PŮVODNÍ PŘÍLOHA K LP DESCE VANDROVALI HUDCI

Motto: Přebíraje se v Sušilově sbírce národních písní moravských, zpozoroval jsem, že nejedna píseň mé otčiny, jež mi ještě z let chlapeckých v paměti byla utkvěla, v ní obsažena není. I umínil jsem si posbírati písně, jichž by se u nás ještě dopíditi lze bylo, i s nápěvy a doplniti jimi sbírku Sušilovu. Než tu naskýtala se mi nejedna nesnáze. Mladší generace našeho lidu „těch starosvětských pěsniček“ vůbec už nezná, a i staré ženy, jež mi z mého mládí jakožto výborné zpěvačky známy byly, od několika let už nezpívajíce „ty hlouposti“ z paměti vypustily. Písně národní s touto nebo nejdéle se příští generací vymizejí načisto z lidu.

František Bartoš v předmluvě sbírky Nové národní písně moravské, 1882

Čteme-li poznámky a zprávy sběratelů písní lidových, slyšíme stále, že mizí „ty krásné“ zpěvy lidu. V těchto nářcích doznívá ještě stále estetické pojetí. Poezie lidu se mění, protože lid celý vstupuje do okruhu vzdělanosti, mění se tedy výraz duševního života jeho. Nemůžeme si však představit, že by lidová píseň mohla kdy vyhynout… Píseň lidová bude existovat vždy. Píseň lidová budoucnosti ovšem bude jiná než píseň minulosti a přítomnosti.

Bedřich Václavek v textu Poznámky k metodě studia písní lidových, 1921

* * *

„Aby píseň lidová byla živá, ne jako vypreparovaný motýl připíchnutý špendlíkem ve vitríně snobismu,“ o to se pokusil koncert Jaroslav Hutka zpívá z klasiků folklóru – Erben / Sušil / Bartoš, uspořádaný 5. února 1976 v koncertní síni Etnografického ústavu dnešního Moravského zemského muzea v Brně. Několik názorů zaznamenaných po koncertě dokresluje atmosféru a dává odpověď i soudům Bartošovým a Václavkovým.

…když si vezmeme písničku Vandrovali hudci, tak tu jsme se učili ve škole, ale ve vědomí nám zapadla. A uvidíte, až deska vyjde, kolik lidí si ji bude zpívat! Mám kamarády, kteří Hutkovu první desku Stůj, břízo zelená znají nazpaměť… Možná, že jste si také všimli, jak si někteří o přestávce opisovali z jeho scénáře slova, protože k Sušilově tištěné sbírce se tak lehce nedostanou.

Igor Filler, studující veterinářství

…lidé vždycky reagovali na život a ve folklórních látkách jej uměli vyjádřit. A teď jde o to přenést toto bohatství, možná i v určité transformaci, do nových generací, neboť těm přirozeně nelze předkládat všechno, abych tak řekl, v „herbářové“ – tištěné – podobě. Chtějí píseň živou. Myslím, že koncert byl toho dobrým dokladem, a fascinující bylo, alespoň pro mne, s jakou lehkostí se všichni účastníci zapojili do refrénových částí a s jakým zaujetím zpívali. Já jsem v té věci viděl doklad neobyčejné schopnosti našich lidí se hudebně přizpůsobovat modernímu vyjadřovacímu slohu a potvrzení, že potřeba člověka sám si zazpívat je pořád latentní. Jenom tento zdroj otevřít.

doc. dr. Ludvík Kunz, ředitel Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně

…přivést člověka k jistému zamyšlení, přivést jej k jistému druhu zábavy. A já bych tady hlavně vyzvedl zábavy aktivního typu, protože když si zpívám sám nebo když jsem přiveden k společnému zpěvu, jako je to v případě Hutkovy interpretace, tak je to přece jenom docela něco jiného, než když sedím na koncertě a vnímám. Tu aktivitu bych u Hutky nejvíc cenil.
Jaroslav Hutka zdůrazňuje, že vybírá písničky podle svého vlastního vkusu, že do nich dává svou vlastní představu interpretace nápěvu, rytmu a tak podobně. Nicméně tyto jeho vlastní představy jsou tak naplněné folklórní podstatou, že osobnost Hutky, jako zpěváka, je, skoro bych řekl, potlačena – zaniká. On sám se projevuje především ve výběru písní, a to takových, které útočí na samu psychiku současného člověka. Folklór navazuje na staletou tradici a ta tradice se projevuje v dnešku tím, že přivede člověka, který zpívá, k otázkám: Do jaké míry souvisí dnešek s touto tradicí a do jaké míry je dnešek jiný? Dobrým příkladem je třeba středověká tematika písničky Hádala se duše s tělem, satira napadající konzumní pojetí života – a to je přece mor, který sužuje právě dnešní společnost.

dr. Bohuslav Beneš, docent folkloristiky na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně

…v regionech folklórně živých není dnes nouze slyšet tradiční písně, ale je velice pozoruhodné, jestliže tyto písně slyšíme na půdě vysokoškolského klubu nebo v klubech mládeže. Tam se mladí lidé scházejí, aby vnímali hudbu, především tu, které říkáme pop-music, a nikoliv, aby zpívali. Spolu jsme se zúčastnili koncertu Jaroslava Hutky v Etnografickém ústavu. Místnost, kde se odehrával, je intimnější prostor, takže posluchači jsou víc při sobě, jako třeba kolem táboráku nebo v nějaké klubové místnosti. Co tím chci říci? Není tam bariéra mezi interpretem na pódiu a lidmi pod pódiem. To vytváří ideální situaci, aby si lidé, především mladí lidé chodí na Jaroslava Hutku, společně zazpívali. Většinou jsme slyšeli balady a jenom jsme si tak mezi sebou říkali, jak nádherná je to čeština, jak krásná jsou to slova, jaké metafory. My, střední generace, jsme byli u vytržení, jak je to básnivé, jaká je to velká poezie. A jsem přesvědčen, že i mladí lidé, kteří na Jaroslava Hutku chodí, tento vnitřní obsah potřebují, a proto ho přijímají.

Jindřich Uher, literární redaktor a básník

Jaroslav Hutka, řečeno s Františkem Halasem, „vysvobozuje písně z klícek zpěvníků“, nadto za spoluúčasti mladých lidí. Nechce však křísit písně jako antikvární hodnotu, jako oživené muzeum. Ocitoval bych z jeho dopisu, kde Jaroslav Hutka píše: „Moje snaha písničkáře je vlastně pomocí písniček svět uvidět, ochutnat, polechtat, ohmatat – vlastně prožít. A učinit to v jakési pospolitosti, což v písničkách jde nejsnadněji.“

Jaromír Nečas, redaktor Československého rozhlasu

BÁNĚ MORAVSKÉ

Mluvit o lidovém nebo primitivním umění tohoto území s jistotou je drzost. Důkladnější svědectví se nezachovalo a těch pár střípků minulosti, které máme k přemýšlení, si interpretujme jen tím, jací jsme dnes. Ale přitom je jasné, že bychom nebyli nikdy tím, čím jsme dnes, bez toho, čím jsme „byli“ celou historii. Poněvadž se však příliš ve svém současném životě nevyznáme, hledáme dávné klíče, které by nám smysl naší existence otevřely. Takže jsme vždy vzrušeni tím, co sahá kamsi do dávna a je nezávislé na civilizaci. Primitivní umění. Ale jakou máme jistotu, že se nám dostalo pod ruku ryzí, nepřekroucené těmi, kteří se před námi romanticky vydali za jeho objevováním?
Pověsti i písně, které vyprávěly o tom, co se stalo, byly dřív, než je někdo zapsal. Ve starověku písmo nebylo, ale lidé už mluvili a zpívali. A možná i tehdy měly ty příběhy tu samou funkci jako dnes: díky znalosti toho, co se stalo včera, se lépe vyznat v tom, co se děje dnes. Jak vzrušující by bylo mít nahrávky toho, co „jsme“ jako lidstvo zpívali a říkali před třemi či třiceti tisíci lety! Jenže my nemáme ani pořádnou představu o tom, jak vypadalo primitivní umění před třemi sty lety na našem vlastním, už celkem gramotném území.

Sušilova sbírka

Nejsem na tom tak, že bych byl schopen o Sušilovi a jeho době napsat studii. Napřed mě oslovila jeho sbírka, a z ní samé mi později vyvstalo několik vážných historických podezření. Sušilovu sbírku jsem „objevil“ náhodou sto let po jeho smrti. Objevil, přestože v mé době už byla řádně vydaná a dostupná. Absurdně jsem se stal prvním zpěvákem, který písně z této sbírky začal zpívat. Ovšem Sušilova sbírka je obrovské shrnutí materiálu, nikoliv zpěvník k okamžitému použití. Je v ní vždy jen prostý notový zápis a často jen střípky textů, jak si je ještě někdo pamatoval. Celá sbírka se skládá z dvou a půl tisíce jasnějších a méně jasných písní. Zdá se, že i Sušil přišel pět minut po dvanácté. Zachytil sice monumentální, ale přece jen už mizející tehdejší vesnickou kulturu. Později už věděl velmi dobře, co hledá, ale se smutkem sám několikrát konstatoval, že už je pozdě.

Václavek a Smetana

Tlustosbírku, kterou jsem dostal ve svých jednadvaceti letech do ruky, začal před válkou znovu kriticky sestavovat levicový intelektuál Bedřich Václavek. Šel po slově, jeho kolega Robert Smetana po muzice. Sbírka Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými vyšla poprvé za války v roce 1941. Václavek byl v roce 1942 zatčen a zemřel 5. března 1943 v koncentračním táboře v Osvětimi.
Mám čtvrté vydání sbírky z roku 1951, ve kterém Robert Smetana s Jaroslavou Václavkovou píšou: „Vydavatelé… obnovovali důležitou moravskou písňovou památku, která byla už dlouho nedostupná a plně si zasluhovala kritického obnovení“. Naposledy to totiž vydal Sušil sám v roce 1859. U vlastenců s tím nepochodil, protože ty zajímalo něco jiného. Je to velmi srozumitelné z tehdejší Sušilovy předmluvy: „Národní písně slovanské za doby poslední hojně pěstovatelů z nejedné příčiny nalezly. Z jedné strany líbeznost, prostota a svěžest samorostlých těch kvítků zajala duše těch, jejichžto zrakové na nich spočinuli: z druhé strany viděly se písně ty čarodějným klíčem býti, jimž tajnice povahy národa se otvírá a mnohostranně se nazírati dává. I tyto, jež vydáváme, písně obojí ráz ten do sebe mají, a ač bohužel nemůžeme říci, že jsou odrazem historie národa našeho aneb že jsou chrámem posvátného vědění, vědomí a věření jeho, přece se v nich co v prozračitém křišťálu soukromý život národní obráží, dolování v nich pro starožití není zhola nevýnosno a vzduch nad nimi se vznáší, jímž duše blahodějně osvěžuje se.“
Tento první odstavec je obranný. Okolo Sušila neotravoval jen romantický snobismus, ale přímo zuřil český nacionalismus, takže jako možné předejití agresivní kritice ze strany vlastenců zde Sušil píše ono: „…ač bohužel nemůžeme říci, že jsou (písně) odrazem historie národa našeho aneb že jsou chrámem posvátného vědění, vědomí a věření jeho, přece se v nich co v prozračitém křišťálu soukromý život národní obráží,“ – a zde je také vysvětlení, proč tato sbírka na osmdesát let zapadla, přesně v onom období toho největšího „národního“ vzepětí, které bylo korunováno v roce 1918 založením multinárodního „českého“ státu. Ty písně prostě nevyjadřovaly „historii, vědění, vědomí a věření národa“, o které obrozencům politicky šlo.

Báně moravské

Sušil začal sbírat lidové písně roku 1824 na popud Františka Čelakovského, „…neb nějakých písní z Moravy pro všeslovanskou sbírku svoji dovolával se.“ Z toho ale nic nebylo, takže Sušil si to shrnul v roce 1835 v první svou sbírku: „Uznav potřebu takového sbírání, vydal jsem se v prázdných od studií dobách v práci tu, a ačkoliv do dalejších přes nejbližší okolí svého rodiště okresů podati se nemoha, přece za čtyři léta dosti značnou sbírku písní národních sebral jsem.“
Zajímavý je i první odstavec z předmluvy k této sbírce: „O ceně těchto písní národních… zde pronášeti úsudek se nám zdá býti zbytečné: neboť bychom opakovati museli, co už jiní o podobných písních řekli. To však každý rád uzná, že ovšem ne ozdobami, jakými mnohý básník po mnohém študium své plody okrasuje, nýbrž nelíčenou prostosrdečností chvály nabývají. Sbírka ta nepodobá se nákladné zahradě, do které by zběhlý zahradník z dalekých končin světa divy přírody snášel, je důvtipně pořádal a se mnohým uměním choval: než podáváme kytku polních kvítek, jak je sama pouhá příroda mezi zpěvumilovným lidem naším vyvedla. I polní kvítko často libou vůní a lesknoucími se barvami znatelův obdiv vynutí a bez chlubnosti Čech i Moravan písně národní své mohou po boku stavěti písněm podobným národu kteréhokoli.“
Kromě náznaku ironie, kterou cítím vůči ozdobám, „jakými mnohý básník po mnohém študium své plody okrasuje,“ je zde obrana, že sbírka se nepodobá „nákladné zahradě, do které by zběhlý zahradník z dalekých končin světa divy přírody snášel“. Je to jednoduché a prosté a není třeba se za to před nikým ve světě stydět, říká Sušil. I když se v roce 1835 ještě nebránil proti českým nacionalistům, už je cítit, že je mu jasno v tom, co nasbíral a v čem je toho smysl.
Sušil chodil po Moravě, Opavsku a Těšínsku, „ve kterémžto okres řeči české jazyku polskému neustoupá,“ a po severním Rakousku, ve kterém „se mu vidělo slovanských osad, …anyť v nejužším svazku se všemi v Moravě stojí. Samozřejmo pak jest, že uherského Slovenska při sbírání moravských národních písní k účelům svojím potáhnouti nemohl.“ To by zase vadilo maďarským vlastencům. Jen náznak toho, že by tam žilo obyvatelstvo, které má nějaké slovanské vazby, byl politicky ošidný.
Sušil si samozřejmě uvědomil, že ta práce je tak obsáhlá, že ji sám není schopen zvládnout, a tak si k tomu v určitou chvíli vzal pomocníky.
„Nejprv se domýšlel, že s prospěchem bude několik pomocníků, aby dílo tím lépe se dařilo a tím spíše konce došlo, sobě přidružiti. I svěřil část práce těm, jež přirozeně za svým postavením k ní určeni býti se zdáli, učitelům totiž venkovským, té jsa náděje, že se všelijak jemu propůjčí, aby sbírka dokonalou a všestrannou se stala. Skutečně ho nemálo takových částečných sbírek došlo, z nichž některých při druhém vydání svazku léta 1840 v Brně vydaném, ač některé se zdráháním, použil. Když se ale při pozdějším vlastním sbírání přesvědčil, že dotčení pomahatelé ani dost šetrně a správně, ani dosti věrně sobě nepočínají, upustil od posavádného způsobu a pomocníkům výhost dav sám v práci tu se uvázal. Ovocem mnoholetého, krušného a mozolnatého v báněch [tj. v dolech, pozn. red.] moravské národní poesie dolování jest sbírka tato.“

Harmonie a svoboda

Zde patří Sušilovi ta největší poklona ze všech, a pomník k tomu. Když jsem se tou sbírkou poprvé prozpíval, začal jsem pátrat po dalších a objevil sbírky Františka Bartoše, který je o generaci mladší. Jeho sbírky jsou obsáhlejší. Ale proti hudebnosti Sušilovy sbírky jsou téměř erbenovsky placaté. Najal si totiž mraky všelijakých učitelů a jiných pomocníků, a zde platí ono Sušilovo, že „dotčení pomahatelé ani dost šetrně a správně, ani dosti věrně sobě nepočínají“.
Řekové nám odkázali dvanáct „půltónů“ do oktávy, ze kterých my, Evropané, vybereme jen sedm a vytvoříme si stupnici, v níž pak běží nápěv a z ní se také vyberou tóny do harmonie. Devatenácté století už bylo plné nástrojové muziky, harmonie byla rozvinutá a to měli učitelé v uchu. Takže když jim vesničan zazpíval píseň, často falešně a často ve čtvrttónech, které zněly učitelům také falešně, melodii si prostě posunuli tak, jak byli zvyklí. Melodické zvláštnosti slyšeli jako chyby. Tohle udělali Sušilovi pomocníci, tak jim dal vale. Ale jelikož už měl texty, věděl, na co se vyptávat, a pátral po melodiích znovu. Samozřejmě jediná a nejsprávnější metoda by byla ty písně nahrávat, jenže to tehdy ještě nešlo a Sušil měl k zápisu pouze dvanáct půltónů, vlastně jedenáct, dvanáctý už je zase oktáva. A tak někdy mívám nad zápisy jeho melodií pocit, že „vím“ ten problém, na kterou stranu půltónu některé čtvrttóny přiřadit. Udělal to úctyhodně citlivě.
Když se natáčela deska Stůj, břízo zelená (1973), byl dnešní bluesman a úředník českého rozhlasu Jan Spálený hudebním režisérem v Supraphonu. Nahrávka erotické písně Ková synek, ková vrata se mi z koncertu nelíbila, tak jsem se rozhodl ji pořídit ještě jednou ve studiu, ale „normálně“, tedy s nezpěváky. Vyšli jsme do Jungmannovy ulice, ve které bylo tehdejší studio Mozarteum, a na ulici sebrali asi dvacet lidí, ať si jdou zazpívat na desku.
Zpívalo se bez nástroje, jen jsem to „kolemjdoucím“ předzpíval. Spustili jsme nahrávání, které Jan Spálený najednou přerušil a okřikl mě, ať si rozmyslím, jestli zpívám velkou, nebo malou tercii. To znamená, jestli je to v moll, nebo v dur. Já mu řekl, že je mi to jedno, že zpívám písničku, a ať si vybere on. On se vytočil a řekl, že za takovou nahrávku nebere odpovědnost, že nepodepíše nahrávací protokol, a odešel. My to tedy natočili v klidu bez jeho profesionálního hudebního dohledu.
Na tuhle příhodu jsem si vzpomněl před pár lety, když jsem slyšel v noci na anglickém BBC půlhodinový pořad o balkánské lidové hudbě. Fascinovaný redaktor vyprávěl, jak tamní houslisti nehrají ani v moll ani v dur, ale mají to naladěno přesně na ten čtvrttón mezi malou a velkou tercií.
K zápisu melodií Sušil píše: „Neméně melodie tak převzaty jsou, jak původně zpívány byly: vidí-li se tudy ta neb ona od obyčejného způsobu odchodna, to jediné lidu či zpěvákovi tomu, z jehož úst nápěv napsán jest, přičítati dlužno.“
Devatenácté století vědělo naprosto jistě, jak věci jsou, a nebylo mu zatěžko cokoliv opravit. A zde je Sušil osobou téměř z Marsu. Janáček pak daleko později k tomu svou autoritou dodal, že jelikož lidoví zpěváci stupnic neznali, tak jich ani nepoužívali.
Tato Janáčkova věta mě osvobodila od problému, jaké dát k těm písním akordy. Mnohokrát jsem o tom mluvil s Radimem Hladíkem. Myslím, že to byla zrovna píseň Svatý Lukáš, na kterou, když jsem mu ji poprvé zahrál, řekl: „Ty máš štěstí, že nerozumíš harmonii.“ Dojemná je ještě Sušilova věta o tom, jak rychlá či pomalá píseň je: „Tempo se povahou písně určuje.“

Jaroslav Hutka (poznámky k albu Adam a Eva, 2006, kráceno)

EDIČNÍ POZNÁMKA

Dne 3. ledna 1977 poručík Vaníček (Správa StB Praha, odbor 2a, oddělení 3) vypracoval záznam č. 19, sumarizující informace od pramene, agenta Kříže, který hodnotí „závadové“ (jaké také jiné) vystoupení Jaroslava Hutky a Petra Lutky dne 27. prosince 1976 v sále Na Rychtě v Nerudově ulici. Zpráva hodnotí repertoár, zmiňuje dokonce i formální podobu vstupenek a v závěru upozorňuje na další „závadové“ výtečníky, Vlastimila Třešňáka a Vladimíra Mertu, na jejichž vystoupení dokonce docházejí disidenti…
Ve dnech 6.–7. ledna 1977 byl publikován text prohlášení Charty 77.
Dne 25. ledna 1977 zveřejňuje Mladý svět výsledky ankety Zlatý slavík 1976; jedenadvacáté místo mezi zpěváky patří Jaroslavu Hutkovi (z muzikantů z okruhu Šafránu byl Merta dvacátý devátý, Vladimír Mišík obsadil hezké 34. místo…). V březnovém čísle Melodie v rubrice Jak já to slyším komentuje Jiří Korn píseň Hádala se duše s tělem; ve stejném čísle v hodnocení LP desek získalo Hutkovo druhé album 4,3 hvězdiček. Recenze na desku však už vyjít nestihla.
Nerecenzovaná deska nesla název Vandrovali hudci, Supraphon ji vydal naštěstí s rychlostí na tu dobu neobvyklou již koncem září 1976. Ve zprávě podporučíka StB Tampiera ze dne 14. října 1976 se píše, že „…v hudebním nakladatelství Supraphon, kde byly vydány Hutkovy nahrávky na deskách, bylo projednáno se soudruhem ředitelem Kašákem, aby jeho další desky nebyly vydávány, protože se jedná o ,umělce‘ bez umělecké kvalifikace“.

***

„…v roce 1976 mi už bylo jasné, že příliš dlouho na jevišti nevydržím. Konflikt se Státní bezpečností se prohluboval. Ale Supraphon, pro který deska Stůj, břízo zelená byl slušný komerční úspěch, nic netušil a byl ochoten vydat další desku lidových písní. Ale samozřejmě, jen když jim najdu někoho, s kým by zase mohli ředit odpovědnost. Podobnou věc mi řekli i v brněnském rádiu,“ popisuje Hutka ve svém samizdatovém Fosil Magazínu č. 2 ze dne 9. října 1987 zrod desky.
Nahrávky pro druhé Hutkovo album byly natočeny ve čtvrtek 5. února 1976 na veřejném koncertu s názvem Jaroslav Hutka zpívá z klasiků folklóru – Erben / Sušil / Bartoš v Etnografickém ústavu dnešního Moravského zemského muzea v Brně, v Paláci šlechtičen v tehdejší Gagarinově ulici 1. Pořadateli koncertu byli Český rozhlas – studio Brno, Etnografický ústav Moravského muzea (EÚMM) v Brně a Klub přátel EÚMM. Součástí pozvánky na koncert byl i pamětní tisk s miniprofilem Jaroslava Hutky od Fedora Skotala. Jaroslava Hutku na koncertě doprovázeli Radim Hladík (na kytaru) a Fedor Frešo (na basovou mandolínu).
Ze sedmnácti natočených písní vybral folklorista a rozhlasový redaktor Jaromír Nečas původně dvanáct nahrávek, avšak „… folkloristické oddělení brněnského rádia mi odmítlo dát nahrávku písně Chodil pánbů po poli, zdálo se to těm zapáleným milovníkům folklóru příliš riskantní,“ pokračují Hutkovy vzpomínky z roku 1987. A ještě jednu nepříjemnost musel spolknout. Hutkův a Nečasův název alba Hádala se duše s tělem vydavatel okamžitě zamítl („Příliš nemarxistické,“ vzpomíná Hutka) a zvolil neutrální titul Vandrovali hudci (1 13 1970). LP deska s titulní kresbou Zory Růžové, dvojicí fotografií Josefa Kratochvíla a bez jakékoli přílohy se tak stala poslední domácí oficiální nahrávkou Jaroslava Hutky na dlouhých čtrnáct let. „Deska byla vyrobena v rekordním čase a pět dní na to, co byla distribuována do obchodů, navštívila StB Supraphon, ale už bylo pozdě. Tohle kolo jsem zatím ještě vyhrál, ale tím to také končilo,“ uzavírá Hutka svoji vzpomínku na vydání desky.

***

Deska se dočkala tří na sobě nezávislých reedic. Jako soukromou edici pro exilové zájemce ji vydal nejprve sám Hutka v exilu v roce 1987 na své kazetové značce Fosil (pořadové číslo 13). V roce 1999 vydala reedici alba společnost Bonton; původní desku doplnila nahrávka písně Pánbů na poli z archivu Českého rozhlasu Brno (CD, 494645 2) a z neznámých důvodů i nedatovaný a tematicky nepříliš vhodný fragment Hutkova koncertu ze 70. let (čtyři písně Kříž, Vajda, Pravděpodobné vzdálenosti, Minulost mává nám, včetně tří promluv). Booklet obsahoval jen text z původního obalu (citáty z Františka Bartoše a Bedřicha Václavka) a vzpomínku Setkávání s Jardou Hutkou od Jiřího Černého. Třetí vydání, formou autorské sběratelské a limitované edice, vyšlo v roce 2001 jako ručně vypálený disk s názvem Duše a tělo / Moravské balady; obsahoval šestnáct písní z brněnského koncertu z roku 1976.
V roce 2011 se nám podařilo najít v brněnském rozhlasovém archivu šest „zbylých“ písní z téměř čtyři desetiletí starého koncertního záznamu, které byly však rozstříhány jako jednotlivé skladby a archivovány pod nejrůznějšími názvy. Konečně jsme mohli připravit vydání nové – poprvé kompletní a navíc z originálních záznamů! K dispozici jsme měli původní magnetofonové pásy z archivu Supraphonu a dále profesionální přepis záznamů přímo z archivu Českého rozhlasu Brno. Nahrávku k vydání připravil Petr Mayer.
Dokumentaci z archivu autora, fotografa Josefa „Jefa“ Kratochvíla a nakladatelství Galén jsme doplnili náhodně objevenou kresbou Zory Růžové k písni Žárlivec, kterou věnovala v oněch „krásných dobách folku“ Vladimíru Mertovi.

Lubomír Houdek, nakladatelství Galén