ZVÍŘÁTKA

Zvířátka vlezou za člověkem ještě když je malý. Zabydlí se v duši, představách a mluvě. Každá lidská vlastnost, povaha, vzhled, má své zvířátko, které ho představuje. Když je někdo husa, tak není kačena ani slepice. To je někdo jiný. A holka žirafa není beruška ani pěkná žabka, natož pulec nebo laňka. Já jsem zase sova, prostě nejsem ranní ptáče a občas bručím jak medvěd a rozhodně nezpívám jako slavík.
Řekne-li se, že holka je kočka nebo chlap starý kocour či kanec, není to potřeba dál vysvětlovat. Kočka je v Brně pěkná koňa. Ale to vůbec neznamená kobyla nebo klisna. Ani tele. A pokud se máma chová jako kvočna, i tomu rozumíme, přestože většina z nás nikdy neviděla kvočnu, jak neustále starostlivě schání svá kuřata pod roztažená křídla. A jak bychom se domlouvali o politice bez svině a vola? A jak se chová prase za volantem, slon v porcelánu a kráva za katedrou? A ovce při volbách? A jak se hřeje had na prsou a co udělá chřestýš, když je drážděn bosou nohou? A pak z toho nemám být jelen, přestože mám paměť jako slon a většinu starostí nechám koňovi, protože má větší hlavu.
Koukám, že jsem tu nasyslil už pěknou hromádku zvířátek. To bude čtenář vejrat. Pokud ovšem včera neměl opici a dnes z toho strašnou kočku. To by byl slabý jak komár, ale možná šťastný jak blecha. Samozřejmě by při tom hleděl jak sova z nudlí. A když nějaký zakuklenec krade jak straka a smrdí jak tchoř, tak mu neřekneš ty broučku. Že to není nic nového? Dobře, nebudu nosit sovy do Athén.

PES A KOČKA

To nejmilejší je pro nás kočička. Je to tak silné, že občas i naší labradorce Lily, která se lísá ke kdekomu, říkají rozněžnělí kolemjdoucí:
„Ty seš ale milá kočička!“
Kočička a pejsek jsou člověku nejbližší a setkáme se s nimi v životě první, tedy hned po mámě, pokud není kukaččí. Na svět nás přinese čáp nebo vrána. Sýček sýčkuje smrt a kohout zahání noční strašidla. Jedna vlaštovka jaro neudělá a jsou místa, kde ani liška nedá dobrou noc. Jinde zase dává. A když někdo roní krokodýlí slzy, tak není potrefenou husou, natož černou ovcí nebo bílou vránou. A kdo je chytrý jak liška, ten nehledí jak tele na nová vrata. A když se slečna při tanci na plese motá jak koza na ledě, tak většinou i cigaretu drží jak prase kost. A to jsme jenom v češtině, kde naskakuje člověku husí kůže, Holanďanům zase kuřecí. To nevíš ty osle? Zase ses zabejčil? Nedělej mrtvého brouka a nenos se jako páv! A nestrkej hlavu do písku! Pilnej jak včelička, drzej jak opice se cítíš jako ryba ve vodě. Nebo štika v rybnice? A když je kozel zahradníkem, tak nemá psí život, ale žije si jak prase v žitě. A citoslovce „ty vole“ je tak mocné, že i mladé holky se jím navzájem mezi řečí oslovují. A pokud jsem věrný jak pes, tak nejsem falešný, jak kočka...

ZVÍŘÁTKA NA NEBI

O zvířatech víme od počátku lidských dějin. Želvy nesly zeměkouli a berani, býci, raci, lvi, štíři a ryby se pohybují od nepaměti po naší obloze. V čínské astrologii jsou zase krysy, bůvoli, tygři, zajíci, draci, hadi, koně, ovce, kohouti, psi, prasata a opice. Buddha totiž kdysi udělal hostinu, na kterou pozval zvířata, aby ukázal rovnost všech. Jako první přišel potkan, za ním bůvol, tygr a pak ti ostatní. Po hostině dal Buddha každému z pozvaných vládu nad jedním rokem. Úplněk po prvním jarním dnu ohlašuje u nás příchod beránka božího. A on pak bude hledat ztracenou ovečku.
Letos mi jeden brahmín v jižní Indii vysvětloval, že v krávě je neustále přítomno třicet tři krolů hinduistických bohů.
„A kolik je jeden krol?“ zeptal jsem se.
„Deset milionů,“ odpověděl. Hergot, kdo by to řekl do stračeny, kterou jsem znal z dětství od tety Anděly!

SUMEC A MORAVA

Ale stále máme o zvířatech málo příběhů a málo písniček. A tak se snažím tento nedostatek napravit. Sumec není jen drahá chutná ryba na trhu, dravec, který lidem užírá kapry v jejich rybnících. Je to silný chlapík, který má rád slavnosti a hostiny a když se mu podaří ulovit svého rybáře, může se oženit, rybáře si uvařit v bílém víně a vyjet si s nevěstou na velikou svatební cestu. Před pár dny jsem Sumce poslal dceři Kláře, která studuje v Edimburku antickou historii. Odepsala mi sms:
"Haha tak sumec je paradni. Zda se mi to, nebo je ve vsech tech detskejch pisnickach nejakej vliv moravskejch balad? Jakoze nekdo proste umrit musi. :D"
Trefila se a musím vliv moravských balad přiznat. Taky co by to byla za moravská balada, kdyby v ní nikdo neumřel, že? Moje máma se až do vysokého věku s radostí dívala na televizní blbosti a pak vždy před spaním s potěšením říkala:
„Tož, to zme si dneska zase užili mrtvéch!“
Máma se narodila v Bohdalově, malé vesničce ztracené v kopcích a lesích severní Moravy. V roce 1969 jsem se v tom statku u cesty nad potokem poprvé prozpíval celou monumentální a zapomenutou sbírkou Františka Sušila. A tam jsem přišel i na to, že co by to byla za pořádná dětská lidová říkanka nebo písnička, kdyby nebyla upřímně drsná. To není zvrácenost, ale potřeba se vyrovnat s traumatem bezbranosti a ohroženosti. Když jsem psal Dědka a bábu, myslel jsem právě na dětské lidové balady.
Bohdalov i statek patřily k mému dětství. Sice v tu dobu už probíhala vražedná kolektivizace, ale ještě jsem zažil statek jako pohádku. Žil tam na výměnku děda, který statek předal strejdovi. Strejda si pak na grunt přivedl tetu. K jejich statku se třemi malými sestřenicemi ještě patřily koně, krávy, ovečky a kozy, husy, kačeny, slepice, hudrující krocan, útočný kohout a perličky, kočky, myši, vlaštovky a samozřejmě pejsek na dvoře a zabíjačka v zimě. V lese za statkem běhaly srny, zajíci, ježci, jezevec, liška, veverky, létaly vrány, holubi, káňata, plazili se hadi a bzučelo nekonečně hmyzu. Motýli svými klikyháky kličkovali po krajině. Když se setmělo, objevili se netopýři, můry a sovy. Na dvoře hnojiště a mouchy. To bylo velké bohatství, které mi dětství poskytlo.

FRANCOUZSKÝ BOHDALOV

Když jsem žil v emigraci, tak jsem byl v Holandsku z krajiny zoufalý. Žádná tam není, zdálo se mi. Vyjížděl jsem tedy každé léto krajinu hledat po Evropě a v roce 1985 jsem ji našel. Drsná oblast pod náhorní rovinou Larzac na jižním konci francouzského Středohoří. Údolí s říčkou La Sorgue a v kamených kopcích statek se všemi zvířaty a hlavně ovcemi, který patří majiteli části toho údolí. Později mi došlo, že jsem tam našel svůj Bohdalov. Od té doby tam jezdím a všechna zvířátka na této desce, kromě dvou, jsem během posledních pěti let napsal právě tam. Nedaleko kamenné vesničky se stovkou obyvatel a románským kostelíkem na kopečku. Pod kostelíkem tryská pramen, nad ním stojí panenka Marie a vedle kostelíku je hřbitov.

BLBOUN NEJAPNÝ

Každý text na této desce pro mne nese ještě obrázek místa, kde jsem seděl, když jsem ho psal. Takže vás zvu do svého francouzského Bohdalova a poslechněte si, co všechno se tam přihodilo...potkal jsem tam slona, který toužil po létání a 10. srpna 2009 jsem u Sorgy objevil, že velbloudi ve spánku zpívají. To byl velký den, protože se též objevil mladý hovnivál, který byl tak šikovný, že si postavil vilku, kam za ním přišla voňavá hovniválka a byla z toho šťastná rodinka. Pět dětí, ale ne sedm havranů. Ten den jsem také napsal Mývala.
Klokan spadl do zátoky Sorgy 5. srpna 2008. Asi týden před tím přijel za mnou Ondra, kamarád z Čech. Vlezl do Sorgy a nalovil raky, kterých jsem si před tím nevšiml. A uvařil je. Tak za to dostal o dva týdny později písničku Rak a pytlák. Mloka jsem potkal vysoko v Pyreneích, i když jsem si na něj vzpomněl až u Sorgy. A vážka tiše zpočinula na flašce vína, co jsem si jednou odpoledne postavil vedle bílé židličky, na které jsem vždy dole u říčky seděl a čekal na písničky. Ale za mnohými jsem se musel vydat krajinou ... však o tom zase jindy.
Jinak se omlouvám všem zvířátkům, kterým bylo „lidským“ přirovnáním ublíženo. Krkavcům, vlkům, hyenám, žralokům, pijavkám, klíšťatům, šakalům, krysám, potkanům, křečkům, zmijím, hovadům, hrabošům, mezkům, paroháčům i bezpáteřníkům, tlustokožcům, můrám, gorilám... prostě všem. Zvláštní omluva však patří blbounu nejapnému, (Raphus cucullatus). Omlouvám se mu za celé lidstvo, neboť poslední blboun nejapný byl roku 1662 vybit na ostrově Mauricius právě lidmi. Čest jeho památce!

Jaroslav Hutka
Praha 12. listopadu 2012