8.

  Otočil jsem se, že se podívám ještě na chrám svatého Víta, na další vypreparovanou kost, a málem jsem vrazil do Evy Kotlářové. Šla sice deset metrů ode mne, ale na takovým prostranství, daleko od domova, když narazím na někoho známýho, tak opravdu narazím.
  „Ahoj, Evo. Kam jdeš?”
  Podívala se na mne ještě jako přes zeď, jakoby na omyl, který by šlo jednoduše vysvětlit, jako že se náhodou tímhle směrem podívala, a teprve potom dostal její obličej formu.
  „Těbůh, Honzo. Ty ještě žiješ? Co tu děláš?”
  „Nic. Čekám na tebe. Máš už pěkný zpoždění.” Smála se, hlavu trochu na stranu, ruce spuštěné dolů a v nich držela nějakou taštičku, nebo pytlíček, nebo co to holky nosej. Jakoby rozpustilost, jakoby půvab, no, vypadala moc hezky, jak přede mnou rozkročmo zastavila a chechtala se mi rovnou do obličeje. Asi to viděla v nějakým moudrým časopise. Ale za ty dva roky, co jsem ji neviděl, je z ní ženská.
  „Ty ses, Honzo, vůbec nezměnil. Pořád ty tvoje vtípky.” To se moc nepovedlo. Kdyby nevypadala tak pěkně, určitě bych se naštval. Tohle přece říká nějaká paní inžinýrová svému milenci, kterému před třiceti lety poslala pohled od moře. Možná chtěla navázat na dávné kamarádství. Ale tak dobře jsme se zase neznali. Chodila do vedlejší třídy. Znal jsem tam jenom pár lidí, ale i tak byli cizinci. Jinej svět, jinej stát. Chodila do béčka. Měli víc kluků než holek a děsně blbou třídní.Vytvořila si s nima takový mateřský vztah a dělali třídní soudy a vládl tam činorodý přiblblý pionýrský optimismus. My céčkaři jsme jimi pohrdali. Považovali jsme je za nejhorší na škole a to vědomí nám dělalo dobře. Třídního jsme měli staršího plešatýho chlapa, který, když se naštval, rozdával facky a mluvil sprostě. Naštvanej byl pořád ale na politiku kašlal. Proti tý jejich lepkavý pedagožce byl formát. No jo. Ale teď je Eva hezká holka.
  „Vypadáš, Evo, jako by ti končily prázdniny.”
  „Vypadám tak blbě?”
  „To ne. Naopak. Až moc dobře a proti tomu je potřeba zakročit. Do jakého školského vězení tě zavřou?”
  „Chodím na Betlémák na oděvní. Kam ty?”
  „Na gympl. Znáš to, škola s perspektivou. Její přímky se na obzoru zužují,” začal jsem kecat. Ona pořád stála. Pěkně urostlá holka s možností vyzkoušet si na mně o kolik dospěla za dva roky, kdy jsem u toho nebyl. Ale byla to i moje možnost. Znali jsme se jako telata a teď tu stojíme, jenom se poměřit, poznat se v novém zrození.
  „Pudem na kafe?” učinil jsem pozvání. Ale asi to nebylo ono… Zastyděl jsem se. Poprvé jsem zval holku na kafe. To byl ještě svět, který jsem neměl otevřený. Doufal jsem jenom, že ji už někdo na kafe zval a že se to tak dělá.
  „Jasně. Deme.” Možná jsem první, kdo ji zve a ona se na to celou dobu připravovala, jako na divadelní roli a teď do toho bezpochyby vpadla. Ale asi né. Vždyť je stejně stará jako já a to je u holky v těhle letech daleko víc.
  „Kam?” zeptal jsem se.
  „Sem?” ukázal jsem na nápis Kajetánka, který ukazoval někam do země. Doufám, že to není hrobka nějakýho Kajetána. Nebyla. Lezlo se tam dolů po točivejch schodech jako do pajzlu. Šel jsem za ní a byl jsem pyšnej na to, že si vedu holku na kafe.
  Uvnitř to bylo moc pěkný. Malinká nádherná kavárnička, jako pro reklamu. Nikdy nepochopím, že tyhle nóbl prostory nejsou prodělečný. Možná jsou. Eva si sedla zády k oknu, takže jsem se na ni díval a viděl za oknem Prahu. Obsluhoval nás kudrnatej vrchní a já odháněl kýčovitou remarqueovskou představu o hospodě a ženské v hospodě, s mrtvolou na konci románu.
  „Je to tu nádherné. Jsem tu poprvé.”
  „Taky jsem tu ještě nebyla.”
  „Kde jsi byla na prázdninách?”
  „S našima na chatě. Hrozně pitomý.”
  „Nikde jinde?”
  „Ále. Něco jsme plánovali a pak se to zvrtlo. Znáš to.”
  „Já jsem byl taky tak různě. Nic moc. Co to máš za prstýnek?”
  „Tenhle? To je kominíček. Kdosi mi to vystřelil ve střelnici.”
  „Máš štěstí,” povídal jsem nejspíš zklamaně.
  „To není moje zásluha.”
  „Na střelce máš štěstí.”
  „To byla náhoda.”
  „Dobré náhodě se říká štěstí,” pořád jsem otravoval.
  „To, že jsem tě potkala, je tedy náhoda?” otočila se.
  „Blbé náhodě se říká smůla,” znormalizoval jsem se.
  Smála se a v tom duchu jsme mluvili. Ještě štěstí, že existují cigarety, hrníčky kávy, jídelní lístky a lidi okolo, že tím jde řešit problém, když chce člověk hrozně o něčem mluvit a neví vůbec o čem. Rozmnožoval jsem v sobě představu, jak bych chtěl, aby to dopadlo. Mužskej je v prvním okamžiku chrt, teprve pak se stává člověkem. Ať to dopadne jakkoli, pokaždé to bude správné. Dnešek jsem neplánoval. Šel jsem vypadnout. To je taky jeden druh svobody. Nechat věci plynout a být blízko nich.
  Na takovém setkání je skvělé, že člověk sám sebe uskutečňuje. Fajn je, že se s Evou známe z dávna, ale v rozhodném okamžiku našeho formování jsme u toho nebyli a tak si jeden druhého vykreslujeme a vybarvujeme. Jsme si plátny, na které se můžeme s kouzlem a jedním vrzem vyportrétovat a tak proti sobě sedíme, svěží, ještě jednou narození a prostor je tak široký.
  „Jaký je to u vás ve škole?”
  „No, jaký? Asi jako všude. Já tam šla, protože naši chtěli. Je mi to jedno.”
  „To až vyjdeš, budeš někde šít?”
  „Nevím, asi ne. Chtěla bych dělat něco jinýho. Asi se pokusím na vysokou.”
  „Na jakou?”
  „To ještě nemám rozmyšlený. Asi na kterou se dostanu. Otec je dělník a je ve straně, tak bych k tomu měla potřebný body.”
  „Já body nemám, ale je mi to fuk.”
  „Ty nepůjdeš vejš?”
  „To nevím, ale nechce se mi o tom přemejšlet, je to všude stejná blbárna.”
  „Ale s gymplem nikam nemůžeš.”
  „Já vlastně nikam nechci. Nevím. Je to na houby.”
  „Ale bez škol můžeš přijít mezi pitomce.”
  „Se školou zase ze mne pitomce můžou udělat. To si nevybereš. Nejradši bych odešel, ale když přemýšlím kam, tak mě to myšlení přejde.”
  „A co vaši?”
  „Těm je to jedno. Nemluví nám do toho. V tomhle jsou dobří. Otec je zubař a tak se drží zásady, že zasahovat je nutný až když to bolí. Jinak do ničeho nevrtá.”
  „Zubař. To je strašný zaměstnání. To bych nemohla dělat. Celej den někomu koukat do pusy.”
  „Ani nenadává, ani to nechválí. Mluví o tom, jenom když se mu stane nějaká legrace.”
  „To moc legrační není. Můj otec dělá skladníka.”
  „Dnes je jedno, co člověk dělá.”
  „On neprošel prověrkama po osumašedesátým. Jinak by to nedělal.”
  „To je sranda, že za něj dostaneš body. Myslíš, že do toho nebudou vrtat?”
  „To už je přece dávno a on zase nebyl ničím tak důležitým. Tenkrát se domluvili, že odešel jako dobrovolně, aby neměl špatnej posudek. Oni se ho chtěli zbavit, ale udělali to solidně.”
  „Zbavili se ho.”
  „To jo, ale neuškodili mu.”
  „To mi sice nepřipadá, ale je pravda, že ho nezastřelili.”
  „Kdo?”
  „No ti, co se ho chtěli zbavit.”
  „A proč by ho měli střílet?”
  „To jsem myslel jenom z legrace. Připadalo mně nelogický, že dělá skladníka a přitom mu neublížili.”
  „Dělat skladníka má lepší. Udělá si svý a má pokoj.”
  „To je takový národní zaměstnání: Udělat si svý a mít pokoj.”
  „Jo. A máš to tak lepší.”
  „Já bych chtěl dělat taky svý, opravdu svý, ale to bych neměl pokoj. Možná tak celu,” zavtipkoval jsem, ale nepochopila. „Jako děcko jsem si představoval, že bych chtěl pořád něco stavět. Teď bych akorát něco chtěl a nevím co. Mám ještě dva roky času, tak mě třeba něco osvítí.”
  Nevím jak Eva, ale já měl pořád dojem, že bych se chtěl bavit o něčem úplně jiným. Byla hezká, slušelo jí to a stmívalo se.
  „Spěcháš hodně domů?” ptal jsem se a nevěděl, jestli je to vhodná otázka. Seděla tady jako důkaz toho, že dětství, které jsme zažili, je pryč a znělo to ve mně jako výzva.
  „Ne. Mám prázdniny a naši jsou dneska ještě na chatě. Ty spěcháš?”
  „Ne. Vyšel jsem bez plánu. Kdy se vrátí?”
  „Oni se nevrátí. Jedu zítra za nimi, i když to na jeden den nemá cenu, ale otec říkal, že mě pak doveze přímo do školy. Jela jsem zalít kytky a něco vyřídit, co jsem stejně nevyřídila.”
  „A co?”
  „Něco kolem příbuznejch, ale nikdo není doma a měla jsem něco odvézt zpátky. Hlavně kvůli tomu jsem se měla vrátit, ale to padlo. Ale jet musím, protože mě budou čekat a mohli by si myslet, že se mi něco stalo.”
  „Mám sestru o rok mladší,” a chtěl jsem dodat, že je pitomá, ale zastavil jsem se. Možná budou stejně staré, protože já šel o rok později do první třídy. A ti rodiče na chatě, to je jako z blbýho autora, kdy autor nevěděl, kde pro milence najít místo, tak poslal rodiče na chatu. Ale je to volovina. Kdyby to tak zamýšlela, tak bude mluvit jinak. Oznamovala mně co je a já po tom skočím a hned mě brní celý tělo. Je fajn holka a jsme spolužáci. To je skoro jako sourozenci. Ale přímí spolužáci jsme přeci jen nikdy nebyli, nechám to bejt. Vyšel jsem si na procházku a všechno dopadlo, jak má dopadnout. Už to je správný, že tady sedím a že je pěkná.
  Byl večer a šli jsme po Hradčanským náměstí přes Novej svět někam na Strahov. Snad abychom obešli Petřín, místo banálních pověstí a zářivkového osvětlení. Motali jsme se z uličky do uličky, šli někudy, kudy jsem v životě nešel, a nevím, jestli někdo z nás vedl. Šli jsme a povídali si a já se snažil vynalézat záminky, abych se jí mohl dotknout, a to mi dalo tolik soustředění, že už jsem nemohl pořádně sledovat cestu ani hovor, ale nevadilo mi to. Nikdy neuhýbala, ale taky nedala nic najevo. Na Novým Světě jsme museli projít těsně kolem milenců, kteří se drželi, jako by se chtěli udusit. Chlapovi bylo vidět záda a ženský vlasy. Prošli jsme kolem mlčky a měl jsem pocit hrozného trapasu. Několikrát jsem ji chytil mezi řečí za paži, ale držel jsem jenom tak dlouho, aby to nevypadalo, že si to ani uvědomuju, že to mám jako ve zvyku. Držela. Na Strahově jsem ji chytil za ruku. Měla ji studenou a trochu mně tu moji stiskla. Šli jsme dál. Teď byla báječná příležitost, ale prošvih jsem to, protože jsem ji držel moc dlouho a nic neudělal, tak jsem ji zase pustil a dělal, jako jakoby nic. A ona dělala taky jakoby nic. Škatule studentských kolejí se podobaly pitevnám, kolem nichž se občas mihnul stín zloděje mrtvol.
  „Kde bydlíš, Evo?”
  „U Karláku.”
  „Hergot, to je dálka. Podívám se, kam jedou tyhle autobusy.”
  U stadionu byl plac, na kterým byla konečná. Jsme tak nesmyslně daleko a v tak nesmyslným koutě Prahy, že odtud musí jezdit nanejvýš na Bílou Horu anebo čert ví kam. Úplně mě vyděsilo, že autobus jel na Karlák. Rázem se ze vzdálenýho světa, ztracenýho a zároveň nadějnýho tím, že jsem tu s Evou, stal protivný, škaredý a neupravený kout, který je přímou linkou spojen s Karlákem. Jsem ale blbec.
  „Můžem se svézt až domů. To je bezvadný,” a tím tomu dala poslední ránu. Naštěstí autobus nejel hned, a tak jsem si mohl chvíli uvědomovat, co všechno je ztracený.
  „Kolik je hodin?” ptala se
  „Něco kolem desáté.”
  „To není tak hrozný. Kde bydlíš?”
  „Taky tam někde.”
  „Bezva. Můžem na chvíli skočit k nám. Nikdo není doma.”
  Zase se mi vrátila naděje, ale byl jsem v rozpacích. Nedovedl jsem vymyslet, jak to myslí. I když jsem panic, byla pro mě holkou a ne ženskou. Nejlepší by bylo, kdybychom šli pořád vedle sebe a třeba by z toho něco vylezlo. Bytu jsem se bál.
  Autobus přijel. Byl novej, pěknej, čistej a byli jsme v něm sami. Sedli jsme si vedle sebe až dozadu a jak se rozjel a jak zhasnul a jak zvenčí svítily nějaký světla, že jsme na sebe viděli jenom jako v bijáku, a jak drncnul, tak jsem se mohl na Evu trochu přitisknout. Ruku měla položenou na noze. Vzal jsem ji za ni a že byla tma a hluk, tak to šlo. Usmála se a v kraválu a v zatáčkách a v míjejících světlech to mohla být skutečnost nebo představa. Naklonil jsem se k ní, ona jen maličko, a jak jsem se snažil jí dát polibek, tak jsme do sebe spíš pusou drcli, ale bylo to řečeno, bylo to oznámeno, jako když se hodí koruna do jesliček. Potom jsme už vedle sebe jen seděli, dívali se před sebe, drželi se za ruce a ze mne spadl balvan. Byla to nejkrásnější jízda, jakou jsem v autobuse zažil. Na Karláku jsme vystoupili a pořád se drželi. Jako bychom si patřili a každej z nás vedl za ruku toho, co právě získal. Pustit jsme se mohli až před barákem, když hledala v tom svým pytlíčku klíče. Vždycky ho nesla na opačné straně, než jsem šel. Byla fajn. Šli jsme po špatně osvětlených schodech baráku, který zavírá a otvírá a vlastní OPBH, a ona mě chytila za ruku, abych v té cizotě nezabloudil.
  V předsíni jsme se zuli. Každá předsíň má svou vůni, ale tahle asi neměla. Neuvědomil jsem si ji. Šli jsme do kuchyně. To je žaludek i osa bytu a kdo se v kuchyni posadí, ten je přijat do tajností a soukromí kvartýru. Zdvořilostní návštěvy se vedou do pokoje a kuchyň se před nimi utají.
  „Dáš si ještě kafe, Honzo?”
  „Když budeš tak hodná.”
  Kouzlo bylo setřené, protože ona pobíhala jistým krokem a já nadechoval. Byla to kuchyň. Holá životní realita bez nadsázky a půvabu. Území, kde se staráme o biologické zachování účelně, čistotně a je z toho pocit jako z učebnice anatomie. Kdo si zvykne pouze na kuchyňský svět, tomu jakýkoliv náznak krásy bude připadat sprostý. Snad pro tu nepřekonatelnou propast jeho vlastní sprostoty, která se hájí právem žaludečních šťáv. Jasně, každý byt musí mít svoji kuchyň. Má taky ložnici a záchod. Tři důsledky naší logické existence, které se propadly do našeho bydlení a které kouzelníci materialistického náboženství uznávají jako jediné právo poddaných. Přitom se vymlouvají, že třicet jedna let po válce v naší zemi, kde bylo skoro tolik obyvatel jako dnes a nebylo nic zničeno bombama, se nestačilo postavit dostatek bytů. Nevěřím. Zdá se mi, že nechtějí dát lidem pokoj, jedinou místnost k obývání nebiologickému a když už lidi tu místnost prosadili, díky jakési tradici, tak se do ní vecpali s televizí, která z pokoje udělala čumírnu. Jasně, že lze bez pokoje v bytě přežít, ale pak to není domov, ale otrava. Díval jsem se po kuchyni a málem jsem se naštval. Káva byla hotová a Eva řekla:
  „Vezmem si to do pokoje.”
  Možná jsem větší škarohlíd, než je správné. Měli pokoj. Dala hrnky na tác a podle toho jak tác nesla a jak kafe dělala a jak vzala cukřenku a lžičky, bylo mi jasný, že nemá ve zvyku dělat kafe a nosit ho do pokoje. Objevila se ve mně tichá radost a šel jsem za ní jako beránek. Šli jsme do pokoje, abychom měli pokoj sami pro sebe. Měli jsme ho okolo i v sobě.Všechno bylo jasný, všechno bylo nejsprávnější právě tak, jak to bylo. Vlasy sice neměla úplně dlouhé, měla sukničku, měla svetřík a podprsenku, ale byla přesně ta, kterou měla být. Seděli jsme v křeslech, pili kafe, kouřili, povídali si a usmívali se na sebe, a když to bylo dlouho, tak jsem si vzal její telefonní číslo a domluvili se, že jí pozítří zatelefonuji. Šel jsem domů, myslel na ni a v duchu si říkal, že mám holku a že je pěkná.