Čas jde, začíná ho být nějak hodně a já si na to halt už musím zvyknout. Takže uvádím teď třicet let staré písně, napsané ještě před emigrací v letech 1975 - 1977 a nahrané před osmnácti lety v Holandsku v Delftu. Ty časové údaje zní odpudivě, ale přesto cítím v sobě pořád důvod se k těm písním vracet. Ten důvod je osobní - nechci, aby byly zapomenuty a ztraceny. Zažil jsem si s nimi kus života a nesou v sobě ideály, kterými jsem tehdy svůj život řídil.   V Rotterdamu na jaře 1986 jsem si založil své kazetové vydavatelství FOSIL a tato "deska" v něm vyšla na jaře 1987 jako kazeta. Byla to čtrnáctá kazeta v pořadí. Na jaře 1989 jsem si k tomu v knize POŽÁR V BAZARU napsal tohle:

KATALOG FOSIL
JARO 1989

  Deset kazet Rychty 74 bylo hotovo, Lutka byl hotový, na požádání zájemců, kteří se začali skrovně ozývat, jsem nechal přenést na kazety obě supraphonské desky... a co dál? Písní příliš neubylo a já už měl za sebou několik set hodin neustálého poslouchání sebe sama, stříhání, měření, kombinování a pořád jsem to byl já, pořád jen můj hlas a moje kytara znějící odkudsi z dávna, z jiné země a jiné souvislosti, než ve které jsem bloudil zde v Rotterdamu. Zachránil jsem kus své minulosti, vyhrabal svého vlastního fosila, to byla sice jakás takás úleva, ale vůbec to neukazovalo žádný směr pro mé písničkaření teď nebo v budoucnosti. A měl jsem sám sebe už také po krk. Když člověk dělá toto všechno osamoceně, bez živého a dýchajícího publika, a jedinou odezvou je sporé docházení dopisů z těch nejpodivnějších koutů světa, kam Čechy zavála emigrace, je snadné propadnout trudnomyslnosti.
  Ale abych to zkrátil: Zástupce domácího u nás vyměňoval kuchyňskou linku a sledoval mé nekonečné čarování s magnetofonovými pásky, a najednou přišel s nápadem, že bychom mohli zkusit něco společně. Hrál kdysi na basu v beatové kapele, věděl, že jsem kdysi býval jakýsi slavný zpěvák někde v Rumunsku nebo v Maďarsku, a měl kamaráda BENA, který má doma všelijaké ty elektrické klávesy. Já měl čtyřstopý TASCAM, který zbyl po nakladatelství ŠAFRÁN, a byl jsem v náladě kývnout na cokoli, jen když už nebudu muset poslouchat pořád dokola svou vlastní kytaru.
  Začali jsme se tedy každé pondělí scházet a zvykat si na sebe a já byl přímo unesen z toho, že jsem poprvé slyšel své písně s nějakým větším doprovodem. Působilo to na mne přímo léčebně a písně mi zněly jako znovuzrozené. Blížily se moje čtyřicáté narozeniny, tedy jsme sebou trochu hodili a já si dal "Novinové sloupy" jako dárek, ostatně jediný.

EMIGRANTSKÉ SVALY

  Před pár dny mi poslal brněnský písničkář Slávek Janoušek svou první desku a psal, že vyšla v nákladu šedesáti tisíc plus dvacet tisíc kazet. Snad se Slávek neurazí, když ocituji kus jeho dopisu: "... Teď se vůbec s těmi deskami roztrhl pytel. Merta má mít letos na jaře rovnou dvě, před týdnem vyšel Pavel Dobeš, asi před čtrnácti dny Jarek Nohavica, a Karel Plíhal s Emilem Pospíšilem budou mít druhou desku na podzim, Voňková taky. A co je důležité - konečně to jde bez textových úprav. V případě desky, kterou posílám, bylo možno si dramaturgicky vybírat ze všech písní, které byly odevzdány - žádná nebyla vyřazena - prostě ,úžasné věci' ... Momentálně je už odevzdaný pás na další LP, mělo by to být koncem roku... Takže, Jardo, přeju ti jednak příjemný poslech a pak (a to i sobě), aby se nám vyhýbaly krize - ne, jinak - aby přicházely nápady a chuť do písní a do života (neboť - jak pravil Nohavica - pokud se zpívá, ještě se neumřelo...".
  Inu čím bych tě, Slávku, přetrumfoval? Že u nás v samoobsluze mají nejméně pět nebo patnáct druhů nakládaných okurek a dnes jsem si koupil flašku vína, která byla zkažená. A tvou desku poslouchat nebudu, protože nemám gramofon. A stejně už jsem ji slyšel. Jedna holka ze západních Čech mi už poslala tu kazetu…
  Takže jsem teď vstal a zabalil Janouškovi kazetu "Novinové sloupy". Ať se mladík poučí, jak se to dělá na svobodě!
  A teď zase zpět do hřejivé jistoty fosilní minulosti. Na této kazetě, kterou jsem Janouškovi poslal, jsou písně, které jsem začal psát od roku 1975, kdy se mi měnil styl a měnila se i situace v Československu. Já začal být znovu "slavný", ale už jsem zažil první trestní stíhání a první výslech v Bartolomějské. Spřátelil jsem se s prvními disidenty a začal ztrácet trpělivost. Původní filosofii, podle které jsem žil od roku 1969, tedy ignorovat okupaci a pokusit se vytvořit svůj vlastní, na "nich" nezávislý svět, jsem pozvolna opouštěl, už jsem neměl na ono ignorování dost vnitřní síly.
  V roce 1974 jsem se rozešel se Zorkou Růžovou, začal jsem žít s jiným děvčetem, ale neměli jsme kde bydlet, takže jsme skoro dva roky pouze přespávali u přátel, někdy pár dní, někdy pár týdnů, v jednom případě pár měsíců, ale bylo to všechno nesmírně náročné. Skoro denně jsem hrál, stále bylo potřeba něco organizovat a psát nové věci a k tomu ještě přibylo ono aktuální a neustálé ohrožení státem. Kde jsem na to tehdy bral energii, ví pánbů. Ale nedaly se už psát písničky jako dříve, podle širokého plánu, který se pozvolna zužoval, až z toho byla píseň.

ŠTĚSTÍ NEZAKOTVENOSTI

  Celý můj pracovní stůl se teď musel vejít do náprsní kapsy a být kdekoliv, ve vlaku, v hospodě, v tramvaji, k dispozici. Jako první takto vznikla píseň "Ulice". Rovnou v rýmech a z jedné vody jako akvarel. Tím jsem také dostal zcela jiný vztah k rýmu, k jeho schopnosti vázat nesouvisející a lámat obraz. A poetiku jsem též rehabilitoval. Témata začala být sociálnější a útočnější. Začal jsem být zralý na konflikt a začal jsem si ho i přát. U mnoha lidí vznikají sebevražedné sklony z vyčerpání a možná se něco takového ve mně vyvíjelo. Je to filosofie uštvaného zvířete: když jste si mě upekli, tak si mě i snězte.
  Jiří Gruša mi tehdy ještě v Čechách slíbil, že právě tyto písně literárně rozebere. Chválil je. Ale teď se právě ocitá v jednom emigračním vývojovém stadiu:
  "Víš, já už teď píšu jenom německy," tak budeme muset chvíli počkat, než ho to zase přejde. Tedy se zmíním o písničkách zkráceně sám.
  "Novinové sloupy" jsem napsal ve vlaku do Brna, když jsem si na zkrácení cesty omylem koupil Mladý svět. Podvod, kterým nás tisk uvrhuje do falešné skutečnosti
  "Českou poťouchlost" jsem psal, když byl zase souzen či zatčen, nevím už, Ivan Jirous. Nikdy jsem mu to neřekl a přiznávám to vlastně poprvé. Líbily se mi naše ideologické rozpory, a tak jsem nechtěl, aby věděl, že mu vlastně fandím.
  "Pracující děvčata" jsem napsal v jakési kavárně ve Frýdku-Místku a nějak jsem při tom myslel na Bezruče.
  "Studentské koleje" bylo rozloučení se studentskými kolejemi, kde už se po roce 1975 nedalo hrát, neboť udavačů začalo být víc než publika.
  "Instituce" souvisejí s mou knížkou Dvorky. Byl to vedlejší produkt psaní mé první novely.
  "Půlnoc" jsem napsal v Brně, je to nálada Brna po setmění. V Utrechtu bydlí jedna holka z Brna, a když jsem jí to říkal, tak se rozhořčila a osopila se na mne: "To je píseň o Utrechtu, ne o Brně!"
  Inu emigrace je těžká věc .
  O "Ulici" jsem se už zmínil a "Krajina" je trochu nepísničkářský portrét místa, odkud pochází děda a matka a kde jsem prožíval dětství. Je to pokus o krajinomalbu.

  K poslední písni "Hluboko tam ve vědomí" nemám co říct, mluví mi z duše pořád.

      Rotterdam, březen 1989

VYDAVATELSTVÍ ŠAFRÁN

  Mám obavu, že období divokého a popleteného kapitalismu po převratu v roce 1989 bude zapomenuto a dokumenty ztraceny, takže mnoho věcí se stane nesrozumitelnými. Ale je docela možné, že těm věcem ani nikdo už nebude chtít rozumět. No a v tomto zmatku vzniklo také naprosto chaoticky spontánně pražské vydavatelství ŠAFRÁN. Já, aby to bylo ještě zmatenější, jsem ještě v prosinci 1989 vydal kazetu písniček u PANTONU. Potom dvoudesku, CD, singl a videokazetu NÁVRAT u SUPRAPHONU a pak mě přemluvil JIŘÍ PALLAS, abych se připojil k vydavatelství ŠAFRÁN, které mělo být určeno pro všechny písničkáře. A všichni písničkáři ho měli zároveň vlastnit, takže by nedostávali jen autorské a interpretační honoráře, ale i podíl na zisku z prodeje.

KDYBY TUNELY MLUVILY

  Takže byli zpočátku najati do ŠAFRÁNU dva zaměstnanci. Jeden byl "zatím" zapsán jako majitel bez jakýchkoliv práv, druhý jako jeho pomocník, a začalo se vydávat. Každý písničkář, co právě měl. Já měl k okamžitému použití z Holandska dvě desky, a to NOVINOVÉ SLOUPY a VYJDI SLUNKO. PALLAS měl představu, že se nebude muset vůbec investovat, protože prodej desek a kazet peníze okamžitě otočí, takže se faktury stihnou splácet z okamžitého zisku. Bohužel to tak nefungovalo a "majitel" LUBOŠ JELÍNEK začal být nešťastný, protože všechny vzniklé dluhy začal mít na bedrech on, přestože "skutečnými" majiteli bez odpovědnosti byli umělci. Mně v tu chvíli knížka POŽÁR V BAZARU vynesla hromadu peněz, celý milion, a jelikož idea původního ŠAFRÁNU byla z mé hlavy, měl jsem pocit, že je potřeba do těch vlastnických záležitostí zanést pořádek. PALLAS byl zrovna ve ŠVÉDSKU, tak jsem se s ním telefonicky domluvil, že do toho oba vložíme nutné peníze a staneme se majiteli a povedeme to stejně, jako byl veden onen písničkářský ŠAFRÁN v sedmdesátých letech.
  Už nevím, proč bylo tehdy tak naspěch, že jsem to vzal na sebe. Asi bylo potřeba toho hromadu zaplatit - faktury, výplaty, pojištění, nemocenské a tak. Ale když se PALLAS ze ŠVÉDSKA vrátil, už se odmítl připojit. Takže jsem vletěl do věci, po které jsem nikdy netoužil: stát se kapitalistou, který má zaměstnance. Vznikla z toho nepříjemnost mezi kolegy a mé zjištění, že nejsem schopen a nemám na to ani náturu, kontrolovat zaměstnance. Měl jsem hromady velkých koncertů, problémy s bytem v PRAZE a se stěhováním z KOLÍNA NAD RÝNEM a tak trochu jsem se toho také styděl. Jsem svobodomyslný člověk a beru to tak, že ostatní jsou na tom stejně. Zaměstnanci tedy dostali volné ruce, aby fungovali lépe. Takže si v mém pracovním čase založili svou firmu s tou samou činností jako ŠAFRÁN, pěkné kšefty brali na ni a to ostatní házeli na palubu potápějícího se ŠAFRÁNU.
  Byla to moje naprostá blbost a naivita, že jsem se do něčeho takového pouštěl. A když jsem zjistil, že mě všichni moji zaměstnanci společně tak hnusně podvádějí, tak jsem to všechno s úlevou a příšerným prodělkem zrušil. Mám pocit, že to byl právě ten milion.
  Utopil jsem v tom hloupě hromadu peněz a zůstalo mi mnoho desítek tisíc gramofonových desek NOVINOVÉ SLOUPY a VYJDI SLUNKO. Mám jich hromady dodnes a prodávám je po desíti korunách, což je sice hluboko pod tehdejší výrobní cenou, ale alespoň někoho potěší. Přinejmenším tou cenou.

SAMOPAL REVUE

  V současném třináctém čísle SAMOPAL-REVUE, která obsahem i formou přímo navazuje na FOSIL-MAGAZÍN, který jsem vydával tehdy v ROTTERDAMU, jsem se o této desce NOVINOVÉ SLOUPY rozepsal z dnešního pohledu. K mým samopalnickým cédéčkům jsem dosud dělal málo písemných příloh, zdálo se mi, že SAMOPAL-REVUE tak nějak stačí. Vidím ale, že nestačí. Ty sešitky se časem někam ztratí a zahodí a cédéčko si žije do budoucnosti bez doprovodného slova. A mnozí lidé, kteří si tyhle věci koupí na koncertě, ani nevědí, že k tomu nějaké doprovodné slovo náleží. A v tomto světě, přecpaném krásnými věcmi i haraburdím, je průvodní slovo vlastně nevyhnutelná orientace. Takže se vrátím k tomu, co jsem 2. června 2005 psal v SAMOPAL-REVUE 13.

HOLANDSKÁ KUCHYNĚ

  Z hloubi holandské kalvínské tradice se ozývá pro nás trochu nepochopitelný příkaz: jídlo nesmí odvádět pozornost od toho, co je v životě nejdůležitější, a to je práce. Tedy nesmí chutnat. Takže mluvit o holandské kuchyni jako o jídle je problém. Ale kuchyň jako místnost je pro Holanďany zajímavá, i když jsem nikdy pořádně nepochopil, v čem.
  Takže když se DIREK DE GIER, náš domácí v ROTTERDAMU, v roce 1986 rozhodl, že dům, ve kterém jsme bydleli, prodá, začal se zhodnocováním kuchyně, aby dostal lepší cenu. Byt jsme měli "nadstandardní". 4 + 1 se schodištěm, chodbou a sprchou. Celé to bylo ovšem na ploše padesáti čtverečních metrů, takže to byl život téměř jako na lodi. Kuchyňka byla uprostřed toho všeho, se stropním okýnkem na rovnou střechu.
  Začal docházet jemný a tichý DIRKŮV kamarád BERNARD-JAN a pomalu tu mrňavou kuchyňku začal vybavovat čímsi jako kuchyňskou linkou a nějakými skříňkami. Ale daleko raději si sedl a povídal. Já si zrovna v té době půjčoval magneťák REVOX, na kterém jsem nahrával a stříhal "mástry" ke svým fosilním kazetám. Jeho zajímalo, kým jsem byl, jak to všechno bylo s mým koncertování doma a vyhozením do emigrace, co to vlastně je za nablblý režim, který se bojí písničkářů, a jaký mám pak s těmi kazetami, které jsem dělal, záměr.
  "Chci to prodat," odpověděl jsem poctivě.
  "A kde?"
  "Tady na Západě."
  "Ale staré písničky v češtině prodávat tady na Západě asi jen tak nepůjde. Já bych do toho tu práci a peníze neinvestoval. To nikdo nekoupí," odrazoval mě přátelsky. Byly to hovory až do rána. BERNARD-JAN byl nezaměstnaný architekt, takže čas nehrál roli. A renovace domu se vlekla, vlastně neměla ani moc smysl.
  Na podzim 1986 se ale začínaly objevovat první objednávky na kazety. Ne mnoho, ale pro BERNARDA-JANA z naprosto nečekaných míst v Evropě, Americe a Austrálii. To na něj udělalo velký dojem. Přece jen to byl Holanďan. Nálada nočních rozhovorů se změnila. Začal jsem být pro něj jaksi významnější. A jedné noci z BERNARDA-JANA vypadlo, že je starý bigbíťák a že by dal dohromady kapelu a že bychom mohli něco nahrát společně. Já už měl za sebou holandskou desku HIER IS MIJN THUIS a díky naprosto skvělému překladateli GERTU HELMERSOVI jsem měl materiál na další možnou holandskou desku. Ovšem nebylo vůbec jasné, jak ji vydat, a ani se mi do toho nechtělo. GERT HELMERS totiž rok předtím umřel a já nevěděl, jak bez něj dál.
  BERNARD-JAN ale přišel s nápadem, že dá dohromady kapelu, kterou měli v šedesátých letech, a s tou moje anglické písně a další překlady GERTA HELMERSE nahrajeme. Akorát musel najít svého bratra bubeníka, který bydlí někde v Holandsku, ale asi deset let se spolu neviděli. Ten by celé to nahrávání mohl vést.
  Takže jsme konec roku 1986 prožili nadějnými řečmi o hudbě. Ale po bratru BERNARDA-JANA se slehla zem a bez něj by to prý nešlo. A jak jsme takhle mluvili, tak jsem mu ukázal čtyřstopý kazetový magnetofon TASCAM, na který šly nahrávat všelijaké složité věci, takové malé studio. A zároveň jsem měl v rukávě řadu svých nejlepších písní, které jsem napsal v letech 1976 a 1977, ale nějak v té mé tehdejší nadprodukci na ně nikdy pořádně na koncertech nedošlo. Takže jsem BERNARDA-JANA navnadil, že než najde svého bratra, tak bychom něco mohli udělat na tom mém TASCAMU.

NOVINOVÉ SLOUPY

  To je pro mne asi moje zatím nejdůležitější deska. Obsahem. To, jak to zní hudebně, je sice také pravdivé, ale pravdivé o zpěváku ztraceném v divných souvislostech emigrace. Ovšem jinak, než jak to neustále vytrubuje do světa hudební dojmolog JIŘÍ ČERNÝ. Ten má dodnes o mně kýčově obrozeneckou představu člověka, který se emigrací vlekl plačtivě a s oprátkou na krku.
  BERNARD-JAN mě zavedl v Delftu ke svému kolegovi a příteli BENU JURGENSOVI. Byl to velký vzrostlý a silný kluk, který se jako dvojče podobal Leninovi, pouze s rozdílem, že Lenin byl malý prcek. BEN měl klávesy JAMAHA, ale byl to komplikovaný člověk. Dětství prožil v katolickém klášteře, v šestnácti z něj utekl a dal se ke komunistům. Po dvou letech byl zklamán i jimi, a tak se stal jakousi neřízenou individuální levicovou střelou, inteligentní a myslivou, která ale v tomto světě a životě nikdy nenajde klidu a uspokojení. Četl DOSTOJEVSKÉHO a trápil se vším, co tento náš svět k utrpení nabízí. Byl nezaměstnaný architekt, stejně jako BERNARD-JAN, a přivydělával si tím, že dvakrát týdně sestavoval a rozebíral delftské tržiště. Bystrý, inteligentní a zoufalý člověk. Když jsem mu písně z této desky překládal do holandštiny, byly z toho vždy nekonečné hovory o smyslu bytí a světa. Domů do ROTTERDAMU jsem se vracíval k ránu, vyčerpaný a opilý, jezdíval jsem zadem po hrázích, kde policie nečíhala.
  BEN byl brilantní grafik. Dělal velké čtyřbarevné soutisky v mědirytině, práce složitá a přesná, ryl fantastická města, a hlavně věže. Jeho výtvarná práce připomínala HIERONYMA BOSCHE. Psal si k tomu zvláštním rukopisem a ocelovým perem na ruční papír divné knihy, které nikomu nedával číst.
  Ode mne vždycky věděl velmi přesně obsah písně, ke které hrál na své klávesy doprovod. Snažil se tedy přizpůsobit obsahu a často jsme se chytili, protože mně jeho hra příliš často připomínala kýčové doprovody barové hudby. Ovšem něco takového jako barová muzika v HOLANDSKU neexistuje, takže on nikdy pořádně nepochopil, na co si stěžuji. Nakonec dnes už u nás barová hudba také neexistuje…
  Scházeli jsme se každé pondělí a hotovou "desku" jsem si nadělil v dubnu 1987 ke svým čtyřicátým narozeninám. BERNARD-JAN hrál svou basu vždycky zasněně, a i když si strašně rád povídal, ty naše "chytré" řeči s BENEM ho vůbec nezajímaly.

STUDIO KRAAK

  U nahrávek desky NOVINOVÉ SLOUPY uvádím, že byly pořízeny ve studiu KRAAK. To byla BENOVA kuchyň, kde jsem to nahrávali. BEN měl mládenecký byt v malém domku v jedné okrajové a naprosto nezajímavé uličce DELFTU, a přestože jako starý mládenec a pečlivý grafik byl velmi pořádný a čistotný, bylo tam velmi cítit, že v tom bytě nežije ženská. Bylo v tom bytě cosi teskného a smutného a ještě ke všemu tam měl jakýsi zásadní problém s elektrickou instalací. Takže stačilo, že se zapnula lednička a už to v síti zapraskalo. První nahrávky byly plné praskanců, a než tomu BEN nakonec nějak zabránil, tak jsme byli všichni neustále strašně napnutí, jestli se podaří nahrávku dokončit bez nějakého většího zapraskání v nahrávce. Nenahrávali jsme po stopách, ale celou píseň vždy najednou. Takže když někdo z nás něco zvoral nebo v tom zapraskalo, nešlo to opravit. Muselo se to celé znovu jako za starých BEATLES.
  A holandsky praskat se řekne KRAKEN. Takže slovo KRAAK znamená prasknutí, lupnutí. Znamená to také louskání a vnikání do cizích bytů, obsazování prázdných domů, které bylo v HOLANDSKU v tu dobu velmi populární. Takže je to pro mne takový mnohovýznamový vtípek, který se sice klukům moc nelíbil, jenže ty nahrávky nakonec nebyly určeny HOLANĎANŮM, tak mi do toho neměli co mluvit.
  Teď, jak o tom všem přemýšlím, tak zažívám pocit studu. Jsou to zapomenuté příběhy z jiných dob a jiných souvislostí. Stejně jako ty písně. Ty příběhy jsou skutečně vystýlkou minulosti, jenže ty písně hrávám dodnes a nějak jsem přesvědčen, že přece jen byly napsány do doby, která platí až ke dnešku. Samozřejmě že ta trapná skutečnost, že tomu stále tak je, že platí dál písně z už neplatných časů, nebude dána mou genialitou, ale něčím, co dnešek a s tou minulostí nějak hloupě spojuje. Nejspíš jsme to my sami.
  Když jsem NOVINOVÉ SLOUPY v roce 1987 zpíval poprvé německy, tak jak je přeložil DANY PETER AMBROS, byl to pro mne velmi nový zážitek. Jako by ta píseň platila v tamějším NĚMECKU daleko více než v bývalém bolševickém ČESKOSLOVENSKU. Dnes NOVINOVÉ SLOUPY zpívám běžně na koncertech a nemám pocit, že by lidé nevěděli, o čem v naší současnosti zpívám. NOVINOVÉ SLOUPY, PRACUJÍCÍ DĚVČATA, STUDENTSKÉ KOLEJE, INSTITUCE, PŮLNOC i ULICE zůstávají i po třiceti letech "politicky" stále živými písněmi. Podivné. A ty zbylé jdou jaksi nad čas, nemají na čem stárnout. Jediná píseň, jejíž obsah se nějak vytratil, je ČESKÁ POŤOUCHLOST. Ohrožení politickými paragrafy zmizelo. Ovšem zmizela i neopakovatelná naléhavost, se kterou ty písně zněly, když tupý a hloupý stát měl pocit, že by mohl být zpíváním nějak zásadně ohrožen ve vlastní existenci. To samozřejmě dávalo oprávněnou naději, že svět může být i změněn. Dnes má člověk jasno, že změnu světa písně nezvládnou.

      Praha 4. června 2005