BLUDNÉ CESTY NAHRÁVEK

Nahrávky na desce Tak jako květ vznikly před dvaceti šesti lety. Během dvou dnů, 12. a 13. února 1985, jsem nahrál v mnichovském studiu Svobodné Evropy dvacet osm písní. Deska je výběrem z pořízených nahrávek. Ke všemu došlo tak, že Karel Kryl se rozhodl udělat se mnou sérii hodinových programů, ale chyběly nahrávky mých písní. Existovala sice už deska Pravděpodobné vzdálenosti, kterou jsme vydali ve Švédsku v roce 1978, a pak ještě Minulost mává nám, která vyšla o rok později, ale velká část důležitých písní nahrána nebyla.
Ale když píšu, že Karel Kryl se rozhodl, není to přesné. Dostal příležitost se rozhodnout. Svobodná Evropa, a obzvlášť její česká část, byla bohužel jen lidskou organizací, se všemi nemocemi izolované a ideologické rozhlasové stanice. Když jsem v roce 1978 emigroval a bez znalostí jazyků a Západu se ocitnul blbě, nenavrátitelně za hranicemi, začal jsem být asi po půl roce přesvědčený, že moje emigrace byla životní chyba spáchaná ze zmatku a nevědomosti. Zůstalo mi z toho trauma, že když jsem šel za svobodou, tak si tu svobodu alespoň podržím. Neměl jsem tedy žádné pochopení pro to, že Svobodná Evropa neznamenala opravdu svobodná. Touto svojí paličatou nemotorností jsem se hned první rok emigrace dostal do konfliktu jak s českým emigrantským spolkovým světem, tak se Svobodnou Evropou. Pro mne svoboda byla něčím větším než být pouze antikomunistický. Tak o mne Svobodná Evropa brzo ztratila zájem a nakonec i já o ni. A pozice Karla Kryla v této stanici, kde byl oficiálně zaměstnaný jako sportovní redaktor, také nebyla silná. A to, že byl v Československu slavným písničkářem, bylo některým zaměstnancům Svobodné Evropy spíš trnem v oku.
V roce 1985 však došlo z Československa do Svobodné Evropy větší množství dopisů s přáním, že by posluchači rádi slyšeli moje písně. Dopisy posluchačů jsou významné pro každé rádio a obvzlášť v případě Svobodné Evropy. Kryl mi telefonoval do Rotterdamu, že teď by se mu mohlo, na základě těch dopisů, podařit se mnou prosadit něco většího. Já byl rád, ale říkal jsem mu, že budu muset hromadu písniček natočit u nich ve studiu, protože prostě jejich nahrávky nemám. Odpověděl, že to sice bude v mém případě problém, ale že se to pokusí zařídit.
Problém to byl, ale přece jenom vedení couvlo před argumenty, že národ chce slyšel moje písničky, a když je komunisti nedovolili natočit, tak to musejí umožnit alespoň oni. Rozhovory už nám pak ve studiu nedovolili pořídit, to jsme dělali u Kryla doma a on si to pak sestřihával ve své kanceláři. Takhle vypadá moje vzpomínka na návštěvu Svobodné Evropy ze dne 26. dubna 1985 v rotterdamské knize Dopisy Ivanovi:

…Jak je to všechno zlomyslné a jak mocná zbraň je dezinformace. Svět má dnes už tolik komunikačních prostředků, ale oč jsou dokonalejší, o to lépe jsou používány na překrucování toho, o čem mají podávat svědectví. Už léta neposlouchám žádné české vysílání a moje letošní návštěva ve Svobodné Evropě byla provázena skřípěním zubů ze strany redaktorů. Od Karla Kryla to byl hrdinský čin, za který jsem mu musel slíbit, že ho nepodrazím. Možná jste ty nedělní pořady slyšeli. Udělali jsme jich za dva dny sedm, sedm hodinovek, ale myslím, že za moc nestály.
Bylo mi Karla líto. Řeší svou emigraci jinak. Mou nekompromisnost považuje za pošetilost, ale já bych za jistotu jeho měsíčního redaktorského platu neměnil. První léta pracoval ve Svobodné Evropě jako volný spolupracovník a bál se, že ho kdykoliv vylejou. Chránila ho sice zpočátku popularita v Československu, ale kvůli tomu ho také polovina redaktorů nenáviděla. Pak se mu konečně podařilo získat definitivu, stal se redaktorem, ale sportovním! To asi nevíte. Když jsem se ho ptal, proč si takovou nehoráznost nechal líbit, pokrčil jen rameny. Ani vlastně nevím, v jakém ponížení tam žije, anebo jestli to tak vůbec bere.
Když jsem tam do toho rádia v Mnichově přijel, byly zavedeny nové bezpečnostní předpisy. Kvůli bombě, co jim bouchla někde pod oknem. U hlavní brány mi prohrábli tašku i kytaru, u vchodu do budovy jsem prošel bránou na detekci kovů a prohrábli mi tašku a kytaru ještě jednou, tentokrát i s kapsama. Pak jsem vestibulem prošel ke kukani z neprůstřelného skla, kde seděl mladý muž, který vypadal stejně jako hoši z Bartolomějský. Vypadal prostě dobře. Na celém světě dělá toto povolání jeden typ lidí, kteří vždycky vypadají dobře.
Vysvětlil jsem týpkovi německy, oč jde, a ukázal jsem mu zvací dopis a myslel jsem, že mě vpustí. Tvářil se vekslácky neúčastně a někam telefonoval. Čekal jsem. Za chvíli se za skleněnými neprůstřelnými vstupními dveřmi objevil Kryl, vesele na mě mával, něco snad říkal, ale přes to tlustosklo nebylo nic slyšet. Mluvil chvíli s mladým vrátným, pak vrátný zase někam volal, Kryl na mě stále mával a já pořád jak idiot čekal před těmi skleněnými dveřmi. Za chvíli se objevila za sklem tlustá bába, s vekslákem prohodila pár slov, ten zmáčknul knoflík před sebou. Dveře se otevřely a já mohl dovnitř.
„Co to tady máte za idioty? Proč mě nechtěl pustit?“ ptal jsem se Kryla. Vedl mě do kantýny.
„Mě tu nevěřej, takže když mám hosta, tak musí přijít naše účetní a teprve tý otevře dveře. Já jsem tady jenom trpěnej,“ říkal s hořkým humorem.
„A to si necháš líbit?“
„A ty bys dělal co?“ Polkl jsem. Bylo mi blbý mu říct, že bych odešel. Což by samozřejmě znamenalo odejít do své samoty.
Pak jsme byli několik hodin ve studiu a natočil jsem mu přes třicet písniček. Když jsem hrál píseň Na výsluní svobody, tak to nechal zastavit a řekl, že to musím chápat, ale to by mu neprošlo. Po setmění jsme šli k němu domů a celý večer a celý druhý den jsme na malý přenosný magneťáček natáčeli rozhovory mezi písničky.
„A proč to netočíme ve studiu,“ ptal jsem se ho ještě ten večer.
„Víš, kolik mi dalo práce je vůbec přesvědčit, abychom ve studiu natočili alespoň ty tvý písničky? Ty si vůbec neumíš představit, jak to tady funguje,“ odpověděl.
Při natáčení těch řečí jsme dělali přestávky. Kryl byl rychle unavený. Měl jsem pocit, že mu dělá velký problém soustředit se na mé řeči a reagovat na ně. Bylo to všechno nějak smutné a možná ti bude teď znít podivně, že byla pro mne úleva, když jsem se vracel zpět do své holandské izolace. Tam bych se udusil a vlastně Kryla obdivuju, že je tam schopen žít. Říkal mi, že je to otázka profesionality. Ale hlavně, až ti ten dopis někdy pošlu, tak tuhle pasáž budu muset vyndat, protože to je přesně to, oč mě žádal. Abych ho nepodrazil.
No a teď pro mne přijela Dana. Je už před půlnocí. Byla v Leidenu obhajovat svou práci o střední Evropě. Tak zase jindy…

Když se písně natočily, poslal mi Karel Kryl do Rotterdamu jejich kopie na pěkných, tlustých páscích. Já se tehdy zabýval vydáváním svých českých kazet pod názvem Fosil. A zrovna magneťák Revox, který jsem si půjčil z jednoho studia na Delfshavenu, byl nějak mizerně seřízený, takže všechny ty nahrávky mi zněly přebuzeně a deformovaně. Pochopil jsem to tak, že mi to schválně nechali zkopírovat technicky nepoužitelně. Moc jsem to neřešil, měl jsem za to, že jsem schopen to nahrát kdykoliv znovu. Tak jsem si na ty profesionální pásy nahrál své fosilnické věci. Byl jsem chudý a pásy byly drahé. Časem jsem – podle zbytků nahrávek na těch pásech – objevil, že jsem se zmýlil, že to bylo nahrané dobře, ale nevadilo mi to až do devadesátých let.
Devadesátá léta byla pro mne bludištěm ve světě i v sobě. Sice jsem byl nečekaně z exilu doma, ale všechno se jevilo jiné a jinak a já byl stále jen obětí své naivnosti. O smyslu svobody v lidském společenství jsem začal pochybovat až po návratu v druhé polovině devadesátých let, kdy jsem nepochopil ten havlovsko-klausovský liberalistický nepoživatelný guláš, ve kterém jsme se ocitli. Asi to zní absurdně, když píšu havlovsko-klausovský liberalistický guláš. Havel se pravděpodobně mýlil v dobré vůli, Klaus v nedobré, ale to na výsledném politickém prostředí pro lidskou komunitu nebylo podstatné. Svoboda a volnost jsou pro mne dvě rozdílné věci. A nová společnost, která se dostala do zajetí komerce, ztratila zájem o moje písničky a mou práci. Proto jsem se rozhodl, že všechno alespoň zakonzervuju. Zakonzervuju tak, jak to budu umět. Musel jsem začít archivovat sám. No a v té době mi částečně ochrnula pravá ruka, takže představa, že staré písně se složitými prstohrami budu schopen nahrát kdykoliv znovu, se rozplynula. Vzpomněl jsem si na ty pásky ze Svobodné Evropy. To byly jediné profesionální nahrávky z osmdesátých let, které existovaly. Požádal jsem o ně. Jenže jsem narazil na divnou věc. Svobodná Evropa při stěhování z Německa do Česka podstatnou část svého archivu zničila, prostě naházela do kontejneru. Nevím, jestli to bylo z pustého lemplovství, nebo chtěl někdo za sebou zametat stopy. Nevěřícně jsem propátrával všechny možné zdroje i tehdejší zaměstnance a bývalé i jsoucí redaktory, ale jen jsem si znovu potvrdil, že nahrávky byly opravdu zničeny.
Asi před třinácti lety jsem se setkal se svým starým přítelem Jiřím Piprekem, který pomáhal Marlen Krylové s jejím archivem Karla Kryla. Nejen, že je jedním z největších archivářů československé nekomerční hudby sedmdesátých a osmdesátých let, ale je i šikovným zedníkem, který si hned druhý den emigrace do Německa, bez znalosti němčiny, našel práci a nikdy od nikoho nic nepotřeboval a od nikoho nic nežádal. Tehdy mi řekl, že v Krylově archivu, se kterým Marlen poháhá, jsou nějaké krabice s pásky a je na nich napsáno Hutka. To byla nadějná zpráva. Napsal jsem tedy Marlen. Samozřejmě německy, protože česky neumí a to je možná i důvod, proč má k českému prostředí tak nedůvěřivý vztah. Je to teskně tragické, protože je vlastně jediným rozhodčím v archivu tohoto českého básníka. A jelikož byl Kryl sám pečlivý archivář, podle popisek se zjistilo, co je v krabicích. Byly to ony nahrávky z února 1985. Nadchlo mě to. Tyto nahrávky jsem od Marlen nakonec dostal asi po dvanácti letech, celkově tedy čtvrt století po jejich vzniku. Věřím, že tak, jak je digitalizoval Jirka Piprek, jsou v pořádku. Zvukoví mistři na mě sice naléhali, že se to musí znovu sejmout ve studiu na profesionální magnetofony seřízené přesně na značku pásku, na který to bylo nahráno a na způsob nahrávání, ale to jsem už vzdal. Jsem rád, že Karel Kryl si tyto kopie, nejspíš bez povolení pozdějšího ničitele, pořídil a ponechal a že se ke mně dostaly v použitelném stavu.
Je noc a tyhle zápisky dělám na zahrádce březolitové hospody v Horní Kamenici na Domažlicku, hluboko po zavírací době. „Prázdný půllitr mi nech na okně,“ říkal mi hospodský Míra, když zamčel hospodu. Je už první červen, ale včera celou noc hustě pršelo, pak se prudce ochladilo. Podařilo se mi utrhnout z Prahy jen na pár dnů, abych tento text napsal. Za chvíli už to bude také dvacetiletí, co je Karel mrtvý. Dáša Vokatá mi říkala na jeho pohřbu: „To je divnej svět bez Kryla.“ Teď, v tom nočním tichu, kdy je slyšet už jen rozvodněný kamenický potok a občas štěkání psa, fakt je to divnej svět. Takovej tichej.

(Jaroslav Hutka, 2011)

PÍSNĚ NA TÉTO DESCE

Lidi

Této písni bude už pomalu čtyřicet let, přesto se mi zase vrací do vědomí a znovu jsem ji začal hrát na koncertech. Zdá se mi, že je zase jasně a zřetelně slyšena. Vznikla v roce 1972 na žádost publika.
Začátkem sedmdesátých let se hrálo velmi často v Brně na studentských kolejích a jedno z nejlepších míst, pravidelná scéna, byly Leninovy koleje. Ani nevím, jak se jmenují dnes. Bydleli tam technici a měli klub Psíček. Jméno bylo utvořeno od řeckého písmene psí. Klub byl malý, sedělo se tam pak po koncertě až do rána. Hrálo se ve větším sále, nad kterým visel nápis SE SOVĚTSKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY. Během koncertu jsem nikdy neopomněl k tomu heslu něco poznamenat, ale lidi byli už vůbec pobaveni faktem, že jsem každý měsíc hrál právě pod tímto heslem. Všechna ta představení byla nadšená a po jednom obzvlášť povedeném na mne někdo z publika vykřikl, abych pro ně dopříště napsal písničku. Slíbil jsem to. Představoval jsem si, že napíšu nějakou veselou, dvousmyslnou, přátelskou píseň, ale nedařilo se mi to. Tehdy ještě šlo o generaci, která studovala nebo začala studovat kolem roku 1968 a spousta politických věcí nám bylo společných a jasných. Neudávali a dávali z principu pozor, aby na koncerty nevlezl někdo, kdo tam nepatřil. „Bažanti“ byli nová generace, lidé už pozvolna jiného vědomí.
Pár dní zase před odjezdem na koncert na „Leninky“ jsem napsal píseň Lidi a sám jsem byl zaskočen tím, co se z toho vyklubalo. Ale dokud píseň nezazpívám před lidmi, nic o ní nevím.
Během koncertu pod hloupým heslem někdo očekávaně vykřikl: „Máš píseň?“
„Mám,“ odpověděl jsem a publikum nadšeně zatleskalo. Zahrál jsem ji a všichni jsme byli jako opařeni. Trefil jsem se a vyjádřil skutečnost, ve které jsme všichni sice žili, ale nikdo na to neměl chuť myslet a i koncerty měly spíš funkci nás před vědomím katastrofy, do které jsme byli ruskou okupací hozeni, spíše ochránit.

Tady domov mám

Tahle píseň vznikla v noci mezi spánkem. Bylo to v roce 1974, kdy se vztah s mojí tehdejší ženou Zorkou Růžovou nevyvíjel zrovna růžově. Byli jsme chudí, v malém bytě bez koupelny, Vavřincovi byly čtyři roky a na nás padala frustrace z promarněného mládí. Idiotská politická normalizace se už stala všedním dnem a všechny velké sny šedesátých let, doby našeho dospívání, byly navěky ztraceny. A česká hymna, která v roce 1968 a 1969 zněla nadějně a srozumitelně jako skutečně národní, se odcizila a byla zase jen pitomou předehrou k Sovětské hymně, a česká vlajka zase věrně vlála vedle sovětské.
V našem bytečku jedna plus jedna jsem z předsíně udělal kuchyňku a z kuchyně, kde bylo umyvadlo a jediný zdroj vody, jsem si udělal pracovnu. Pracovní stůl jsem obestavěl kancelářskými skříňkami, které jsem našel na ulici Ve Smečkách, a nad tím udělal z prken postel. Chodil jsem spát pozdě, Vavřinec se vzbouzel brzy, nešlo žít společně v jedné místnosti. A když jsem chtěl vylézt do postele, musel jsem stoupnout na pracovní stůl a vyhoupnout se nahoru.
Ten den jsem už spal, ale probral jsem se, s veršem Prázdná slova znějí krajem nalomených duší… v hlavě. Chvíli jsem přemýšlel, jestli mám slézt, ale naštěstí jsem to udělal. Sedl jsem za stůl a z jedné vody mi vypadl celý text, jakoby už poskládaný ve spánku. A zněl mi také v jakési nelodii, tak jsem sáhl po notovém papíře a tu melodii zapsal a šel zase spát. Usnul jsem spokojeně a hluboce do opojného zapomnění. Když jsem ráno lezl z postele, koukal jsem překvapeně na poznámky na stole. Dal jsem je dohromady, přepsal na psacím stroji, vybrnkal si melodii, našel k ní akordy a s úžasem jsem zjistil, že mám velmi podstatnou píseň.
Píseň Tady domov mám se pro mne stala důležitou i v emigraci. Přeložil ji velmi dobře do holandštiny Gert Helmers, a když jsem sestavoval svou první holandskou gramofonovou desku, tak se tato píseň stala tou hlavní. Holandsky se jmenuje Hier is mijn thuis. Typické je, že holandsky vyšla dřív než česky. Je to odpověď na otázku české hymny: Kde domov můj?
Holandská deska vyšla někdy v roce 1984 a asi o dva roky později jsem narazil na věc téměř mystickou, že totiž autor hudby české hymny, František Škroup, je pohřben v Rotterdamu. Byl jsem se na jeho hrob podívat a potom doma v divném rozpoložení jsem onu odpověď, tady domov mám, zahrál holandsky. Hier is mijn thuis. Hrál jsem to Škroupovi. Rozuměl mi.

Hospodskej

Takhle začíná moje písničkářství. Bylo to před Vánoci v roce 1966. S Vladimírem Veitem jsme se definitivně domluvili na společném písničkaření, ale dohodli jsme se, že napřed musíme písně napsat, abychom mohli vystoupit rovnou s naším repertoárem. Plánovali jsme to už od jara 1966, kdy jsme se potkali. Někdy na podzim jsme se přesunuli z Olomouce, z bytu mých rodičů, do Prahy, kde Vláďa získal dvě místnosti se záchodem na chodbě a okny v přízemí do dvora. Dům stojí v Praze na Francouzské ulici a jmenuje se Na Prkence. V bytě byla vypnutá elektřina i plyn, tak jsme svítili a vařili petrolejem. Nebylo tam vůbec nic, postel jsem si sestavil z trubek lešení, které jsem sebral na ulici a propletl provazy. Vláďa si hodil matraci na zem. Stůl jsem měl ze dveří jedné šopy na dvorech za zdí. Na jedné straně jsem to zasádroval do zdi, z druhé strany podepřel prknem, co jsem tam také našel.
Byt byl zpočátku neútulný, než jsem ho vyzdobil mými tehdejšími výtvarnými pracemi a sehnal lis, na kterém jsme si tiskli plakáty, které jsem ryl do lina. Neměli jsme téměř žádné peníze, ale chodili jsme do různých kaváren a kavárniček, hlavně kolem náměstí Míru, a tam mnoho hodin seděli v teple vždy u jednoho kafe a neustále si něco psali a mluvili řeči o velkém umění, dlouhých vlasech a blbcích okolo nás. Mně bylo devatenáct, Vláďovi osmnáct, život pro nás začínal a svět pod nohama se nám začal točit tím směrem, kterým ho nesla šedesátá léta. Úžasná doba. Před vánoci 1966 jsem dal Vláďovi volným veršem napsaného Hospodského. On k tomu udělal nějakou melodii a já na ni ušil a zrýmoval text. Koupil jsem si za tři stovky kytaru, začal se učit akordy a Pavel Říčař mi ukázal systém prstoher. Na kytaru jsem sáhl poprvé v životě, ale cvičil jsem poctivě, denně tak pět hodin. A s Vláďou jsme začali secvičovat naši první společnou píseň: Hospodskej. Do října 1967, kdy jsme poprvé vystoupili v F-Clubu na Smíchově, jsme napsali asi čtyřicet písní a já ještě mezitím napsal na Dylanovu melodii Slunečnici a na Donovanovu Ježíška. První objevy jsou nejsilnější. Začali jsme vystupovat, ale to nám společně šlo už hůře.

Mistře Jene

Na vznik písně Mistře Jene si nevzpomínám jasně. Bylo to v tom malinkém bytě v kubistickém domě v Neklanově ulici 30. Zorka se synkem Vavřincem už byli rok ve Francii a v bytě jsme bydleli s Danielou, mojí druhou ženou. Byla to úleva po dvou letech pobývání po různých podnájmech. V Jahodnici jsme měli místnost, s níž sousedil bubeník, který denně bubnoval. Také jsme jednou přišli na návštěvu k Petrušce Šustrové a jejímu muži Vavřincovi Korčišovi a odešli jsme po devíti měsících.
Mistře Jene souvisí se zveřejněním Charty 77. Byla to jedna z písní, které se k ní vázaly. Od roku 1969 společnost zase na chvíli okřála nějakou událostí. Většina znormalizovaných Čechů to však prožívala se strachem. Se strachem z komunistů i se strachem z vlastního svědomí. Charta 77 byl sice jen popsaný papír, který podepsalo několik set lidí, ale v té mrtvé společnosti už i podepsání takového papíru byla událost dalekosáhlého významu. A mně připadlo, že to je model, podle něhož se dá pozorovat, jak se jedinec postaví k tomu, co nazýváme pravdou. A tak vznikla série písní jako Galileo Galilei, Sokrates, Kat Mydlář, Havlíčku, Havle a Mistře Jene…

Jihlava

Městečko Jihlava je rok 1971. Souvisí s tehdejším koncertem v Jihlavě a návštěvou rodiny kováře Habermanna. Později emigroval do Německa, kde se prý tímto řemeslem proslavil. Seznámil jsem se s celou jeho rodinou, už si nepamatuji, kolik měl dětí, ale všechny nechal vyučit řemeslo. A vyprávěl mi, že když opravoval zvon na jihlavském Svatém Jakubu, že na něm objevil jméno autora, a to byl zase Habermann. Jeho předkové byli kováři a zvonaři daleko, kam paměť už ani nesahá. Žil křesťansky a byl to velký chlap, úplný Hefaistos. A mě tehdy napadlo, že bych mohl udělat sérii písní dvanácti měst, která by začínala Litvínovem. Vždy stejný rozhovor mezi mladým idealistou a blbým davem, čtyři verše po dvanácti slabikách. Tímhle způsobem jsem ještě napsal píseň Abychom náhodou a dál už jsem se nehnul. Blbá doba a věčné vandrování po koncertech všem rozsáhlejším plánům nepřejí.

Tak jako květ

Někdy před emigrací jsem chtěl sestavit zpěvník sta písní a měl nést název TAK JAKO KVĚT. Nejsem na zpěvníky šikovný, dosud jsem žádný nevydal. Tato píseň vznikla v roce 1972, ještě v době, kdy jsme žili se Zorkou Růžovou pod Vyšehradem, a byl to depresivní čas probouzení se do absurdní reality hnusné doby, které se říkalo Normalizace. Se Zorkou jsme se znali z umělecké školy od roku 1965 a oba jsme naplno prožívali nadějnou cestu ke svobodě, kterou byla šedesátá léta. Od roku 1967 jsme spolu chodili, v roce 1969 jsme se vzali a o rok později se nám narodil syn Vavřinec. Dostal jméno podle pradávné moravské balady o svatém Vavřinci, kde se dojemně stále opakuje verš: „peče se děťátko jak ryba“.
Byli jsme oba obětí ruské okupace, mně bylo v roce 1968 jednadvacet a Zorce devatenáct a bylo nám už jasné, jak chceme žít, a tedy jak žít budeme. Ruská okupace ale vykloubila osudy 15 milionů lidí v Československu a ovlivnila vývoj celé Evropy. Ideály šedesátých let byly přiškrceny i na Západě.
My jsme se Zorkou v roce 1970, díky matce Radima Hladíka, získali malý byt 1+1 bez koupelny. Neměli jsme peníze ani na jídlo, natož na nějaké zařízení a to bylo s miminkem obzvlášť protivné. Koncertů bylo málo a vyhlídka beznadějná. Ruská okupace pohřbila vše. Sedával jsem doma v depresi, psal prózy, které jsem neměl sílu dokončit, ani jsem nevěděl jak, neznal jsem žádné literáty, kteří by mi pomohli, psal jsem písničky, přemýšlel o naší situaci, osobní, rodinné i politické. Televizi jsme nechtěli, rádio jsem přestal poslouchat a noviny přestal číst. Naštěstí mi zůstával status svobodného umělce, takže jsem nemusel vstávat do práce kvůli paragrafu o příživnictví. Chodil jsem spát, když jsem byl ospalý, a vstal, když byl vyspalý, prodlužovalo se to každý den vždy tak o hodinu. Takže jsem také vstával k večeru nebo o půlnoci, prostřídal jsem všechny denní i noční časy, to bylo někdy přímo zázračné. Vůči hnusnému novému bolševismu jsme sice měli odstup, toho režimu jsme se neúčastnili, ale také to znamenalo samotu. Někdy dost beznadějnou, protože člověk potřebuje žít mezi lidmi. V této atmosféře vznikla píseň Tak jako květ. Byli lidé, pro které byla významná, nedávno jsem dostal ze Slovenska tento dopis: Dobrý deň, pán Hutka, ak by to bolo čo len trochu možné, chcel by som Vás poprosiť, či by ste mi neposlali Vašu pesničku „Tak jako květ“ (alebo aspoň myslím, že sa tak vola). Je to pre mňa veľmi dôležité, pretože tá pesnička bola pre mňa „hymnou“ za čias boľševika. Ja ju mám nahranú zo Slobodnej Európy na kazete, ale kvalita je dosť mizerná – veď to poznáte, ako bola stanica boľševikom rušená.

Instituce

Rok 1976 byl pro mne rozhodný. Napsal jsem ten rok 21 písní, spřátelil se s disidenty a naplno propukly problémy s StB. Do té doby jsem přímočaré politické písně nepsal, zdálo se mi to příliš plakátové a primitivní, smysl života jsem neviděl v boji proti molochovi, ale v tom, abych uhájil svůj charakter a našel hlubší smysl. Duchovně, nadhledem, humorem a hlavně myšlenkovou nezávislostí. Písně, které politicky působily, byly postaveny na existencionálním nebo morálním problému člověka a politika z toho trčela až druhořadě, protože halt jsme v politickém prostředí žili. Jenže znovu se vynořující velké publikum, styk se zakázanými intelektuály a pocit, že se schyluje k nějaké změně, ve mně míchaly potřebu se profilovat jasněji. Vznikla série fundamentálně politických písní, které jsem pak v Holandsku shrnul na desku Novinové sloupy. Píseň Instituce je jedna z nich. I když jsem ji psal s jasnou myšlenkou na bolševický systém, teprve na Západě jsem si uvědomil, že jsem vyjádřil něco základnějšího, co platilo i tam. V tom tehdejším bolševismu jsem už neviděl žádnou ideologii a víru v nějaké komunistické učení. Šlo jen o udržení moci a získání výhod z ní. Ono sladké ovoce přepychu.

Studentské koleje

Studentské koleje (1976) patří také do onoho chumlu písní, které jsem zařadil na Novinové sloupy. Je to pro mne rozloučení se se studentskými koleji, kde se do roku 1975 hrálo svobodně a bezpečně. Další generace byla na vysoké školy přijímaná už podle jiného politického síta a to bylo cítit. Idealisti odešli, skončili studium a přibylo udavačů; ti právě studium začali. Organizování koncertů začal být nebezpečný podnik, organizátorům za to hrozilo vyloučení ze školy a nové generaci začalo jít o kariéru. Normalizace se etablovala. Každý si musel už definitivně vybrat, jak se bude další desetiletí chovat.

Život tě naučí

Tohle je ještě prapíseň z roku 1967, z té první várky, kterou jsme napsali s Vladimírem Veitem, ještě než jsme začali vystupovat. U této písně jsem poprvé zažil setkání se s tím, že píseň oslovila. Když se píseň líbí lidem na koncertě, je to příjemné, ale nějak samozřejmé. Když se člověk dočte o dopadu písně v novinách, je to už něco jiného, ale když to člověk vidí na maturitním tablu gymnázia, je to téměř otřes. A tak někdy na jaře 1968 jsem šel po Václavském náměstí a výlohy byly zaplněny všelijakými maturitními tably. V Domě módy, vedle sochy svatého Václava, bylo jedno obzvláště výrazné, zastavil jsem se před ním, a najednou na něm čtu větu napsanou velkými písmeny: ŽIVOT TĚ NAUČÍ – JAROSLAV HUTKA. Polila mě blažená horkost a zároveň stud, rozhlédl jsem se po spěchajícím davu, ten mě ale míjel. Život si šel neúčastně dál, tak jsem šel taky. Pro jednadvacetiletého kluka je to velmi matoucí otázka – co je to sláva?

Voják

V roce 1968 jsem se dal dohromady s Petrem Kalandrou. Mně bylo dvacet jedna a jemu sedmnáct, snadno jsme nacvičili program, ale tak, jak jsme byli rychlí, tak rychle nebylo možné domluvit koncerty. A tak jsme se na Kalandrův nápad ještě za jednoho chladného březnového dne vydali na Karlův most. Sedli jsme si pod kříž na bednu s pískem a začali hrát. Udělala se kolem nás okamžitě početná skupina naslouchajících. Byli jsme první zpěváci na mostě. Lidé reagovali radostně, smáli se, tleskali, a když je Zorka Růžová obešla s kloboukem, tak do něj naházeli hromadu peněz. Ale po chvíli se objevil policajt, co že tam děláme. Měli jsme v tu dobu oba „přehrávky“ u Pražského kulturního střediska a v tu dobu PKS ještě vydávalo legitimace. Ukázali jsme mu ty legitinace, bylo na nich napsáno cosi, jako že je to povolení k veřejné produkci: „A Karlův most je veřejné místo,“ řekli jsme. Policajt odpověděl, že se zeptá šéfa, odešel a už se nevrátil. Takhle pro nás začalo pražské jaro. Byl to čas příjemný, pouze nebyl příliš plodný na písničky. Rok předtím jsem s Veitem skládal jednu písničku za druhou, s Kalandrou jsme si spíš užívali života a radosti z koncertování na Karlově mostě a později na náměstíčku v Platýzu na Národní třídě a všude jinde po republice.
Píseň Voják, ke které složil Petr Kalandra melodii, byla výjimka. V nějakých novinách jsem se dočetl, že jsme protestní zpěváci, a to mě pobavilo. A proti čemu vlastně protestujeme? Tak jsem napsal tento text a přesně zapadl do radostné atmosféry toho půlroku, než sem vlítli Rusové na tancích.

Ve vězení StB

Tuhle písničku jsem napsal 18. října 1977 v cele v Bartolomějské ulici. Byl jsem zavřený už druhý den a nebyl jsem si jist, jestli to nebude na delší dobu. Udělal jsem si obranný plán, že prostě si budu v hlavě psát písničky a ty si zapamatovávat, takže se protluču tím strašně nudným časem, a až vyjdu ven, tak budu mít co hrát. Jenže mě pak večer pustili, já se zastavil ještě v kavárně Slavia na jedno úlevné kafe a potom se doma u kytary snažil dát dohromady, co jsem v té cele v hlavě sesmolil. Napsal jsem o tom pak fejeton Proces.

Bylo to už moje druhé zadržení. Poprvé mě sebrali a nechali si v cele dva dny v květnu 1977 kvůli písničce Havlíčku, Havle. Vystupoval jsem pak ještě do července, ale to už se přes celou republiku zatáhla černá síť zákazů a mých prvních deset let písničkářství tak na veřejnosti skončilo. Od té doby jsem měl „volno“, ale absurdně dost peněz. OSA mi začal vyplácet peníze za prodej desky Vandrovali hudci a natiskl jsem také v nákladu 30 kusů všech osm linorytů, které mi byly zakázány jako příloha k desce Stůj, břízo zelená. To se prodávalo velmi dobře. Takže jsem se mohl věnovat psaní, a protože u řeky Ohře v Lounech nám půjčil tehdejší tchán domeček na své zahrádce, bylo kam zmizet, kde o nás nikdo nevěděl. Tam jsem napsal knížku Dvorky i podstatnou část knížky Plechovka a hromadu dalších věcí. Naštěstí jsem si udržel auto, protože jsem se nikdy nedostavil na předvolání kontroly technického stavu vozidla. Každý, kdo tam z disidentů šel, přišel o technický průkaz. Já jsem si to s předvolánkama zařídil s milou pošťačkou tak, že když to bude zásilka od policie, tak ji nechá na poště a vrátí se jako nedoručená. Policajti pak házeli předvolánky rovnou do schránky, ale na to jsem nereagoval, protože to nebylo do vlastních rukou. Vždycky na ten den, na kdy bylo předvolání, jsme odjeli do domečku na zahradě u řeky Ohře a zůstali tam pár dní. To fungovalo až do poloviny října. Pak jsem našel ve schránce předvolánku někdy na 14. října. Projevila se ve mně lenost. Na domeček na zahradě už byla zima, tak jsem řekl Daniele, že na to kašlem, že prostě neotevřem, a na dveře jsem dal papírek, že se vrátíme 17. října. Toho 14. října sice bylo zvonění a bušení na dveře, ale pak jsme zase usnuli, a když jsem vylezl po poledni, lísteček ze dveří byl stržený. Odpoledne jsme se vydali někam za přáteli, a když jsme se před půlnocí vraceli, zastavilo u nás auto se západoněmeckou značkou. Seděli v něm tři mladí kluci a ptali se, jestli nevíme o nějakém hotelu. Jezdili jsme s nimi asi hodinu marně po Praze a pak jsme jim nabídli, že mohou spát u nás, ale že nevíme, jestli nás ráno nevybere policie, protože jsem písničkář a mám problémy s komunisty. Hoši napřed zaváhali, ale noční podzimní počasí bylo nevlídné, zaměstnanci v hotelích neochotní, a tak se nakonec rozhodli, že k nám půjdou. Ukázalo se, že jsou to moc příjemní chlapíci, pili a hlučeli jsme do rána a druhý den stejně. Vedlejší byt byl prázdný a občas přes den tam chodil nějaký člověk s aktovkou; byli jsme přesvědčeni, že ten byt používá policie a že nás odposlouchávají. Když mě pak 17. října ráno sebrali, vytáhl estébák z obálky můj lísteček ze dveří a důrazně vyštěkl:
„A teď nám řeknete, kde jste ty dny byl!“ To byla úleva, že nic nevěděli.
„To je moje soukromá věc, kam jezdím,“ odvětil jsem a odmítl odpovědět na všecny otázky. Hlavně chtěli vědět, kdo bude novým mluvčím Charty. Právě před pár dny jsem přemluvil Zdenu Tominovou, aby se stala mluvčí. V protokolu, který je v mém estébáckém spise, se pak objevila tato věta: „Jmenovaný odmítl na uvedené otázky po předběžném poučení dle § 19, odst. 4 odpovědět.“
Ale den začal zatýkáním jako z nějaké humoresky. Asi v šest ráno se ozvalo huronské zvonění a bouchání na dveře a pokřik z chodby: Otevřete, bezpečnost! Leželi jsme s Danielou v posteli, já měl odespané asi tři hodiny, a přemýšleli jsme, co s tím. Že tentokrát budeme muset otevřít.
„Běž tam a řekni jim, že jestli s sebou nemají uniformované policisty, že jim neotevřeme,“ vymyslel jsem strategii. To už bylo obecně mezi disidenty známo, že k ženským se vždycky chovali slušněji. Daniela měla silný hlas a tak jsem slyšel z předsíně její hysterický jekot. Oni přestali křičet, schránkovým otvorem ve dveřích ji uklidňovali ať nekřičí a otevře. Ona ječela dál, že když sebou nemají uniformovaného příslušníka, že má strach a že neotevře. Strkali do výřezu ve dveřích své legitimace, ale říkala, že to by mohl mít každý a že těm legitimacím nerozumí. Tak si nakonec zajeli na policejní stanici k botanické zahradě pro dvě mladé uniformy. Mladíci v zeleném byli celí vylekaní a nevěděli, oč jde, tak začali bušit na dveře a tou schránkovou dírou prostrkovali obušky. Daniela vlétla do obýváku:
„A co mám dělat teď?“
„No, teď jim halt už musíš otevřít, nebo nám vyrazí dveře.“ Tak jim otevřela a dva mladí, zblblí policajti proběhli dveřmi a vystartovali předsíní k obýváku. Daniela zaječela:
„U nás se zouvá!“ a policajti se zastavili, sehnuli se, položili obušky na zem, rozvázali tkaničky, zuli své polobotky a do pokoje vlítli v ponožkách. Zastavili se s napřaženými obušky nad naší postelí, ve které jsem ležel. Ve všem tom dramatu jsem měl docela co dělat, abych se nerozesmál. K této příhodě se pak rád vracel Václav Havel a vykouzlil z toho teorii, jak u nás vládne ženská a zouvání.
Za policajty s napřaženými obušky přišel elegantní estébák, který se představil jako Svoboda a panovnickým gestem poslal uniformy pryč.
„Takže jste spokojen, že vše proběhlo podle zákona, že? Oblečte se a půjdete s námi.“
„Ale nasnídat se mohu, ne?“ řekl jsem ještě z postele.
„Samozřejmě,“ řekl estébák velkoryse, ale z místnosti se už nehnul. Oblékl jsem se a Daniela rozložila na stůl prostírání z malých anglických vlaječek a připravila tu nejbohatší snídani, jakou doma našla, a dali jsme si s jídlem načas. Estébák také nespěchal, pouze měl celou dobu nějaké ironické poznámky, odpovídal jsem mu podobně.
Sbalil jsem si vězeňský balíček, kartáček na zuby a pastu, několik balíčků tabáku drum, balíček kafe a knihu Franze Kafky Popis jednoho zápasu. Představoval jsem si, že to se bude dobře vyjímat v seznamu zabavených věcí, když mě dají do cely. Věděl jsem, že taková drzost mi zase tak lehce neprojde.
Hnusní na mě byli celý den a nejvíc v cele. Tam na mě řval nějaký civil, že druhý den tedy vypovídat budu a že musím umýt podlahu a ustlat postel, kterou mi rozházel. Byl jsem utahaný a to bylo velmi nepříjemné. Když pak za ním zapadly dveře, tak to všechno za mě udělal spoluvězeň, tichý, malý človíček, který měl před tím už odsezeno devět let.
Druhý den mi dali pokoj, čas se po budíčku v pět ráno strašně vlekl a já se rozhodl, že začnu v hlavě skládat písničky. Venku byl soudní proces s Havlem, Ornestem a Ledererem a omylem mi do cely strčili Jana Rumla, kterého sbalili před soudní budovou. To bylo fajn a tak jsme si na tlustých radiátorech ústředního topení zapálili hajzlpapíry a v erárním ešusu si docela do horka ohřáli kafe z mého vězeňského balíčku.
Z cely mě vytáhli až další den odpoledne, že se mnou chce mluvit náčelník. To byl tlustý chlap, který se tvářil dobrácky, nad věcí a nabídl mi kafe. Směl jsem si i ubalit cigaretu. On mluvil všelijaké výchovné řeči a najednou z něj vypadlo:
„Vy máte syna, že?“ Okamžitě mi bylo jasné, kam míří.
„Mám.“
„A teď je v první třídě, že?“
„Ano, teď je v první třídě.“
„A až skončí základní školu, tak bude chtít jít studovat dál.“
„To já nevím. Možná nebude chtít nebo na to nebude dost chytrý,“ začal jsem dialog hlupáka.
„Ale to víte, že bude chtít studovat.“
„Jak to můžete vědět?“
„Každé dítě chce studovat. Chce to v životě někam dotáhnout, stát se něčím.“
„To já nevím, to je ještě za dlouho,“ dělal jsem ze sebe dál pitomce. Tlusťoch si vzal do jedné ruky zapalovač, druhou sáhnoul po cigaretě a nahrál na smeč:
„Vy my nerozumíte. On bude chtít studovat a my mu to prostě nedovolíme,“ dal si cigaretu do pusy a zapálil. Zapalovač měl pěkný.
„A jak to chcete udělat v Paříži?“ řekl jsem s úsměvem. V té chvíli tlusťochovi vypadl zapalovač z ruky a žbluňknul do kafe. Lekl se, nešťastně se podíval do hrnečku a zamumlal: „A teď už nebude hořet.“ Podíval se pak přísně na mě, řekl ještě několik vět a ukončil to:
„Pane Hutka, vy jste chytrý, ale uvědomte si, že kdo chce psa bít, ten si hůl najde,“ a nechal mě odvést. V cele mi oznámili, ať si sbalím, že jsem propuštěn. Nevěděli, že rok předtím se Zorka Růžová odstěhovala do Paříže a vzala s sebou i syna Vavřince, který začal tam chodit do první třídy.

Píseň o míru

Tohle je myslím jediná skutečně politická píseň, co jsem kdy napsal. Vznikla v Rotterdamu v emigraci v roce 1983. Americký prezident Ronald Reagan před nějakou dobou přišel s ideou neutronové bomby. Jako že to nebouchne, ale bude to mít takové záření, že to zabije vojáky na bitevním poli. A že je dobré rakety s takovými bombami rozmístit po Evropě a také po Holandsku. Nakolik blafoval, těžko říci, od té doby se o takové zbrani nemluví. V Holandsku bylo v tu dobu velmi rozvinuté mírové hnutí a tohle byl pro ně přesně ten červenej hadr na rozdráždění. Samozřejmě se v tom všem také angažovaly komunistické tajné služby a takzvaná mírová hnutí z východní Evropy, ale nemyslím si, že by jimi Holanďané byli ovládáni. Ronald Reagan byl sám o sobě dostatečně nesympatický a agresivní řečník, že to už stačilo samo o sobě probrat levicové hlavy na Západě k životu. Já byl zván holandským mírovým hnutím na všelijaké koncerty a vznikaly zajímavé diskuse. Oni vždycky hájili mír, protože bez toho nemůže nic vzniknout. Já zase oponoval, že mír je jen součástí lidských práv, a když se bude dodržovat jenom mír, tak to bude jen příměří, vzniklé z přezbrojení obou stran. A mír bez dodržování lidských práv, tedy existence právního státu, je iluze. Dost často nechápali, o čem mluvím, protože si to neuměli představit, ale byl jsem tolerován, nebyl jsem žádný vystříhaný kravaťák v tlustém automobilu. Levicovému světu jsem rozuměl a byl mi sympatický. A měl jsem jeden účinný příklad, že jsem viděl dětskou kresbu na politické výstavě jedné školy v Praze, kde byly namalovány dva domečky. Na jednom byl nápis MÍR a na druhém VÁLKA. Z oken obou domečků byly proti sobě vystrčeny kulomety a děla a pálila ostošest do sebe navzájem. A domeček s názvem MÍR byl krásný a neporušený a jeho děla byla veliká a domeček VÁLKA už byl jen hořící a skomírající ruina. Nad tím se dost často zamysleli.
A tak jsem byl pozván do Haagu na obrovský koncert pro dvacet tisíc lidí, který se jmenoval UMĚLCI PRO MÍR. Bylo by nefér jim říkat, že akce s takovými názvy znám z komunistického Československa. Pozvání jsem přijal, akorát mi bylo jasné, že pro to musím napsat speciální píseň. V tu dobu jsem už spolupracoval se skvělým překladatelem jménem Gert Helmers. Byl univerzitním profesorem holandštiny. V mládí byl silným katolíkem, který jel dokonce do Říma na kole, později se vyvinul v holandského levičáka. Být levičákem zní v Česku blbě, ale tam to bylo něco jiného. Byl to báječný člověk a přeložil mi do holandštiny asi padesát písní, včetně mnoha moravských lidových balad. Takže přeložil i Píseň o míru.
Dostal jsem místo k vystoupení asi uprostřed koncertu. Bylo to pod neuvěřitelně velikým stanem a nálada byla bouřlivá a nadšená, každý z vystupujících tam chválil mír a hanil Ameriku, ale nic víc k tomu neměl. Vystupovali tam většinou komerčáci, kteří se ve všech zemích rádi čas od času přihlásí k populárním politickým idejím. Když jsem byl uveden, zvedla se vlna velkého nadšení, protože jsem tam byl jediný z východní Evropy a měl jsem dlouhé vlasy a džíny – nevypadal jsem tak, jak se emigranti z východní Evropy prezentovali. Ztichli a já začal zpívat holandsky svou dlouhou píseň a na konci bylo velmi soustředěné, depresivní ticho. Sváteční náladu jsem pokazil a to jsem chtěl. Do konce už se pak nezvedla.
Další roky mírové hnutí začalo odumírat a za pár let o něm nebylo ani vidu ani slechu, a rád k tomu dodávám, že jsem ho zlikvidoval. To bohužel není pravda, ale vystoupení na tomhle obrovském koncertě se mi podařilo.

Nizozemí

Nejsem si úplně jist, kdy jsem napsal text Nizozemí, možná v roce 1983, nebo dříve. Žil jsem v cizí zemi, které jsem nerozuměl, začal jsem mluvit jejím jazykem a měl dojem, že ten chápu ještě méně. Tak jsem napsal písňový text, abych pochopil. Pečlivě jsem dával verš k verši. Kdo chce však té písni rozumět, musí toho o Holandsku vědět více, a to pro nás není snadné. Je zde bariéra civilizační, historická i jazyková.
Text vznikl, ale neuměl jsem na něj vymyslet melodii. V tu dobu jsem se v Amsterdamu setkal s českým utečencem Janem Stavinohou, klasickým kytaristou a velmi zvláštním autorem holandských knih. Ukázal jsem mu text a on nadšeně vykřikoval, že na to chce napsat muziku, že to je úplný Shakespeare a že tak přesnou charakteristiku Holandska ještě nečetl. Jenže čas běžel a on se k žádné muzice neměl. Mezitím jsem se v Berlíně seznámil s Danym Peterem Ambrosem a ten začal překládat moje písničky do němčiny. Dany za mnou přijel do Holandska a já telefonoval Stavinohovi z Rotterdamu do Amsterodamu, že za mnou přijel německý překladatel s přeloženým Nizozemím do němčiny a že to přijedem srovnat do muziky. Na Stavinohu to tak silně zapůsobilo, že za hodinu, co jsme dorazili do Amsterdamu, měl muziku hotovou a vznikla tak nesmírně dlouhá, ale nádherná píseň. Dany ji skutečně přeložil do němčiny a já ji zpočátku na holandských konceretech hrál německy, což publikum neneslo příliš dobře. Pak jsem potkal Gerta Helmerse, který ji přeložil do holandštiny, takže jsem měl píseň, která způsobila mnoho diskusí.