Čas si s termíny hraje vždy neprůhlednou hru, takže k poslechu celé a hotové desky SKLENĚNÝ DEN, tak jak ji nakonec seřadil Petr Přibyl, jsem se dostal až tady v Indii. Přesněji ve vesničce Agonda ve státečku Goa, který byl násilně zabrán Indií v roce 1963. OSN proti tomu protestovala, marně. Do toho roku to byl jakýsi prý pozitivní portugaský protektorát. Portugalsko dokázalo malou Gou 500 let úspěšně bránit, Goa se stala křesťanskou, bohatou a dodnes je nejbohatším státem v Indii. A jak jsem tu už několikrát zažil, i mladým se po portugalských časech stýská, tvrdí, že nebyla korupce, policie byla neúplatná a zákony platily, což všechno je dnes problém. A zde před devíti lety, tehdy ještě to byla spíše rybářská vesnice, jsem napsal i text písně NA PÍSKU SVĚT, ze které jsem vytáhl také název této desky, SKLENĚNÝ DEN. Obrovská, široká a tříkilometrová pláž byla ještě poseta černými dřevěným rybářskými lodičkami s vahadlem. Dnes tam není ani jedna a napsat bych to už neuměl. To romantické indické mělo sílu překvapení z neznámého světa ve kterém jsem poprvé. Bydleli jsme s Magdalenou v bambusovém domečku na vysokých kůlech na obrovské pláži, před námi nekonečný a teplý oceán,všechno bylo levné a úplně jiné, neznámá země plná tajemství a tropického počasí.
BETONOVÁ STŘECHA
Sedím na betonové střeše paní domácí Claudie Fernandes, má sice černou kůži, ale křesťané zde mají portugalská jména. Palmy na sluneční straně jsou vysoké, takže jsem ve stínu, profukuje sem vítr od oceánu, který je tak co by člověk dvakrát kamenem dohodil. Sedím u mého stolu na mé židli, koupil jsem si je už před osmi lety a teď jsem celý SKLENĚNÝ DEN doposlouchal. Natolik mě do sebe vtáhnul, že mě nerušil ani křik vran, ani troubení na nedaleké silničce. Vstoupil jsem poslechem do krajiny, kterou sice až příliš dobře znám, ale teď je znovu nová. Většina písní je na světě už několik let, je z té první části doby, kdy jsem znovu vešel do písničkářství. Hráz se provalila v roce 2006 a písně LETNÍ DEN, BOUŘE a HORKÝ DEN jsou ještě z toho léta na chalupě, kde se mi tento návrat podařil. Příroda, čas, kameny, zkameněliny, vše prastaré v geologické čase, vše, před čím jsme malí a jen míjející. Ve mně bylo v tom roce tohle zakotveno, stáří krajiny a skal a naše schopnost to jenom zahlédnout, jen prchavě vyjádřit. Při tomto návratu k písním jsem nemyslel na ještě prchavější iluzi, jako je návrat na prkna, která znamenají svět.
Bylo to rok před šedesátkou, zajímaly mne obrazy, můj vnitřní svět i písničkářské mapování historie, do které patřím a tím pádem mám za ni také zodpovědnost. Ten rok vznikla i krajinomalebná píseň SUDETY. Ale v návalu textů, které se hrnuly, jsem neuměl ani pomyslet, že bych k tomu ještě stačil dělat melodie. Požádal jsem tedy Vláďu Veita, jestli by do toho, jako za stara, neměl chuť. On mě v roce 1966 zatáhl do písničkářství a než jsme se po roce, díky mé neposednosti, rozešli, napsali jsme přes třicet písniček, takže na podzim 1967 jsme vystoupili už se svým repertoárem. Z té první doby přežily z našich vlastních písní jen PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI a HOSPODSKEJ.
Takže sedím na betonové střeše ve stínu palem a jsem podivně okouzlen tím, co jsem si poprvé poslechl vcelku. Ta domácky známá krajina tehdejších písní je sice stejná, ale tím doprovodem jiná. Dorostla, vybarvila se, jakoby našla hlubší význam a rázem i srozumitelnější obsah, který nepatří do světa pop muzic, ale spíše do světa vážné hudby. Zázračný Petr Přibyl to svým aranžmá vystihl a dokázal tyhle textové malby ukázat v jeho monumentální galerii, která se klene od umění nejvážnějšího až po srozumitelnost té hudby, která se masově poslouchá. Láďa Veit mi psal, že je okouzlen a že je to velký zážitek poslouchat svou hudbu v takhle mistrovském zábalu. Oba jsme uvízli na okraji “komerčního světa velkých investic” a já se do něj ani netlačil. Od šedesátky člověk už řeší jiné problémy, než být zrovna slavný. Dvakrát jsem to už zažil, v roce 1969 a v roce 1989 a není to nic příjemného, je to ztráta soukromí v tom, jak se člověk stává obecným majetkem a dnes, už po semdesátce, jsem spokojen s tím, jak věci kolem mne jsou, jsem spokojen se svou naprostou svobodu.
Ale tato deska je přece jen ještě něco, co by mohlo mít schopnost mi otevřít mnohé, pro mne dosud zavřené dveře. Ovšem reakce českých hudebních kritiků je předvídaletná asi jako rozhodování českých soudů, člověk může být tak akorát zvědavý, jak to dopadne. Ale pokud si toho nevšimnou a rádia z toho nic nezahrají, opravdu se nezblázním. Teď tady na betonové střeše ve stínu palem sedím v sobě známé krajině tehdejších písní a je mi v ní dobře.
PROTRŽENÁ HRÁZ
Když v roce 2006 vznikla řada prvních textů a Láďa Veit k nim okamžitě napsal hudbu, nebyl jsem si jist, jestli to není jen jakýsi gejzír strachu před definitivní šedesátkou, vzpoura vložená do labutích písní. Od konce léta zase přes celou sezónu bylo mnoho koncertování, každý týden komentování Příběhů železné opony a stala se mi událost, která byla pro mne stejně očekávatelná, asi jako pád mohutného meteoritu na naši zeměkouli. Měsíc a půl před šedesátku jsem potkal Magdalenu. Bylo jí 23 a s pádem meteoru se to dá srovnat. Přes všechnu bolest opouštění rodiny s ještě nedospělými dcerami, se to stalo osudové, dnes už mě minula sedmdesátka a máme dvě malé děti a ona je mi modelem ve všech těch milostných textech, které hojně píšu. Osud, který drží můj život v kotrmelcích, zase nezklamal.
Ale texty k písním jsem celou tu pracovní sezonu nepsal. Nebyl čas, chyběla mi ta otevřenost pěkného počasí a volného času. Ty první hotové písně jsem začal hned hrát, víceméně k nevoli publika. Nikdo to po mně nechtěl, nebylo to očekávané, protože můj obraz už byl stabilně neměnný a patřil k těm písním ze sedmdesátých let.
PLATEAO DU LARZAC
Přišlo léto, udělal jsem si zase volno a náklaďákem, předělaným na obytné auto jsem odjel na “svou” louku, schovanou za říčkou La Sorgue mezi kopečky pod náhorní rovinou Larzac v jižní Francii. Za dva týdny jsem tam napsal 35 textů, některé dny i čtyři za den. A bylo jasné, že hráz se skutečně provalila, že skutečně píšu nové věci a Láďa Veit je schopen k nim hned skládat dobré melodie. Z toho roku 2007 jsou zde písně MRHOLÍ, SETKÁNÍ V NEZNÁMÉM TĚLE a OBRÁZEK. Další léta jsem u říčky Sorgy napsal ještě ČESKÉ STÍNY a NORMÁLNÍ DEN. V Indii, ve státě Karnataka, v dobyvatelem rozvaleném mohutném městě Hampi, jsem napsal před sedmi lety ŽULOVÉ MĚSTO a HAMPI.
MYŠLENKA, DECH A ZASNĚNÍ je z roku 2013 napsaná na chalupě. Den před tím jsem napsal POSTAVY NOCI, ty jsou na desce s Radimem Hladíkem V ROZPITÝCH BARVÁCH. A tahle deska s dnešním SKLENĚNÝM DNEM souvisí.
HVĚZDA Z DRUHÉHO BŘEHU
Když jsme se s Hladíkem v roce 2013 dohodli, že uděláme desku z mých nových písní, netušili jsme, že to nastane až v roce 2016 a že to bude to poslední, co Radim udělá. Když bylo vše hotové, položil kytaru a navždy odešel. Nebyl spokojený příliš s mým zpěvem, ale jelikož jsme to domlouvali tři roky a já ho podezříval, že se tomu chce vyhnout, a když se to najednu začalo natáčet, nebyl jsem úplně připravený. Ale pro Radima, se kterým jsem léta také hrával v pevné dvojici, byly ty nové písně problém. Už byl zase léta ponořen v big beatu, který se mu stal tak trochu kolovrátkem starých věcí, ale jelikož miloval zájezdování, vyhovovalo mu to tak. A ty moje nové písně jsou přece jen jiný svět, než ten můj písničkářský obrys před tím. Chvíli se v tom orientoval a pak příšel s koncepcí, že jeho a moje kytara bude jen základem, nad který příjdou “níťaři”, kteří teprve ty písně vykreslí. To znamenalo Honza Hrubý housle a Petr Přibyl viola. Přišli k tomu opravdu jako slepý k houslím, neboť až ve studiu improvizovali k písním, které před tím nikdy neslyšeli. Pro mě to bylo dobrodružství, pro ně také, které zvládli skvěle. O Petru Přibylovi mi Radim řekl akorát:
“Hele, Petr je frakoun, hraje v Národním divadle první violu, ale je fakt dobrej, občas s ním hráváme, on náš svět také umí.”
Netušil jsem, kdo Petr Přibyl je, že je to mistr, který umí zvládnout velkou sólistikou šňůru klasických koncertů napříč náročným Španělskem a také umí s Petrem Novákem a Olympikem vstoupit do světa “jen” písniček. Jeho obdivuhodný hudební rozsah asi nemá jen tak obdoby. A když s Honzou Hrubým nahrávky mých nových písní doníťařili, řekl mi Petr, že se mu ty písně líbí, že bychom mohli zkusit také udělat něco spolu, jestli bych ještě nějaké písně měl. No a já s věčně plným zásobníkem dalších a dalších písní, jsem samozřejmě měl a z nich si vybral Petr to, co je na této desce. A jelikož jsem měl tentokrát i štěstí na sponzory, je deska SKLENĚNÝ DEN na světě.Jaroslav Hutka