FOSIL MAGAZÍN č. 4 - NIZOZEMÍ
Rotterdam, jaro 1988I mé hudební hokynářství Fosil začíná mít své vrcholné produkty, a tím je právě nová kazeta NIZOZEMÍ. Kazeta vychází česky i holandsky a po dvaceti letech mého písničkaření je dalším vývojovým krokem, neboť se v této chvíli rovnocenně prezentuji v obou světech, ve kterých žiji, jak v českém, tak holandském. Aniž opouštím svět "minulý", dostávám podobu i ve svém současném prostředí.
Osud zpěváka a básníka v zahraničí je nutně ztroskotáním a cítí to všichni, kteří odešli či byli nuceni odejít. Na zachování vlastní identity a celistvosti je snad vězení ve vlastní zemi spolehlivějším prostředkem. Emigrace je pro umělce slova prožitkem dvojí zrady: zrady sebe na sobě samém a zrady, kterou na něm páchá jeho nové a cizí prostředí. Teď ale nemluvím o tom, že mi tu nikdo neubližuje, nic nezakazuje a že mám co jíst a kde bydlet. Mluvím o tom, zda se člověku podaří jít dál cestou plné a přítomné pravdivosti, a v případě, že ano, zda to přece jen už nebude pouze cesta temná, depresivní, nesdělná a lidem nesrozumitelná, cesta nocí. A jsem přesvědčen, že kdybych od počátku tuto noc nazýval dnem, jak mnozí z úzkosti činí, že bych si tím jen posvítil na malé místečko pod mýma nohama, na kterém bych se navždy zastavil. A tuto noc zatajovat nechci, a to právě proto, že z ní chci vyjít.
Ještě doma, na osudových vahách rozhodování k odchodu, jsme si slibovali, že už nebudeme nic zatajovat a že odcházíme, abychom konečně žili v pravdě. Jak je dodržení těchto zásad těžké, zjišťujeme až zde. Ale nezatajoval jsem ani doma. Vyneslo mi to obdiv i porci samoty, a nakonec život v cizině. Nezatajuji ani zde, ale cesta pravdivosti se stala nezřetelnou v nejasných obrysech smyslu mého vlastního života a to mi obdiv nevyneslo a porcí samoty jako by jen přibývalo. Ale je také možné se tomu usmát. Přece jsme byli vycvičeni k životu bez naděje a nebudeme tvrdit, že emigrace je automatické objevení naděje. Ale že se v tom pořád tak patlám, že si nedám s tím vším trochu pohov, a o čem to vlastně mluvím tak vážným tónem? Snad se tady nechci vychvalovat za to, že jsem natočil novou kazetu!
Vážný tón na mne padl z jiného důvodu. Máme teď deset dní na bytě ruského básníka NIZAMEDTINA ACHMETOVA. Když mu bylo sedmnáct, tak ho zavřeli, a to bylo v roce 1966. Bylo to nespravedlivé a on si to nechtěl nechat líbit. Vytrvale si stěžoval, tedy tam zůstal dvacet jedna let, a to poslední čtyři léta v psychiatrické léčebně. To, co vypráví, mohou být také příběhy z pekla, ze kterého vyšel teprve před sedmi měsíci. Včera k nám telefonovali z BBC a dělali s ním po telefonu půlhodinové interview. Mluvil o svobodě a smyslu života a o tom, že se za pár měsíců vrátí domů a že ví, co ho tam čeká, a znovu mluvil o svobodě a smyslu života, a když zavěsil, otočil se k nám se svým tichým tatarským úsměvem a řekl: duraki. Dlouho jsme se tomu smáli. Večer jsme poslouchali VYSOCKÉHO. NIZAMEDTIN znal mnoho jeho písní z vězení. Bachaři to tajně pašovali dovnitř. Ach, to podivné Rusko.
"Ale tady žít nemohu, není z čeho, vrátím se," říkal. V Německu o něm někdo nahrál na desku písničku. Chtěl nám ji pustit na kazetě, ale z nepozornosti si natočil jen půlku.
"Je ta písnička dobrá?" ptal se.
"Není. Je to jak článek v novinách. Zpívá se jenom o tom, co se s tebou stalo, poezie tomu chybí. Je to takové germánské." Pokrčil rameny a na mne padlo vážné myšlení a teď se i prodralo do tohoto hokynářského Fosil magazínu.
Tedy k této kazetě NIZOZEMÍ. Všechno to začalo v kuchyni, a kdo zná trochu lépe Holandsko, ví, jakou roli hraje kuchyň a AANRECHT v jeho životě i vědomí. Náš domácí DIREK už několik let pracuje v Indonésii a na podzim v roce 1986 se rozhodl, že nám daruje k Vánocům novou kuchyň. Zástupce domácího v jeho nepřítomnosti je architekt a basový kytarista BERNARD-JAN KAHMANN. I jeho znám od začátku. Tedy BERNARD přišel a začal kuchyň montovat. Chvíli montoval a chvíli zase seděl u mě v pokoji a přehlížel pronajmuté přístroje, na kterých jsem montoval sérii prvních deseti kazet RYCHTY 74. Idea FOSILA jako vyhrabávání vlastní minulosti ho zaujala, udělal to doma hned také. Ale že by si to někdo koupil, se mu zdálo pošetilé. Když začaly chodit první reakce, byl velmi potěšen. A tak jsme jednou takhle seděli hluboko do noci, já mu pouštěl MERTOVY písničky a on navrhl, že bychom mohli udělat společnou desku. Holandsky a česky souběžně. Hrál skoro dvacet let ve skupině, která se nedávno rozpadla, a to by byl zase důvod dát ji dohromady. Taková aliance FOSILŮ. Klávesistu BENA a kytaristu JANA jsem znal od vidění. Pak mluvil o svém bratru WIMOVI, že ten když to vezme, tak jsme zachráněni. Kdysi s nimi začínal a dnes je špičkovým bubeníkem. WIM to vzal. Já si to sice vůbec neuměl přestavit, ale ve stavu, ve kterém jsem se tehdy nacházel, mi to znělo nadějně.
Rok předtím, v roce 1985, jsem prožil jakési ztroskotání. První rok emigrace 1978-79 jsem jezdil po světě a hrál pro české exulanty. Moc mi to s nimi nešlo dohromady a vybouchlo to fejetonem POŽÁR V BAZARU. Sáhl jsem na nejcitlivější místo a byl vlastně vypovězen i z exilu. Přestali mě zvát a já se pustil do angličtiny v doufání, že ta mě přivede mezi normální lidi i publikum. Asi po roce jsem napsal první dvě písně: BICYCLE a REFUGEE. Pak jsem jel na dva měsíce do LONDÝNA, kde jsem ještě napsal píseň THE POUND, a stalo se něco podivného. Londýn i angličtina mi zahořkly. Žil jsem dva roky v Holandsku, kde jsem většinou nebyl a nebo se tam zabýval angličtinou. Pravda, nebyly jazykové kurzy, nebyly učební pomůcky, Holanďani vlastní jazyk nectí, ale to jsem tehdá nevěděl. V bezmoci samouka a ze špatného svědomí vůči Holandsku, z neurózy, že to všechno dlouho trvá, a také díky objevu, že ne všichni Holanďani rozumějí anglicky, jsem nechal angličtiny a pustil se do holandštiny. V Rotterdamu otevřeli nový, takzvaný intenzívní kurz. Pět hodin denně. První měsíc jsme se zabývali kuchyní a museli jsme se pořád dívat na blboučké obrázky, neboť jakýsi pablb vymyslel novou metodu bez gramatiky. Druhý měsíc jsme se zabývali nářadím v dílně, třetí měsíc porodnicí a nemocnicí, potom chozením na úřad atd. Kdybych chtěl v té době říct nějaké holce, že ji mám rád, uměl bych to jen pomocí popisu vařeček, šroubů, svěráků a gynekologického stolu.
Tedy za rok toho kurzu jsem měl holandštiny po krk a nemohl jsem ji ani vystát. Sice jsem z jakéhosi nadšení měl už napsáno několik holandských písní, ale uzavřel jsem to nafoukaným rozhodnutím, že holandsky psát nebudu, že si najmu překladatele. V tu dobu jsem už měl nějaká představení a patlal jsem holandštinu s angličtinou dohromady a nikdo se mi za to nesmál a to mě dráždilo také. Tedy jsem své nové spoluobčany pasoval na balvany. Bohužel i to je pouze jedna vývojová fáze emigrace, kterou každý projde, dříve či později.
Ze zoufalství a uražené ješitnosti pustil do němčiny. To šlo snadno, měl jsem pocit, že z pohmožděné hanáčtiny jsem se konečně dostal k jazyku. Seděl jsem doma, učil se německy a blouznil, že se tam jednoho dne odstěhuju a všechno bude jiné. Dana studovala na univerzitě, holandsky mluvila normálně a se mnou ztrácela trpělivost. Já se holandštinou zabýval jen ve dny, kdy jsem měl představení, a to jen proto, abych do toho nepletl německá slova. Všechno začalo být napnuté a vratké. Zní to úsměvně, ale v té době jediné, co mi dávalo psychickou a životní jistotu, byla německá gramatika, a tu jsem dokázal mlít od rána do večera. Ve své nevzdělanosti jsem totiž také začal chápat, co to gramatika je.
A v této náladě a odporu ke všemu holandskému se někdy koncem roku 1983 objevil GERT HELMERS, člověk přes padesát, a nabídl mi, že by mohl překládat, že se kdysi na vojně naučil trochu rusky. Já jen zaskřípal zuby a dal mu nepřeložitelnou moravskou baladu KAČENKA DIVOKÁ. Za týden volal, že to nejde přeložit, ať mu dám něco jiného. Dal jsem mu PÍSEŇ O MÍRU, kterou jsem ze své pozice napsal pro jednu pošetilou mírovou manifestaci v DEN HAAGU. No a on ji přeložil blbě a já ani nedoufal v nic jiného. Zavolal jsem mu, že je to blbé. On se podrobně vyptával proč, a já mu to otráveně vysvětloval. Za týden přišel nový překlad a byl vynikající. Pak přišla TKANIČKA a zdála se mi lepší než v češtině, a tak začala skvělá spolupráce.
Na jaře 1984 byl už materiál na desku a tu jsem také hned natočil. Jmenuje se HIER IS MIJN THUIS (Tady domov mám). Úspěch to velký nebyl, vydavatele jsem nenašel, příšerně jsem se zadlužil, ale nakonec jsem tisíc kousků po představeních vlastnoručně prodal. Dodnes mi ještě pár lidí vzkazuje, že je to jejich nejoblíbenější deska.
Holandsko sice není žádná radostná země na vystupování, ale překladů přibývalo a německý sen ztrácel na naléhavosti. Během dvou let Gert udělal padesát skvělých překladů. Ale koncem roku 1985 těžce onemocněl, musel práce nechat a po roční nemoci zemřel. Na pohřbu jsem mu hrál lidovou píseň SMRT v jeho překladu.
To byla jedna katastrofa. Druhá byla, že jsem už v tu dobu zcela ztratil kontakt s českým světem. Léta jsem nehrál, zapomínal písničky, čeština mi začala lézt z huby jaksi podivně a fejetony jsem přestal psát, protože je nikdo nechtěl tisknout. Napsal jsem sice v tu dobu 500 stran knihy DOPISY IVANOVI, jsou to reflexe místního života formou dopisů spisovateli IVANU KLÍMOVI, ale kniha zůstala netknuta v šuplíku a ani KLÍMOVI jsem ji neposlal. Nevěřil jsem, že by to někdo vydal, tak jsem neměl sílu na konečnou úpravu, dokonce jsem to po sobě ani ještě celé nečetl. Najednou se mi zdálo, že každou stranou českého textu se vzdaluji od místního prostředí, se kterým jsem se po sedmi letech pořádně nesžil. Vším zadula strašlivá prázdnota.
Dana už dokončovala na univerzitě slavistiku a hledala téma na závěrečnou práci. Napadlo ji, že by to mohla napsat o mně a česky. Návrh byl přijat a ona se pustila do studování mého archívu a starých deníků a začala klást otázky. Jak archív, tak deníky jsem snad desetiletí neviděl. A tu se stala podivná věc. Nejenže jsem objevil sérii písní, o jejichž existenci jsem už nevěděl, ale začal jsem i svůj osud vidět jinýma očima. Deset dramatických let na českém jevišti, první dramatická léta exilu, vrcholící písněmi NIZOZEMÍ, NA VÝSLUNÍ SVOBODY a EMIGRACE, a pak rozpad. Podivné dobrodružství, sám sebe vyhrabávat jako kouzelnou zkamenělinu plnou podivných zákrutů a temných barev se třpytivými ornamenty. Práce dostala název PÍSEŇ A TREST a přede mnou ležel můj vlastní osud, pevně, ale i vyzývavě uzavřen v minulosti. Popojdu tedy pár měsíců dopředu a logicky docházím k založení FOSILA.
FOSIL byl na světě a BERNARD přišel s nápadem udělat desku. Žádné lidové písně, žádné už vydané písně, ale poslední GERTOVY překlady plus tři moje staré anglické písně. Pracovní název byl HEAVY ACCENT.
Zjišťuji, že se mi vrací i někdejší psychické zdraví. Ještě než jsem řekl něco podstatného ke kazetě NIZOZEMÍ, popsal jsem už devět stran. Tedy pokud věrný čtenář došel až sem, konečně se něco dozví o té nové a geniální kazetě.
Natočení kazety NIZOZEMÍ bylo zajímavé a dramatické, ale o tom jindy. V nejbližší době míním založit knižní nakladatelství SEBETLAČ a v něm si udělám dostatečný prostor pro své ukecanější prózy.ZVĚROKRUH PÍSNÍ
Kazeta začíná písní REFUGEE. Ta je v Holandsku už celkem známá, ocitla se v rozhlase i televizi, jedny velké noviny o ní před lety napsaly, že má na to, aby se stala světovým hitem. Uvidíme. Původně jsem ji chtěl napsat jako legraci podle definice emigranta, že totiž emigrant je člověk, který přišel o vše kromě svého těžkého akcentu. Jenže to nakonec vyšlo jako velmi ponurá reflexe utečencovy pozice.
Druhá píseň BICYCLE byla mou první cizojazyčnou písní. Anglicky jsem se učil asi rok a měl za to, že to bude ještě léta trvat, než něco napíšu. Ale někdo ukradl Daně na trhu moje kolo. To mě tak rozlítilo, že jsem měl ještě ten den hotovou píseň. Den na to jsem ji hrál u domácích, ti se řehtali a hned začali zpívat se mnou. Jak zrádně snadná byla ona první bariéra.
Následuje píseň POSÍLÁM TI ve svingujícím jazzovém kabátě, snad mi to zarytí folkaři odpustí. HALELUJÁ TRAMVAJE jsem napsal jednou vestoje v pražské tramvaji v tlačenici na cestě do Dejvic.
SOKRATA jsem napsal na cestě z Bratislavy do Prahy. Vždy jsem vymyslel sloku, zastavil auto, zapsal a jel dál. Někdo mi říkal, že přijde na představení JAN PATOČKA, tak jsem mu to chtěl věnovat. Jenže do Prahy přijel v tu dobu holandský ministr zahraničí, sešel se s PATOČKOU dřív než s HUSÁKEM, tak ho HUSÁK už nepřijal. PATOČKU odvezli na výslech, z výslechu do nemocnice a tam zemřel. Na pohřbu nás ti debilové filmovali hezkými videokamerami rozestavěnými mezi hroby. Holandská verze SOKRATA je natočená s trhovnickým sborem. Na natáčení české verze se mi čeští zpěváci nedostavili. Asi se báli, tedy to zpívám sám.
První polovina končí písní GALILEO, kterou kolegové považují za jasný hit.
Druhá polovina se otevírá písní NIZOZEMÍ. Je to devítiminutová skoro symfonická skladba. Touhle písní si vyřizuji účty s holandským kalvinismem. Je to píseň nádherná a monumentální a při jejím natáčení se stalo cosi neuvěřitelného. Vše bylo natočeno a nazpíváno a kytarista JAN RAMP měl ještě natočit svůj part. Měl na to do půlnoci ještě dvě hodiny, ale nešlo to. Zvukař tedy trpělivě natahoval frekvenci až do půl druhé, kdy sám ztratil nervy, vyrval JANOVI kytaru z ruky a natočil tu kataru z fleku i vzteku sám. My do té chvíle neměli tušení, že máme za zvukaře kytaristu takových kvalit. Byl to šok i zjevení.
No a vidím, že jsem na konci s papírem. Tedy všechno to končí písní MISTŘE JENE. Pro mne tato píseň byla svého času velmi závažná. Musel jsem si v prvních měsících CHARTY 77, jako nakonec skoro každý tehdy v ČESKOSLOVENSKU, jasně uvědomit, za čím stojím. Píseň MISTŘE JENE byla jaksi výsledkem tehdejšího pochodu myšlenek. Od začátku byla tato píseň aranžérský oříšek a nakonec ji BEN odmítl nahrát, že je to příliš nafouklé drama o člověku v Holandsku neznámém. BEN byl do šestnácti v ortodoxním katolickém klášteře a dodnes se nezbavil hořkého pocitu, že HUS byl kacíř. Tedy jsem požádal kytaristu PAVLA STEIDLA, který "vyčadil" před rokem z Prahy, o pomoc. Vznikla nahrávka, kterou byl i BEN unesen a shodli jsme se, že touto písní to vrcholí i končí. A já končím pro dnešek též.POŽÁR V BAZARU
O rok později, ROTTERDAM, jaro 1989Ve Fosil-magazínu č. 4 uvádím kazetu NIZOZEMÍ větou: "I mé hudební hokynářství začíná mít své vrcholné produkty, a tím je právě nová kazeta Nizozemí". Je to pravda i lež. Po stránce technické a investiční se pro mne jedná skutečně o vrcholný produkt. Je to natočeno v dobrém studiu se sedmi dobrými hudebníky a můj domácí DIREK, který pracoval v tu dobu v Indonésii a teď je v Severním Jemenu, mi na to půjčil 3000 guldenů. Po stránce umělecké i dramaturgické je to ale katastrofa.
Příprava toho celého trvala asi rok, a když jsme začali natáčet, několikrát jsem se rozhodl toho nechat, ale vzrůstající dluh a naděje, že se to alespoň v holandské verzi prodá, mě vždycky pohnuly k tomu, pokračovat dál. Koncertování v holandštině se mezitím zcela zhroutilo a holandských kazet jsem prodal ještě méně než českých, a těch jsem prodal asi sto dvacet. V obou případech se zaplatily náklady na výrobu kazet, a z čeho splatím dluh DIRKOVI, je ve hvězdách.
Tedy už dramaturgie je zoufalství. Měl jsem plán udělat to v české a holandské verzi, ale musel jsem se samozřejmě při výběru řídit pouze tím, co bylo přeloženo do holandštiny. A jelikož překladatel GERT HELMERS rok předtím zemřel, nedalo se už ničím hnout. A také spolupráce s hudebníky začala být okamžitě nepříjemná. Ocitli se ve "skutečném" studiu a původní plán byl, že to holandsky bude deska, česky jen kazeta. Každý už se tedy viděl, jak to pustí všem svým tetičkám a dědečkům, a jelikož jsou technicky zručnějšími hráči než já, začali moje názory ignorovat. Nejhorší problémy byly s BENEM JURGENSEM, který hraje na klávesy.
Než budu v hanění této kazety pokračovat, musím říct, že jsou i lidé, kterým se tato kazeta líbí, obzvlášť v Čechách. A to si vždycky, když dostanu více takových nadšených reakcí a mám trochu popito, kazetu pustím, leju si co nejrychleji pivo do hlavy a na závěr mívám též pocit, že by ta kazeta nemusela být tak špatná.
Neměl jsem žádnou zkušenost ve spolupráci s hudebníky, proto jsem si také až pozdě uvědomil jejich naprosto falešný přístup. Nehráli totiž se mnou písničku, ale pokoušeli se ilustrovat její obsah. To je jako když se herec pokusí ještě grimasami vyjadřovat obsah slov, která říká. Ale ochotníkovi člověk také nikdy nevysvětlí, že to dělá blbě, naopak se bude ještě rozhořčovat, proč jsou někteří herci slavní, když "vůbec nehrajou". Na to tedy většina písní zkapala.
Nejvíc je mi líto písně REFUGEE. Psal jsem ji rovnou anglicky na začátku svého pobytu zde a původně měla být veselá, neboť jsem chtěl jen písňově zpracovat definici emigranta, kterou jsem tehdy slyšel: "Emigrant je člověk, který přišel o vše kromě svého těžkého akcentu."
Ale při psaní se to stočilo i k vyslovení tragické situace, ve které se utečenec ocitá, aniž ona ironie zcela zmizela. Dostalo se to do pěkného citlivého a únosného balancu. Jenže kolegové to pochopili po svém a vybarvičkovali to tak dojemně, že z toho vznikl takový vídeňský cajdákový valčík, do kterého se tak zamilovali, že s ním odmítli pohnout.
Desítiminutový písňový monument "Nizozemí" ale nezní tak špatně a byl zajímavý jak jeho vznik, tak i natáčení. "Nizozemí" jsem napsal v roce 1983. Potřeboval jsem se vyrovnat s Holandskem i s faktem, že jsem tu tak hloupě uvízl. Napsal jsem tedy text, ale nedokázal jsem k němu "najít" melodii. A jednoho dne mi telefonoval JAN STAVINOHA z AMSTERDAMU, původně kytarista, dnes známý holandský spisovatel. Přečetl jsem mu ten text do telefonu a on zajódloval svou fistulí:
"Ty vole, to je Shakespeare! Přečti mi to ještě jednou!" Musel jsem mu to přečíst ještě asi desetkrát a on slíbil, že se pokusí udělat muziku. STAVINOHA, mimo to, že je fajn kluk, je zároveň velmi pitoreskní figurka. Už v dětství ho osud naťuk´. Jeho rodiče byli jakýmisi velikými bolšány a chodil se k nim ožírat GOTTWALD. STAVINOHA je zřejmě jediné české dítě, které se může pochlubit tím, že mu jednou GOTTWALD poblil hračky. V osmašedesátém vyčudil, od té doby žije zde, ale holandštinu moc neválí.
"Život je příliš krátký na to, aby se člověk učil ještě holandsky," prohlašuje. A dalším jeho tvrzením je, že není potřeba umět holandsky na to, aby se člověk stal holandským spisovatelem. Napřed se pokusil uplatnit jako kytarista a skladatel, a když skončil jako učitel hry na kytaru, otrávilo ho to a rozhodl se stát spisovatelem. Jeho žena je Holanďanka a kunsthistorička a on jí ty své pošetilosti anglicko-holandsko-ruko-noho tak dlouho vysvětluje, až ona pochopí záměr, odjede s tím na jejich chatu a tam z toho udělá knížku. Ta pak vyjde a STAVINOHA má úspěch. Ale proč ne? V umění je důležitý výsledek.
Začal mi tedy posílat různé melodie na NIZOZEMÍ, ale nikam to nevedlo. Mezitím přijel na návštěvu z BERLÍNA DANY AMBROS, který začal překládat mé texty do němčiny. Nějak jsem ze zoufalství zadoufal, že když to nejde zde v HOLANDSKU, mohl bych najít publikum blíže "střední Evropě". Dany přeložil NIZOZEMÍ na posezení a já zavolal STAVINOHOVI, který se předtím dušoval, že už skutečně něco má:
"Hele, Honzo, my teď jedeme k tobě, beru s sebou toho německýho překladatele. Text už je přeloženej a mělo by se to v Berlíně brzo natočit." Stavinoha se z toho "německého překladatele", který je ve skutečnosti příjemným Slovákem, tak vyděsil, že za tu hodinu, kterou nám trvala cesta z Rotterdamu do Amsterdamu, složil tuto nádhernou melodii.
Ale skutečným jablkem sváru se stala píseň MISTŘE JENE. BEN JURGENS a pak i ostatní ji od začátku odmítali, ale měl jsem dojem, že spíš proto, že si s tím nevěděli rady, i když BEN byl velmi rezolutní.
BEN vypadá jako Lenin, nebo spíš jako jeho o půl metru větší dvojče. S horníkem Ivanem jsme ho hned přezdili na Vladimíra Iljiče. Čte každou noc Dostojevského, vystudoval architekturu, je nezaměstnaný, doma si hraje na ty elektronické věci a jeho největší posedlostí jsou barevné lepty. Takové pseudogotické věže holandského typu jsou mu nejmilejší, pak to samé s několika jemnými obměnami ještě jednou vyleptá do dalších měděných plátů, škrábe to jemně nabroušenou jehlou a potom to natiskne přes sebe v různých nevýrazných barvách. Pod lupou je to zajímavé. Umí jemně škrábat, ale vůbec neumí kreslit. A má psici podvraťáka, a když jsme po pondělcích natáčeli ty první dvě kazety, zdržel mě vždycky ještě daleko přes půlnoc, abychom si trochu zafilosofovali, a když se rozjel, nechal si tím pejskem vášnivě a nekonečně ojebávat nastavenou nohu. Všechno to bylo tak zoufale a bezútěšně holandské jako na těch jejich starých obrazech.
Tedy jsem MISTRA JANA dal stranou, a jelikož jsem už neměl víc holandských překladů, rozhodl jsem se natočit s kapelou česky píseň HAVLÍČKU HAVLE. HAVEL dostal rok předtím ERASMOVU cenu, a i když tato cena v Holandsku není příliš známá, doufal jsem, že alespoň HAVLA budou znát. Tak jsme to natočili i s mlácením bubnů.
Ale sběh dalších událostí tomu nepřál. Dostal jsem se totiž v tu dobu do příkrého rozporu s NADACÍ CHARTY 77 ve Stockholmu. Mé jméno stojí na listině garantů této nadace a jsem tam též jediný, kdo tu Chartu i podepsal. V onom konfliktu šlo o cíle této nadace a o způsob spolupráce s mým FOSILEM. V exilu jsou konflikty snadné a asi i nevyhnutelné a bral jsem to jako konflikt interní. Ale šéf JANOUCH se rozhodl, že moji zuřivou korespondenci propašuje HAVLOVI, který nadaci věnoval ERASMOVU CENU, tedy dvě stě tisíc guldenů. Já se o tomto tahu dozvěděl ve Vídni v jedné české hospodě od náhodného pijáka piva. Zatelefonoval jsem Havlovi a byl z toho velmi rozpačitý a nepříjemný rozhovor. A přes odposlouchávaný telefon toho nejde příliš vysvětlovat, a tak jsem se z bezmoci a asi i uražené ješitnosti rozhodl píseň HAVLÍČKU HAVLE z mástrtejpu zase vystřihnout a kolegům, kteří už viděli desku na pultech obchodů, jsem položil nůž na krk: Buď píseň MISTŘE JENE, nebo vše ruším. Došlo k hysterickému výbuchu a z BENA vylezlo, že žádnou píseň o JANU HUSOVI nahrávat nebude, protože HUS je KACÍŘ! Já myslel, že mě omejou. Jenže BEN, který je sice mladší než já, byl do sedmnácti let zavřený v katolickém klášteře a tam skutečně HUSA považovali za nebezpečného arcikacíře. Holandsko je dodnes zemí církevního hemžení a v šedesátých letech, kdy už světem hučely jiné ideje, byl zde konflikt katolíků a protestantů stále na ostří nože. To také vysvětluje onu velmi zuřivou holandskou reakci na návštěvu papeže před několika málo lety, kdy po něm házeli prezervativy. Oni berou papeže ještě jaksi středověce vážně a mají potřebu se "vzpouzet" proti jeho otcovské autoritě.
Tedy jsem požádal z Prahy čerstvě vyčuzeného klasického kytaristu Pavla Steidla, aby mi pomohl, v naději, že on jako Čech se už do dvacátého století propracoval. Také se mi líbilo, že vystudoval kytaru u ŠTĚPÁNA RAKA, a dokonce v době, kdy jsem s RAKEM natáčel dvě písničky na desku STŮJ BŘÍZO ZELENÁ, ještě kytaru v ruce ani nedržel.
Tak jsme to dali dohromady. Ostatní kolegové, když to slyšeli, se rozhodli též připojit, a tím to také všechno skončilo. Já se pak naštěstí rozhodl vydat holandskou verzi také jen na kazetě v nákladu sto a začal jsem zase mít rád svou vlastní kytaru.ROTTERDAM, jaro 1988