Kdyby písně vycházely, jak vznikaly, bylo by všechno jinak. Jenže písně nevycházely a dnes jsem rád, že se vůbec zachovaly. Pár jich zmizelo zřejmě definitivně, většina se jich ale v nějaké dobové nahrávce na kotoučovém pásku zachovala. Nějaké nahrávky se možná ještě najdou, ale co je zcela a naprosto pryč, je doba, ve které ty písně vznikaly a ve které měly svůj tehdejší smysl. Proto se pokouším tyto písňové zkameněliny vytáhnout na světlo s kusem prostředí, ve kterém tehdy vznikaly a žily. Vkládám mezi písně i tehdejší řeči, které jsem na pódiu vedl. Bez nich by ty písně nebyly celé a z těch řečí a reakcí publika se dá vytušit, co ta sedmdesátá léta vlastně byla zač. Ale můj zájem není muzeální, ani to není snaha sběratelská, přestože to celé nazývám Fosil. Nemíním udělat pěknou vitrínu hezky vyčištěných a zrekonstruovaných zkamenělin. A vlastně mi ani nejde o to, vytvořit co možná nejpravdivější obraz sedmdesátých let. Ta doba byla blbá a její tupost a bezvýchodnost dnes nemá cenu příliš připomínat. Jediné, co je na té době dnes pro mě zajímavé, je to, že se mi v ní podařilo udržet si svobodu a zůstat sám sebou. To je obsah a smysl tohoto cédéčka a to bude také obsah a smysl všech, která budou následovat. Když se vše podaří, tak by těch cédéček mělo být čtrnáct.
O vyhrabání svého Fosila jsem se už pokusil v roce 1985 v Holandsku. Tehdy byl ale motiv trochu jiný. Byl jsem cizincem a vyhrabávání své vlastní zkameněliny pro mne také znamenalo vyhrabat něco z domova, o který jsem přišel. Že jsem tomu tehdy dal jméno Fosil, byl tak trochu vtip, takové to ochranné zlehčení věci, ke které máme příliš hluboký, a skrze to také velmi zranitelný vztah. Jezdíval jsem tehdy do jižní Francie zkameněliny sbírat a to byly možná ty nejhezčí momenty, které jsem v emigraci prožil. Dnes, kdy proběhlo další desetiletí, je zase všechno jinak. Jsem z emigrace zpátky doma a jsem svobodný člověk. Přes veškerou postbolševickou blbost současné doby, přes její prapodivnou ekonomickou spravedlnost, přes civilizační odzizenost a přes moji nespokojenost s politickým stavem věcí svobodný jsem. Jsem pánem sebe sama. V sedmdesátých letech být pánem sebe sama bylo trestné, chtělo to odvahu, zarputilost a víru. Neměl jsem ale tehdy víru a odvahu každý den od rána do večera a všechny ty dny, jak šly za sebou. Spíše jsem měl v sobě zarputilost a o odvahu žít a mít víru v toto žití jsem denně v sobě bojoval a celé moje tehdejší písničkaření je svědectví onoho zápasu. Říká se také, že na zvládnutí života v takové situaci je třeba naděje. Naději jsem neměl a učil jsem se vědomě žít bez ní. Neviděl jsem žádný konec tehdejšího režimu, nemyslel jsem na jeho pád, myslel jsem jen na pomíjivost života a na to, že každé představení může být poslední. Z dnešního pocitu bych těch prvních deset let písničkaření od roku 1967 do roku 1977 rozdělil na tři období, která ale od sebe nejsou nijak dramaticky oddělena. Jsou to tři moje měnící se pohledy na smysl toho, co jsem dělal. Dotknu se zde ale jen prvních dvou. Ono třetí období, které začíná někdy rokem 1976, kdy jsem vědomě vstupoval do konfliktu s tehdejším režimem, nechám do přílohy až k dalším cédéčkům, na kterých budou nahrávky z té doby.
První období končí ruskou invazí. V roce 1966 jsem se vzbouřil na střední škole, odešel z ní, začal psát a v tu dobu potkal Vladimíra Veita a Hvězdoně Cignera a ti mě přivedli k písničkaření. Sám bych k tomu nedošel, nehrál jsem na žádný nástroj, chtěl jsem být malířem a myšlenka na to, že bych mohl taky zpívat, se mi zdála absurdní. Chtěl jsem pro své nové přátele jen psát texty. Někdy koncem roku 1966 jsem si koupil za tři stovky kytaru a začal se učit akordy. V tom roce Veit získal na Francouzské ulici v domě Na prkence dvě přízemní místnosti, kde ovšem byla vypnuta elektřina i plyn. Bydleli jsme tam spolu rok a připravovali první repertoár. Neměli jsme peníze, měli jsme neustále hlad. Z dnešního pohledu to ale byla nesmírná romantika, kromě toho, že jsme mohli být kdykoli zavřeni za příživnictví.
První píseň, kterou jsme si v repertoáru nechali, byl HOSPODSKEJ. Text k této písni jsem napsal někdy o vánocích 1966. Objeví se ale až na pátém cédéčku. To bude sestřih novoročního koncertu v Čáslavské ulici v Praze v 1976. Ale do podzimu 1967, kdy jsme měli s Veitem první vystoupení v F-clubu v Národním domě na Smíchově, jsme napsali společně asi čtyřicet písní. Nejzávažnější píseň z té doby a možná moje nejzávažnější píseň vůbec je píseň PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI. To je úvodní píseň druhého cédéčka, které se jmenuje HROMADA SMETÍ. Píseň PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI mě později několikrát, když jsem o svém písničkaření zapochyboval, zase k písničkaření vrátila. Je to jakési moje filosofické krédo, které jsem sice vyslovil v devatenácti letech, ale cítím ho tak dodnes. Jinak až do ruské invaze v roce 1968 jsem bral své písničkaření jako provizorní záležitost, pouze jakousi odbočku na cestě k malování. Měl jsem samozřejmě potřebu něco říkat, proto jsem psal, ale myšlenka na to, že bych se tím měl živit, že by se to mělo stát mým povoláním nebo že bych se měl stát slavným, se tam neobjevila. Měl jsem pocit, že mluvím k všehomíru, a jaksi vůči tomu všehomíru jsem se potřeboval vyslovit, vypovídat, vypsat...
Na prvním našem vystoupení s Veitem jsem nezpíval ani nemluvil. Dokonce jsme hráli ze tmy. Promítali jsme diáky a naše myšlenka byla, že nás lidé mají jen slyšet, nikoliv vidět. Pár kamarádů nám tehdy vyčetlo, že je to snobárna, takže další vystoupení už bylo "do černé díry", to znamená že jsme stáli na pódiu oslněni reflektory a tím pádem publikum neviděli. Neshodli jsme se tehdy s Veitem úplně na tom, co povídat mezi písničkami, tak jsem si nechal k puse přistavit mikrofon a začal taky něco mluvit. Pak se mi zdálo, že Veit některé písničky zpívá příliš rabijátsky, jako třeba Ježíška a Slunečnici, tak jsem je přebral. Měl jsem za to, že se mají víc vyprávět než zpívat, ale i tak podstatná většina zpěvu zůstala na Veitovi. Veit měl zpěvácké plány, já to bral jako něco dočasného.
Na jaře 1968 jsme se s Veitem rozešli. On se rozhodl založit kapelu, já začal vystupovat ve dvojici s Petrem Kalandrou. Bylo nádherné léto, hráli jsme s Petrem na různých místech Prahy pod širým nebem. Většinu písní zpíval Kalandra nebo jsme zpívali dvojhlasně. Bylo to pěkné, svižné a já přemýšlel o tom, že by to už stačilo, že muzicírování nechám a dám se do malování. Vše se uvolňovalo a já doufal, že se mi podaří sehnat nějaký ateliér, protože na tom moje plány vázly. Neměl jsem kde bydlet a po rozchodu s Veitem jsem přespával u Kalandry. Zkoušet jsme mohli doma, psát se dalo po hospodách, ale na barvičky a plátna člověk potřebuje svou místnost. Od jara 1967 jsem chodil se Zorkou Růžovou, která pro nás také napsala několik textů. Všechny její písně jsem shrnul na třetí cédéčko, které se jmenuje TANGO O PRAZE.
Ruskou invazí v srpnu 1968 se změnilo všechno. Nikdo ji nečekal. Atmosféra léta v roce 1968 byla tak přátelská a otevřená, že jakýkoliv způsob válečného přepadení se zdál nemožný. Okupací se mi veškeré plány rozpadly a už jsem je nikdy nedal dohromady. A nebylo možno nechat zpívání, byla by to zrada. Taky slova jako národ a vlast se mi zdála do té doby směšná a prázdná. Národ byli pro mě ti tupci, kteří na mě na ulici pokřikovali kvůli dlouhým vlasům, a vlast nebylo nic. Problém jsem cítil pouze generační. Naše generace si nesla s sebou nový svět a ten svět těch starších byl na odchodu, i s celým národním blábolem, i s tím přiblblým dělením na Východ a Západ. Nálada generace šedesátých let byla v tomto zcela nesmlouvavá. Ruskou invazí toto vše končí a později v emigraci jsem s úžasem zjistil, že ruskou invazí k nám skončila také šedesátá léta na Západě.
S Kalandrou jsme po ruské invazi pokračovali ve zpívání, ovšem smysl a obsah písní se změnil. Přestože jsem první měsíce po obsazení Československa nebyl schopen pořádně napsat písničku, písně, které jsme měli, prostě zněly jinak. Vše bylo najednou prorocké, hluboké a závažné. Pod širým nebem už hrát nešlo, a tak jsme sehnali vlastní scénu, divadlo Maringotka pod Vyšehradem. Koncem roku Kalandra nečekaně odjel s rodiči na čtyři roky do Tunisu. Až do dne odjezdu se mu to podařilo přede mnou utajit. Najednou jsem neměl kde přespávat, ale větší byl problém se zpíváním. V Maringotce jsme hráli jednou týdně, a co tedy s publikem, které si tam navyklo chodit? Rozhodl jsem se, že to tedy zkusím sám, a s úžasem jsem zjistil, že to jde. Ubylo sice muzikálnosti, ale zvětšil se prostor na sdělení. Takže až koncem roku 1968 jsem se stal zpěvákem. A tím začíná období, které Sváťa Karásek jednou posměšně nazval Hledání ráje.
Teď udělám skok až do roku 1974. Mezitím jsem hrál ještě ve dvojici s Vlastou Třešňákem, Hvězdoněm Cignerem a Štěpánem Rakem, založilo se písničkářské sdružení Šafrán, ale o tom všem jindy, to s tímto cédéčkem přímo nesouvisí.
Baráčnická rychta v Praze na Malé straně v sezóně 1974-75 byla první samostatná a pravidelná scéna Šafránu. Pořadatelské razítko nám půjčil Spolek na ochranu huculského koně. To vypadalo na plakátech jako dobrý vtip, ale ten spolek existoval a existuje dodnes. Vedl ho Leša Leiský, který ho také vede dodnes. Patří mu za to dík, protože tehdy docela riskoval i tak nepříliš jistou existenci svého spolku.
Mít pravidelnou scénu je náročné, protože se vytvoří stálejší typ publika a člověk se nemůže opakovat. Všichni jsme měli ale za ta léta široký repertoár, měli jsme mnoho hostů a vznikalo množství nových písniček. Byla to skvělá scéna s bezvadným publikem a je možné, že to byl tehdy také náš vrchol. Režim si nás ještě nevšiml, a i když byly problémy s úřady, policie se do toho ještě nepletla. A já měl přesvědčení, že ta představení ani nemají být prvoplánově politická. Po ruské invazi byli všichni zpěváci na chvíli velmi angažovaní a mně to bylo odporné. Nevěřil jsem jim a po pár měsících se také všichni zlomili. Husák vymyslel vstřícné heslo pomýlenosti a všichni se k němu přihlásili. Já měl filosofii, že být proti je stejně špatné jako být pro, obojím se ona odporná okupace legalizuje, vlastně už tím, že se bere na vědomí. Moje přesvědčení bylo vytvořit si svůj vlastní svobodný svět, ve kterém půjde režim bezvadně ignorovat. A to se podařilo. Političnosti jsme se nevyhýbali, to je i z nahrávek jasné, pouze jsme ji dostali až na druhé místo, jako něco směšného a vedlejšího. Hlavním naším tématem byl život člověka, širší a svobodnější než byl prostor trapné a malé české předposranosti. Z dnešního pohledu se dá říct, že to byl velký politický čin a podařil se.
Tohle první cédéčko jsem měl "definitivně" hotové už loni na podzim, když se objevil od jednoho přítele magnetofon, který ty staré kotoučové pásky přehrával lépe než ten, který jsem předtím čtyři roky používal. Tedy několik set hodin archivu jsem nahrál ještě jednou a tohle cédéčko sestavil a sestříhal znovu a je to úleva, že jde mezi lidi. On by se mohl objevit možná ještě kvalitnější magnetofon a já už bych neměl sílu to celé vzít zase od začátku.
Toto první cédéčko se jmenuje PROČ, PROČ, stejně jako první fosilní kazeta z Holandska z roku 1985. Začíná toutéž písní jako tehdy - O ČEM VYPRÁVÍ ZVON a končí rovněž stejnou písní - PROČ, PROČ. Píseň ES KONDOR PASA se na té dávné kazetě už také objevuje, všechny tři jsou tytéž nahrávky z týchž koncertů, pouze jsem měl tentokrát možnost majít jejich originály. V Holandsku jsem měl k dispozici jen jejich kopie.
Píseň O ČEM VYPRÁVÍ ZVON jsme napsali s Veitem ještě v roce 1967 a patří do řady písní-pohádek inspirovaných Andersenem. Mám za to, že nejhezčí z této série byla píseň BLUDIČKY JSOU VE MĚSTĚ, ŘEKLA BAHENNÍ ŽENA, ale ta se na žádné nahrávce nezachovala, mám sice její text, ale ani Veit, ani já už si tu původní melodii nepamatujem. Z andersenovské série je na tomhle cédéčku ještě VZDUŠNÉ DÍTĚ. Tuhle píseň jsem též považoval za ztracenou. Když jsem před dvěma lety dělal inventuru podle zachovaných textů, požádal jsem Veita, aby mi nahrál původní melodie k mnoha tehdejším textům, ke kterým jsem už melodie zapomněl. Veit si některé melodie vzpomněl, ale většinu už také ne a mezi těmi zapomenutými bylo i VZDUŠNÉ DÍTĚ. Když jsem pak na jednom pásku tuto píseň našel, a to ve zcela slušné kvalitě, byl to zážitek. Sbírat zkameněliny je velké dobrodružství a sbírat staré nahrávky se tomu podobá. Také jsem se musel vydat do "krajiny". Já sám jsem žádné nahrávky neměl. Tehdy v sedmdesátých letech jsem to bral jaksi "sokratovsky", že totiž záznam zachová jen nepravdivý a zavádějící stín po hlubokém a pravdivém okamžiku. Bral jsem to tak, že život se děje v okamžiku TEĎ a jakýkoliv záznam onu pravdivost překroutí. V Holandsku, při svém prvním fosilování, jsem toho docela zalitoval. Po návratu jsem rozhodil sítě a z geologických vrstev času se podařilo mnohé zkameněliny zatočené v kotoučových páscích najít. To, co jsem tehdy dávno odevzdal publiku, jaksi rozházel po celé krajině, se mi podařilo z velké části zase vyhrabat. To mě možná opravňuje přece jen trochu mluvit o pravdivosti. Ty pásky nehnily nedostupně v mém nebo nějakém rozhlasovém či gramofonovém archivu, ty si žily svůj život a vznikly tak, že je někdo konkrétní chtěl mít, a tak si je také tehdy sám nahrál a potom si jich užíval. Je příjemné jít po svých vlastních stopách, které jsem někde před čtvrt stoletím zanechal, a ty stopy ještě najít.
Píseň JEŽÍŠEK pochází také z roku 1967. Melodie je od Donovana a text jsem napsal někdy na podzim v Olomouci. Byli jsme s Veitem na návštěvě u mých rodičů, byla noc a seděli jsme v kuchyni. Naši už spali, mně zněla Donovanova melodie v hlavě a my si Veitem povídali o tom, jak asi zažijeme blbé vánoce. Zareagoval jsem, že si alespoň napíšeme pěknou vánoční písničku, vzal jsem papír a z jedné vody jsem na tu Donovanovu melodii napsal text. Přehráli jsme si to, nadchli se, ale Veita se to nějak dotklo, protože jsem napsal text na cizí melodii, a ne na jeho. "Takovou melodii dokážu taky," oznámil, vzal kytaru, pověsil si ji na krk a začal chodit po kuchyni a brnkat akordy a něco si k tomu pozpěvovat. Čekal jsem a kouřil. Měli jsme tehdy v sebe velkou důvěru, tak se mi zdálo samozřejmé, že dá něco dohromady. Po chvíli mi zahrál melodii a já mu řekl, že na to rovnou napíšu text. Měl jsem u sebe zrovna poznámky ke VZDUŠNÉMU DÍTĚTI, tak jsem to rovnou napsal. Než naši vstali a šli do práce a my s Veitem spát, tak byly za jednu noc hotové dvě písně. Z toho roku 1967 pochází i píseň ŽIVOT TĚ NAUČÍ.
Píseň SEBEVRANYNĚ je moravská balada a pochází ze Sušilovy sbírky z první poloviny devatenáctého století. Na tuto sbírku jsem narazil koncem roku 1968 a nebýt ruské invaze, asi bych se nikdy lidovými písněmi nezačal zabývat. Lidovou kulturu jsem do té doby považoval za pokleslou, kýčovou a nezajímavou. Netušil jsem, že pokleslí, kýčoví a nezajímaví jsou jen ti, kteří si udělali na tuto kulturu monopol a vše zajímavé a smysluplné prostě zazdili. Ale tímto tématem se budu hlouběji zabývat na cédéčku číslo sedm. To věnuji těm lidovým baladám, které jsem nikdy nevydal. Píseň SEBEVRANĚ zde zařazuji v první řadě proto, že zrovna v hovoru před ní o lidových písních mluvím, a potom také z jakési pýchy nad tím, jakou pěknou doprovodnou kytaru jsem k ní tehdy vymyslel. Trápil jsem se s tím doprovodem asi měsíc a myslím, že je to to nejlepší, co se mi jako kytaristovi podařilo. Profesionálního kytaristu tím asi neokouzlím, ale pro mne samouka, který poprvé na kytaru sáhl až devatenácti, bylo tehdy nesmírně důležité zahrát nějak skutečně kytaristicky. Dokázat si, že to také dovedu.
Text k písni VNITŘNOSTI ZVÍŘAT jsem napsal v roce 1974. V tu dobu jsme se s Veitem sešli podruhé, sice jsme už ve dvojici nevystupovali, ale vystupoval s námi v rámci Šafránu i na Baráčnické rychtě. Tehdy jsme se dohodli, že budeme pokračovat ve společném psaní písní, a tak vznikla i tato. Myslím, že jsem tuto píseň hrál jen v té sezóně 1974-75 a pak se k ní už nevrátil. Zabýval jsem se v té době velmi intenzivně astrologií a potkal jsem tehdy někoho, kdo mě přesvědčoval, že nejen všechny příběhy z Bible, ale i staré řecké a jiné mýty, včetně starých lidových balad, jsou vlastně kosmologické příběhy, které se pouze jako lidské příběhy tváří. Tedy jsem se pokusil napsat píseň, která je celá astrologická a kde jsem všechny symboly skryl za něco, co se dá chápat také jinak. I ten název VNITŘNOSTI ZVÍŘAT je jen jiné vyjádření pro slovo zvěrokruh.
Píseň KAMNA pochází z roku 1972 a dá se říct, že to byl po celou dobu mého vystupování hit, tedy až do mého posledního vystoupení na jaře 1997. Hrál jsem ji i holandsky a fungovala tam stejně dobře. Poctivě mohu říct, že jsem tou písní nic nemyslel, kromě nějaké hravosti. Psal jsem tehdy velkou serii písní o věcech. Když KAMNA vznikly, vůbec jsem neměl pocit, že se objevilo něco podstatného, to jsem si začal uvědomovat teprve podle reakcí publika a i tak jsem ji zpočátku považoval pouze za jaksi šťastně vzniklou hovadinu. Pro StB to byla ovšem moje nejvíce protistátní píseň, měli za to, že je to posměšná píseň na ruskou invazi v roce 1968. Dodnes jsem nepochopil proč. Na tomhle cédéčku jsem ji poťouchle nechal s kiksem, který sice šel bez problémů vystřihnout, ale zdál se mi tak půvabný, že jsem ho tam nechal.
Píseň ES KONDOR PASA vznikla v roce 1970 a dodnes si velmi dobře pamatuju tu noc, kdy jsem napsal text. Rok 1970 byl nejdepresívnější z celého okupačního dvacetiletí. Byl to rok porážky. Já začal vystupovat ve dvojici s Hvězdoněm Cignerem, nebylo kde hrát, publika chodilo málo a bylo naprosto deprimované a písničky, které ještě rok předtím na velkých scénách zněly prorocky a neuvěřitelně hluboce, najednou byly prázdné a pusté. Měli jsme s Hvězdoněm vystoupení v F-clubu v Národním domě na Smíchově a nestálo za nic. Publika bylo malinko, lidi seděli a koukali a já nebyl schopen s nimi pohnout, ale ani sám sebe přesvědčit, že to, co zpívám a povídám, má nějaký smysl. Šel jsem domů na Vyšehrad pěšky a bylo mi ze všeho na mašli. Doma bylo čerstvě narozené mimino, neměli jsme peníze ani na jídlo a byt jedna plus jedna bez koupelny, který jsme v tom roce dostali, působil také depresivně, protože byl zařízený jen tím, co jsme od někoho dostali. Vše bylo zhroucené, Rusové definitvně vyhráli, a kdo neemigroval, ten se zlomil. Výhled do budoucnosti byl pouze ten, že to bude ještě horší. Seděl jsem doma asi hodinu a hlavou se mi honily ty nejtemnější myšlenky. Pak se ve mně cosi vzpříčilo, asi vztek. To chce úplně jiný repertoár, řekl jsem si zarputile a začal psát na papír všechno, co mě napadalo, a napadaly mě jenom hořké posměšné pitomosti. Možná ze vzteku na všechny ty tehdejší populární zpěváky, kteří okamžitě vyměnili kabáty a celé té nesmírné zradě udělali kulisu normálnosti. Karlu Gottovi zněl tehdy od rána do večera v rádiu odporně vtíravý hit El kondor pasa. Tak jsem začal psát: Es kondor pasa, půl kila masa...atd. Druhý den k tomu Hvězdoň udělal melodii a píseň zabrala a my začali skládat další takové písně. S Hvězdoněm jsme byli ve dvojici necelý rok, ale podařilo se nám udělat skutečně nový repertoár, se kterým ten strašlivý rok šlo se ctí přežít. Tímto rokem se budu zabývat až na třináctém cédéčku, které se jmenuje JEZEVČÍK ZÁCHRANCE. Ze sedmdesátého roku se zachovaly nahrávky dvou koncertů s Hvězdoněm, ale chci to dát až na konec celé řady, protože ten rok a naše společné vystupování vybočuje zcela z toho, co jsem dělal před tím i potom, a jedná se o skutečný fosil.
Poslední píseň, PROČ, PROČ, podle které se toto první cédéčko jmenuje, vznikala několik let. První verzi jsem napsal ještě v roce 1970 s Hvězdoněm. Hráli jsme jako hosté na koncertě Spirituál kvintetu ve studentském klubu Saks na Karlově náměstí. Měli jsme s Hvězdoněm už svůj nový repertoár hotový a publikum na nás reagovalo velmi nadšeně. Celý koncert končil Spirituál kvintet písní Proč, proč, ale v originální anglické verzi. "Proč to nezpíváte česky?" ptal jsem se tehdy Tichoty. "To nejde, to by znělo česky příšerně. Přece nechceš zpívat proč, proč, proto, proto?" předzpíval mi jízlivě Tichota. To byla voda na můj mlýn. Vystupovali jsme s nimi znovu o týden později v témže klubu a já měl na to vystoupení už první českou verzi této písně hotovou. Šlo to samozřejmě česky daleko lépe než anglicky. Pak jak roky šly, tak jsem přidával sloku po sloce a někdy kolem roku první Rychty, to znamená v sezóně 1974-75, měla tato píseň vrchol a ve své nejdelší verzi trvala téměř dvacet minut. V nahrávce na tomto cédéčku některé pěkné sloky chybí a několik slok, které se mi dnes zdály hloupé, jsem vystřihl. Existuje ještě z toho roku pěkná nahrávka této písně z koncertu v Příbrami, tam jsou ty chybějící sloky, ale zase tam není mnoho slok, které jsou na této nahrávce z Rychty. Možná se ještě někde najde nahrávka, kde to bude všechno pohromadě.
První z mých fosilních cédéček je tedy hotovo. A vypadá to teď celé jednoduše: Z doby před čtvrt stoletím se mezi lidmi zachoval určitý počet nahrávek na kotoučových páscích. Ty jsem si během posledních čtyř let posbíral do archivu. Jsou svědectvím toho, co jsem tehdy zpíval, co jsem mluvil a jak jsem hrál. Koupil jsem si kompjůtr a začal to zvukově upravovat a skládat dohromady. Chtěl jsem, aby to dávalo smysl a aby se to dalo poslouchat. Vzal jsem z geologické vrstvy minulosti několik fosilů, které přežily všechna ta minulá zemětřesení, a dal jim jakýsi rám. Netušil jsem ale, že to bude docela obtížné. Když jsem se totiž začal vlastní historií zabývat, vynořilo se mi cosi, čemu jsem úplně nerozuměl. Něco jako neznámý obraz od známého malíře. Bylo třeba tu minulost znovu pochopit a znovu ji prožít. To, co jsem sestavil, se dá sice nazvat dokument - ze střepů minulosti jsem sestavil nějaký přehledný celek - ale to, co nakonec vzniklo, je současný obraz. Materiál je pravý, ale minulost se z něj znovu už sestavit nedá. Lze ji pouze interpretovat, lze ji zahlédnout, ale jen současným pohledem. A tady se pak objevuje velmi vážná otázka, jak je to vlastně s pravdivostí? Používám slovo pravdivost, protože pravda o minulosti neexistuje. A ona pravdivost je pouze hloubka a šíře naší současné zkušenosti. Ta nám umožňuje minulost nějak chápat a popsat. Pokud zkušenost minulosti byla jiná než naše dnešní, nejsme vůbec schopni ji zahlédnout. A tak z minulosti sestavujeme jen další kus naší současnosti, která se pokouší nahlížet do zaniklého času. To má smysl, protože náš život je pak bohatší a naše chápání hlubší. Jenže i náš stesk je pak bohatší a pocit marnosti rozsáhlejší. Ale i radost se stává barevnější. Vědomí se nám otevírá na všechny strany a my jsme lidštější. I bez schopnosti pohledu do minulosti bychom byli nějací tvorové, ale lidmi bychom nebyli.
Úvod jsem dopsal a nebudu vás už dál trápit - je to první hotové cédéčko z řady, kterou jsem si naplánoval na čtrnáct cédéček, je to výsledek čtyřletého snažení a tak jsem trochu dojat, protože teď to půjde mezi lidi, teď se to stane skutečností, stane se to skutečností ještě jednou.
28. března 1998