Vlak měl odjezd z Prahy několik minut po půlnoci. V tom městečku na severní Moravě má být nějakou chvíli po čtvrté. Před měsícem a půl přišel za mnou na jedno pražské představení trampsky oblečený dlouhovlasý kluk, jestli bych pro ně nezahrál. Domluvili jsme jenom datum a tento noční vlak. Počkají na mě na nádraží. Doba začínala být už vážná, začal vát mrazivý vítr nesvobody a takových představení přibývalo.
  Dana mě šla vyprovodit a oběma nám bylo smutno. Jaro začínalo být v plném květu, my byli spolu teprve osm měsíců, ale vídali jsme se vzácně. Hrál jsem každý den a neustále jsem za svými představeními odjížděl z Prahy. Teprve v létě se nám podaří společně odjet na prázdniny na samotu mezi jihočeské rybníky, kam náhodně zabloudí dva Holanďani, což se stane později osudným pro druhou polovinu našeho života.
  Najednou se Dana rozplakala a mě to zabolelo. Cítil jsem na tváři její slzy, cítil jsem její tělo a zatoužil nikam nejet, odejít s ní z toho nesmyslného nádraží, zajít někam na skleničku, zapomenout na tuto dobu, na tu věčnou nejistotu. Není to všechno vlastně směšné? Výpravčí zapískal, já naskočil do vlaku a zabouchl za sebou těžké dveře s oválným okýnkem. Za ním se Dana znovu objevila. Vlak se pohnul, ona se pohnula podél něj, vlak přidával na rychlosti, až se jí utrhl, až mě utrhl z rámu oválného okýnka obraz plavovlasé rozesmáté a plačící madony. Osaměl jsem v hluku a smradu vlaku. Sedl jsem si do prázdného, špatně osvětleného kupé a myslel na osamocenou Danu na nádraží. Nikam se mi nechtělo a představa, že dojedu na místo až ráno, že se přes den nevyspím, že večer budu několik hodin hrát a další den pak dál a tak zase čtrnáct dní, jenom zvětšovala moje pochybnosti. Pak se vrátím na pár dní do Prahy a zase to samé. A na všechno stále sám. Pevně věřit a přitom zapomenout na jakoukoliv naději. Jaký mají smysl tyhle osamělé mesiášskosti, které člověka ženou jen do dalších a hlubších samot, pro které člověk nemá ani čas si postavit domov. Díval jsem se na podlahu špinavého poskakujícího kupé a zdálo se mi, že nenávidím. Všichni mi radí dát si pozor, všichni. Je rok 1974. Šest let po okupaci Československa ruskou armádou. Teď je už zcela jisté, že naděje jsou marné. Svoboda je nenávratně prohraná a každý se musí sám za sebe rozhodnout, jak dál. Bylo to cítit i včera, když jsem seděl před čtyřtisícovým davem a všichni, všichni si v hloubi duše přáli, aby mi to vyšlo, abych si dal pozor, neboť velké sály se už staly nebezpečnými. Nehraju si vlastně na mučedníka a hrdinu? Toužil jsem v tu chvíli hluboce po normálním životě, po normálním běhu dnů, po klidu a jistotě. Vždyť umění je daleko důležitější než celá ta špinavá a nesrozumitelná mocenská tahanice.
  Dnes se mi zdá jaksi hořce úsměvné, že všechny argumenty, které mě tehdy napadly, použila o dva roky později policie, když se mě zpočátku velmi přátelsky snažila přesvědčit, že bych měl být rozumný a ne si zbytečně kazit život. Že to všechno záleží pouze na mně a na mé uvážlivosti. Ale to už bylo pozdě.
  Vlak začal brzdit a zastavil na nádraží, které bylo plné strkajících se a křičících lidí. Vůbec mě nenapadlo, že to taky znamená, že se nacpou do mého kupé. A najednou tam byli, sedm obhroublých mužských těl, křik, nadávky a sprosté vtipy. Naproti k okýnku si sedl ten nejhorší z nich. Šedivý hrubý obličej, skoro dohola ostříhaná neforemná hlava, jakési načervenalé, zcela nepadnoucí sako, ruce zhrublé tak, že z nich žádné mýdlo nesmyje stopy těžké a špinavé práce. Kalhoty s pukem, jaké už dávno vyšly z módy, a na obličeji odporný, nemravný úsměv a jakási opilecká zář ve vybledlých očích. Vytáhl dvě krabičky amerických cigaret a neúnavně je dokola nabízel, a když přišel číšník s košíkem plným půllitrových kelímků piva, všechny je koupil a rozdal. Ostatní méně nápadní, ale stejně oškliví na něj dělali vtipy. On se jen přihlouple usmíval. Vstal jsem a vytáhl z tašky nahoře sbírku Holanových básní a snažil se ponořit do této trudné a nepolapitelně jemné poezie. Chvíli na mně dělali vtipy, začali recitovat sprosté veršovánky, blbec naproti mi pořád strkal před knížku svoje nablblý americký cigarety, ale já nereagoval. Za chvíli se unavili a nechali mě být. Začetl jsem se a celé okolí se dostalo za bariéru takové cizoty, že se stalo jen vzdalujícím se a mizejícím nočním snem a hořkost Holanových obrazů byla jedinou pravdou, kterou jsem plně prožíval.
  „Co čteš?” uvědomil jsem si najednou otázku. V kupé jsme zbyli jenom dva. Ten směšně vylepaný člověk v nepadnoucím saku a já. Přede mnou na stolečku stála dvě netknutá zvětralá piva, pravděpodobně koupená pro mne. Nechápavě jsem se na něj podíval.
  „Co?”
  „Ptal jsem se, co čteš,” řekl a zatvářil se tak přisprostle přátelsky, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopil smysl otázky.
  „Básně,” odpověděl jsem a sklopil okamžitě oči znovu k četbě.
  „Od koho jsou ty básně?”
  „Vladimír Holan,” prohodil jsem otráveným hlasem a podíval se na něj tak, že musel pochopit, že otravuje. Chytil můj pohled do nasládlých očí a řekl podivně naléhavě:
  „Mohu se podívat?”
  „Proč?”
  „Šest let jsem nic pořádnýho nečetl. To si nedovedeš představit.”
  „To teda nedovedu,” a on se naklonil přes nevypitá piva a vytáhl mi knihu neomaleně z rukou a začal v ní hltavě číst. Díval jsem se na něj jak na zjevení. Co je tohle za cvoka?
  „To je fantastický, no to je úžasný, Jéžiši, to mně scházelo!” začal najednou vykřikovat a zároveň rychleji listovat. Co si ten blázen vlastně myslí?
  „Už mi to vrať!”
  „Počkej ještě moment. No to je fantazie!”
  „Hele, fakt, já to mám rozečtený.”
  „Ještě moment. No to je senzace. Páni!” Tak tohle ne! To je cvok a já se jím nenechám terorizovat! Natáhl jsem se přes piva a vytáhl mu knížku z rukou, jako on mně před chvílí, a dával najevo, že se chci zase začíst. On se na mě díval rozzářenýma, šťastnýma očima a ani v nejmenším neprotestoval.
  „To si fakt nedovedeš představit. Šest let nic pořádnýho nečíst!”
  „To teda asi ne,” a pořád jsem se díval do knížky.
  „Jenom Němcovou, Jiráska a ty socialistický sračky o budování.”
  „Němcová není tak špatná.”
  „Ale když to čteš po dvacátý, tak bleješ.”
  „Možná to stačí přečíst jen jednou.”
  „Ne fakt, ty si to nedovedeš představit, vole, že se ti taková knížka vůbec nedostane do ruky. To je prostě nádhera! Můžu si vzít cigaretu?” a vytáhl jednu z mojí krabičky. Přesně tohle jsem čekal. Blbec! Svoje ameriky rozdá a teď bude pálit moje. Co je tohle za zjev?
  „Jak jsi říkal, že se ten básník jmenuje?”
  „Vladimír Holan.”
  „Můžeš mi půjčit tužku, já bych si to zapsal. Až přijedu domů, hned si to koupím. Ty vole, to je věc!” Vytáhl jsem tužku a blok, ale napsal jsem mu to sám. Nějak se mi nechtělo dávat mu do pracek svoje psací věci. Díval se na to, jako by se to učil nazpaměť. Možná ani neumí pořádně číst a teď to louská písmenko po písmenku.
  „Fakt díky, fakt,” a strčil to do boční kapsy svých nepadnoucích kalhot.
  „Čteš hodně básně?”
  „Přijde na to,” odsekl jsem, vstal a strčil knížku nahoru do tašky.
  „Já četl pořád jenom Nerudu, Hálka a takový čuráky.”
  „Neruda není špatnej.”
  „Ale ne abys ho četl pořád dokola.”
  „Každej má svůj způsob čtení,” řekl jsem ironicky a pozoroval v okně jeho obličej. Co s ním mám dělat?
  „Ale teď už je to jiný. Hned zejtra si koupím tu tvoji knížku.”
  „To si teda pospěš.”
  „Jak to myslíš?”
  „Knihkupectví se přeorávaj. To víš, normalizace.”
  „S normalizací mně můžou políbit prdel. To už mám za sebou. Teď je, vole, všechno jinak! Cha! Teď budu číst, co já budu chtít!”
  „A proč’s už to neudělal dřív?”
  „Byl jsem v base! Šest let, vole! Dnes mě ty kurvy pustily!”
  Zarazil jsem se a podíval se na něj přímo. První den svobody! Proto to oblečení, ty cigarety, to pivo, ten výraz. Vždyť je to úplně jasný! Ach, my pitomci, co se táhneme otráveně a utahaně z jednoho všedního dne do druhého! Každý z těch dnů může být prvním dnem svobody pro ty, kteří se vracejí do života. Oni chápou velikost svobody a opojnost života, možná už jenom oni a možná jen ten jeden den. A ti mohou přece číst básně. A já mu tu knihu sebral. Ach, já konvenční idiot, který zpívá o svobodě! Ten člověk se ale na mne díval rozzářenýma očima a moji sebepochybnost nezahlédl. Vlak letěl ztemnělou českou rovinou s barokními kostelíky na kopcích a prastarými malebnými městečky pod nimi. Blížilo se jaro, tma venku byla zvoucí a mně se zdálo, že znovu cítím ten prostor. Ne, naděje ještě není ztracená. Dá se začít znovu. První den svobody! Nastoupit do vlaku, bavit se bez dozoru s náhodnými lidmi, rozdávat jim cigarety a kupovat pivo. Svět ještě pořád funguje bez vězeňského řádu. „Měli mě, svině, pustit už ráno, ale nechali mě ještě čekat na nějakej papír, a tak mi ujel vlak, takže jsem se dostal sem, na hlavní trasu, až v noci. Nechtěli, kurvy, abych se díval z okna! Takhle dojedu do Ostravy ráno, hned se musím hlásit a tři roky se tam odtud nesmím hnout. Věděli, že jezdím na čundr, věděli, že chci vidět les! Kurva! Ale jednu noc to ještě vydržím!”
  „Myslíš, že to udělali schválně?”
  „Je vidět, žes nikdy nebyl v base. Ti myslej jen na to, jak tě nasrat! Myslej na to ve dne v noci a za šest let přesně vymáknou, na co seš citlivej. Já se za poslední půlrok naučil nazpaměť všechny odjezdy vlaků na mý trase, věděl jsem přesně, kolik mám kde času a co můžu vidět. Tu trasu jsem, vole, projel v duchu aspoň tisíckrát. Já si i zjistil, v kolik dneska zapadne slunko. A včera večer si mě předvolal náčelník, aby mi oznámil, že se ráno musím okamžitě po příjezdu hlásit, že posílají hlášku, ve kterým vlaku budu sedět. Já myslel, že se blbec seknul, ale on to, vole, měl spočítaný. To bych rád věděl, jak dlouho on na to myslel, hajzl!”
  „Myslíš, že jsou fakt takoví?”
  „To ti můžu přísahat! Já ho znám za těch šest let líp než svýho fotra. Ale s tím už je šmytec. Zejtra si koupím tu tvou knížku. Už mě nevoserou. Teď budu číst, co já chci!”
  „Za cos seděl?”
  „Za vraždu.”
  Díval jsem se na tvrdé ruce, drsný obličej, pološílené oči… Pocit prostoru a krásy krajiny za oknem jedním rázem zmizel a udělalo se mi těsno v tom špatně osvětleném kupé. Podlaha byla špinavá a sem tam se po ní kutálely prázdné kelímky od piva. Špína, stísněnost, nikde člověk, noc a naproti mně vrah. Vstal jsem a chtěl jít na chodbičku, ale on mě chytil za ruku.
  „Ale to nebyla skutečná vražda, jen zabití! Seděl jsem opilej v hospodě s takovou sviní u stolu. Moc jsem si jí nevšímal, zato ona se ke mně měla. Byli jsme tam celá parta. Pak tam vtrh nějakej pitomec a začal na mě řvát, že se mu tahám se starou a ať jdu ven. To se mně zrovna nechtělo. A von na mě vyjel, že jestli mám v kalhotech, že mně ukáže, kde se můžu převlíknout. Ta buchta se k němu vrhla s brekem a ona s ní mrsknul o zem jak s pytlem brambor. A to už mně nemusel domlouvat. Vyšli jsme před hospodu, já jsem mu ji máznul a on leh. Byl jsem nacamranej jak štěně. No a pak někdo vlít do hospody, ne, že jsou venku fízlové a že je tam někdo mrtvej. Mně to došlo a chtěl jsem, blbec, ještě vzít roha přes kuchyň. Tak mně přidali pokus o útěk a neposkytnutí pomoci v ohrožení života. Von ten pazneht vletěl kebulí na šutr a rozčís si lebku. A to všechno jen kvůli tý dezabůře.”
  Mlčel jsem a jemu se objevil na tváři výraz jakéhosi studu. Šest let si nesl svůj příběh po vyšetřováních a věznicích jako neživou věc, která náležela jen jemu a pro kterou seděl. Teď ji vynesl na svobodu. Od tohoto momentu náleží příběh i mně. A možná mu teprve v této chvíli došlo, co se vlastně stalo. Jak nezbytně potřebujeme, aby byly naše příběhy slyšeny, abychom začali rozumět sobě samým.
  „Já asi nemusel bejt těch celejch šest let v díře. Časem si můžeš požádat o přeřazení. Já byl v trojce. To je to nejhorší a napřed se musíš dostat do dvojky a pak máš nějakou šanci. Ale to se musíš prokázat vzorným chováním a takový hovado nejsem. Samozřejmě, že jsem si požádal, ale náčelník se mně vysmál. Že když nejsem politicky angažovanej a nechci spolupracovat s vychovateli, tak že si můžu všechny chutě na přeřazení nechat zajít. My museli, ty vole, říkat fízlům ‚soudruhu vychovateli‘! Jak v mateřský školce! Oni nás měli převychovat! Oni!”
  „Co to u vás znamenalo, bejt politicky angažovanej?”
  „Ty vole, to znamená stát se čurákem s rudou hvězdou na prdeli! Dělat politický nástěnky, vystřihovat články o Rusku a o úspěších socialismu, pořádat besedy, podílet se na zlepšování kázně a disciplíny, žít podle socialistické morálky. Soudružské vztahy a samospráva. A samospráva bylo to nejhorší! Sami si všechno organizovat. Budíčka, stlaní, úklid, žrádlo, práci. Každej měl nějakou funkci a když to nešlo jako na drátkách, dostal po držce. A tos měl vidět, jak se všichni snažili, jak si rádi bouchli do druhýho, jenom aby sami nedostali po tlamě. To bys viděl - socialistická převýchova! O tom tady nemáte ani šajnu. Šest let mezi lidma, kteří jenom nenávidí a mají strach, a poldové dávaj jenom pozor, aby to tak zůstalo.”
  „Oni nosej normální uniformy?”
  „Jako na ulici. Teď jsem viděl jednoho na nádraží a měls vidět, jak to se mnou zacvičilo. Toho se už nezbavíš.”
  „To si ale vůbec neumím představit.”
  „A každej den po práci pochodovat! Když jsme měli štěstí, tak jenom dvě hodiny. V sobotu a v neděli čtyři. Až úplně zblbneš. To už pak fakt nevíš, kde seš, a jak to někdo zvorá a otočí se vlevobok místo na druhou stranu, pochodujou všichni ještě hodinu. Kolektivní odpovědnost, vole. A na cimře ti dá nasranej kolektiv nakládačku, protože’s to zvoral. A jednou to zvoral takovej houžvička, ten tam byl, že byl na holčičky, a ten se strachy tak pomátl, že to pak už jenom voral, a my pochodovali po buziplacu až do půlnoci. No a ráno tam byla záchranka a měli co dělat, aby ho z toho dostali. Vole, všechny žebra v hajzlu. Řval jak dobytek, ale ani tentokrát se ti ,vychovatelé‘ do toho nemontovali. To patří k tý jejich převýchově, že se naučíme si sami dávat přes ciferník. A jindy zase’s měl vidět ten humbuk, když po večerce pípla myš. Meruny! Ale já se z každý funkce vykroutil. Dvakrát jsem měl kvůli tomu tejden samotky a párkrát nářez, ale nedostali mě. Mně nemůže nikdo plivnout do ksichtu! Vždycky jsem se držel vzadu a stranou. Ty vole, šest let!”
  „To bych asi nevydržel.”
  „Taky jsem si na začátku myslel, ale tam teprv zjistíš, co seš zač. Tam teprv vidíš, kdo má charakter a kdo je svině. A jaký lidi uměj bejt svině! Taky jsem tam několika parchantům přerazil nos. Tam ztvrdneš. Jenom to se musíš, vole, rvát sám za sebe. Jenom sám za sebe, jinak to můžeš rovnou zabalit. Jak se někoho zastaneš, seš v prdeli. Za pár dní tě jich pár podrží a ten idiot, co ses ho zastal, ti potrhá vobočí a to ti garantuju, že to udělá! Má strach! Strach! A to je záhul. Jenom sám pro sebe, jako zvíře, jenom sledovat, co je důležitý pro tebe samotnýho, i kdyby tahali střeva z tvýho bráchy. A to se jim podařilo. Sobce ze mne udělali, ale svini ne.”
  „A cos to, prosím tě, vyprávěl o těch knížkách?”
  „Ty vole, knížky! Ty mně zachránily život a to neříkám jen tak z prdele. To je fakt. Říkali mně Mnich. Vždycky stranou, vždycky s knížkou v ruce. Ale když nečteš, tak s nima musíš mluvit, hrát karty, drbat, pomlouvat, a už se vezeš. Už seš jak oni. S knížkou může bejt aspoň chvíli sám, chvíli trochu normálně myslet, i když si ani to neumíš představit, co to znamená. I tady tě maj v hrsti. Tejdně’s moh dostat nanejvýš tři knížky. Hezky v modrým obale, abys nevěděl, co jsou zač. A když měl službu nějakej hajzl, tak ty tvoje tři knížky vzal, odnesl je dozadu a zase se s nima vrátil zpět a tys nemoh ani ceknout. A to se pak chechtali jak pominutý. Půjčovalo se na kusy, tři kusy jsi dal, tři jsi zase dostal. Takhle jsem měl jednou tři měsíce ty samý tři knížky a to už mi bylo na mašli. Celý jsem to uměl nazpaměť. Mně se pak o tom i zdálo. Dovedeš si představit, že usneš a pak celou noc čteš Babičku? V base?”
  „No to nedovedu.” A i když jsem se křečovitě snažil tvářit se vážně, začaly mi cukat koutky. On se zarazil a podíval se na mne pozorněji.
  „Promiň, já to tak nemyslím, fakt, jenom ta představa je nějak srandovní, ale fakt, já fakt chápu, že je to hrozný.” On si zapálil a chvíli se díval nervózně a skoro plačtivě do černé tmy za oknem. Mně bylo studem na propadnutí. Znovu se otočil ke mně, na chvíli s překvapivě střízlivým úsměvem, a vydechl.
  „Já si myslím, že se tomu budu moct taky jednou smát. Určitě! Vlastně už se mi to zdá teď směšný…” úsměv zase zmizel a on se otočil a díval se do tmy. Pak se zase obrátil ke mně, zase s tím jakoby nemravným, jakoby opileckým výrazem.
  „Ty vole, svoboda. Po šesti letech.”
  „Já jsem tě přerušil, promiň, ale mě opravdu moc zajímá, co vyprávíš. Myslíš, že bys měl chuť pokračovat?”
  „O těch knížkách?”
  „Třeba.”
  „Víš, vono je to vlastně jenom píčovina. Oni tam měli už nejmíň dvacet let jednu a tu samou hromadu knih, do které fízl vždycky šáh, takže jsi měl stejně po nějakým čase všechny knížky přečtený. Naštěstí se každýho půl roku našel nějakej pablb, kterej si chtěl šplhnout a dal si socialistickej závazek, že zabalí knihy znovu. Tím se hromada přeházela a knížky šly pak v jiným pořadí. Vidíš, dnes je středa. Já jsem vždycky už od středy myslel na to, jaký z těch knížek v pátek dostanu.”
  „Stejně mi to všechno zní jak z fantastickýho filmu.”
  „Ta basa?”
  „No to všechno. Děsný je to.”
  „Ale fantastický filmy jsou proti tomu hovno, protože ti, co je vymejšlej, nebyli nikdy zavřený. To by teprv našli témata. To bych mohl rovnou diktovat do kamery. To si tady neumíte vůbec představit! Osm hodin stojíš v práci ve vodě, museli jsme brousit karoserie škodovek, pak tě ještě mokrýho dovezou zpět a pochoduješ. Pochoduješ, až zmagoříš, že vole zapomeneš, jak se jmenuje tvoje máma, a pak je pár hodin volno a to už seš jenom mezi těma sviněma. A za ty léta už vidíš každýmu do žaludku, znáš všechny ty jejich příhody, kde kdo přefik jakou křehuli, jak to má jeho stará nejraději a kolik má na prdeli chlupů a pořád ty samý jídla, ty samý držky, ty samý kecy. Ale to není tak náhodou. To maj ty svině moc dobře promyšlený. Voni z tebe musej udělat mašinku, co bonzuje, žere, sere, maká a dělá nástěnky. A to bys viděl ty vrahy, kteří by jinak neváhali oprcat mrtvou matku, jak každou neděli zdobili Rudý koutek a předčítali chvalozpěvy na Rusko a proklínali Ameriku. Jak srali strachy a blili ze sebe komunistický žvásty. To byste se tady moc divili. Vy vůbec nevíte, co to je, bejt na svobodě.”
  „To máš úplně pravdu. Tady tě nemůže nikdo do ničeho honit, když ty sám nechceš.”
  „Přesně! A to mi taky došlo, jakej jsem byl taky já předtím vůl. To já věděl kulovku, co to je bejt svobodnej. Až tam. Ale tam už mě nedostanou, to si nechám radši urazit hlavu. Ten píča náčelník se mně ještě včera posmíval, že se tam stejně vrátím, že se všichni vracej. Ani bohovi! Zejtra si koupím tu tvou knížku a ty vole, já jim řeknu, jestli by mi ji nemohli zabalit do modrýho papíru. Že umím, vole, číst, jenom když je to v modrým!” a strašlivě se rozřehtal a na ex vypil to jedno zvětralý pivo, krknul a sáhnul ještě po cigaretě.
  „Dovolíš?”
  „No ber si, kolik chceš. Já mám ještě zásobu.”
  „Dík. To si fakt nedovedeš představit, co to je, bejt na svobodě. Kdo nebyl v base, zná svobodu z ponorky a nebo z rychlíku,” zachechtal se a ukázal na neprůstřelnou tmu za oknem.
  „Tebe zavřeli v osumašedesátým.”
  „Čtyři měsíce před tím, co nás přepadli Rusáci. Ty vole, za Dubčeka!” a zase se rozchechtal.
  „Ale to byl přece jen rozdíl.”
  „Možná jinde a pro jiný lidi. V Ostravě to ale bylo to samý. A když pak přijdeš do trojky, jsou tam obuchy za všech režimů stejně tvrdý. Akorát, že se tenkrát tak nesrali s bolševismem a dobrý chování neznamenalo politiku.”
  „Ale to ti dali stejně paletu.”
  „Říkám ti, Ostrava. V Praze bych dostal polovic, nebo možná podmínku. Bylo jasný, že jsem to nechtěl a že mě vyprovokoval a že to byla smůla, že zrovna ty paka kopali chodník. Ale v Ostravě bylo vždycky zdravý jádro.”
  „To jsi ale ve vězení zažil první týden okupace.”
  „To bych řek, vole. To by měl někdo napsat! To by pak teprv lidi čuměli!”
  „A jak to bylo?”
  „Ale to by stejně nikdo nevěřil, jak se lidi uměj měnit.”
  „No, to mně nemusíš říkat.”
  „Tady venku je to jiný. To si nikdo nedovede představit.”
  „Jasně, ale tehdá to hnulo úplně s každým. Celá ta věc je dneska neuvěřitelná.”
  „Ale to se nedá vůbec srovnávat, když seš v base. To prostě nikdo nepochopí. To jsme už spali a asi ve tři ráno poplach. Fízlové lítali po chodbách jak pominutý a že všichni vstávat a okamžitě nástup. Nikdo nechápal, vole, co se děje. Sem myslel, že někdo plách a že bude teď buzerování a šacování a prohlídky a vyšetřování. Pustili sirény jak za náletu, všechny reflektory na buziplac a vole, píča náčelník si vylez na džíp a s mikrofonem v ruce k nám měl proslov. Že nás v noci přepadli Rusáci a že se musíme bránit, že jde o vlast a že začíná válka a že vole stojíme proti přesile, ale na každým z nás záleží, že ve válce je potřeba organizace a disciplína a že těm asiatům ukážeme a že nás nedostanou, že Československo zůstane svobodný a že je v týhle chvíli nutný nebát se umřít za vlast, a takový píčoviny. Ty vole, dnes se tomu chechtám, ale tehdá to bylo jiný. My začali řvát a že se jde do toho a že Rusákům ukážem. Chápeš to, vole?”
  „Já byl tehdá taky odhodlanej bojovat, i když jsem se předtím vyhnul vojně.”
  „To já byl na vojně, ale to si nedovedeš představit tu blbost. Ve vězení bránit vlast! Taková píčovina!”
  „Tehdá to vypadalo jinak.”
  „Právě. On říkal, že teď všichni spadáme pod ministerstvo obrany, že jsme od tohodle momentu všichni vojáci a že když dojde na věc, že nám okamžitě rozdaj zbraně. Že musíme nahlásit, u čeho jsme byli na vojně, že se musíme zorganizovat do oddílů, že se vězení musí opevnit, že se musíme připravit na obranu. A že se od této chvíle nezamykají cely. A ať si uvědomíme, že jde o existenci země a národa a že my taky patříme k národu a že bojovat proti nepříteli, který přepadl zem, je svatá povinnost. Nakonec jsme zazpívali českou, ty vole, i slovenskou hymnu a tos měl vidět, jak ty kriminálníci a vrazi a ty největší hovada pod sluncem, jak všichni brečeli a určitě zpívali hymnu poprvé v životě. Pak pustili do tlampačů na chodbách český rádio a šlo se na věc. Začli jsme plnit pytle pískem a opevňovat se, a vole, do rána to byla pevnost s pěti sty lidma, kteří chtěli umřít při obraně svýho vlastního vězení. Kurva, věřil bys tomu? Já byl, vole, ochotnej až do konce bránit to peklo, ve kterým jsem pak šest let seděl. Dva tisíce sto deset dní! A já to chtěl bránit! To mně nikdo nebude věřit, až takovou blbost budu klukům vyprávět.”
  „To ti budou věřit. Všichni jsme na tom byli stejně, i když to teď vypadá tak absurdně.”
  „Absurdní! To je to slovo! A oni hned otevřeli bránu a sundali z hlídkovejch věží kulomety a udělali v oknech kulometný hnízda, píča náčelník nás přátelsky poplácával po hrbu a dvě čety šly ven na průzkum. A představ si - nikdo nevzal čouda! Každej věřil jak idiot! Každej věřil jak idiot, že na tom, jestli tu zavšivenou díru před Rusákama ubrání, závisí existence celý zeměkoule i s Mlíčnou dráhou. Poslouchali jsme, vole, rádio, počmárali všechny zdi Dubčekem a Svobodou a nějakej mamlas napsal na bránu NO PASARAN, jako ve Španělsku, a tak jsme čekali na Rusy. Ale ti se vůbec neukázali. Po pár dnech začala morálka polevovat, zjistili jsme, kde se dají sehnat noviny z Prahy a kde se dá sehnat chlast, a to už byl spíš mejdan, ale stejně, kdyby na to přišlo, tak si dal každej vystřelit mozek. Pro svobodu! Ve vězení! Absurdní! A když už ten ocas Svoboda, ty vole, šéf armády, letěl čarovat do Moskvy, to už jsem začal něco větřit. Já těm sviním nevěřil ani tehdá. Všem jde stejně jen o koryto. A to už jsem tušil, že je to všechno jen blbej blaf, ale znáš to, stejně nemáš ánunk, oč kráčí. Pak si přiletěli zpátky, Dubček si zaplakal do rádia a Svoboda řek, že se musí zachovat pořádek, že musíme myslet realisticky a nepodléhat emocím. A to jsi nezažil, co nastalo. Polovina kriminálníků brečela, jako by jim urvali kokoty, a druhá půlka začala dělat z vězení kůlničku na dříví. Ale ti zkurvysyni zavřeli bránu a pustili psy a z celýho vlastenectví zbyla jen dvoudenní bitva s bachařema a s vojákama, který povolali a nabulíkovali jim, že se jedná o povstání těch nejtěžších zločinců. A ty vole, ti slavní čeští vojáci, místo aby se dali do Rusáků, tak nás mydlili dva dny po hřbetě. Ale dobře nám tak. Chtít bránit vězení je tak nehorázná kravina, že ti za to někdo musí dát po hubě, abys zase přišel k sobě.”
  „O tom jsem nikdy neslyšel.”
  „Říkám, všichni byste padli na držku, kdybyste viděli, co se tam dělo. To si nikdo nedovede představit!”
  „A jak to dopadlo?”
  „Jak?! Ty kurvy se z toho vyvlíkly a my museli vyžrat, co oni spískali. Začlo vyšetřování a hledání původců výtržností a vzpoury, jak tomu tehdá říkali. A víš, kdo to vyšetřování vedl?”
  „Nevím.”
  „To bys ani neuhod. Píča náčelník, ten čurák, co měl ten vlasteneckej projev, ten, co to všecko zorganizoval! Tos neviděl tu šaškárnu, když každej z nás musel před komisi, a teď mluv, jak to bylo, když ten křivák tam sedí a vede výslech. Co máš, vole, najednou říct? ,Co nám můžete říct o povstání a jeho původcích,‘ ptá se tě ten, kterej to má celý na svědomí. A když nějakej inteligent začal vyprávět, jak to bylo, a že se takoví ťulpasové našli, zmizeli okamžitě na dva tejdny do díry a tam už jim pěstní vyšívačkou opravili paměť. A to už i to největší kopyto pochopilo, oč jde.”
  „A cos řekl ty?”
  „Já to pochopil okamžitě. Takový dřevo zas nejsem. To já cejtím rovnou v kostech, odkud vane. Já jim pověsil na nos, že mě nějaký maskovaný teroristi zavřeli do cely, protože jsem se nechtěl toho povstání účastnit. A že jsem se nemohl celou dobu z tý cely hnout. Tos neviděl ty jejich držky! A že jsem se o Rusácích dozvěděl, teprve když nás česká armáda osvobodila od teroru těch maskovanejch zločinců, který jsem samozřejmě nepoznal, a to že je všechno, co vím, a to jsem podepsal. Tak se začalo pátrat po maskovanejch teroristech. Pár měsíců ohnivě vyšetřovali, ale samozřejmě nikoho nenašli. Ten by musel totiž před soud a všechno by se provalilo. Takže celý vyšetřování uzavřeli raportem, kterej nám zase přečetli na buziplacu, tentokrát vole bez reflektorů a bez sirén. Že se sice nepodařilo vypátrat skutečné viníky, ale že z preventivních důvodů bude část vězňů přeložena do jiný věznice a že bude zlepšený bezpečnostní zařízení. A bylo to. Všichni to viděli a nikdo ani necek. To je, vole, kriminál, chápeš?”
  „Tady venku to proběhlo podobně. Ve všech zaměstnáních byly prověrky a vyšetřovalo se, kdo je za ty výtržnosti odpovědnej a taky každej, kdo si chtěl udržet místo, říkal něco úplně jinýho, než co ve skutečnosti viděl. A tomu začali říkat normalizace.”
  „A jak si myslíš, že tomu píča náčelník říkal? Taky normalizace.”
  „Podivný, né? Teprve když všechno úplně otočíš, když obrátíš skutečnost vzhůru nohama, teprve tehdy se jim to začne zdát normální, znormalizovaný.”
  „Přesně. Když na to povstání někdy padla řeč…, ty vole, já už tomu taky říkám povstání. Ale ty víš, jak to myslím - ta věc, ta obrana, to vlastenčení, kurva, no ta píčovina tenkrát, to opevňování svý vlastní basy, tak když na to někdy padla řeč, každej o tom mluvil jako o povstání, jako že to byla všechno blbost, že tak se dají věci jenom zvorat, že takový akce nemají žádnou cenu, a ty si můžeš akorát myslet, že mluvíš a pomatencema. Promluvit si o tom, jak to skutečně bylo, to prostě nejde. A to je kriminál. Kriminál je příšerná věc! To tě úplně voddělá!”
  „Ale tady venku to bylo to samý.”
  „To není pravda! To bys napřed musel zažít kriminál a pak bys teprv pochopil. Ale teď už je to pryč. Dnes jsem z toho pekla vedenýho šílencema a debilama venku. To si nedovedeš představit. Šest let pořád ty samý knížky, ty samý držky, ty samý kecy a podrazy, jenom podrazy a všude podrazy a ty musíš čekat. To by ani šutr nevydržel, takhle čekat. Jediná možnost je číst, ty vole, číst jak idiot a pořád dokola. To je jediná cesta. A knížky mě zachránily, bez kecání, jinak už bych se zcvok a nebo stal tou samou kurvou jako ostatní tam. A teď teprve začnu číst, a jenom to, co budu chtít, skutečný básně a skutečný romány. A cestopisy. Už žádnou modrou hromadu! A to je svoboda. Skutečná svoboda! Vytáhneš z knihovny, vole, knížku, kterou neznáš! Svoboda, vole! Ještě cigárko, jo?”
  Díval jsem se, jak si zapaluje, jak tahá lačně kouř, jak mu září oči. Chci se taky stát jedním z těch, kteří si nechtějí pamatovat, co viděli na vlastní oči? Chci taky začít nazývat věci jinými jmény a zařídit si pohodlnější život, kde už ale nikdy nepoznám, co je bílé a co je černé? On vypil už i to druhé zvětralé pivo, tvářil se vítězně a šťastně a vlastně směšně a trapně. Jaké zoufalství čeká toho člověka tady na svobodě? Stal se hrdinou, přežil peklo tak, aby se mohl rovný vrátit k těm svým, k těm na svobodě. Ale kde ti jsou? Není návratu. Hrdinství je sebevyvržení. Jak se to všechno podobá té emigraci na Západ…
  Vlak začal brzdit a já s hrůzou zjistil, že jsem na místě. Popadl jsem kytaru, kabát a tašku a vylítl z vlaku, který se okamžitě rozjel dál. Vrah se ještě nadšeně vyklonil z okna a volal: „Nedat se! Ať žije svoboda, kurva, ať žije život!…” a dál jsem nerozuměl v hluku odjíždějícího vlaku. Zahlédl jsem už jen profil jeho vystříhané hlavy a vlak zmizel. Natáhl jsem si kabát a rozhlédl se. Nikde nikdo. Nádraží bylo opuštěné, bylo před půl pátou. Vanul studený vítr. Chvíli tu budu stát a pak půjdu před nádraží. Rozhlédl jsem se ještě jednou a na druhém peróně se od železného sloupu odloupla vlasatá postava. Hoch skočil do kolejiště a vyhoupl se na můj perón.
  „Fajn, žes přijel. Mám ti s něčím píchnout? Dej mi kytaru.”
  „Jestli chceš, tak s taškou. Kytaru si nosím sám.”