zpět  

DOBA KLÍČOVÁ aneb ZPĚVY SAMETOVÉ REVOLUCE

Vracím se zpět o třicet let, jako by to bylo pořád aktuální, jako by to bylo včera a nejen pro mne. Ale ono to pořád včera je, přestože třicet let umí být dlouhá doba. Od začátku první světové války, přes celou první republiku až do konce druhé světové války je to jednatřicet let. Svět se zcela změnil tak, že tu změnu nelze pochopit ani uchopit. Bolševismus pak byl delší, ale už se táhnul. Od roku 1945 až do roku 1989, pak se celý, od Vladivostoku až po Východní Berlín, zhroutil. V Praze začali lidé cinkat klíči a tuto zcela globální změnu, do které jsme byli vtaženi, jsme si lokálně nazvali sametovou revolucí. Ale byla to revoluce? Dostala se do jazyka a říkáme, co bylo před revolucí a co po revoluci, a máme na mysli rok 1989. Jenže ta velká revoluční radost trvala jen několik silných měsíců, kdy jsme to prožili jako zázrak a věřili, že to revoluce byla, a to revoluce, kterou jsme vyhráli my.

Plyšák

A tehdy, už zpátky v Praze, a ještě v tom šťastném půlroce, jsem slyšel na anglickém BBC jakýsi komentář, že to u nás žádná revoluce nebyla, že to bylo cosi jako puč. Ministr minulé vlády se stal předsedou nové vlády, komunistická strana nebyla zakázána, ústava i zákony zůstaly, jen v nich byly udělány drobné změny. Havel byl jednomyslně zvolen starým, komunistickým pseudoparlamentem atd. Mně se ten komentář zdál komický a na koncertech jsem z toho udělal povídání, že to byl takový plyšový puč, prostě plyšák. Chvíli to i vypadalo, že název plyšák vejde i do používání, ale čas ho pozvolna vymazal, protože to zahořklo a přestalo být vtipné. Přesto jsem tuto vzpomínkovou desku chtěl nazvat Plyšák. Ale to by na první pohled nebylo srozumitelné, a jak jsem tak přemýšlel zpátky do těch časů, vzpomněl jsem si na to, jak obyvatelstvo Československa dávalo velký význam zvonění klíči. Bylo to v mnoha myslích tak důležité, že když už začala nespokojenost s dalším vývojem, lidé často říkali, že teď by tedy už klíči nezvonili. A tak mě napadl název Doba klíčová.

Doba klíčová

Ta doba pro nás opravdu klíčová byla a dodnes je. Ale zároveň je v ní cosi směšného a je to právě to cinkání klíčů, kterými jsme radostně a pyšně odzvonili konec dějin. Historická strašidelná pohádka skončila, dějiny se propadly a dopadly šťastně až sem a my jsme zlu, aniž jsme s ním něco udělali, prostě odzvonili. Přišlo to nečekaně, tím pádem jaksi samozřejmě, ani jsme pro to nemuseli nic udělat. Ale ani jsme se na to netěšili, protože jsme s ničím takovým nepočítali. Zasáhla vyšší moc, a to tak nezadržitelně, že ani nebylo potřeba si s tím nějak moc lámat hlavu. Spadlo nám to do klína. Jenže uběhlo třicet let. Země je opravena, zbohatla, hranice se otevřely, patříme do party těch lepších a silnějších, což je pro nás malé, historicky ještě nejistě mladé, dar z nebe... Jenže. Jenže cosi plyšákovitého zůstalo. Jako by ten úžasný vývoj byl tak trochu průhledný jako ranní mlha a skrze něj vystupoval z pozadí ještě jiný, otravně stabilní obraz. Plyšákový puč se stává realitou. Komunisté sedí v parlamentě v tiché koalici s vládou. Předsedou vlády je bývalý komunista a spolupracovník StB. Z klausovské zákulisní privatizace si uřízl pořádný koláč, který mu při jeho šikovnosti pomohl být druhým nejbohatším mužem této země. Teď s touto zemí podniká fakticky i politicky, stal se předsedou vlády. Na Hradě sedí bývalý komunista, obdobně ožralecký jako Klement Gottwald, s podezřelým příklonem k postkomunistické Moskvě a v patologicky intimním vztahu s komunistickou Čínou. Na papíře jsme sice zpět v Evropě, ale mocné a neprůhledné mocenské party nás táhnou do nebezpečných pastí, kde se zase společnost rozdělí na ty vládnoucí a ovládané. Takže název Doba klíčová je na první pohled lepší a vtipnější, ale Plyšák by byl pravdivější.

Malý diplom

Tato deska je záznamem mých písniček z krátkého, ale radostného období, kdy jsme mysleli, že to byla revoluce a že jsme ji vyhráli my. Bylo to tak nečekaně fajn, že to člověka úplně popletlo. Pro mne osobně to pohádka byla. Deset let mého písničkaření od roku 1967 do roku 1977 je doba, za kterou se vůbec nemusím stydět. Tam je téměř cosi jako hrdinský epos, který ale končí blbě, že jsem v roce 1978 přistoupil na vyhnání, a to mě půl emigrace tížilo. Měl jsem pocit, že vše dobré, co jsem udělal, jsem na závěr zničil. Po pěti letech jsem se se svou prohrou smířil, to už jsem koncertoval holandsky, pár písniček i anglicky, a rozhodl jsem se vydat směrem do Němec. Tak jsem se pustil ještě do němčiny. Že mi doma zůstalo dobré jméno a že by byla naděje se někdy vrátit, jsem si nepřipustil. Návrat přicházel jen v emigrantských snech, ze kterých jsem se budil zděšený. Ale byl jsem pracovitý. V roce 1988 jsem se po rozvodu s Danielou přestěhoval za novou přítelkyní do Německa. V kapse už jsem měl z Goethe-Institutu Malý diplom, který prý měl hodnotu německé maturity, tak jsem mohl být přijat na německou vysokou školu. Ale o to mi nešlo. Jelikož jsem v roce 1978 emigroval bez znalosti cizího jazyka, tak jsem si po téměř hrdinském eposu doma hned v cizině úplně do dna vyžral, jaké to je jít za úplného hlupáka a pozvolna se jím i stávat. Takže do další země už jsem chtěl jít s jazykem.

Koncert pro děti

A ať to zní dnes jakkoliv divně, v Německu jsem se cítil víc doma než v Holandsku, ale bylo to krátké, pouhý rok. Měl jsem i německý repertoár a udělal v němčině pár koncertů. Nebyl jsem si úplně jist německými překlady, počítal jsem ale s tím, že se to srovná, když budu v tom prostředí, a tam už si cestu najdu. V Německu byla i silná česká komunita, pro kterou šlo dělat koncerty i v češtině. To všechno mi dávalo chuť se pustit naplno do tohoto nového dobrodružství. A v Kolíně nad Rýnem, kam jsem se přestěhoval za Kateřinou, byla i hromada emigrantských dětí, které uměly česky. Těm jsem na 25. listopadu 1989 naplánoval dětské představení. Můj první koncert pro děti. Ještě mám doma plakátek, který jsem na to udělal, a těšil jsem se.
A zde je vidět náhlost a nečekanost změny. 17. listopadu se v Praze událo cosi nejasného, pak bylo bystře založeno Občanské fórum a pokazilo komunistům jejich reformační plány a ve Fóru byli většinou kamarádi. Chtěl jsem být u toho, ale nevěděl jak, až mě Standa Kohoutek přesvědčil, že musím letět, a zaplatil mi letenku do Prahy, na kterou jsem neměl. Shodou historické poťouchlosti bylo volné místo v letadle až 25. listopadu. No a to byl ten den, kdy jsem měl poprvé zahrát pro děti emigrantů a někde v srdci mě dodnes mrzí, že k tomu nedošlo.

Návrat

Když jsem asi pak po čtyřech hodinách na letišti prošel jako první politický emigrant železnou oponou zpět domů a tiše a nevědomky ji smázl, účastnil jsem se té zlomové, klíčové akce, milionové demonstrace na Letné. To byl ten rozhodující den, kdy se změna vymkla starým i novým komunistickým plánům. A měl jsem píseň, která v té chvíli zazněla jako hymna cesty na svobodu. Byl to pohádkový návrat ztraceného písničkáře, a jak je slyšet z nahrávek z Lucerny z ledna 1990, zhodnotilo se po návratu celé moje minulé písničkaření. Tehdy na Letné to poprvé přenášela televize a mnoho lidí teprve ve chvíli, kdy mě tam uviděli, uvěřili, že fakt došlo ke změně. Jenže PLYŠÁK...

Umřít včas

Kdybych brzy po tom pohádkovém návratu písničkáře umřel, mohl jsem být dnes praporem revoluce. A po tom praporu by se jistě sápalo mnoho různých lidí a v Olomouci bych měl muzeum strašidel, jako to provedli Karlu Krylovi v Kroměříži. Na zmáčknutí tlačítka bych také zahrál písničku. Příběh byl jasný, srozumitelný a uzavřený. Jenže jsem to pokazil. Žiju dál, po návratu jsem se stal dokonce otcem čtyř dětí a je mi let, že tomu nevěřím. Odkudsi, z politických dílen na převracení skutečnosti, se na mne vyřítila pověst zapšklého člověka, který je naplněn závistí k těšínským jablíčkům, která upadla do estébácké zástěry. Ano, píšu nové písně, kterými ten jasný obraz minulosti rozmazávám. I pan prezident, když si poslechl loňskou píseň Miloš a Zubatá, o mně řekl, že jsem plný závisti a že mě dnes už nikdo nezná. Docela mě to pobavilo, protože když o někom mluví prezident, tak přinejmenším od té chvíle ho už někdo zná. Naštvala ho písnička a mně udělalo radost, že si ji poslechl. Že ji pak odsoudila i umělecká kritika, je taky docela zábavný příběh malého českého estetismu. Nechci říkat zaprděnosti, protože to je ošklivé slovo a nepasuje úplně k faktu, že česká hudební kritika má ráda písně navoněné, správně rýmem ozdobené a pěkně melodicky sladěné. Ale třeba to tak má být. Nezájem kritiky a vysílacích médií o mne současného vychází z podstatné otázky: K čemu to moje písničkářství dneska je? Sám nevím. Je se mnou už celý život a už se neumíme vzájemně opustit. Posledních třináct let píšu jen texty a muziku k nim skládá Vladimír Veit, který mě v roce 1966 k písničkaření stáhnul. A to s touto deskou souvisí, přestože tu Vláďa zrovna moc melodií nemá.

Doba záhrobní

Tato deska má svoji budoucnost v minulosti, které jsem nedovolil se správně a příkladně uzavřít. Doba pomníková snad už pro mne nenastane a co si mohu přát víc? Ovšem nebezpečně strašidelné je, že se moje dcery o mně učily na gymnáziu. A před pár týdny se minulost s přítomností pro mne výhružně zkřížila a možná jakýsi obraz budoucnosti předvedla. Seděl jsem v hospodě U Šumavy ve Štěpánské ulici, protože tam chodím na pšeničného Raráška, a vyřizoval jsem na iPadu poštu. Obrovská zadní místnost se vyprázdnila, zůstal jsem sedět osaměle v čele místnosti a dobře viděl na velkou bandu mladých lidí u několika spojených stolů u pravé zdi. Mladý harmonikář v čele té sestavy hrál hašlerovky a rozcamrané lidovky. Najednou do toho zařadil Náměšť. Zpozorněl jsem, pohlédl tím směrem se zdvořilým a vstřícným úsměvem, ale nikdo, ani harmonikář, se na mne neobrátil, nikdo se na mne neusmál a nikdo se k té písni nepřipojil. Povídali si dál mezi sebou a popíjeli pivo. A mně došlo, že mě neznají, přinejmenším nepoznávají. Harmonikář píseň zestručnil na tři popletené sloky, pak ještě chvíli, jen na harmonice, točil melodii zrychleně jako Kalinu několikrát dokola a navázal zase nějakou hašlerovkou. Zcela mě to uvěčnilo. Slyšel jsem se ze záhrobí...

Jaroslav Hutka

zpět