  „Kdo?”
  „Co kdo? Komunisti.”
  „A proč by nenechali? To jim nemusí vadit.”
  „Já si myslím, že musí.”
  „Ale. Musíš pořád nadávat. Jako Kája. Ten poslední dobou mluví…”
  Zapálil jsem si cigaretu a díval se na Hanku. Je holka. Slepice. Ale co po ní mohu chtít? Vdá se a bude se starat o rodinu a svět jí poletí někde za hlavou. Bude z ní zdravotní sestra. Nikdy bych nechtěl matku zdravotní sestru. Je pečlivá. Bude jí dělat dobře, když se bude starat o nějakýho chrapouna. Bude mít za muže nějakýho starýho chlapa, třicátníka, odpornýho televizního fotbalovýho fanouška, kterej nikdy nesvlíkne koženou bundu a chodí do hospody na pivo. Jednou jsem ji potkal s klukem, ale byl to takovej puberťák. Dlouho jsem se jí kvůli tomu posmíval.
  „Co dělá brejlička?”
  „Nic. Co by dělal? Nevím. Já jsem s ním nechodila, ale co ti to budu furt opakovat? Seš ještě pitomej. A co dělá ta tvoje, jestli nějakou máš?”
  „Nemám. Čekám na tebe.”
  „To bych si dala. Do smrti bych ti musela dávat na cigára.”
  „Hlavně, abys měla z čeho.” Vstala, přeložila časopis a šla do koupelny.
  „Někam jdeš?”
  „Víš, co je ti po tom?”
  „No dobrý. Tak ho pozdravuj.”
  „Koho?”
  „No dyť víš. Jak jsem tě s ním nedávno viděl.”
  „Houby jsi viděl. Nikde jsem s ním nebyla.”
  „Tak ho pozdravuj.”
  Mlčela a česala se. Naštval jsem ji. Za chvíli řekla „ahoj” a vypadla. Tak Hanka přeci jenom s někým chodí. Kája měl pravdu. No dyť je dost stará. Já bych ale žádnou holku nastálo nechtěl. To musí bejt otrava. Pořád randíčka a pořád se s ní někam tahat a bejt klukům pro srandu. I když jasně, nikdo by nic neřek, ale bylo by to na nich vidět. Už bych byl pod křídlem a ještě bychom se mohli hádat. Chodit s ní jenom tam, kde by se jí líbilo. Udělat ze sebe průvodce, obveselovače a nic.
  Natáh jsem si nohy pod stůl a díval se na dvorky. Byly nádherně šišaté, ale teď v poledne to nebylo ono. Nemělo to tu náladičku. Někam vypadnu.
  Vzpomněl jsem si, že jsem se nemyl, ani nečesal. Hanka mě tou snídaní úplně zblbla. Ale je to od ní hezký. Vlastně je docela hezký mít mladší sestru. Bylo by bezvadný mít otrokyni. Chodila by nahá a nikdy bych s ní nic neměl. Jenom bych se díval. Musela by být malá a celá snědá a nejlepší by bylo, kdyby neuměla ani slovo česky a já na ni musel hovořit v nějakém domorodém nářečí. Ale v tomhle kvartýru to nejde. Tady jde snídat, koukat se na dvorky a spát. Hrozný je, že člověk musí někde bydlet. Kdybych nemusel, tak bych nebydlel nikde. Odešel bych někam pryč.