9.

  Ležel jsem a nemohl usnout, ani jsem nechtěl. Ne proto, abych čekal, že se dostaví moje noc, až dojdu sám k sobě a zapomenu na odvíjející se film, na který bych se nešel podívat. Dnes jsem hrál ve filmu, který jsem si promítal, vracel si některé scény a znovu a přesněji si je zapisoval do paměti.
  Doma všechno spalo. Už odešli, spí, jsou jinde a já jsem sám. Usnuli. Vyklidili pole. Nechali mě samotného, abych mohl být šťastný. Vlastně nevím, jestli jsem šťastný. Je mi dobře. Štěstí se říká kdečemu, ale já necítil kdeco. Mám radost, že dnešek byl a kdyby se vrátil, rád bych ho zase potkal. Myslel jsem doposud, že návraty nenávidím. Nepotkal jsem nic, k čemu bych se chtěl vrátit. Ale teď jsem vystačil s tím, co bylo, protože to doopravdu bylo a mohl jsem se na to dívat z různejch stran a vracet se k tomu a vidět, že je to dobré. To se muselo někomu něco velice podařit, že napsal, že vidí, že je to dobré. Asi musel mít chuť se na to dívat znovu a nešlo to popsat, šlo jen říci, že vidí, že je to dobré. Každej to může číst, ale pochopí jen ten, komu se taky něco podaří. Ostatní čtou a myslí něco úplně jiného. A vidět dobře lze skutečnost, která se dobře stane. Kterou vidím a kterou může vidět ještě někdo jiný. Která vyjde z okruhu DOBŘE. To je dobré. Co se musím stydět ukázat. A tak můžem ukázat, že si rozumíme a že jsme se podle toho poznali. To je dobré. Nežeru větu, že se každému zavděčíš a nebo, že některá vrstva má právo na tlustější žvanec. Člověk se nezavděčí. Pouze mrtvole. Mrtvole, co chodí po zemi a nechce aby se jí někdo zavděčil. Pro ni dobro nikde neexistuje. Pro ni je jenom přechcávačství v negramotné podobě. Takovému člověku je dobré dát po hubě aby se probudil, protože na to aby byl mrtvolou, má dost času po smrti. Jasně, že se říká, aby se nevyhrabávaly mrtvoly, ale někdy by bylo laskavé je vykopat, nakopat jim, ať ze života něco mají. Ať viděj, že ještě žijí. Vždyť zažít něco dobrýho je krásný. Oznamuji tím světu, že je to pro všechny a každej k tomu může dojít a láska je jedna z těch věcí. Ale také světlo, řeč, laskavost, úsměv a co já vím ještě. Lze to dát i dostat. Jak bezvadný by bylo vědět, že patřím k lidem, k lidstvu, že nemusím být zavřen ve své samotě, jako jediné možnosti přežít, když by šlo žít? Proč nemohu vidět dobré, dobré tím, že to mohu ukázat? Který Ďábel má zájem z nás dělat pusté ostrovy na moři mlčení? Dal jsem si ruce za hlavu. Jasně, že nemohu říct, že to byla láska.
  Předně nevím, co láska je a myslím, že jsem ji nikdy necítil. Alespoň ne tak, jak jsem o ní četl. Něco jako nafetovanost a nepříčetnost, která je exoticky krásná. Cítím se úplně při smyslech. Nepřicházejí ke mně fantazie, ale obrázky toho, co jsem zažil. A nemyslím na Evu. Ta je v jedné rovině se vším. Vyšel jsem do dne a den mi podal ruku, pozval mě do sebe a byl jsem pro něj vzácným hostem. Vznikl den a já viděl, že je dobrý. Nevím, jak bych to vysvětlil, že je dobrý. S láskou to také souvisí. Vím, že je. Ale dodnes jsem ji neprožil. Mohl jsem o ní číst, ale nic mi to neříkalo. Věděl jsem o ní jako o fasádě starýho divadla, která je napohled krásná a na kterou jsem si zvyk, protože kolem ní denně chodím, ale dnes jsem vlezl dovnitř a viděl hru, ve které jsem se poznal. Nic se nezměnilo, pouze já něco pochopil a to je skutečná LIDSKÁ UDÁLOST. Uvidět sebe, to je přece první krok ke svobodě. Vyjít z kruhu.
  Nemyslím na Evu. Myslím na život. Myslím na to, že život má právo na existenci, protože dokáže kvést a zavonět. A neděste se, že jeden osumnáctiletej klacek s pubertou v podvěsku mozkovým filozofuje jako starej chlap. Napadá mě to. Melou se ve mně věci, vynořujou se a mizí a když mě potkáte, uvidíte osumnáctiletýho pitomce se zmatkem v sobě, ale kdyby to uměl někdo napsat, někdo, kdo se umí vyslovit, tak se pod to podepíšu, protože to je pravda. Chtělo by to napsat, aby to byla pravda, protože to je taky čin, kterým se člověk uskutečňuje. Knihy, to není jenom svědectví. Knihy jsou uskutečnění, zmlazení života, který mizí. Proto je možno dát za dobrou knížku i život, protože teprve tak knížka život stvoří, vysloví ho a život se může poznat a vyjít z kruhu. A co nebude napsáno dnes, to navěky zmizí a my s tím. Protože u nás nesmějí vycházet pravdivé knihy, protože páni chtějí dnešek zničit, zapomenout, nechat zmizet a nahradit jej umělou skutečností, kterou sice přežijem, ale nás pohřbí. A nejde jen o zachování kultury, ale obhájení sebe a svýho života, a to je jediný, co na zemi máme a jestli, tak na krátko! Kultura přece není ornament k plnému stolu, ale kolíbka pro život, která život neukolébává, ale vychovává z něj pořízka a oznámí mu, že jím je, že je pěknej a že se má honem do něčeho pustit, aby si stačil svět i sebe ohmatat. Aby si mohl říct, že to tady pěkně naplno prožije a když už je starej, že ten plac nechá mladším, protože on ten plac měl taky a bylo to tak dobrý. A bez kultury to nejde. To se nikdy nedozvíme, kdo jsme a kde jsme. Ale mluvil jsem o lásce. Ona z pohledu zvenčí, z pohledu někoho jiného, vypadá nesmyslně. Člověk se diví, co na sobě mají a oni se přitom tváří kdovíjak fajn. Nic zvlášť dobrýho vidět není, ale oni jakoby vylezli na tajný balkón, ze kterého je vidět, že je to dobré! Na tom balkóně teď jsem. Už z něj neslezu! Už se z něj nenechám shodit! Kdybych se nestyděl, a uměl to napsat, napsal bych básničku: Balkón svět. Byly by v ní uličky s bílejma svítilnama, který jsem nikdy neměl rád, ale teď jsem s nimi něco zažil a patřily k tomu zážitku a tím se staly krásnýma a stálo by za to je dát do básně. Celej život je složenej z ošklivých předmětů, ale kdyby v těch pitomostech zažil člověk něco dobrýho, tak by se mohly stát krásným celkem a člověk by si říkal, jak to krásně ladí. Samy o sobě nejsou nic
  No, asi bych neuměl napsat báseň… Musím o tom ještě přemejšlet. Skládat k sobě jenom obrázky by se mi zdálo málo. Napsal bych vysvětlení, úvod, závěr a mezi tím by byl kousek místa pro báseň. Psal bych, že jsem zažil něco pěknýho a byly by v tom uličky, které se kroutily, nad nimi svítilny jak vzdušný mlíko, který choděj pít můry, ty uličky se kroutěj, aby se od nich mohlo odrážet ťukání kroků, a nejsou rovný, aby se člověk nelekl jejich délky a měl chuť dojít do zákrutu, kde ulička pokračuje a člověk by měl chuť jít dál. A že balkón není krásná vyhlídka na svět, ale svět je krásná vyhlídka na život. Balkón svět!
  A večer je proto, aby v něm mohli být lidi sami. Večer obklopuje, jde pořád s nimi jako anděl strážný a ti mohou jít kam se jen zachce a tak přijde všude, protože to je nejlepší, co pro ně může udělat, že autobus vozí lidi, aby je nebolely nohy, aby mohli jet spolu a lidi si to vymysleli proto, aby pomohli nohám, … nevím. Je těžké napsat básničku aby nebyla pitomá. Aby to nebyla hovadská a nesmyslná slova, co v básničkách vždycky jsou. Bláboly, co mám z nich dojem, že chtějí říct něco co nejsrozumitelněji, aby nemohl nikdo nic pochopit… který chtějí člověka akorát poplést. Možná nejde vypsat, když člověk zažije něco dobrýho. Možná, že jde jenom napsat, že viděl, a kdo to zná, pochopí a kdo to nezažil, tomu nepomůže nikdo a hlavně nejde psát pro prachy. Profesionální básník, to je jako profesionální kurva. Dělá hezký věci, ale nedělá je proto, že jsou hezký, ale proto, že se s nima živí. Ostatní to mohou zažít, ale ona vidí jenom prachy, které to vynese. Pár básniček jsem přečet a pokaždý jsem měl pocit, že ze mne někdo dělá blbce. To školní: co tím básník chtěl říci? Mám chuť vždycky odpovědět, že nic a co nejdůkladněji. Chce říct veliké NIC a to je složité, protože nechtíc se může objevit myšlenka a pak dá hodně práce škrtat aby zůstala slova a NIC. Ale musí být přece důvod, proč se veršuje a přitom se nechce říct nic. Zahnat lidi, otrávit je. Dokázat, že umění pro normální lidi není. Že normální člověk má právo sedět v koutě, čumět, nechápat a platit. Docílit, aby lidi umění nenáviděli a považovali za něco mimo. Mluvit a neříct NIC! Tvrdit a uzákonit, že umění je pro lidi, ale nepustit tam jedinou lidskou věc. Obklíčit duši ze všech stran a dát jí nic, aby duše propadla do rukou toho, který ono nic dává… Jako písničky se teď zpívají. Uřvaná šestnáctka si v tom může představit cokoliv, ale šestnáctka udělá vždycky, protože je šestnáctka a až zestárne, přestane se zajímat. A k tomu to směřuje. Vnutit nudu jako životní náplň, aby se člověk stal cizincem, kterému je nutno dát průvodce.
  Když se říká nic, tak se nepozná, kdo to říká. Kdyby se zpěváci pokusili říct něco, mohlo by se poznat, že jsou volové, anebo by jim to zatrhli. Říkají nic, ale ne jako prázdno, čistě nic, ale nic jako hovno. Je to nic, ale smrdí a maže se. Možná proto se zpěváci tváří tak vážně, protože na záchodě se také tváříme vážně. Kdybych šel na velkou a vzal s sebou zrcadlo, mohl bych pochopit, jaký to je být zpěvákem a naučit se k tomu srát ještě ostatní, mohu na jeviště. Asi bych neuměl napsat básničku.
  Obdélník světla začal modrat. Venku se chystalo k svítání. Noc končila a ve mně se změnily myšlenky. Díval jsem se na okno. V noci bylo otvorem do tmy. Teď bylo hrází, hranicí místnosti a prostoru venku, který se začal měnit. Obloha přestala být nekonečnou černou tmou a pomalu přecházela v sebe nad zemí, nad okny, nad dvorky. Zaskřípali první ptáci. Znělo to jako rákosová píšťalka. Poslední nerozoraná mez přírody zachovaná ve městě, zachovaná už jen na okamžik svítání. Zbytek a zároveň zárodek života. Viděl jsem jednou na vesnici čerstvě opuštěný dům. Chalupu. Jen se nastěhovat. Pak jsem ji viděl za dva roky. Celou dobu v ní nikdo nebyl a vypadala těsně před zřícením, kdy už ji živel vegetace pohltí a chalupa v něm zmizí k nenalezení. Tam mě poprvé zamrazilo z toho, že příroda je mocná. Stačí, když člověk před ní svůj dům a své místo dva roky nehájí a ona ho pozře. Zdá se, že poslední zárodek přírody je zachycen těsně před zničením na okraji dne, rákosová píšťalka ptáků. To se zdá. Ona je stále připravena se na nás vrhnout jestli se nebudeme dost bránit. Ale kdybychom uměli žít s tou silou, které se usilovně bráníme, kam až by nás vynesla?
  Vstal jsem a šel k oknu. Dvorky nebyly ani v šeru ani ve tmě. Byly v kouzlu, jakoby se na chvíli převlékly do nějaké hlubší bytosti. Viděl jsem je a byl jsem účasten kouzla a jako bych rozuměl. Život je veliký a kouzelný! Vypadalo to, že právě tohle dvorky vyjadřovaly šišatými hieroglyfy svých zídek a mně bylo jako luštiteli, který se dlouhá léta díval na nepochopitelné tvary písmen, o kterých pouze věděl, že nejsou nahodilé. Byly tu načmárány a on byl slepý. Jednoho rána se na ně podíval a přečetl větu: Život je veliký a kouzelný. Intimně, jako větu z dopisu sestry. Pro někoho jiného jen oznamovací slova, ale on v nich viděl i sestru. A tak i dvorky. Zavanulo z nich jako z dopisu někoho blízkého, někoho, koho znám, ale dodnes jsem si na něj nevzpomněl. Život mi poslal psaní a já ho přečetl, vstoupilo do mě kouzlo, udělalo ve mně kouzlo, abych mohl kouzlo, na které se dívám, pochopit. Nic se nehnulo, jen dvorky byly tak divně do modra, že kdyby někdo prudčeji dýchl, tak se rozplynou. Byly modré a viditelné a přitom jen hudbou. Mám v sobě kouzlo a už mi ho nikdo nevezme! Už si ho nenechám vzít! Mám svůj balkón. Je to tak jasné, že život je k něčemu.
  Díval jsem se na dvorky, jako by měly každou chvíli do mě vstoupit. Díval jsem se a z ničeho nic jsem pocítil změnu. Pozvolna a nepostřehnutelně začaly vystupovat okrové barvy. Nebe zbledlo a modrá, ta kouzelná modrá, se začala v obláčcích rozpíjet. Ve flecích se vybarvovaly zdi, kůlničky, stromy a travička, předměty zapomenuté, zahozené, odložené, upadlé. Díval jsem se a už jsem se díval na skutečné dvorky. Vyplynuly z kouzla pode mnou. Jakoby vyvolávačkou dne byly vyvolány a ony se vybarvily. Byly ty samé jako před chvílí, jenom se rozplynulo kouzlo. Stály tu. Nebe už bylo hodně světlé, šedé a modrá už zmizela.
  Stál jsem u okna, trochu unavený a v pyžamu. Stál jsem takový jaký jsem anebo jsem přesvědčován, že takový jsem. Musel jsem stát trochu stranou od okna, protože překážely matčiny kytky. Měly suchou hlínu. Asi je zapomíná zalévat. Vlezl jsem do postele a usnul s kousíčkem kouzla vsáklým do duše.