11.

  Před čtvrtou přišla matka s Hankou. Matka byla rozjetá a v elánu. Začla hned ve dveřích: „Telefonovala jsem Kájovi. Říkal, že večer přijde.” Běhala po kuchyni a tahala věci z tašky.
  „Je tu hroznej nepořádek,” zaúpěla refrén všech matek. Hanka si sedla, položila lokty na stůl a dívala se, jak matka běhá.
  „To je blbý. Jdu večer pryč.”
  „Kam?” zeptala se Hanka.
  „Po tom ti nic není,” neměl bych bejt na ni dnes zlej, ale ujelo mi to.
  „Musíš být doma. Máš narozeniny.”
  „Proč musím? Co máš pro mě za dárky?” a už jsem se koupal ve srážce sourozeneckých štěkání.
  „Mami, ten je sprostej. Nic pro tebe nemám!”
  „Nehádejte se. Na bratra bys mohl počkat.”
  „A dostanu se z domu bůhví kdy.”
  „Však nikam nemusíš.” Teď bude Hanka na všechno kušnit.
  „Tobě po tom nic není. Jdu já a ne ty. Ty si taky chodíš, kam se ti chce.”
  „Ale ne, když naši něco chystaj.”
  „Domluvil jsem se tak s matkou.”
  „Je to pravda, mami?”
  „O něčem jsme mluvili,” odpověděla matka.Dávala si chlebíčky a vytáhla Cinzano.
  „Máš vedle ustláno?” a mně se zdálo, že se ptá z nějakých výchovně peskovacích důvodů, tak jsem položil ochrannou otázku proč se ptá.
  „Mohli bychom si sednout k vám,” povídala a šla vedle ustlat. Hanka si stoupla povýšeně do dveří zády ke mně a mentorovala: „Že mu to steleš. Ať si to udělá sám. Je celej den doma.”
  „Tobě se to nestele. O to se nestarej.”
  „To po mně nikdo stlát nemusí.”
  „Musíš se to naučit sama, až budeš stlát postele mrtvolám.”
  „Ty seš blbej. Radši bych stlala mrtvolám než tobě.”
  Tohle jsou jenom okamžiky, kdy Hanku nenávidím. A možná i sebe. Je blbě o rok mladší a to nemůže dělat dobrotu. Je ještě kuře ale tváří se, že je kdovíjak nade mnou. Byla zády ke mně a loktem se opírala o futro. Akorát jsem tam ze židle dosáh, tak jsem jí loket podrazil. Žuchla a ohnala se po mně. Chytil jsem jí ruku a hned nato druhou.
  „Mami, ať mě nechá.”
  „Nežaluj, prvňáčku.”
  „Pusť mě!”
  „Klekni si,” a tlačil jsem jí ruce dolů.
  „Kousnu tě! Jau. Ty seš ale fakt blbej.”
  „No tak. Pusťte se. Jste jako malí.”
  „Ona si začala.”
  „To není pravda. On mi podtrhl loket.”
  Pustil jsem ji. Byli jsme oba stejně blbí a to mě zamrzelo. Dala mi pohlavek a sedla si zpět ke stolu.
  „Janíček, malíček, pokakaný hrníček,” řekla pitvorně.
  Kvůli téhle rýmovance jsme se jako děti rvali. Nevšímal jsem si jí.
  Zarachotily klíče. Jedinej otec chrastí klíčema. Snad má pocit, že se vrací s kořistí zpět do svého hradu. Zul se, odložil tašku k nim do pokoje a vešel.
  „Tak prej je ti osumnáct. Všechno nejlepší!” a podal mi ruku. Nečekal s gratulací na obřad.
  „Nazdar vespolek,” prohodil jako na stadioně, sedl si na třetí židli. Víc jich v kuchyni nebylo, snědl chlebíček a šířil kolem sebe mužskej optimismus. Hrozný. To je jedna z mužskejch rolí, takovej kousek přechcávačství. Dělat, že je veselo, že jsme radostní a že je nutné být vtipný. Sranda i kdyby na chleba nebylo. Stavění mostu ze špejlí. Mužský, místo toho, aby byli chlapi, dělají kabaretní vtipy a dokážou, že jsou všichni jako statisti v operetě. Veselí se, dokud je opona nahoře.
  „Tak jak se těšíš do školy?” ptal se otec způsobem, jak se ptají strýčkové malých dětí. Zřejmě chcou nastolit optimismus neutrálnosti. Nikomu nebude ublíženo, ale také nikdo neucítí dotyk. Já na to neměl náladu. Nevím, jestli jsem byl rozladěnej ještě kvůli Láďovi, ale cítil jsem se jak smradlavej bufeťák v nóbl salónu. Taková ta proletářská naštvanost.
  „Do školy? Jako do hrobu. Nechci a musím.”
  „To říkal děda, když musel do JZD. To už neplatí. Musíš trochu s chutí. Nějak to dopadne.”
  „To vím, že musím, ale nevím, proč s chutí.”
  „Nechce se mu učit,” rejpla Hanka.
  „Já nemusím, na rozdíl od někoho,” hloupě jsem vracel.
  „Vy taky máte houby učení.”
  „Děti, děti, dnes není čas na hádání. Dnes máme slavnostní den, protože Jenda vstupuje mezi muže.”
  „To už jsem tam mohla jít z pátý třídy,” pokračovala Hanka.
  „Už jsem ti dlouho nenamlátil, ale mám strach, že kdybych na tebe dejch, tak ti přerazím žebro.”
  „Nebo se zakuckáš.”
  Otec se na nás díval a jedl další chlebíček.
  „Vidím, že tu najdu poučení. To jste socialistická mládež? S takovou lepší zítřek nevybudujeme.”
  „Ty nech chlebíčky a vy se pořád nehádejte,” vpadla do toho matka, vzala chlebíčky a odnesla je do pokoje. Nálada jak u blbejch.
  „Začneme to už teď. Jenda večer někam jde,” byla slyšet z vedlejška.
  „Ale copak? Oslavenec nás opustí?”
  „Jde na rande,” udržovala ohýnek Hanka.
  „Ty seš blbá.”
  „To jsi ji mohl pozvat taky. My bychom ti ji neukousli,” velkoryse otec nabízel.
  „Nejdu na rande. Jdu ke známým. Slavíme konec prázdnin.”
  „Ke ke kecá.”
  „Ať mě nechá bejt, nebo jí jednu vrazím.”
  „Teď když jsi muž, nemůžeš ženy bít. Musíš k nim být galantní,” navazoval otec na strýčkovské legrace.
  „Když je blbá,” nemohl jsem si pomoct.
  „Ani nadávat ženám nesmíš. Ženu ani květinou neuhodíš.”
  „Ženu ne, ale ji klidně.”
  „Vidíš, jakej je,” a to už říkala Hanka nešťastně. Otec zvážněl, vstal a gestem nás vyzval, abychom také vstali. Tvářil se, jako by měl promluvit ve Spojených národech a taky promluvil. Pronesl rozumnej kompromis:
  „No tak dobře, když chce večer Jenda ještě někam jít, tak ho necháme. Už má právo se rozhodovat sám. Půjdem vedle a připijeme si. Přijde Karel?” hovořil otec smiřujícím tónem amerického diplomata.
  „Říkal, až večer,” prohodila matka a zase něco odnesla.
  „Tak dobře, pojďte.”
  Šli jsme vedle. Nechal mě jít napřed, potom šel on a nakonec Hanka. Matka dala stůl doprostřed, na něj ubrus, talířky s příbory a rozlila Cinzano do broušených sklenic a každý dostal na talířek nějaký studený pokrm jako salát, rybičku, kousek šunky, okurku a takový nesmysly. Venku bylo ještě světlo. Přišli ze šedivého obyčejného dne, vkročili sem ze svého každodenního zbytečného a nezábavného rytmu, a jako když utne, budou dělat slavnost. Nepřirozeně, bez souvislosti, jen tak, že se to sluší, že je náhodou v kalendáři totéž číslo u názvu téhož měsíce, které bylo, když jsem se narodil. Přiťukli jsme si. Matka a Hanka mi popřály, otec mi dal vkladní knížku s patnácti stovkama, matka zimní svetr a Hanka knížku a boty. Nic z toho jsem nepotřeboval. Na povel se začalo pít a jíst, ale nikdo neměl hlad. Otec to snědl nejdřív a zase se pustil do chlebíčků.
  „Nezapomeň, že to není jen pro tebe,” okřikla ho matka. Zřejmě, když chlap nemůže být chlapem, tak se stává dítětem, které musí být pořád okřikováno. To by měl někdo zvážit, co se stane ze všech chlapů v Čechách, když možnost rozhodování byla úředně zrušena.
  „Je to jednou na stole a mohlo by to oschnout,” vracel se otec k přiblblé mužské srandě.
  V tomhle duchu se nesla zábava až do setmění. Matka ještě udělala kafe a já se zatuchlostí přímo dusil. Hrozně jsem se těšil na moment, kdy budu moct vypadnout. Před osmou přišel brácha. Zrovna jsem chystal odchod.
  „Vidím, že se tady chlastá, a mně se nic neřekne. Honzo, všechno nejlepší. Kde mám sklenici?”
  „Žádnej dárek pro Jendu nemáš?” ptala se hloupě Hanka.
  „Donesl jsem sám sebe a to je dárek k nezaplacení. A co ty, Haničko, do který třídy už chodíš?”
  „Ještě ty začínej, když se ti dva už konečně udobřili.”
  „Promiň, Haničko. Klaním se ti. Pěkně jsi nám vyrostla do krásy.”
  „To je řeč džentlmena. Karel vždycky zachrání jméno rodiny,” pronesl otec bodře.
  „A hrdý buď, žes vytrval, žes dopil a nic nenechal,” a dal si od matky dolít sklenici lepidla.
  „Všiml jsem si, že v předsíni máte ještě baterii. Poměry směřují k lepšímu. Zavítám k vám častěji.”
  „To je moje. Ještě někam jdu.”
  „Na mejdan?”
  „Ke známým.” Kdybychom byli sami, tak řeknu, že jo, ale před našima to bylo blbý. Pořád mi byli ještě hrází. Brácha už byl na druhý straně.
  „A co já?”
  „Ty zůstaneš s náma. Dlouho jsi tu nebyl,” lapila ho matka do drápků rodiny.
  „A to bude zase sranda. Snad abych šel,” sklapl brácha.
  „Tak jsme ho asi, Jiřino, přechválili. Holoubek se nazobe a šup z hnízda,” vyslovil otec tragickým hlasem. Poplácal Káju po zádech. Chudák brácha, je chycenej. Já byl šťastnej, když jsem před devátou vypadl. Pustili se do politiky a do zdražování a i když nadával otec i brácha, dohodnout se nemohli. Otec mluvil jak politik, brácha jako boxer a oba ve svých rolích ochotníci. Šel jsem už pozdě a spěchal jsem. Bylo to někam na Žižkov a od nás je špatná doprava. Dorazil jsem tam ve čtvrt na deset.