zpět  

Rozepsal jsem poněkud jiný úvod k tomuto "znovuvydání" desky VYJDI SLUNKO, ale během psaní jsem si uvědomil, že nechci zatahovat tehdejší práci a tehdejší svoji situaci do výkladu současnosti. Takže jsem vytáhl exilový FOSIL-MAGAZÍN, předchůdce dnešní SAMOPAL-REVUE, a přetiskuji zde jeho tehdejší znění. Nahrávka této desky je dokument, takže by chtěl, aby se znovu objevila v souvislosti, ve které jsem ji tehdy vydal.

      Praha 5.června 2005

  FOSIL MAGAZÍN č. 2 - MORAVSKÉ BALADY

  ROTTERDAM 9. října 1987

  Dokončil jsem další kazetu. Jmenuje se VYJDI SLUNKO. Natočil jsem ji s BENEM JURGENSEM a BERNARDEM-JANEM KAHMANEM ve studiu KRAAK v Delftu. Práce trvala šest měsíců. Je to zpracování starých moravských balad, sesbíraných většinou v první polovině 19. století Františkem Sušilem. A ať to zní jakkoliv podivně, toto vydání je SVĚTOVOU PREMIÉROU. Tyto písně nebyly nikdy vydány a nejsou ani "lidem" zpívány, protože byly jednoduše zapomenuty.
  Od vzniku SUŠILOVY sbírky, která obsahuje kolem dvou a půl tisíc písní, bylo čas od času na tyto balady upozorňováno, tu a tam se pokusil některý skladatel nějakou z melodií zpracovat, ale nikdy nebyly tyto "národními poklady" uchopeny a zazpívány.
  Zabývám se moravskými baladami už skoro dvacet let. Mnohé z nich jsem zase zpopularizoval a zdá se, že jsem v ČESKOSLOVENSKU ovlivnil vztah nejméně jedné generace k lidové písni. Jsou zpěváci a zpěvačky, kteří jdou v mých šlépějích, ale jak se zdá, jsem stále jediný, kdo si s tím umí nějak poradit.
  Poslední slova zní asi nesympaticky namyšleně, ale nemyslím to tak. Je to pouze ironické konstatování skutečnosti, neboť si s těmi "národními poklady" skutečně musím umět poradit, nejen umělecky, ale i psychicky a finančně.
  Trvalo mi léta, než jsem překonal stud a pocit trapnosti z toho, že písně nejen zpívám, ale i na koleně vydávám a prodávám a že se s tím musím vnucovat, shánět a přepisovat adresy, a potom zjistit, že většina lidí mi stejně nikdy ani neodpoví. Že se najde jen stovka hrdinů, kteří si skutečně něco koupí. Ale je to alespoň tolik, že pokračuji v této práci dál. Ale je tu jiný problém. Dostávám totiž dost velké množství žádostí o kazety z ČESKOSLOVENSKA. Zdá se, že tam prožívám jakousi další vlnu popularity. Kazety se daří posílat i pašovat, ale stojí to peníze, které nemám.
  Další absurdita je, že tyto "národní poklady" natáčím v HOLANDSKU za pomoci dvou HOLANĎANŮ, a nikoliv v ČECHÁCH, a že mi žádná česká kulturní instituce nebude ani trochu vděčná. Pro nás, kteří se českou kulturou aktivně zabýváme, samozřejmě není žádné tajemství, že současné české organizace nejsou zaměřeny na rozvoj kultury a umění, ale na ochromení všeho, co by mohlo kulturu a umění připomínat. A jelikož morálka reálného socialismu je postavena na přetvářce a zbabělé vykalkulovanosti maloměšťáckého ducha, jsou česká kulturní pole oseta úpadkovým akademismem a ustrašeným snobismem, to aby se přikryla realita mafiánská a korupční. Kulturní úředníci a úřední umělci se mezi sebou dělí o zisk, publikum a slávu a státní policie kontroluje, aby to bylo právě tak, a ne jinak.
  Zabývám se tedy moravskými baladami už skoro dvacet let a někteří moji dávní kritici byli zpočátku přesvědčeni, že to bylo jen proto, abych maskoval svou existenci ve chvíli, kdy začalo přituhovat a my sestupovali do temnoty. To bylo na počátku sedmdesátých let, kdy nebylo jasné, kdo propadne normalizaci a kdo zůstane věrný… věrný vlastně čemu? Skutečnost a sen se míchaly dohromady a občas se míchají dodnes. Já měl tehdy sen zabývat se něčím podstatnějším a lepším, než byla sprostota, do které jsme byli vrženi. Nechal jsem se unášet mystikou, astrologií a moravskými baladami, netuše, že právě kvůli nim bude proti mně zavedeno v roce 1975 v HRADCI KRÁLOVÉM první trestní stíhání. O rok později se na mě při jednom výslechu v Bartolomějské ulici rozeřval jakýsi major StB, že to, co dělám, není žádné umění, ale pouhá provokace a pobuřování, a když jsem se ho zeptal, jestli má na mysli i ony lidové písně, vyjel na mne s tím, že když je zpívám já, tak samozřejmě i ony jsou protistátní.
  Tím, že jsem se narodil v Olomouci a prožil dětství na moravských vesnicích, se může zdát být způsobeno… co to píšu za rotterdamskou češtinu? Chtěl jsem říct, že jelikož jsem z Moravy, může se zdát logické, že mám vztah k moravské lidové písni. Není to pravda. Tyhle písně jsem objevil až v Praze, a přispěla k tomu ruská okupace v roce 1968. V dětství se mi lidové písně nelíbily, stejně jako ty blbé šlágry v rádiu, a i když moje matka i sestra byly neúnavné zpěvačky všeho, co bylo ke zpívání, zdály se mi ty písně buranské a styděl jsem se za ně. Ve škole jsme to museli také zpívat a já to sabotoval.
  Pubertu jsem prožíval v Praze, a to se mi zdálo cokoli, co souviselo s "národem", propastně pitomé. Kdyby mi někdo v roce 1966, kdy jsem se začal připravovat na zpívání a skládat první písně, řekl, že budu také zpívat písně lidové, a to ještě ke všemu moravské, považoval bych ho za čirého pomatence. Jenže Rusové přepadli jedné pěkné srpnové noci ČESKOSLOVENSKO a vše se změnilo. Slova národ, česká kultura a český jazyk nabyla významu, opravdově jen na pár týdnů, ale i to už stačilo. Češi pro mne přestali být hrstkou maloměšťáckých idiotů, kteří na mě denně pokřikovali kvůli dlouhým vlasům, ale stali jsme se na chvíli jedním tělem a jednou duší. Ruská okupace nebyla namířena proti nějaké nešikovné momentální vládě, ale proti všemu, co bylo české. Dnes se nad tím mohu zase usmívat, ale v té náladě mi donesl HVĚZDOŇ CIGNER veletlustou SUŠILOVU sbírku moravských národních písní. Ukradl ji v knihovně filmového symfonického orchestru a já ji mám dodnes. Ale samozřejmě jsem tuto bichli neotvíral se zájmem a skutečně, kdyby nepřiběsnilo těch půl miliónu ruských vojáků, tak bych takovou knihu neotevřel nikdy. Moje nedůvěra k folklóru byla zdravá a naprostá.
  Sbírku jsem otevřel, chvíli v ní četl a byl překvapen, že jsem nenarazil na jedinou píseň, kterou bych znal. Četl jsem baladické texty a byl jsem tak spíš ochoten věřit, že je to zase nějaký obrozenecký podvrh. Časem, spíše z legrace, jsem vybral několik písní na obohacení repertoáru, který jsme tehdy měli s Petrem Kalandrou.
  Na jaře 1969 jsem už hrál zase sám a často hostoval na rockových koncertech skupiny BLUE EFFECT. S kytaristou RADIMEM HLADÍKEM jsme občas zahráli baladu o SVATÉM VAVŘINCI. Píseň mi učarovala a pozvolna začala být i celá sbírka jaksi zajímavější. Ale byla na mne příliš obsáhlá.
  V tu dobu ještě žil v jedné zapadlé moravské horské vesničce můj děda, živý a bystrý kmet. Bylo mu přes devadesát. Tedy jsem se rozhodl jet k němu v létě 1969 na tři měsíce na prázdniny. Chtěl jsem prostudovat sbírku, ale i kraj a hlavně jeho samého, neboť on sám se mi měl stát zárukou pravosti těchto písní. Byly to tři zázračné měsíce.
  Když jsem se na podzim vrátil do Prahy, byla to už Praha jiná. Československo se začalo neodvratně řítit do propasti normalizace a nebylo možno navázat na nic, co bylo předtím. Zmizely scény, lidé, publikum i naděje. Jediné, co se objevilo před mýma očima nového, byl zasutý svět moravské kultury, zavalený odporným nánosem pozdější takzvané lidové kultury, povrchní, kýčové a ornamentální, kultury nacionálně a politicky zneužité, kultury zfalšované, právě té mně od dětství tak dobře známé. Tedy z tohoto nově objeveného světa jsem začal baladu po baladě zařazovat do repertoáru a v roce 1970, dá se říci k nevoli publika, jsme měli s Hvězdoněm Cignerem hotový celovečerní program v divadélku ORFEUS na MALOSTRANSKÉM NÁMĚSTÍ. Později to bolševik přejmenoval na RUBÍN.

  O rok později už jsem hrál zase sám a na jakémsi koncertě, mám dojem, že v ELEKTRICKÝCH PODNICÍCH V PRAZE, se mi podařilo rozezpívat písní STŮJ, BŘÍZO ZELENÁ celý sál. Několik let potom jsem začínal každé představení touto písní a nazval jsem tak svou první dlouhohrající desku.
  Deska STŮJ, BŘÍZO ZELENÁ vyšla v roce 1974. Návrh jsem předložil už v roce 1972, natočeno to bylo v roce 1973, a přesto to ještě rok trvalo, a to kvůli baladě SMRT, kterou deska končí. Písně SMRT a LÁSKA NESKONČENÁ jsem považoval v tu chvíli za to nejlepší, co jsem kdy slyšel, takže jsem si neuměl představit, že by ta deska mohla být bez nich. Kdežto redaktoři Supraphonu měli za to, že píseň SMRT musí být vyřazena, protože je pesimistická a to nevyjadřuje optimistického lidového ducha, jak státní doktrína předpisuje. Já trval na svém a po roce dohadování jsem alespoň prosadil, že můj návrh poslali na ministerstvo kultury, kde to prošlo. Tedy došlo k natočení a redaktoři dostali zase strach, protože píseň SMRT už nebyla jen na papíře, ale zněla monumentálně z úst zpívajícího publika. Takže se nakonec dohodli, že to vydají napůl s časopisem Mladý svět, aby se v případě průseru odpovědnost rozdělila mezi více lidí. Vstup MLADÉHO SVĚTA na scénu pro mne ale znamenal nepříjemnost. Udělal jsem totiž k desce jako přílohu osm linorytů, vyryl do nich texty písní a vyřezal černé nahé figurky. Chtěl jsem tím narušit ono věčné ilustrační klišé hopsajících šohajů a opentlených frajárek, jak to neúnavně mazal KAREL SVOLINSKÝ. MLADÝ SVĚT mi však linoryty nevzal, protože byly "negroidní". Ale deska nakonec vyšla a písně začaly pozvolna prosakovat do duší posluchačů, publikum je přijalo za své a mně se podařilo nemožné, totiž že staré lidové balady ožily jako zcela aktuální písně.
  O dva roky později, v roce 1976, mi už bylo jasné, že příliš dlouho na jevišti nevydržím. Ale Supraphon nic netušil a byl ochoten vydat další desku lidových písní. Ale jen když jim najdu někoho, s kým by zase mohli ředit odpovědnost. Podobnou věc mi řekli i v brněnském rádiu. Času bylo namále, takže jsem neváhal, pendloval chvíli mezi PRAHOU a BRNEM a nakonec mi v BRNĚ rádio natočilo koncert, který Supraphon vydal. Ale dvě nepříjemnosti jsme musel spolknout. Folkloristické oddělení brněnského rádia mi odmítlo dát nahrávku písně CHODIL PÁNBŮ PO POLI, zdálo se to těm zapáleným milovníkům folklóru příliš riskantní, a SUPRAPHON mi nepřijal název desky HÁDALA SE DUŠE S TĚLEM. Příliš nemarxistické. Navrhli mi název VANDROVALI HUDCI. Nebyl čas na dohadování, tak jsem obojí spolknul. Deska byla vyrobena v rekordním čase a pět dní poté, co byla distribuována do obchodů, navštívila StB SUPRAPHON, ale už bylo naštěstí pozdě, deska byla mezi lidmi.
  Tohle kolo jsem zatím ještě vyhrál, ale tím to také končilo. Nelze válčit proti státní přesile, když už je člověk lokalizován. Natáčeli jsme v tu dobu ještě společnou desku skupiny ŠAFRÁN. Dokonce byla v nákladu dvaceti tisíc vyrobena, ale také sešrotována.
  "To je škoda, nejméně milión," říkal jsem fízlovi při jednom z tehdejších výslechů.
  "Taková by to byla škoda, kdyby se to prodalo," odpověděl překvapivě geniálně.
  To bylo před jedenácti lety. Pak ještě následovaly dva divoké roky v Praze, disidenti, Charta 77, a teď tu mám už devět dlouhých a poněkud temných let vynucené emigrace.

  Mluvil jsem už o písni LÁSKA NESKONČENÁ a SMRT z desky STŮJ, BŘÍZO ZELENÁ. Na desce VANDROVALI HUDCI je myslím klasický příklad toho, co nazývám moravským existencionalismem:

     Starala se máti má
     Kam mě k místu dochová?

je první sloka a zadání písně, zadání ryze filozofické, neboť se ptá po smyslu tak podstatné věci pro matku, jako je výchova jejího syna.

     Nestarej se matičko
     dostanu já místečko
     Na slavkovském hřbitově
     tam mám místo hotově… 

pokračuje píseň a nedá se to vůbec považovat za nějakou neurvalost, odpovídá to moravskému duchu. Syn dále popisuje hřbitov, pohřeb připodobní svatbě, po níž následuje pouhé zahrabání a nenávratné zmizení. A přesto je tato píseň krásná, teskná až k posedlosti a povznášející.
  Je mi doposud těžko charakterizovat přesně moravskou píseň. Jedna velmi často přítomná vlastnost je právě jakási typická moravská tesknost. To je ale také právě to, co bylo tak velkoryse zneužito do kýčových pomazánek vyřvávaných opilými mozky v ranních hodinách. Je nechutná ona populární šlágrovitost, kňouravost v medové pomazánce vrávoravých cimbálů a tahavých plačtivých housliček. Ale existují skutečné hlubiny stesku. Na této kazetě je snad vrcholem v tomto smyslu píseň JANÍČEK. Skutečná krása vzniká snad jen ze zoufalství.
  Tematika moravských balad je široká jako život sám a jedna kazeta ji nepojme, ani když k tomu přidám obě desky vydané tehdy Supraphonem. Svět moravských balad zůstává stále utajen a tyto tři kazety jsou pouhým vstupem na okraj onoho území, zmizelého jako Atlantida. A proč byly tyto balady zapomenuty, je otázka, kterou nelze zodpovědět bez kruté kritiky obrozenecko-nacionální politiky minulého a tohoto století.

  Na kazetu VYJDI SLUNKO jsem též zařadil tři písně zbojnické. Samozřejmě, že se zase jedná o něco jiného než o romantický omalovánkový svět čítankových JÁNOŠÍKŮ, kteří bohatým brali a chudým dávali. Obíráni byli jenom ti, kteří neměli obranu, to znamená jenom ti chudí. Zbojnické písně PAMÁTKA a ZBOJNÍKOVA ŽENA jsou ještě víceméně klasické balady. U písně PAMÁTKA může mít člověk dokonce podezření, že děj je vlastně posazen na daleko starší, možná předkřesťanský dějový model. Píseň v tvaru, který zpívám, začíná ukolébavkou, matka zpívá synovi o tom, jaký je jeho otec hrůzný zbojník. Už v jiných písních jsem narazil na to, že zpívání a píseň jsou považovány za jakýsi pevný a morální záznam skutečnosti. Pro mnoho lidí to byl důvod k zoufalství, dostat se do písně. Toto pravděpodobně vysvětluje prudkou zuřivost zbojníkovu a zapírání jeho ženy, že zpívala. Služka ji zradí a zbojník se jí rozhodne setnout hlavu a ona ze zoufalství i msty vykousne jejich synovi tvářičku. Jednomu pražskému astrologovi toto "vykusování tvářičky" připomínalo pohanský symbol ubývání Luny. V mnohých baladách má člověk podezření takovýchto původů a každou baladu či její jádro lze rozebírat jakoby po archeologických vrstvách.

  ROTTERDAMSKÉ ÚVAHY

  V baladě ZBOJNÍKOVA ŽENA zabije zbojník bratra své ženy, ona to objeví a on ji prosí, aby ho neudávala.

     Milá zradí, šerha vsadí
     Kat oběsí, neboť musí

Udání, zatčení a poprava v jedné sloce. Stručněji už to nešlo. To znamená pouze, že ani zpěváka, ani jeho publikum, pokud to šlo tak přísně rozdělovat, toto nezajímalo, a tak se to odbylo jako nutné dějové zlo. Ale na čtyři sloky se roztáhne problém, jestli muže udat, či ne. A zde lze snad vytvořit jednu velmi typickou charakteristiku moravské balady, že se totiž jedná o psychologické drama, které samotný děj odsunuje do pozadí a v mnohých případech děj zcela vynechá, neboť je posluchači jasný už z kontextu. Tento případ vynechání dějových popisů je případ třetí zbojnické balady ŠIBENIČKY. Podle mého mínění je tato balada už pozdějšího data a je to zároveň vrcholná práce moravské poetické dovednosti.

     Koupil jsem si pole
     v tom holickém dole
     dal jsem si ho zorat
     podle svojí vůle
     Dal jsem si ho zorat
     pak jsem si ho osel
     každý den zvečera
     když měsíček zašel
     Zasel jsem ho zasel
     krejcary, pěťáky
     ony mně vyrostly
     tolary, dukáty
     Stavějí, stavějí
     šibeničky dvoje
     vyber si Janoško
     která bude tvoje…
     (a ještě pět slok)

  Samozřejmě první tři sloky jsou báječným alegorickým popisem zbojnictví, se společensky ironickým, ale i ekonomicko-finančním srovnáním se sedláctvím, dokonce už ve vidění moderní ekonomiky vznikání zisku. Zasévá krejcary a rostou mu dukáty. A zde je v baladě zcela vypuštěn důležitý dějový moment, totiž chycení zbojníka. Rovnou po popisu řemesla se mluví o šibenicích a kterou si Janošek vybere. Tedy byl chycen, ale co na tom ulpívat, když je potřeba mnoho místa na uvažování Janoška, kterou z těch šibeniček si vybere a jak by ji nechal malovat a okovat a pozlatit, kdyby byl býval tušil, že ta šibenka bude jeho.
  Zařadil jsem na tuto kazetu též dvě "turecké" balady. V pozdním středověku ležela turecká armáda na moravské hranici a v mnohých případech došlo ke společenským kontaktům, takže vznikly i písně, které to reflektovaly. Písně VDOVA a ZA TURKA PROVDANÁ jsou ženské eposy, kterých je na Moravě množství a zasloužily by si samostatnou studii. U těchto dvou tureckých balad se ale jedná o zcela protichůdné ženské charaktery i zápletky. V písni ZA TURKA PROVDANÁ prodá hodonínský mýtný Turkovi svou dceru, asi se jednalo o jakýsi pokus o bezpečnou politiku, protože pohraničním městům a vesnicím stále hrozilo nebezpečí drancování. Dcera to ale chápe jako zradu, zradu od vlastního otce. Nakonec přelstí Turka, který si ji odvádí, a spáchá sebevraždu, pod záminkou napití skočí do Dunaje. Stará Turková, Turkova máma, to nemůže pochopit, balada končí:

     Byla by si u mně potěšení měla
     Jen ve zlatě stříbře pořád přebírala 

Proti tomuto ryzímu morálnímu postoji stojí hrdinka v písni VDOVA v naprostém kontrastu. Mladá vdova, matka čtyř dětí, kdesi daleko v krajině buduje dům. Okolo jedou Turci a vyzvou ji, aby se připojila. Tentokrát mají Turci pozitivní roli, jsou příslibem a prodloužením radostného života, který je jinak zničen vdovstvím a nutností se starat o děti. Touha po svobodě vítězí, tři děti půjdou do opatrování a nemluvně bere vdova s sebou. Ale i to je překážkou, tedy ho vdova zanechává v lese. Píseň má pouze pět tónů, je dlouhá skoro deset minut a třetina, sedm slok, je věnována loučení matky se synem, krutému a zoufalému, ale touha po vlastní svobodě zůstává mocnější. A i když ve starých rekvizitách, jedná se o moderní drama, neboť se na závěr balady nedostaví žádná trestající spravedlnost, zemská či nebeská. Vdovu utrápí vlastní svědomí. Ani tato píseň není produktem mocenské ideologie a ani tehdejší společnost na ni nedosahuje svou morálkou.

Titulní píseň této kazety je VYJDI SLUNKO.

     Vyjdi slunko, z té hory ven
     vstávej milá, je nový den
     Můžeš milá, můžeš spáti
     A já půjdu bojovati

jsou první dvě sloky balady zpívané na jednu z nejkrásnějších moravských melodií. Dnešní kýčový vkus by to už ani dál nezpíval a zase by vznikl jeden z protivných moravských cajdáků. Většina balad bohužel takto skončila. Tato si naštěstí zachovala svou celistvost. Milá si prosadí, že půjde do vojny také, při plavení přes Dunaj, kterému se zde říká moře, padne na chlapce záchvat vzteku a na břehu rozseká milou na kusy. Hlavní důraz celé písně je na posledních čtyřech slokách, kdy se milá ptá, kde jsou její černé oči, černé vlasy, bílé ruce, bílé nohy. Část se rozplynula po vodě, část se rozpadla v zemi. Píseň se nezabývá motivem vraždy a vražda je popsaná stručně, tedy je jasné, že smysl této písně je něco jiného než krvák, černá kronika či páteční horor. Vlastně se jedná jen o jiné rozvedení věty: prach jsi a v prach se obrátíš. Kontrast mocného začátku, východ slunce a vzbouzení mladé ženy, spojení těchto dvou velkých symbolů života, a rozpad, rozplynutí na závěr. Připomíná mi to nějak japonské gejši, které mají na kimonu namalované lebky a hnáty, to aby si člověk uměl dát do souvislosti pomíjivost života i krásy. U těch japonských gejš je to i tak myšleno. V lidové písni se dá těžko posuzovat, co je myšleno vědomě. Lidové umění je výraz kolektivního podvědomí na určitém uzavřeném území. Konzervativní nechuť k novotám či neznámému je typická a zdá se, že celý umělecký projev je pouhé omílání už hotového, naprosté zakonzervování se v tradici. Jenže třeba toto věčné omílání písní má za výsledek to, že ty písně v několika generacích začnou zcela odpovídat kolektivní povaze onoho území. Jiné území udělá z té samé písně časem píseň jinou…
  Dlouho mi nebylo jasné, jak tyto písně zpívat, jak je upravovat. Nakonec jsem se rozhodl s tím naložit tak, jak s tím nakládali lidoví zpěváci sami. Převést to do sobě srozumitelného jazyka, tedy jsem to z nářečí převedl do hovorové češtiny, jen občas zanechal moravismus, a to proto, že se mi zdál krásný a nepřevoditelný. Některé balady jsem rekonstruoval z různých zápisů a různých sbírek, a to všechno v duchu písně, jak jsem ji poznal a jak ji chápu. Melodie je věrně zachovaná a na harmonizaci si dávám vlastní svobodu, tu, kterou si lidový zpěvák bral též, že totiž pokud píseň doprovázel (většinou byly pouze zpívány), doprovázel ji na nástroj, který měl a na který uměl hrát. Jaké pověry a pravidla si k tomu na začátku tohoto století vymysleli inženýři folklóru, mě moc nezajímá. Jakékoliv písně, a to i lidové, žijí jen tehdy, když si nesou aktuálnost, když onu aktuálnost v nich dokážeme odhalit. Pokud jsou zachovány pouze puritánsky jako muzejní kousky, jsou to možná nádherné kostry, ale pouhé zbytky vymřelého písňového druhu. Fosily. Mám rád fosily, ale mám je rád proto, že mi obohacují můj dnešní život, dávají ho do širších a hlubších souvislostí, a takové jsou pro mne i moravské balady.

      ROTTERDAM 9. října 1987

zpět