O noci, která chtěla zahubit den

 Kdysi dávno, když ještě na světě nebyli lidé a žila tady pouze podivná zvířata, o kterých ani nevíme, jak se jmenovala a jak vypadala, a rostly tu stromy, jaké už dávno nerostou, tak tehdy byl svět docela jiný. Slunce nezapadalo, ale bylo stále na obloze, každý den bylo horko a světlo. Nikdy nepřišla noc. A když to trvalo už velice dlouho, tak ta podivná zvířata i ty zvláštní stromy začaly být unavené. Zvířata ležela na zemi a stromy uvadaly. Jenom horám, kopcům a mořím to nevadilo, protože ty dodnes jenom leží.
 Slunce, které bylo na nebi a nikdy nezapadalo, začalo být také unavené. Už jenom blikalo, a tak si řeklo: „Je třeba si odpočinout a je třeba, aby si odpočinul i svět.“
 A rozhodlo se, že si lehne za horu, prospí se a potom zase vyjde. A pak začalo putovat po nebi k západu. Jak takhle letělo za hory, pohnuly se i stíny, které ležely u stromů, kamenů a zvířat a do té chvíle spaly. Vzbudily se, začaly se natahovat a růst. Zesílily a řekly si: „Dodnes si nás nikdo nevšímal, ale teď to bude jiné.“
 Jak slunce zapadlo za horu docela, spojily se v jednu velikou a černou tmu a prohlásily: „Od této chvíle budeme vládnout jenom my a slunce už nikdy na nebe nesmí.“
 A byla tma tak hustá, že by se dala krájet. Podivná zvířata a zvláštní stromy v ní usnuly a už se nikdy neprobudily.
 Slunce si odpočinulo a chtělo znovu vyjít, ale tma je nepustila a slunce se skrz ni nemohlo prodrat a najít svou cestu zpátky. Tma všechno zatměla a byla tak černá, že ani na sebe neviděla, a to ji za nějakou dobu (pro nás by to bylo mnoho a mnoho století) rozzlobilo. Zamyslela se a řekla si:„Kde vlastně jsem?“ a ať se rozhlížela jakkoliv, neviděla nic.
 Nevěděla, jestli je tam nebo tady, až si nakonec řekla: „Trochu si na to posvítím!“ a požádala slunce: „Posviť mi malinko.“
 A sluníčko jí malinko posvítilo. Tma zešedla. Zahlédla spící stromy a spící zvířata, ale sebe neviděla.
 „Posviť mi víc!“ volala na sluníčko.
 A sluníčko vylezlo výš na nebe. Už byly vidět hory, kopce a moře v dálce, ale sebe pořád ještě nemohla tma najít.
 „No tak! Kde vlastně jsem? Posviť mi pořádně!“ křičela na sluníčko.
 A sluníčko vylezlo až nahoru na nebe a byl den a tma úplně zmizela. Pouze stíny zůstaly u každé věci a dodnes se jí drží. Sluníčko na obloze svítilo a říkalo si: „Ale odpočívat a spát se musí. Udělám tedy hvězdičky a ty budou v noci tmu hlídat, aby ji nepopadaly takové ošklivé myšlenky!“
 Vzalo jeden svůj paprsek, nastříhalo z něj kolečka, rozházelo je po nebi a řeklo jim:
 „Každou noc budete na nebi svítit a hlídat tmu.“
 Hvězdičky se zasmály a volaly: „Budeme, budeme, to bude legrace.“ Den skončil a sluníčko šlo spát za horu a hvězdičky zpívaly:
 „Bu, bu, bubu, černá tma Dupe, bručí pod náma
 My ji ale polechtáme Bliknem, prsknem, zamrkáme“
 Na nebe vylezl měsíček, který tam sedává proto, aby hvězdičkám celou noc vyprávěl legrace, aby neusnuly při tom hlídání. A když nějaká hvězdička už jenom bliká a už už by usnula, tak na ni zavolá:
 „Malovala zima na sklo Sklo se leklo, rup a prasklo Prásk a bum a dupy, šupy Ej, ty malá, vyskoč, nespi,“
 a ona hned se vzbudí. A mezi těmi hvězdičkami se také narodil sen, ten sen, který lidem vypráví pohádky.

  Jak chtěla žába spolknout slunce

 To byl jednou jeden rybník, který ležel uprostřed velikého parku, a bylo v něm všechno, jak má být. Kapři, potápníci, žáby, traviny a rákos, komáři a vážky a spousta neposedných vlnek. Na břehu ležel kulatý a hladký kámen, který si strašně přál dostat se do rybníka a říkal si: „Ležet tak na dně, pozorovat ryby a vodní rostliny. Občas by na mne vylezl vodní šnek, pomalý a důkladný, a proto moudrý, a s ním bych si mohl dlouhé hodiny o všem možném rozprávět.“
 Ležel na břehu mnoho let a pozoroval život kolem, a přestože to nebylo jako ve vodě, nikomu si nestěžoval.
 Jednou ráno vyšlo slunce velice brzy, tak jako jen v létě vychází. Sušilo rosu na trávě, leštilo hladinu rybníka, aby byla jako zrcadlo a všude se v ní pravdivě odráželo, a poslouchalo, co mu ptáci zpívají na přivítanou. A ptáci zpívali dnes obzvlášť krásnou písničku:
 „Už je zase slunko tady
 A ohřeje větříček
 Zpíváme mu tydli, tydli
 Až nám drnčí zobáček“
 A bylo to krásné ráno a každý rychle dělal, co měl na práci, a když už bylo k poledni a začalo být horko a všichni se schovávali do stínu, aby si odpočinuli, a i v rybníku začalo být horko, tak z něj vylezla veliká zelená žába. Nejraději ze všeho spala a myslela si, že je nejchytřejší a nejsilnější, a také to každému říkala. Jenže už si jí nikdo nevšímal, protože ji každý znal, a každý si hleděl svého. říkalo se jí Tlučhuba anebo Lžipysk. žába koulela očima a potila se. Podívala se na nebe a kvákla: „To je otrava, zase svítí sluníčko,“ a ohlédla se, co tomu říká rákosí.
 Ale to si jí nevšímalo a volalo do celého světa: „Pššš, pššš, dnes se narodily malé kačenky, nerušte je, pššš!“
 Žába se znechuceně otočila a prohodila pro sebe:
 „Co mně je do toho? Já říkám, že zase svítí slunce a je zase horko a to je otrava. Pořád jenom svítí, každej den svítí a nic jiného neumí. Asi ho spolknu,“ a otevřela na něj svou velikou tlamičku a čekala, až jí tam spadne.
 Čekala a čekala, až z toho usnula.
 Kámen na břehu to pozoroval, už to nemohl vydržet a rozesmál se. To žábu probudilo. Vypoulila na něj oči a řekla: „Co se směješ, balvane?“
 A kámen se smál a smál a nakonec řekl: „Směju se, jak jsi hloupá, když myslíš, že spolkneš slunce. Budeš tak dlouho čekat s otevřenou tlamičkou, až tebe spolkne čáp,“ a smál se dál.
 To žábu rozdurdilo a skočila na něj, až to plesklo.
 „A teď to máš,“ pověděla.
 „A co mám,“ zeptal se kámen a nepřestal se smát.
 „Sedím na tobě, takže jsi poražený, a je to,“ vychloubala se. Kámen se rozesmál ještě víc.
 „Ty jsi ta nejhloupější žába na světě,“ dráždil ji. „Abych byl poražený, to bys mě musela převalit, odvalit, obrátit, odstrčit a nakonec hodit do rybníka,“ a tentokrát se usmál tiše pod své lišejníkové vousy.
 Žába z něj seskočila, změřila si ho očima a kvákla:
 „Tak uvidíme, kdo z koho,“ a začala otevírat tu svou tlamičku víc a ještě víc, až nakonec nejvíc a spolkla kámen. Potom se odrazila ze všech sil a žbluňk s ním do rybníka. Kámen byl ale těžký, tak klesali a klesali, až narazili na dno a žába z toho nárazu pukla. Kámen se spokojeně rozhlížel. Velice slušně pozdravil první ryby, které ho připluly očichat, a řekl si: „Teď to bude konečně krásný život.“
 Za chvíli na něj vylezl vodní šnek a začali si povídat a mluvili a mluvili a mluvili a měli si toho hodně co říct.
 A tak žabí domýšlivost pomohla kamenu ke štěstí.

  Město jménem Zbytečné řemeslnice

 Bylo to město plné krámků a dílniček, uliček, všelijakých výkladů, okének a dveří, ale všude bylo ticho a jenom ticho. Nic necinkalo, nezadrnčelo, nevrzalo, nešoupalo, nikdo nic nenesl, nikam nešel, nebylo, kdo by tlačil káru, která stála opuštěná na ulici. Nikdo nezval do své dílničky zákazníky a nikdo nemlaskal na koníčka. Městečko vypadalo, jako kdyby je všichni opustili uprostřed práce. Tam byl nedostavený domek, tady nedodělaný chodník, tamhle nezasklené okno, tadyhle nenatřené dveře a nedopsaný štít. Ticho a ticho.
 Jenseptal, chlapec, který právě do městečka připutoval, chodil sem a tam a slyšel ťukat jen své kroky na nedokončeném chodníku. Lopata byla v hromadě písku, který nikdo nepřesíval. Nakonec mu zvědavost nedala a zašel do takového malého krámku. Roztrhl ve dveřích pavučinu a vešel. Uvnitř seděl za stolem malý ohnutý mužíček, ruce v klíně a spal. Dílnička byla plná hodin a hodinek, budíků a kukaček, stojacích i ležatých hodin, sloupkových i bimbacích, šišatých, čtverhranných, s obrázkem i bez obrázku. Každé hodiny ukazovaly jiný čas. Hodiny spaly, mužíček spal, dílnička spala, městečko spalo, všechno spalo a ani mouchy nezabzučely.
 Jenseptal nahlas pozdravil: „Dobrý den.“
 Mužíček otevřel oči, protáhl se, zívl a ještě jednou se podíval, jestli je opravdu někdo uvnitř, a řekl: „á, dobrý den, chlapče, promiň, trochu jsem zaspal, ale mnoho let už ke mně do dílničky nikdo nepřišel, tak jsem si odvykl.“
 To Jenseptala překvapilo a povídá: „A copak se stalo za neštěstí, že k vám nikdo tak dlouho nepřišel?“
 „Ach,“‚ vzdychl mužíček, „smutná a nešťastná událost naše řemeslnice potkala. Tehdá tady žil jeden líný a nešikovný krejčí. Nikdo u něj nešil, protože jeho kabáty nehřály, jeho košile škrtily a jeho kalhoty padaly. Rovný steh nikdy neušil, ale pusu měl jako splav. Mluvil a mluvil, povídal a povídal a nic nedělal, a když něco udělal, tak to bylo špatně. Jedni se mu smáli, druzí mu domlouvali, ale nebylo to nic platné. Mluvil a mluvil, až z toho bolela hlava. Jednou mu řekl pekař: ‚Pusou ještě nikdo nic neušil a okem se chleba neupeče,‘ a ten líný krejčí mu odpověděl: ‚Nejlepší je nedělat nic a dělat to pomalu.‘ A od té doby to pořád a pořád říkal, až všechny přemluvil, aby s ním odešli. Ani nevím kam. Zůstalo nás tady jenom pár všelijakých řemeslníků, kteří svoji práci umíme a máme ji rádi a nechceme bez ní žít, jenže ji po nás nikdo nechce. Nikdo tu není, kdo by ji potřeboval, a to je to veliké neštěstí, které nás potkalo,“ vyprávěl smutně mužíček a vzdychal. „A tak sedíme a čekáme, až nás někdo vysvobodí a bude od nás něco chtít.“
 Jenseptal se zamyslel a řekl: „Hodináři, udělej mi hodinky, které každou hodinu zazpívají pěknou písničku, aby mi čas od hodiny k hodině radostněji ubíhal.“
 Hodinář se na něj podíval, zajiskřila mu očka a povídá: „S radostí. A hned se pustím do práce.“
 Natáhl všechny hodiny a nařídil je, zametl podlahu a utřel stůl, sedl nad kolečka, začal šroubovat a pilovat. V dílničce to začalo zvonit a cinkat, hrkat a frkat, tlouci a zvonit, rachotit a harašit, tikat a kukat, až se to rozléhalo po celém městečku. Všichni se vzbudili a pomysleli si:
 „Hodinář začal pracovat, to znamená, že přišel šťastný čas, kdy je potřeba, aby každý dělal to, co umí. Nadešla hodina vysvobození od spánku.“
 A každý začal čistit nářadí, zametat dílnu, dlaždič pokračoval v dláždění, zedník posadil novou cihlu, sklenář zasklil okno a v městečku začalo být rušno. Všechno to začalo zvonit, vrzat, drnčet, cinkat, šoupat, bouchat, pískat a každý spustil svou písničku, kterou dostal, když se naučil svoje řemeslo. První začal hodinář:
 „Tiky, ťaky, tiky, ťak
 Ciferník jak stříbrňák
 Pérka, šroubky, kolečka
 Velká, malá ručička“
 Potom hned spustil zámečník:
 „Zamyky, zamyky, zamyky
 Všechno dávám pod zámky
 Otevře jen, kdo má klíč
 Zloděj musí z kola pryč“
 Jenseptal šel od dílny k dílně, od krámku ke krámku a od každého řemeslníka chtěl něco udělat. Dobře se díval, jak to dělají, aby se to také tak naučil. A všem zpíval svoji písničku:
 „Jenseptal je jméno mé
 Ať mi každý promine
 Už vím, co je to mít rád
 Umět světu pomáhat
 Chci se všechno dozvědět
 A chci umět mít rád svět“
  Pokrývači pokrývali střechy, kominíci čistili komíny a pekaři začali péci chleba. Zahradník začal plít zahradu a řezbář vyřezal loutku.
 „Pokácel jsem v poli lipku
 Vyřezal z ní malou loutku
 A tu loutku posedlo
 Hrát pro děti divadlo“
 Tesař vytesal další trám a hrnčíř si při práci zpíval:
 „Trochu vody, trochu hlíny
 Točím misky, hrnky, džbánky
 Kdo chce hezky stolovat
 Bude u mne kupovat“
 Jenseptal od něj dostal nádobí, od nožíře dostal nůž a od řezbáře lžíci. Krejčí mu ušil šaty (ale tohle byl jiný krejčí než ten nešika, to byl šikovný krejčí), od ševce dostal boty a od kuchaře sto receptů. Cukrář ho naučil dělat dort a zmrzlinu.
 Když všechny řemeslníky obešel, zbýval mu ještě kovář. O tom se říkalo, že je nejmoudřejší, protože pracuje s ohněm a vyzná se ve všelijakých věcech, i v některých podivných a temných, ale to se říkalo potichu. Jenseptal tedy vešel do začouzené kovárny, odkud se ozývaly mocné rány a valil se dým. Našel kováře, který bušil kladivem do rozžhaveného železa na kovadlině. Byl tak zabrán do práce a takový zamračený, že si Jenseptala ani nevšiml. Byl oblečen do černé haleny, měl černé vlasy a vousy, černé chlupy na rukou, černé oči a začouzenou, skoro černou kůži. Jenom zuby měl sněhobílé a jazyk a rty červené jako uhlíky na ohništi, do kterých foukal velkým dmychadlem.
 Jenseptal slušně počkal, až svou práci dokončí, a pak se ho zeptal: „Máš svou práci rád?“
 Kovář se po něm překvapeně otočil: „To se ví, že mám. Co bych byl bez ní? Takhle jsem kovář a můžu dělat pro lidi věci, které potřebují, a jsem proto něco platný na světě.“
 „A máš rád svět?“ ptal se dál Jenseptal.
 Kovář si dal jednu ruku v bok, druhou se podrbal ve vousech a odpověděl: „To se ví, že mám, protože pro něj mohu něco pěkného udělat a něčím mu pomoci, aby byl lepší, a proto ho mám rád. Starám se o něj a on se stará o mne.“
 Jenseptal se zamyslel a nakonec se zeptal: „A jak se já mohu naučit mít rád svět?“
 Kovář si ho prohlédl od hlavy k patě a povídá: „Ty? Jednoduše. Jsi zdravý a silný, veselý a zvídavý, tak to pro tebe nebude těžké. Pomož světu tím, že v něm uvidíš, kde je třeba tvé práce. Tak v něm najdeš místo a začneš ho mít rád. Staneš se kusem světa a svět se stane kusem tebe. Dobře se dívej, co od tebe svět chce, a to potom s chutí udělej a měj rád každého, kdo od tebe chce nějakou práci, protože tím tě dělá užitečným. Když ji dobře uděláš, každý tě za to bude mít rád a bude se ti dobře a šťastně žít až do smrti.“
 Kovář se odmlčel, mnul si vousy a přemýšlel. Jenseptal se na něj usmál a řekl: „Moc děkuju za radu. To jsem chtěl vědět a teď bych od tebe ještě něco potřeboval.“
 Kovář se také usmál a řekl: „Jen si řekni, rád ti vyhovím a budeme mít oba z toho radost.“
 „Potřeboval bych od tebe sekeru, pluh, pilu, motyku, kleště, kladivo, hřebíky a všelijaké jiné nářadí,“ poprosil Jenseptal kováře a ten jenom přikývl: „Rozumím,“ a rozdmýchal oheň, vzal železo a začal kovat. Při tom si zpíval písničku:
 „Oheň, kleště, kovadlina
 Bum, kladivem velká rána
 Kovám meče, motyky
 Kosy, rýče, hřebíky“
 A než tu písničku třikrát přezpíval, tak to měl všechno hotové. Jenseptal velice děkoval za nářadí i za poučení, naložil všechno na vůz, který dostal od koláře, vzal postroje, které dostal od sedláře, zapřáhl koníčka, kterého dostal od handlíře, a zavolal: „Hyje, hyjé,“ a už ujížděl z městečka po nové dlažbě.
 Lidé se vrátili už zpátky do řemeslnic, mávali na něj z oken a volali: „Měj se dobře, Jenseptale, a děkujeme ti!“
 A Jenseptal na ně také mával a volal: „I vy se mějte dobře a já vám taky děkuji!“
 Tím, že jim mohl pomoci, stal se moudřejším a užitečnějším.
  A městečko cinkalo a vrzalo a zvonilo a vonělo, a když vyjížděl ven, tak si všiml, že místo nápisu Zbytečné řemeslnice je tam cedulka čilé řemeslnice. Jenseptal zapráskal bičem a ujížděl zpátky k domovu, poněvadž se dozvěděl, co vědět chtěl. Zpíval si tuhle písničku:
 „Jedu světu pomoci
 Od škaredé nemoci
 Budu orat, kácet plít
 A budu se dobře mít.“