LETNÍ DEN BOUŘE PODZIM V PRASTARÉM STROMOVÍ DÉŠŤ, KTERÝ ŽIVÍ LÉTO V KORYTU POTOKA HORKÝ DEN NA NAHÉM TĚLE DUHA VE STARÉM DOMĚ SLOŽITOST TĚLA A SKALISEK V ŠEDIVÉM PŘÍTMÍ SUDETY MRHOLÍ ZUZANA VE SKALÁCH

LETNÍ DEN hudba Vl. Veit, 2007 Osudy [C]člověka zapadlé [G]v krajině Vanutím [a]času se pod hlínu [G]ztrácí V oparu [d]letní den usíná [a]zasněně Polední [G]ticho se do polí [a]kácí Trnky svou [F]kroniku na mezi [G]píší Obilí [C]v úleku je tišší [a]a tišší[C G a]             Vzdálenost krajiny hozené po zemi Schovává za obzor k cestě svou výzvu Údolí padají suchými stráněmi Ve skále zahlédneš fosilní kresbu Minulost leká svým nehybným tokem Odchází ode mne kamenný krokem Samota nestačí vykreslit prázdnotu Která tam na konci života zeje Věřil jsem na radost, doufal jsem v prostotu Cosi co nevidím se mi teď směje Je život v těle, či tělo je život? Je původ v duši či duše je původ? Otázky bez konce ztrácí se v oblacích Příroda odpověď bohatstvím skrývá Pojednou pochopíš své konce v začátcích Z každého obrazu točí se hlava Letní den tichem svým píseň teď dozpíval A ticho zůstalo, kde člověk chvíli stál BOUŘE hudba Vl. Veit, 2007 [e]Šedivé nebe [a]se sluncem až za mraky [H]Deštěm na krajinu [e]po kapkách klesá [G]Za mokrou záclonou [a]les dělá úkroky [D]Větrná mluva je [e]bleskově kusá [e]Klikaté mramory [a]leští vzduch do hromu [H]Praskavá světlice [e]vpila se do stromu[H7 e H7 e]                 Peřiny mokra jsou pod mlhu vystlány Mlha kraj za šňůru potoka tahá Údolí před chladem skrývá se do hlíny Hlína je blátivě, neplodně nahá Vichřice paty své do dubu srazila Železnu ruku si o skálu rozbila Život se přikrčil, z barev se vytratil Šedivost přítáhka krajině uzdu Barvy se rozpily, soumrak je začernil Temnotu vyzval na spanilou jízdu Do svých zdí z kamene domy se zařekly Bázlivě do světla okna svá oblékly Samota bubnuje na buben půlnoci Kobyla lijáku na střechy močí Myšlenka o smrti hlavou se potácí Jak šelma z temnoty na krk ti skočí Pověra z truhlice svíčku si vytáhla Mířila na srdce, rozum však zasáhla PODZIM hudba Vl. Veit, 2007 [G]Den jiskrou na trávě [D]zapálil [G]ráno [G]Rosou se probudil, [C]rozbalil [G]svět [C]Louku si ustlalo [D]podzimní [G]seno [G]Jih k sobě obrací [G]vlaštovčí [D]let Ubývá [C]světla a jablka [G]sládnou [G]Zralostí [C]zahoří, pod stro[G]mem [D]zhas[G]nou  Údolí šije už záclonu spánku Kopce se obouvaj do zimních bot V krajině udělal rybník svou kaňku A sahá poslepu do spodních vod Ubývá světla a kořeny sílí Po houbách plíseň les flekatě zabílí Potok už shrabuje ze břehů listí Klikatě v kořenech ztrácí se had Křoviny ve větru stařecky chrastí Do kostí krajiny, zahryz se hlad Ubývá světla a kameny studí Severní vítr už lišejník budí Ražené ze zlata penízky slunce Posbíral do síta borový les Dubové listoví šeptá už tence Poslední žaludské vynáší z es Ubývá světla a na poli havran Do temných myšlenek hluboce zabrán Listy už popsané vážou se k zemi Kroniku hniloby skládá si smrt Na vše jsou svědkové jenomže němí Podvečer o temno kotník si zvrt Ubývá světla a na hroudách hlíny Do dálky házejí stromy své stíny Byl další zářez vryt do pažby roků Stromy si rozsedly zas další kruh Nikdo čas nezměří na řece toku A domov na zemi je jako vzduch Ubývá světla a přibývá noci Život ti utíká i když ty sedíš v kleci Loučení s krajinou, loučení s létem Za zády propad se spálený most Jaro si barvilo své tělo květem Podzim už nahlodal hozenou kost Ubývá světla a ubývá síly Léto tu bylo však hřálo jen chvíli V PRASTARÉM STROMOVÍ hudba Vl. Veit, 2007 [C]V prastarém stromoví, [a]kde se les nepohne [C]Jen ranní paprsek [G]v korunách hledá [C]Kde sen se zapomněl, [G]dřív než se rozhodne [a]Že znovu v hnilobu [G]tichounce sedá [a]Sto roků s potokem [G]tvrdý boj běží [a]O kámen ve břehu, [G]co kořen drží  V buněčném přepisu je život radostný Bohatství bez konce vznik zánik valí Jen člověk pod nebem, životem dočasný Obdařen viděním svou radost kalí Vždyť nelze zůstávat, nelze se vrátit Lze jen do neznáma cestou se ztratit Po kmenech osiky liána z pravěku Do výšky bez kmene šplhání tříbí Po bouři vyvrácen dub ve svém rozkroku Padá do rozkladu, houbám se líbí Ve skladbě listové vítr si hraje A slova nestačí, díra v nich zeje Na zemi v kořenech chycena ve hlíně Vrstvička života skály se drží A nános humusu člověka na klíně Krmí ho tučně a mateřsky váží A člověk nevděčně jak malé dítě Do hvězd se zaplétá, do mrtvé sítě Jak divně vinou se příběhy vývoje Strom s rybou na souši o svět se hádá Hmyz krutě bezcitný, dělá své výboje V ráji i na poušti potkáváš hada Člověk se rozhodl dát jméno všemu Jak ale nazývá skutečnost samu? DÉŠŤ KTERÝ ŽIVÍ hudba Vl. Veit, 2007 [(+3)A]Déšť který živí a [h]zalévá život [E]Koloběh vody [h]na zářivém světě Jasný jak svatost má jen v sobě původ Na sílu nevěří, hrá si jak kotě [A]Člověka [F]přehlíží, [A]nic o něm neví [h]Pohoří potokem [E]do moře  plaví Déšť, který živí a zapadá v trávě O kterém dozvíš se jenom když chybí Ovzduším padá ti pod nohy právě Vstupuje do řeky, loví si ryby Člověka přehlíží, nic o něm neví Pohoří potokem do moře plaví Déšť, který živí a probouzí smutek Probouzí tušení, které mě leká Strnulé pohyby dřevěných loutek Já myslím na život, on myslí řeka Člověka přehlíží, nic o něm neví Pohoří potokem do moře plaví Déšť, který živí a bujení spouští Nestojí o výšky, přikrývá zemí Vrací se do lesů, nepadá v poušti Nechápu obraz, vidím jen rámy Člověka přehlíží, nic o něm neví Pohoří potokem do moře plaví Déšť který živí až vysvitne slunce Vzpomínáš nejasně na pocit strachu Duší to proběhlo slepě a krátce Déšť slunci ustoupil propad se v tichu Člověka přehlíží, nic o něm neví Pohoří potokem do moře plaví LÉTO hudba Vl. Veit, 2007 [G]V objetí světla a [h]dotyku tepla [D]Žlutě kraj do polí [G]otevřen [G]Nebeská klenba se [h]do horka spekla [D]Mrak v dálce do sebe [G]pohroužen [h]Obilí čeká až kosa[f#] ho skloní [e]Podvečer senem a [f#]bylinou voní  Žena se oděvem k nahotě blíží Stařec se propadá do dětství Prázdniny bez konce život mu dluží On dluží životu poselství Obilí čeká až kosa ho skloní Podvečer senem a bylinou voní Necítím vítr vát, jen pohyb tepla Tělo se rozhlíží toužením Dívka si znovu svou halenku zapla Vítr les provanul smilněním Obilí čeká až kosa ho skloní Podvečer senem a bylinou voní V potoku pod každým kamenem život Stromy se do proudu vyklání Ve větru zastavil komáří průvod Slunce se opřelo do strání Obilí čeká až kosa ho skloní Podvečer senem a bylinou voní Pod Lunou horkostí celá noc dýchá Probouzí nejasná tušení Myšlenka na požár na hraně ticha Skutečnost nebo jen mámení Obilí čeká až kosa ho skloní Podvečer senem a bylinou voní V KORYTU POTOKA hudba Vl. Veit, 2007 [D]V korytu potoka [E]po schodech kamenných [G]Vstupuji zvolna [D]do jiného času [h]Otisky životů [f#]z moře vyplavených [G]Ze dna se zvedly teď [A]pod horskou masu [h]Měkkost vodní tříště, kamene [A]tvrdost [h]Uprostřed tělo mé a lidská [A]křehkost   [h]  Pod klenbou zkřivených stromů co ve břehu Rvou se o své místo s přívalem jara Bez milosti v proudu tajícího sněhu Ztrácí své podloží kamenná hora Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost Uprostřed tělo mé a lidská křehkost Nade mnou starý kmen s kořenem vytržen Podepřen balvanem na cestě pádu Balvan co věky už v proudu je zahozen Nežízní, pije však proudící vodu Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost Uprostřed tělo mé a lidská křehkost Sochařské mistrovství starého potoka Zkusilo ohebnost každého tvaru Výstavní síň skrytá ve jménu zátoka Lidskému sochaři odnímá víru Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost Uprostřed tělo mé a lidská křehkost Vzrušivost tvarů a vodního proudění Stalo se modelem pro tělo ženy Slunce se propadá k vodnímu víření Vítr mi otevřel údivu brány Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost Uprostřed tělo mé a lidská křehkost HORKÝ DEN hudba Vl. Veit, 2007 [(+2)A]Nebe svou modří [E]na jabloň [A]si lehá A [A]sad se v slunci [D]třese [A]horkostí A kůrou [D]praská [E]celá stromů [f#]tíha Hovoří [A]jizvou o [E]řezné [A]bolesti Obzor se [D]tetelí [E]žhavým letním [f#]vzduchem Kopřivy [D]spaluje [E]horko ve [A]stráni Poledne [E]zahoupalo [A]zvonem litým [f#]tichem Obilné [A]pole [E]kraji [A]vyzvání  Mraky tu nejsou jenom čáry ptáků Po nebi kreslí letmá znamení A pole rozdrobená do zelených máků Rovnají v řádcích suché kamení A vlny krajiny se do šediva ztrácí Jako dým u země stojí v dálce les A výkřik volavky se od potoka vrací Utichl štěkot psů, ztichla také ves Zahrádka před domem si svoje květy hýčká Co je pak mlčky sklidí hřbitovy Slepota padá z toho na člověčí víčka Spalující otázka myšlenky roztaví Není tu nikdo, kdo to ticho slyší Krajina prázdnotou se v lidech ozývá Jen dítě krátkou chvíli něco mlčky tuší A stařec slepou rukou oči zakrývá NA NAHÉM TĚLE hudba Vl. Veit, 2007 [C]Na nahém těle [G]světlo se láme [a]Do známých tvarů, [G]neznámých dnů [F]Vytažen z řeky [C]prastarý kámen [G]Oblostí vstoupil [C]do lidských snů [a]Žena a skála [G]ve vodní tříšti [a]Voda a touha [G]přes  skálu prýští Poprsí pevné, v ruce tak jemné S kapličkou stříškou, zvonek je v ní V údolí zvoní, blízko jsi u mne Vodou se brodím, lesem hlas zní Soutěskou dolů, k prastaré strži V záhybech těla skládám ti paži Nohy jak sloupy dávného chrámu Nabízí svátost, modlím se k ní Po schodech vzhůru, otvírám bránu Posvátný jazyk, život je v ní Tajemství zrodu na dosah ruky Hledané denně, ztrácené věky Dolů se skály, chytám se stromů Po pádu z prázdna nacházím tvar Na lodi stožár, plachtíme domů Bohyni plodů vkládám ten dar Tělo se tělem rozkoší váže Cit mocně vnímá, paměť to maže Zapadá slunce na kopcich ráje Adam svou cestu našel si už V ledovcích studu všechno teď taje Do pochvy lovec zastrčil nůž Pradávná píseň smíchu a pláče Rozkoší těla spolu nás vleče DUHA hudba Vl. Veit, 2007 [(+3)D]Skleněným příklopem [G]nebe zem přikrylo [A]Úsvit do vodových [G]barev [D]přešel [G]Slunce si o mraky [D]obličej rozpilo [A]Vítr se rozšuměl [G]v sípavý [D]kašel [h]A člověk prázdnotu [e]tupostí balí [f#]Strojem se dotýká [G]nahoty polí[f# h]         Mokřina pod trávou do země odchází Opouští život a vrací se skále Z příběhu kamene pramenem vychází Čistota jemnosti v nezdolné síle Člověku pod patou koloběh mizí Země je domov a přitom tak cizí Koloběh kamene na vlnách čediče Opukou v břidlici žulu si míchá Krystalem pradávné bláto si obleče Křemenu do žíly zlatou smrt píchá Člověka najdeš až v hořícím uhlí V jeskyni za ohněm stíny se pohly Čas krokem kamenným krajinu roztáčí Není kam pospíchat ve hvězdné nocí Světlo svou rychlostí prostoru nestačí Vesmír se rozchází bezbřehou klecí Naděje skryta je ve zlaté masce Co víru svěřila nezištné lásce Vítr se obrací, vane mi do tváře Odpověď odnáší otázku nemá Vzdálené kopce teď vstupují do záře Chvilka je jediná života cena Na hraně deště kraj zalilo slunce Duha kraj zapnula do půlky věnce VE STARÉM DOMĚ hudba Vl. Veit, 2007 [a]ve starém domě [G]v ztracené paměti [a]Předměty vyhaslé [G]tiše teď leží [C]Nic se tu nepohne, [G]občas pták proletí [a]Pradávným zátiším [E]čas tiše běží [a]Zůstal jen obraz, že [G]člověk tu [a]byl [a]Vítr prach rozfoukal, [G]déšť všechno [a]smyl  Ve starém domě v nejasných odstínech Ztrácí se příběhy včerejších lidí Zabloudíš pohledem v odvátých osudech Za oko hladové duše se stydí Zůstal jen obraz, že člověk tu byl Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl Ve starém domě, v neznámé krajině Neznámý jazyk slovíčka šeptá Na zemi, na půdě, na dvoře, na stěně Něco ti chtějí říct všechna ta místa Zůstal jen obraz, že člověk tu byl Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl Ve starém domě v hluboké bezmoci Mělká je stopa, co člověk tu nechal Podlehl stáří, době či nemoci Nebo čas jiný příběh mu utkal Zůstal jen obraz, že člověk tu byl Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl Ve starém domě na konci vesnice Zůstává příběh, dál vede cesta S úlekem zjistíš, že pohla se silnice Přijíždíš tupě do hlučného města Zůstal jen obraz, že člověk tu byl Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl SLOŽITOST TĚLA A SKALISEK hudba Vl. Veit, 2007 [D]Složitost těla a [A]skalisek v pohoří [G]Zakrývá barevnost [A]lidského citu [G]Láskou a mramorem [f#]v oku to zahoří [G]Barvy se rozsví[A]tí [h]v pradávném mýtu [h e h e f# G]                   Čas hněte krajinu, vodou ji omílá Jak pentli rozvlní žulovou žílu Momentku života po větru posílá Otázku páčenou v nemístnou sílu Koloběh bez konce v neznámém začátku Domovsky rozšafně vodopád staví V krajině zasekne sopečnou vývrtku Lávou teď koráb svůj bouřlivě plaví Vteřina života vědomím dohání To co se propadlo nazpátek v prašnost Co všechno bez míry vzdušně se naklání Aby teď v člověku propukla radost Vzdálenost pro smích a hloubka jen pro smutek Velikost nápěv jen půlové noty Peříčko zatíží olova zážitek Prázdnota vyzpívá zděšení hmoty A písek bez konce práší se na hory Jen krok mu do hlíny úrodné chybí Bez vláhy bez deště má suché pazoury Neví nic o času, všechno však slíbí V ŠEDIVÉM PŘÍTMÍ hudba Vl. Veit, 2007 [a]V šedivém přítmí [d]uvnitř mé mysli [E7]V neznámém kraji [a]živého těla [a]Odkrývám studny [d]vlastními smysly [G]Na vodě v hlubinách [E]pěna se bělá [d]Drobounká pěna [E]tichého vědomí [a]Které mi sděluje [G]nejasné [a]záznamy  Nevidím jasně podobu sebe Neslyším slova, která si říkám A světlo které padá teď z nebe Maže můj obraz i záři hvězdám Nemůžem rozhodnout, bytí teď zastavit Probrat se ze stínů podobu rozsvětlit Vzdálenost smrti na dosah ruky Stále mě leká, probouzí tupost V prázdnotě slyším nečisté zvuky Zřetelně mluví jenom má úzkost Odpoví strachem a slovy hledání Zaslechnu tón a pak jen mizení Tak jako řeka do moře vtéká Pomalým krokem vrací se domů Po cestě hory v rovinu svléká Nechá nás bloudit, podléhat klamu Jenže ta voda celou svou něžností Roztříští skaliska, rozbije úzkosti Vědomí moje, bělavá pěna Jistoty bourá jazyka krokem Po louce nechá kupičku sena Rozbíjí kámen něžným svým zvukem Vracím se k moři, vracím do svobody Nořím se do mysli, nořím se do vody SUDETY hudba Vl. Veit, 2007 [D]V dešťovém stínu [h]starého domu [G]Minulost bledne, [A]do prázdna padá [D]Stěna se boří [h]pod tíhou stromu [G]Kopřiva dveře [A]na škvíru hlídá [G]Na stěně čtverec, vybledlý [D]odraz [A]Jakoby stín tu zapomněl [G]obraz [D G D G]                   Vypadlá z tašek bezzubá střecha Zuby jí pěstí vyrazil vítr Průvan tu mlátí dírami ticha Pod ponkem v kůlně zlomený metr Nevchází nikdo po cestě domů Lipovou alejí prastarých stromů Na konci světa voda v ní ryba Rybník své břehy blátem si meje Na hrázi duby, pod hrází vrba Hniloba půdu plodností seje Potok se motá, meandrem zpitý Rak couvá zpátky z vojenské boty Byly tu sady, křoviny zbyly Pramen zas znovu uzavřel studny V člověčí stopě bolševník sílí Hledáš tu pána, není tu žádný Na nebi vidíš znamení vraždy Bylo to chvilka a je to navždy Zbořený kostel, křížová cesta Dláždění ticha vymleté hrůzou Ve stopě strachu nikdo se neptá Na muka Krista páchané lůzou Ve stopách krve zpustlého kraje Zaslechneš pochod, dechovka hraje Dechovka hraje, svědomí drnčí Dějiny stydnou a paměť tápe U šumných borů hřbitovy mlčí Cyklista s helmou přes kořen šlape Zřetelný obraz v duchu se mihnul I když tak jasný v nepaměť padnul MRHOLÍ hudba Vl. Veit, 2007 [(+2) G]Mrholí neslyšně [C]z nízkého mračna [D7]Cáry mlh dřou břicho [G]o vršky kopců [e]Šedivost nechce být [a]jasnosti lačná [G]Jde přímou linií [D7]z rodiny sobců [G]V upjaté tichosti [e]vlezlého vlhka [a]Myšlenka na zánik [D]zdá se  tak lehká Propadá skleněná mléčnost do světla Pahorky nevidět, skály jsou v mlze Velebnost velehor mlhou se smetla Moře co steklo se v jediné slze Nahota pohlaví vědomí mrazí Člověka do sochy kamenné srazí Balvany v potoku po dně se valí Pomalým kráčením tisíce roků Tekoucí voda je něžností halí Leká se úhořů, bojí se raků Člověk chce do vlhka matky se vrátit Stálému bloudění v mlze se ztratit Strnul hmyz pod listy trávy a stromů Zlomen do křehkosti vzduchu co zebe Ticho si zívlo a zavřelo tlamu Všechno je ztracené země i nebe Šedivost do duše prázdnotou vtrhla Duše do propasti pochyb se vrhla Den, který plete si stmívání s ránem Pořád na okraji bezbřehé noci Životy nežijem, jen časem vanem Čeho se zachytit všechno se ztrácí Chytám se jazyka, strach do slov skládám Zůstává obraz, já do mlhy padám ZUZANA VE SKALÁCH hudba Vl. Veit, 2007 [C]V červnových [G]barvách [a]mléčného [E]rána [a]Větvemi [d]mává [G]plačtivý [E]vítr [C]Kapkami [G]deště [a]rozpitá [E]clona [a]Ve stěnách [d]vlhne [E]prastarý [a]šutr [C]A duše, [F]a duše [G]samotou [C]steskem [G]bolí [a]Den sčítá, [d]den sčítá [G]klasy se [E]zralých [a]polí  Poledne sluncem po trávě dupe Prskavky smutku do očí sáhnou Jiskřivá slza na cestu kape Světlo se mění, mraky dál táhnou Výbušná radostná zeleň mládí Do tance beznohé starce svádí Zuzana v lázni sundává prsten Starci se v oku zrcadlí nahá Na konci touhy trčící osten Žena se meje na prsa sahá Vykřiklo do hrudi starce štěstí Objímá mladičké tělo se lstí V krajině leží ukrytá žena Hory a doly zrazují tvary V pobřežním písku voda je slaná Tělo je mladé, pohled je starý Zuzana do dálky krajem lehá V rozbitých skalách usíná něha Soumrak své nehty hvězdou si pěstí Pohladil vítr, k noze mu lehá Luna skrz mraky pohled si klestí Se sukně svítí stříbrná noha Půlnoční láska stařecké hvězdy S kometou padá, pouští se uzdy