Řidič si na každé zastávce dýchal na prsty, aby se zahřál. Prý přijede nějaký zpěvák, říkala paní na předním sedadle. V igelitové tašce měla rohlík k svačině a ohmatanou gramofonovou desku. Bylo ráno, sychravo, a v autobuse jelo asi dvacet lidí. Vystoupili na letišti. Před prosklenou halou stály hloučky a kdosi rozvinul transparent. Paní s igelitovou taškou si k tělu opatrně přitiskla gramofonovou desku, kterou chtěla dát podepsat pro svého vnuka.
  Letadlo z Bonnu přistálo o několik minut dřív. Mezi cestujícími byl také vousatý, dlouhovlasý muž. Když jako poslední vystupoval po schůdkách z letadla, filmoval ho televizní štáb. Redaktor dával otázky, na které neměl muž náladu odpovídat.
  Ani filmaři nebyli nadšení. Muž je oslovil během letu, když zaslechl jejich chrčivou holandštinu, a nabídl jim svůj příběh. Třeba mi to pomůže s celníky, napadlo ho. Vysvětlil novinářům, že je emigrant, zpěvák, a vrací se do Prahy po jedenácti letech. Moc je to nezajímalo - letěli do Prahy filmovat revoluci. A po pravdě řečeno - jejich důvěru nevzbudilo ani mužovo nejisté chování. V zemi, ze které pocházejí, se zajímaví lidé chovají jistě.
  Nakonec však souhlasili. „Proč ne,” řekl jeden z nich a lidovou holandštinou dodal: „Uděláme z toho takový malý miloučký příběžíček.” Zpěvák se neurazil. Jen pak, na letištní ploše, když se ho novinář ptal na jeho pocity, nebyl si jist, co mu odpovědět. Pocity, které měl, se do žádného televizního příběžíčku nehodily.
  Ale nehodily by se ani do velkofilmu. Návrat domů jako by jen utvrzoval nesmyslnost a marnost jedenáctiletého exilu. Měl špatné svědomí. Bál se, že zklame lidi, kteří na něho čekají. Příliš mnoho času věnoval tíži emigrace. Najednou jasně věděl, kolik věcí mohl udělat - kdyby tušil, že se někdy bude moct vrátit. Možná, napadlo ho, by bylo lepší, kdyby ho pohraničníci nepustili. Jenže věci už zašly příliš daleko.
  Vlastně se zpátky až dětinsky těšil. Šanci, že projde, tipoval na padesát procent. Bál se na to pomyslet, aby nic nezakřikl. Opájel se představou, že bude zase žít v Čechách, psát, jezdit na šňůry. Seběhl po schůdkách na letištní plochu. Nadýchl se mrazivého vzduchu. V dálce se rýsovala letištní budova. Malá, plochá, jako skleněný futrál na doutníky. Novinář stále dával otázky, které nemyslel vážně. Před letištěm, za prosklenou halou, stály asi dvě stovky lidí s transparentem, na kterém bylo jeho jméno.
  Tu demonstraci měl slíbenou. Volali mu několik dní předtím, kdosi z Divadla Na zábradlí, a naléhali, aby přijel. Seděl ve svém kolínském bytě, pil víno s přítelem Třešňákem a v televizi sledoval zprávy z Čech. „Kup si letenku do Prahy,” řekl hlas v telefonu, „my dáme do kupy demonstraci a nějak tě z toho letiště vytáhneme.” Po jedenácti letech exilu to znělo jako nepodařený vtip. Bylo to, jako by se přetrhl film - navíc, „přetrhl na špatném místě,” řekl později. V tu dobu se zrovna přestěhoval do Německa za Kateřinou a začal dávat svůj rozbitý život do pořádku. Rozhodl se, že poletí.
  Ne, nebál se - až na malou chvíli ve frankfurtském tranzitu, kde přestupoval na letadlo do Prahy. Eskalátor vedl úzkým, tmavým tunelem. Najednou ho přepadl strach. Nevěděl, jaká je v Praze situace. Volali odtud, že kolem města je armáda a milice a že se možná bude střílet. Před třemi dny, když se s Třešňákem opili, si z toho dělali legraci. Teď si uvědomil, že ho můžou zavřít nebo i zabít. Ale pak eskalátor vyjel z tunelu do prosvětlené haly a strach zmizel.
  Další nepříjemnost se týkala jeho sešitu s písničkami. Den před odjezdem si pečlivě sbalil všechny věci a připravil kytaru. Ten večer si oživil staré, málem zapomenuté fígle: prohledal kapsy, kalendář i všechny poznámky. Nikde nesmělo být jediné jméno ani telefonní číslo, aby je policie - kdyby k tomu měla příležitost - neobjevila. Do malého kalendáře si pak zakódoval několik nejnutnějších telefonů: například jméno Karla Moudrého ze Svobodné Evropy si poznamenal jako Josef Blbý, telefonní číslo na spisovatele Ivana Klímu si napsal pozpátku. Pak ještě jednou, pro jistotu, prolistoval sešit s písničkami a místo do pouzdra ho položil na stůl vedle kytary. Vzpomněl si na to až na letišti v Bonnu. Bylo to hloupé, protože většinu svých textů nezná zpaměti. Navíc, chápal to i jako osudové znamení: vrací se domů beze slova. Kateřina s ním jela na letiště. „Zavolej někomu do Prahy, ať mi na letiště donese nějaké moje texty,” řekl. Jako by ani neexistovalo jedenáct let, kdy v Praze nebyl. Pocit nejistoty vydržel až do Ruzyně. Stejně jako výčitky kvůli představení, které měl mít ten den večer v Kolíně. Bylo pro české děti z Kolína a Bonnu. Většina z nich se už narodila v Německu. Mělo to být první představení pro děti emigrantů. Ještě na letišti v Praze uvažoval o tom, že by koncert v Kolíně - kdyby ho odmítli pustit přes hranici - večer stihl.
  A ze začátku to tak vypadalo. Muž v zelené uniformě, kterému v hale podal svůj pas, mu řekl, aby se co nejrychleji sebral a nasedl do letadla zpátky do Frankfurtu. Dodal výhružně cosi o studených nocích. Pak to ještě jednou zopakoval do holandské kamery a odběhl.
  Muž s kytarou si u přepážky vyměnil peníze, aby měl mince na telefon. Zavolal do Kolína Kateřině, která seděla doma a vykládala si pasiáns. Nenech se vyhodit, řekla. Zůstaň v Praze. Když pak za čtyři hodiny skutečně dostal dvoudenní vízum, prý jí v kartách vyšlo, že zrovna procházím.
  Lidé před letištěm čekali a podupávali, aby jim nebyla zima. Potom někoho napadlo, že vylezou na zasněženou a zledovatělou terasu, odkud byl výhled do odbavovací haly. Z té terasy ho poprvé uviděli. Křičeli na něj, ale muž nic neslyšel, protože mezi ním a lidmi na terase bylo tlusté sklo. Psali si vzkazy, později někdo sehnal tlampač, který slabounce pronikl až do haly.
  A pak někdo zakřičel: Jardo, zahraj. Bylo to absurdní. Venku nemohl být jeho zpěv slyšet. Ale vytáhl kytaru z pouzdra, pomalu, aby si rozmyslel, kterou písničku bude hrát. Rozhodl se pro Náměšť - později ji ještě mnohokrát zpíval na různých demonstracích. Teď to byl jen momentální nápad - a možná rozhodlo i to, že text té písničky znal zpaměti.
  Vzal kytaru a stoupl si proti sklu, které mu v té chvíli připadalo jako podivné promítací plátno. To už holandský televizní štáb propadl beznaději a odešel do Prahy filmovat revoluci. Zpěvák začal hrát. A pak se stalo to, co se mu ještě po mnoha letech - když už všechny emoce zmizely nebo se otupily - zdálo být nepopsatelné. Lidé venku písničku poznali, odečetli mu ji z úst. A když v refrénu po třetí sloce na chvíli přestal zpívat, zaslechl z dálky, ale opravdu z veliké dálky, ozvěnu zpěvu. Slova jeho vlastní písně se mu vracela přes tlusté sklo, které ještě stále bylo neprostupnou zdí, oddělující dva světy. Muž byl první emigrant, který se vracel, a zeď, hlídaná vojáky, stále ještě stála.
  Potom ho pustili. Zaplatil sedmdesát marek za turistické dvoudenní vízum. Dostal razítko do pasu a celník ho požádal - kdo ví, co tím myslel? - aby ho nepodrazil. U vchodu stáli lidé z rádia, kteří s ním udělali jeho první pražský rozhovor. Na první pohled na tom nebylo nic velkolepého. Prošel pouhý jeden muž, ale zeď, kterou prošel, zmizela. Venku před letištěm na něj čekali lidé s chlebem a solí. V první chvíli se zarazil - připomnělo mu to vítání státníků. Ale možná, uvědomil si, že lepší způsob uvítání není. Chléb byl náš tmavý s kůrkou, jiný než holandský bílý. Žvýkal ho ještě v autě, kam ho posadili. Řidič zařadil jedničku a rozjel se na pražskou Letnou, kde v mrazu stál milión lidí.
  Na tribuně si zpěvák naposled vzpomněl, že zmešká koncert pro patnáct emigrantských dětí. Přišlo mu to líto. Na malou chvíli. Pak si řekl, že to ty děti snad pochopí. A televizní štáb u vytržení dokončoval svůj příběžíček.