2.

  Byl jsem oslněný a oválený z postele a pyžamo mě otravovalo. Matka seděla u stolu. Seděl tam i otec, upíjel bílý víno a vůbec to nevypadalo podle televizního modelu. Nemusel jsem vstávat, ale je to dobře, alespoň se mohu přistihnout, jak jsem zblblej potroublou propagandou průměrnosti, ve které jsme ponořeni a které je těžko se ubránit když se jeden patlá s konečkama jejich chobotů a nemůže k jejich zdroji. Otec listoval v Mladém světě.¨
  „To odebíráte povinně?” zeptal se a tvářil se, jakoby to nemyslel jako vtip.
  „To jsem koupil, že se mi líbila obálka.” Nemám rád tyhle jeho uštěpačný poznámky když si jednou za sto let koupím časopis. Je mi jasný, že všechny časopisy jsou stejně blbý a nevydávají se, aby je někdo četl, ale mají smysl pasti, do které se snaží chytit kdejakýho králíka, a že králíků po ulici běhá.
  „Jó, a tohle číslo se dávalo jako prémie ke Spartám.” Nemá se tak blbě ptát. Otec otočil stránku. Byla tam prsatá holka.
  „Prsatice,” řekl a ukazováčkem jí jezdil po prsech. Kdyby byla matka z televizního seriálu, tak by ho okřikla. Takhle jen řekla:
  „Ať se neumažeš, je to zpěvačka v kurzu.”
  „Já jí sahám na prsa a né na duši,” odpověděl otec.
  Seděl jsem na kuchyňské židli, díval se na hezkou štíhlou láhev bílého vína a jen v rámci kuchyňského žvatlání doplnil:
  „Soudružka učitelka občanské výchovy říkala, že duše není.”
  „A jaká má prsa ta soudružka učitelka občanské výchovy?” zeptal se otec a stále se díval na obrázek zpěvačky, jako když sběratel zkoumá rytinu.
  „Prosím tě, ta je ve straně,” odpověděl jsem a zdálo se mi odporné představovat si, jaká má Havránková prsa.
  „Každé prso na jedné straně, co strana to prso. Náš šéf říkal, že bych snad líp lidem plomboval hubu, kdybych se tam dal, ale o prsech nemluvil. Musím se ho zeptat. Říkal akorát něco v tom smyslu, že studuješ a určitě budeš chtít studovat dál, což jsem ho ubezpečil, že určitě ne a že Hanka studuje a taky bude chtít dál. Ale jak koukám na ten obrázek, naše Hanka má taky docela slušná prsa, a tak bude lepší, když bude zpěvačkou a jestli bude studovat ještě několik let, tak to bude taky úměrně pitomá.”
  „No tak, Jiří. To moc vtipné nebylo,” jemně ho usměrňovala matka. Soustředěně kouřila moje Sparty. Trochu se usmívala, trochu jako by nemyslela na nic. Jen tak trvala.
  Bylo divné, že si nečtou, že nečumějí na televizi, že sedí v kuchyni a popíjejí víno, což nedělávají. Buď natahují zaměstnání jako žvejkačku až domů, nebo samotařej v ženskejch prsech a mužskejch zálibách.
  „A co, že se nedíváte na televizi a flámujete a rušíte mládež od zasloužilého odpočinku od celodenního prázdninového vypětí?” říkal jsem nějak mezi ně. Asi tak ke kuchyňské zácloně.
  „Ále. Letos jsem se už na televizi díval a nakladatelství se rozhodla šetřit můj čas tím, že knihy, které bych četl, nevydávají a tak mi napadlo, že když kouříš, že bych tě mohl poučit do života. Kupříkladu,” a ukázal na obálku Mladého světa, „musíš se připravit na to, že i žena v socialismu bude mít prsa, a to dvě. Na každé straně. Ale u nás jsou povoleny tři strany. To je jako v křesťanství. Tři zdroje, ale je jen jeden Bůh. Chápeš? Ale prsa jsou dvě. Levé a pravé, a teprve když tyto dvě strany dáš dohromady, získáš jednu celou ženskou do pasu. Od pasu dolů je ženská otázka nevyřešena, neboť se nekloní ani nalevo ani napravo.” Otec si také zapálil moji Spartu a měl jsem pocit jakéhosi bratrstva, jak jsme tak všichni tři vyhulovali. Upíjel jsem víno z matčiny skleničky a mělo pyžamovou chuť.
  „A nevím, jestli ses v tom zubaření nezmýlil. Že by ses neživil na cizích hubách, ale klidně by ses uživil svou vlastní,” snažila se dál matka usměrňovat otcův humor. Tak to bylo pořád.
  „Podívej, Jířo, už Havlíček věděl, že po cizí hubě se neuklouzne, ale svou vlastní si může člověk vydláždit až do Brixenu. A tak já docela hrdinsky snesu, že národ bude mít o jeden chodník míň.”
  „A tak se raději budeme vydávat do Švejkovic.”
  „A co myslíš? Zdá se ti, že když jim řeknu, a je zbytečný jim to říkat, nápravu nesjednáš a sám padneš do žumpy a nikdo tě odtamtud nedostane.”
  „Naopak, teď jsme v žumpě.”
  „Ano, ale všichni tam jsme, ale máme aspoň co jíst a tím, že se tam nevrátíme, tak zapadnem po bradu.”
  Otec odložil Mladý svět a začal bubnovat prstama do stolu. Ani ne, že by znervózněl, ale aby dal najevo, že je to zbytečná debata.
  „Můžeš a nemůžeš. Možná bys se mnou mluvil o jiných věcech.”
  „Ale Jiřino, podívej tady na Jendu, jak se pase na rodičovským sporu. Takhle ztratíme vážnost,” zase vtipkoval.
  „O něj se neboj,” řekla matka trochu namíchnutě. Mlčel jsem, byla to jejich věc.
  „Já se nebojím, já se nemusím ničeho bát. Doma jsem doma a venku jsem venku. Jde jenom o to, pochopit to,” udělal otec tečku, ale spíš botu. I když já jeho chápu. Rodinný kruh jako ventil. Kuchyňská svoboda. Kdyby měl otec blbou ženu, ventiloval by se kamarádům v hospodě nebo by se chytil nějakého koníčka. Musí si taky najít svou noc, ve které potká sám sebe, aby uvěřil, že je. Že neexistuje pouze činností, za kterou mu půjčí peníze, které hned vrátí za získání předmětů nutných k životu. Nebýt v řadě, i když mezi těmi lépe oblečenými. A tak používá kuchyňský ventil, aby nevybouch. Ale stejně je ztracen. I když děda přece jen doufal v krach. Věděl, že ho zažije a to mu dávalo do posledních let smysl. Otec se smířil, zmýlený teorií pozvolného vývoje určovaného shora! Nanejvýš hledá smysl přechcávání. Děda byl sedlák a měl svoji logiku. Říkal, že když hnije kůl, který drží plot, tak to není vidět. Hnije kdesi dole a jednoho dne plot prostě spadne. Vývoj, nevývoj, události se dějí přes noc a do posledního dne plot stojí a když se převrátí, rázem jakoby to nikdo neviděl, jako by ho nikdy nebylo. Vzpomínám si, že mi jednou ukazoval na procházce násep trati, který se mi zdál příšerně vysoký a mohutný. Byla v něm vybetonovaná díra napříč, kterou jsem mohl projít na druhou stranu aniž bych se ohnul. Tekl tudy malý potůček, který v létě vysychal, ale pro dědu to bylo důležité. Říkal, že tady mají lidi jasno. I když přijdou s mnoha stroji, znalostmi a vůlí, přece jen nemůžou cestu zasypat, vykašlat se na něj a vést si trať kudy chtějí, protože by se začal ten malý čůrek hromadit. Bylo by z něj vzniklo jezero když by mu byla zavalena cesta a jednoho dne by smetl i celou trať. Proto se museli zastavit a postavit tomu prckovi betonový most. „Vidíš to,” říkával, „tady jsou lidi moudří, ale v životě zasypávají všechny potůčky kvůli nějaké svojí cestě, kvůli nějakému svému náspu a vůbec netuší, že jednoho dne to bude smeteno a nezůstane nic, protože se zapomněli podívat kudy trať staví. Kdepak, takhle to nejde. To nevydrží. Kdyby byli moudří, jako inženýr, který stavěl trať, mohli mít cestu a nevadili by životu. Takhle jim trať jednou zmizí i s kolejema.”
  Často jsem na to myslíval a pokaždý, když jedu po nějaký český superdálnici a vidím gigantický betonový mosty, postavený kvůli úplně podřadným potokům, tak si na dědu vzpomenu. Byl příliš dobrým zemědělcem a hospodářem a v tom si našel svoji NOC a DÍRU a nepřijal dobu, jejíž požadavek byl stát se NIČÍM. Stát se věřícím v úhledně vyrovnaném řadu prázdných nádob, do kterých lze nalévat podle nepředvídatelné mystické potřeby jednoho velkého nijačení. Byl podřadným potůčkem pro stavitele cest a kdo ví, kde se začíná jeho voda hromadit. Byl to můj děda, byl to otec mé matky a možná tudy z pokolení na pokolení potůček teče. Otec se zatím, co jsem myslel na dědu, pustil do meditace.
  „Mocní jsou mocní. Dřív to byla knížata, dnes jsou to tajemníci. Dřív to byla robota, dnes je to zapojení do pracovního procesu. Dřív jsi nemohl z jednoho panství do druhého, dnes také. Nic se nezměnilo, akorát se to nazývá jinak. Nic nového pod sluncem. Změnil se jenom způsob zabíjení. Tehdy ti usekli hlavu, ale vyjde to nastejno. Vrchnost můžeš nanejvýš ošidit, ale nikdy sesadit. Stejně by si tam sedla jiná.”
  „Hlavně, že to víš a že tě to uklidňuje a že si odůvodníš to, že jim poklonkuješ,” utrhla se matka.
  „Já nikomu nepoklonkuju. Jsem ve straně? Svý udělám dobře a tak na mě nemůžou.”
  „Můžou. Ale teď to není potřeba, když jim sloužíš.”
  „Dělám to kvůli tobě a kvůli vám, a co si myslím, do toho neviděj.”
  „Vědí, co si myslíš. Oni si myslí to samé, ale když o tom nemluvíš a seš ochotný opakovat ty jejich komunistický zaklínadla, tak seš jejich.”
  „A vidíš. Tys je neopakovala a děláš v bufetu. Myslíš, že bych měl jít umejvat okna?”
  „Seš na nich závislej.”
  „Tady to za mě neudělaj.”
  „Ale můžou na tebe.”
  „A mám dělat něco, co mám nerad?”
  „Vždyť to děláš. Chodíš na schůze, bereš protekční pacienty, poklonkuješ šéfovi. Všechno proto, abys mohl dělat to, co umíš. Ještě řekni, že tu práci můžeš mít rád, když musíš pro to dělat takové věci.”
  „A jsou lidi, kteří obětují ještě víc.”
  „Udřou se, aby měli pohodlí. Absurdní.”
  „To máš jako se ženskou. Běháš za ní, obětuješ čas a peníze, jenom proto, aby si tě otočila kolem prstu.”
  „Nevěděla jsem, že jsem si tě otočila kolem prstu.”
  „Nemluvím o tobě. Mluvím o tom, že člověk se celej den dře, aby se mohl potom dvakrát tolik dřít v posteli.”
  „Tyhle hospodský řečičky! Kam na to chodíš?”
  „To je životní zkušenost lidstva. Té lepší mužské části. Že Jendo?”
  „Já ještě dospívám,” nerad jsem se zapojoval do jejich rozhovoru.
  „Proto promlouvám o svých životních zkušenostech, abys dospěl správným směrem. Jako lev vodím své mládě na lov.”
  „Nebo jako kos je vyhazuje z hnízda,” řekla matka. Byla podrážděná.
  „A tys, tati, nikdy nechtěl dělat něco jinýho?”
  „Krtka a podhrabat se na Západ.”
  „A proč jste neutekli?”
  „Maminka nechtěla. Prý je tu doma.”
  „A co bych chodila do ciziny?”
  „A tak jsme se svobodně rozhodli zůstat v pasti. Ale svobodně,” usmál se otec vítězoslavně.
  „Ještě máš pořád tu blbou sestřičku?” změnil jsem téma.
  „Blbá, ale vnadná. Budoucnost je na její straně. Jde jen o to, kam se přikloní od pasu dolů, a v tom o ni nemám strach,” chytil se otec a začal téma rozvíjet. Byl pak rozveselený celý večer, vtipkoval, ventiloval se jak to šlo, a mně to bylo v koutku duše líto. Spravuje lidem zuby. Jeho povolání stvořila nedokonalost, že se zuby kazí. On nic netvoří, nic nebuduje, pouze se snaží dávat věci do pořádku, v jakém by měly být samy od sebe.
  Marnost jako ten náš život. Zakrývá ctností humoru, ale ve skutečnosti jenom nadává a pláče. Vtipy vymýšlí někdo, kdo už nemůže nadávat ani plakat, kdo je slušný a musí žít v průseru. Humor je jen snesitelnější formou beznaděje, proto máme tolik vtipů a proto pod každým cítím touhu sáhnout po klacku.
  Otec našel ve svobodě rodinného projevu jakousi ozvěnu sebe, ale ne chlapa, a to je málo. Chlap je něco, co buňky rodin přesahuje, co teprve z nich tvoří organismus a svět. Spoluvytváří tělo světa a jak si pak žije bytost světa, to je jiná věc. Chlapi, to jsou mosty a nejen kvůli potůčkům. Opravdovej mužskej je něco, co může a umí. První dostane od světa a druhé od Boha, a kdo má od světa, na toho raději Bůh zapomněl, aby si nešpinil ruce. Zřejmě je Pánbůh demokrat a má v úctě vše, co zní jako svoboda a tak ty přechcávače pustil z kopce. Ať se proběhnou, když si chtěj vší mocí rozbít hubu. Blbý je, že sebou praštěj teprve, až zakopnou o naši hlavu. A to bolí.
  Hanka přišla po půlnoci a byla nalitá jako puma. Připadala mi pitomá a hnusná, ale dávám si na tyhle věci pozor od doby, kdy jsem stopoval na ulici jednu perfektní holku a pak zjistil, že je to Hanka. Byl jsem sebou pokořen a uražen. Možná, že je hezká, ale je ségra a je blbě o rok mladší. Kdyby byla aspoň o rok starší. Takhle to nikdy nebude dělat dobrotu.
  Naši jí nic neřekli. Otec si z ní utahoval, ale neměl břink a matka jí ohřála polívku. A proč by jí taky nadávali? V rámci čeho? Co by chtěli v ní utahovat? Na jakou stranu by chtěli její cestu narovnat, když svět, kam se všichni sypeme, jakoby nebyl světem pro nás. Možná znám v Praze málo lidí. I naši znají málo lidí a asi všichni známe ty netypické. Jednou jsem si s otcem vyprávěl. Byl ten den nějakej otrávenej a unavenej, jestli známe někoho, kdo by tady mohl dobře žít svůj život. Přišli jsme akorát na pár sviní, ale ty žijou dobře u koryta. Šel jsem spát, ale NOC se nedostavila. Ležel jsem a bylo mi divně. Neměl jsem ani chuť ponořit se do sebe ani do představ věcí, které ve tmě vidím a mohu si na nich tančit svou představou. Necítil jsem se doma. Ležel jsem a říkal si, že by bylo dobrý usnout, ale k čemu je to dobré? Snad pro naději, že když se nechá člověk unášet, proud ho zanese na místo, kde to má cenu. Ale jakou má záruku, že na tom místě se podaří z proudu vylézt? Zase jsem cítil ozvěnu ujíždění nohou, sypající se mouku v mozku a pocit skleněné koule, na které běhám stále dokola