6.

  Šel jsem Ječnou přes Karlák na Národní. Všude bylo děsný množství hezkejch holek. Byl jejich čas. Nejlepší je, že teď holky nenosej moc podprsenky. Kdybych si tak mohl všechny prohlídnout! Obličej je důležitej, ale i tak je dost holek, které se vůbec nestydí představovat se nahé. Na mužským je hned na první pohled vidět, že má konstrukci, že je k tomu, aby něco nosil, že je otrok. Ale holka, to je tvar. To je něco, co kroutí zadkem a kouká očima. Nikdy jsem neměl odvahu oslovit holku na ulici. Nanejvýš jsem za nějakou šel, ale tak, aby si mě nevšimla. Nejvíc by se mně ale líbilo, kdyby mě nějaká sbalila. Dlouhý vlasy, džínsy, tričko jen tak na nahým těle. To bych s ní ani nemusel spát. Pak by zmizela a já bych si myslel, že ji zase někdy potkám a všechno bude jak při starým. A tak bych chodil po pěknejch místech, s pocitem, že támhle za rohem je, anebo že jsem ji právě prošvihl.
  Na Národní jsem si všechny holky představoval v posteli. Jak by to s každou muselo bejt jiný. Ono je to tak: když se srovnávaj holky mezi sebou, tak je každá nějak degenerovaná. Jedna má velký záda, jedna má nízko prsa a nehoděj se jí k ramenům. Každá holka má úplně jinak dlouhý nohy, jinej zadek a jinej obličej a když se srovnávaj, tak je každá jinak ošklivá, ale jde se na holku rychle podívat jako na celou dohromady, jako na originál a najednou je úplně dokonalá. Je správná, protože je taková. Dneska je blbej zvyk vzorů. Asi byl vždycky. Podle filmů z třicátých let mám dojem, že tam byl jeden druh ženskejch, druh, kterej mně nesedí. Když si prohlídnete časopisy od Anglie po Košice, tak je tam pořád jeden druh ženskejch, a jiný jako by neexistovaly, ale já vím že to není pravda. Dá to trochu práce, představivosti a cviku, a je možný se na každou holku dívat jako na vzor. Tak je to.
  Šel jsem po nábřeží kolem pohlednice Hradčan za Vltavou a jenom si říkal, jak to, že ty Hradčany nejsou ještě zažloutlý. Možná jsou krásný, ale já to nevidím. Pokaždý, když se na ně podívám, tak vidím jen ten blbej obrázek. Dělat blbý obrázky by mělo podléhat trestnímu zákonu, protože to je zasahování do člověka, protože člověk díky tý pitomosti, která se mu otiskla na duši, už není schopen vidět skutečnost. To musí bejt jó situace a příležitost, nebo jeden musí bejt opilej, nebo v pěkným srabu, aby se podíval na ty Hradčany a řek si: HERGOT, ty jsou pěkný!
  Snad mě to potká. Ale nebudu moci o tom vyprávět, protože každej, kdo se koukne, uvidí zase jenom blbou pohlednici. Jen cizinci na to budou čumět jako u vytržení. Ale to je se vším českým. Třeba lidovky. Jsou mi odporný a přitom tuším, že v nich může něco být, protože to tam mnoho slušných lidí našlo, ale pro mý uši je to zkurvený. To samý s obrazama. Mluví se o tom jako o něčem cenným, ale já nevím, proč bych do obrazu vrazil peníze. Nelíběj se mi. Je to snobárna. Možná bych si koupil obrázek nějaký holky. To by mi něco říkalo, ale musela by to být taková v džínsách a tričku. Žádná modelka nebo Picasso. Tomu vůbec nehovím. Nebo kdyby někdo namaloval dvorky. Do toho bych byl schopen vrazit balík protože to bych si potom dvorky nosil všude a měly by pořád náladu. Nojo! To vlastně může bejt na obrazu bezvadný, že když něco zachytí na věky a pokaždý je to pravda. Jenže já to tam nevidím. Možná, že jsem slepej jako s těma Hradčanama, o kterých všichni říkají, že jsou pěkný. Asi bych musel žít v jiným prostředí, kde bych mohl od malička koukat svejma očima a pořád mi někdo nestrkal něco pod nos, až mě úplně otráví. Možná proto jsou ty moderny tak praštěný. Malíři jsou vším tak otrávený, že to musí za každou cenu zvorat. Nebo se jen tak drogujou, aby pak ve skutečnosti mohli vidět jako poprvé. Nebo je to obraz naší lidské skutečnosti a ta je pěkně pokroucená. Co vím?
  Šly proti mně dvě krásný holky na omdlení. Ty tak mít obě najednou! Jak jsem to viděl v jednom porno-časopise. A vypadaly, že nejsou žádný svině. Dělaly, že kolem nich ani nejdu. To dělají všechny pěkný holky a možná tím vzniká dojem, že si s sebou nesou nějaký kouzlo. Opřel jsem se o zábradlí a dělal, že se dívám na kačeny, pak jsem se otočil a prohlížel si je zezadu, až zmizely. Úplně ve mně zabrnělo a jenom jsem si říkal, jak by mohl být život krásnej, kdybychom se mohli mezi sebou domluvit jako s tím tancem. Vzájemně se vyberou lidi, kteří jsou si sympatický, poznají se a zase se rozejdou šťastný, že v životě poznali dalšího člověka. Potíž je v tom, že po světě běhají hajzlové. Každá už na nějakýho narazila a je nedůvěřivá a není už schopná vidět slušnýho kluka. Běhaj tu hajzlové a nám lidem to kazej. Žádný kvartýr by se nezamykal, kdyby nebylo tolik zlodějů. Milióny ženskejch by se v noci nebály ven, kdyby jich nebylo několik znásilněnejch. Lumpáren je vždy míň, ale stačí to k ovládnutí většiny.
  Určitě je na světě víc dobrejch skutků a víc povedenejch manželství než zkaženejch. Většinu života člověka zuby nebolí, ale jenom několik hodin a několik dní, ale to stačí. Stačí, když se darebáci jenom trochu rozmnoží a život je hned nesnesitelnej. Možná, že to pomáhá ke zdokonalení společnosti, tak jako bolest člověka nutí, aby si vynalézal léky a léčení a aby si dával moc dobrej pozor aby všechno fungovalo. I největšího lempla donutí bolest ke svižnosti a pořádnosti. Možná, že to tak funguje i ve společnosti, ale to by pak znamenalo, že nějaká vyšší moc musí být, že je to tak zařízený. Víme houby.
  Škrtily mě trenýrky a tak jsem byl rád, že jsem došel do podloubí Karlových lázní. Tam jsem si to opravil a šel tím letním krokem, kterej se povede jenom v létě a jenom někdy. Krok, kdy vím, že jdu pěkně, kdy se cítím zdravě, kdy každej sval patří k životu, ale k pěknýmu životu, k tomu, co bych měl chuť žít pořád. Plandavá košile a kalhoty, který padnou. Člověk jde s chutí zpříma a nepřipadá mu to blbý.
  Na Karlovým mostě bylo cizinců jak sraček. Já si tipoval, která holka je cizinka a která Češka. Podle brejlí a podle oblečení to jde poznat a myslím, že to poznám. Někdy i podle chůze a výrazu. Tak jako se pozná západní Němka od východní. Pravda je, že jsem se žádnou nemluvil. Ale Češky poznám. Jasně, že se nemůžu přesvědčit, protože když jsou samy, tak nemluví a když jsou s někým, tak většinou není rozumět. Ale dobře, že se nemůžu přesvědčit, neboť tajně věřím, že se mýlím a že to všechno je komplikovanější a krásnější. Že nějaká Švýcarka může vypadat jako buchta z Budějovic a holka z Pohořelce je největší královna. Naštěstí ženský nedělá politika ale příroda a to je něco, na co se lze spolehnout.
  Sedl jsem si na kamenný rantl Karlovýho mostu, protože mě pobolívaly nohy a opuchly prsty na rukou. Zapálil jsem si a bylo mi báječně. Bylo to moc pěkný místo a bylo jisté, že tohle pěkný místo zůstane pěkný ještě pár set let. A to je nádhera! Sem už nepřijde žádnej zkurvenec, aby tu postavil panelák. Tady už je to hotový a nic a nikdo na to už nebude mít vliv. Tady kameny vyhrály a já jsem na straně vítězů. Tady by šlo založit dokonalej svět. Všichni by věděli, že už je dokončenej, že tady se nebude dělat žádná revoluce a žádný přestavby, že tady se musí snažit vyjít jen sami se sebou. Žádný proslovy! Život. Žádný projevy co bude a co nebude. Všem by bylo jasný, že jde jen o to naučit se v tom žít a na všechno ostatní se mohou vybodnout. Tak bych chtěl žít. Kde se už nic nebude měnit, kde jediná radost by byla, kde člověk by žil pěkně s lidma. Je jedno, že ty kameny nevyjadřují dnešní život. Nejen, že by nestály za nic, ale je to úplně jedno. Důležitý je, že je na nich vidět, že je dělal živej člověk, kterej to uměl a měl možnost. Dřív jsem myslel, že měřit pokrok podle kožešin na prdeli a feudalismu a výrobních prostředků a já nevím podle čeho ještě, že je omyl. Dnes si myslím, že je to buzerace. Že je to důvod, jak oblbnout člověka, aby dělal něco, co vlastně vůbec nechce. Nalajnovali život od pravěku až po dnes tak rafinovaně, že to vypadá, že nezbývá nic jinýho, než co nás nutěj. Že po celých těch tisíciletích stavění je nutno do všeho kopnout a tím vznikne sám od sebe ráj. Pro trosky! Člověk chce dělat něco dobrýho, co by bylo pro něj fajn a přijde nějakej pitomec a překecá ho, že zrovna to dobrý by byla revoluce a že on to neví a tak mu to říká a člověk myslí, že otevřhuba má pravdu a udělá to a zase nic. Celej život se snaží udělat něco dobrýho, co by bylo fajn, ale pořád ho kdosi přesvědčuje a člověk se celej život honí a nic. Kdyby raději šel na takový místo jako tenhle most, sedl si a řekl: „Mně se tu líbí a dál se nehnu, tady je mně fajn!” A byla by rázem na světě pohoda a jestli chce někdo dál, tak jde, ale mě ať do toho nikdo netahá, nebo mu dám přes hubu. Každej by byl spokojenej a byl by chlapem a moh si zařídit věci po svým. Jenže má strach, že by přišel blb a nechal vytesat, že tady je to nejlepší a nikdo dál nesmí a bylo by vše v hajzlu. Člověk musí vidět, že si svý místo vybral dobrovolně a že se mu líbí a v rámci toho bude makat do roztrhání těla, protože ho nikdo nenutil a protože tím pozná svůj ŽIVOT, a že má cenu se v životě o něco pokoušet. Mít tak možnost vybrat si své místo! Místo, které by mohlo být moje, které bych nikomu neukrad a přitom věděl, že mě z něj nikdo nevyleje. Sem na most by mohl přijít policajt a říct mi: „Občane, tohle je kulturní památka, tady se neposedává - pokračujte.”
  To mi srazilo náladu. Ono by se to stát mohlo, protože tak odsud vyhazujou lidi, kteří sem nosí své obrázky, choděj hrát písničky. Policajt mě může kdykoliv zastavit a zjišťovat, jak se jmenuju a kde dělám a kam jdu. Já mu budu vysvětlovat, jako po kolikáté, že nedělám nikde, že chodím do školy a nemám kam jít, protože on mi stojí v cestě. Ale já vím. Plní povinnost drába, kterej dohlíží na dodržování zákonů a u nás už to, že jen tak sedím na Karlově mostě, fouká na mě větřík a svítí sluníčko, je porušením zákona. Každej musí dělat, že něco dělá a že je všechno v pořádku. To je zákon. A ten se přestupovat nesmí. Je to těžký vysvětlit. Cizincům bych musel říct, že zákony u nás nejsou, že záleží na náladě mocipána a doma bych řekl, že zákony jsou, ale jsou nedostupné. Jsme drženi v negramotnosti a jsme závislí na tom, jak je ti u moci přečtou. Otrokářská socializace. Za tuhle myšlenku by mě mohli dát otrokáři k soudu. Řekli by, že nechci dobro pro pracující. Ale já bych opravdu chtěl napřed dobro pro člověka a ten ať sám rozhodne, jak s tím dobrem naloží. Nenarodil jsem se jako pracující, ale jako člověk a chci plnit život všema lidskejma věcma a ne zaměstnanejma.
  Šel jsem teda dál a napadlo mě, že bych se mohl stavit za matkou v práci. Dělá šéfovou v bufetu za mostem.
  Seděl jsem u ní v jejím bufetu na dvorku, kde měli pár stolků. Uvařila dvě kávy a donesla je sem. Nebyla v krámě nenahraditelná. Moc jsem za matkou nechodil, protože mě očumovaly baby, kterejm šéfovala. Ale stejně to byl pro mne pokaždý kouzelný vejlet, neboť jsme tu byli sami pro sebe. To se doma nedařilo, a jak jsem si matku nikdy neuměl představit jako ženskou, tady to šlo. Měla bílej plášť, vypadala dobře a mohl jsem ji pozorovat, jak se usmívá na cizí mužský. Netrčela z ní intuice matky, ale byla někým jiným, někým známým, s kým si můžu pokecat.
  „Byli jsme včera s Kájou na pivě.”
  „Co dělá?”
  „Nadává.”
  „Je to složitý. My už mu pomoct nemůžeme a on se svou povahou to taky nesvede. Jsme v pěkné srabárně, že to tak musím říct. Jaksi se to celé nepodařilo.”
  Matka si vzala ode mne cigaretu, ale klepala pod stůl a pořád ji měla jakoby schovanou. Bylo to sice jedno, nikdo by jí nic neřekl, ale chtěla zachovat solidnost. Přece jenom patřila k lidem, kteří i ve srabáckém prostředí se chovají jako by se nechumelilo. Ona je ženská a ženský jsou poctivý. Mužský to posrali. Vládnou, šiděj, přechcávaj, buzerujou a opanovávaj. Ona jenom vydělává peníze, protože otec nestačí. Je síla, služebná. Proto u ní není blbý, že zachovává solidnost. Ne, že by kšeft líp z lidí tahal prachy, ale je to slušnější. Kdyby už žádnej mrav na světě nebyl, takovádle ženská by ho zase stvořila.
  „A co ty? Brzy půjdeš do školy. Pozítří. Zítra máš narozeniny.”
  „To jste mi blbě vybrali. Mám je pokaždý zkažený tím, že je to poslední den prázdnin.”
  „Bude ti osumnáct. Mohli bychom to oslavit. Budeš doma?”
  „Asi ne. Já to nemám rád. Chtěl bych spíš mezi lidi. Mně je vlastně smutno z toho, že budu plnoletý. Dřív jsem si přál, aby to už bylo, ale teď bych chtěl, aby to vůbec nebylo. Vždycky jsem myslel, že se mi otevřou dveře, ale teď se mi zdá, že se zabouchnou a někdo od nich zahodí klíč.”
  Matka se na mě dívala a vypadala v tu chvíli jako sympatická ženská v letech, která si neví rady.
  „Měla bych ti něco říct, nějak ti to vymluvit, ale víš, že jsme se snažili vám s tátou nikdy nelhat. Je to tak. Posíláme vás do světa a nemůžeme vám dát nic s sebou. Jdeš do světa, ve kterém jsme my. Vidíš. Sama jsem teď skejsla. V tomhle krámě, nebýt toho pitomce ředitele. Pamatuješ se na něj? Tady je to lepší, protože tu není on a mám pokoj. Ale nechci žít proto, abych měla od všeho pokoj. Zavřít krám, a s ním i starosti. Nemusím teď sice dělat nic, s čím bych nesouhlasila. Takový je to pokrok, ke kterému lidstvo dospělo. Že nejpoctivější je k ničemu se nepřidávat. Morbidní poctivost. Poctivost, která je ve smrti, mlčení a prázdnu. Stát se služebnou silou, aby se člověk před sebou nemusel stydět. Alespoň mám vás. Někteří nemají ani to.”
  Usrkávala kafe z tlustýho bufeťáckýho hrníčku a bylo mi, že bych ji měl zase já utěšit. Říct, že není tak zle, že to nějak dopadne. Ale proč bych jí to měl říkat? Mohli jsme si to říkat navzájem a taky říkávali, ale to už nemá cenu. Díval jsem se na zeď dvorku, kam dopadal znetvořený stín baráku nad náma, a připadalo mi, že máme příbuznost. Taky na nás dopadal stín čehosi, co překáželo světlu, a byl to stín ještě náma znetvořený.
  „Co Hanka?”
  „Šla na rande.”
  „S tou už to taky začalo. Musíme dávat pozor, abychom ji neodehnali z domova dřív, než bude chtít sama. Když jsou děti malé, tak se zdá, že je to hrozná práce, a když dospějí, že je to jednodušší. Že už se o sebe postarají, ale není to tak. Když jsou malé, je to sice běhání, ale radost, že patří člověku. Když dospějí, tak nám přestanou patřit, a tady je to nejtěžší. Umět pochopit. Abychom nepokazili život sobě ani vám. Zlé je, že vám můžeme dát akorát život, ale jak se vám v něm bude dařit, nemůžem ovlivnit.”
  Doma matka takhle nemluvila. Snad kvůli otci. Možná myslela, že tyhle věci má říkat on, anebo neuměla vypadnout z role domácí posluhovačky, která myslela jen kde co popadnout. Tady to mohla položit. Nezáleželo na tom, i když cigaretu pořád schovávala pod stůl.
  „A jak jste si to, mami, s otcem naplánovali?”
  „Jak? Hezky. Studovali jsme, chodili spolu, měli se rádi a věřili, že se časem všechno napraví. Kája přišel neplánovaně. Nechtěli jsme děti hned. Chtěli jsme to pro vás připravit a otec taky tvrdil, že do takovýho srabu by si nedovolil dítě přivést. Stalo se. Proto je mezi vámi takový odstup.”
  „A dumali jste někdy o tom, že byste utekli?”
  „To tenkrát nešlo. V tomhle bylo hůř, ale v jednom lépe. Všichni věřili, že je to omyl, přehmat, že se to zlepší, a pomalu se to taky lepšilo. Teď se celkem máme, ale nevěří nikdo. Jsou tady a ostatní si zařídíme sami. A bude se to zhoršovat.”
  Trochu jsem se před matkou styděl, že jsem ji tak často považoval jenom za člověka od plotny, který ví houby. Její léta se zastavila na nás, odevzdala nám vše a teď, když by nás vypustila do světa a chtěla se vrátit k životu, už není kam. To je hrozný! Pomníky stavěj muži. Vybíraj pro ně místo, staví je se svou ideou. Nikoli jako pravdu, jako poznání, jako prosbu za odpuštění. Pouze jako mužskou ideu ztopoření. Otce mi nemohlo být líto. Je to chlap a neplatí tu hroznou daň. Vždycky se protluče. Vždycky se mu podaří někoho přechcat, ale ženská? Dobrá ženská zůstane až vzadu. Dá vše, dá své maso a zůstane napospas. A když se už neudrží na nohách, tak ji nechají padnout. Mužskej vždycky někoho přechčije, ale ten, komu to padá na hlavu, je ženská. Pokud hrdinství je udělat velký čin bez myšlenky na odměnu, tak hrdina je ženská.
  „Aspoň buď doma odpoledne. Přijdu dřív z práce a otec má krátký den. Trochu si posedíme a dáme ti nějaký dárek. Nemrač se, nějak se ten den od ostatních liší.”
  „Však já vím. Já taky neříkám, že byste mě štvali, ale jen tak. Nemám to rád. Ale odpoledne doma budu. Pak někam vypadnu.”
  „Chceš trochu vína?”
  Přikývnul jsem a udělalo mi hrozně dobře, že mi matka dá víno od pultu. Už budu s konečnou platností patřit mezi lidi, kteří víno můžou. Byl to vermut. V obyčejný dvoudecovce a moc mi nejel. Ale bylo bezva, že to bylo. V posledních letech jsem matku nikdy nepolíbil a neudělal bych to ani teď, ale v koutku duše mě to napadlo. Seděla na židli na půl zadku, jako by chtěla vstát, kdyby bylo potřeba. Byla bezvadná. Musím si dát pozor, abych už na ni nebyl zlej.
  Chvíli jsme ještě hovořili a pak jsem šel dál. Zvenku jsem se podíval přes sklo, jak prodává, a ona se na mě usmála a prodávala dál ty chlebíčky a limonádu a všechno, za co dostává výplatu. Nad bufetem byl nápis o šťastném zítřku. Ano. Ale bez nich!
  Šel jsem Nerudovkou nahoru, jako turista při obchůzce krás Prahy. Takovou procházku dělám zřídka a je v tom něco slavnostního, obzvlášť když je hezky jako dnes. Když si člověk vybere správnou cestu, tak je Praha krásná a všechny srabárny na duši se na chvíli ztratí. Šel jsem si pomalu, jako letňáček.