Dětství mi připomíná, jako bych se díval, když se stmívá.
  Hrozně nejasné, nepřesné, ale prožité. Jakési světlo vidím v době, kdy jsme byli vystěhovaní na Bouzov... Tam to bylo překrásné. Příroda, volnost, lehkost - a žádné starosti. To byla nádhera. Teď už se ty věci nikdy nedají dohromady tak, jako tehdy.
(z deníku, 26. 11. 1962)

  Narodil ses v Olomouci. Tatínek obchodoval s nábytkem. Byli jste bohatí?
  Nemyslím, že jsme byli nějak zvlášť majetní. Měli jsme v centru Olomouce dům. Otec ho koupil před válkou, myslím, že za matčino věno. Vepředu byly kanceláře a prodejna s nábytkem, vzadu byt. S pěti velkými místnostmi. Uprostřed byl dvůr. Zdál se mi velký. Měl betonovou dlažbu a z ní další zdi, kde rostl strom. Okolo stály hluché stěny domů a vlhkem mapované zdi. Mám na to velmi příjemné vzpomínky, cítím z nich měkkost domova. A ten dvůr mi zůstal v duši na celý život. Objevuje se mi v písních, je i tématem mé první knížky.

  Utkvěl ti z dětství nějaký konkrétní zážitek - nebo třeba jen silný pocit?
  Mám dvě velmi jasné, zvláštní vzpomínky, ke kterým se občas vracím. První je krásná. Jako dítě jsem si uvědomil, že se myslí slovy, a napadlo mě, jestli lze myslet i barvami. Zkusil jsem to a začalo se mi to dařit. Celé dlouhé chvíle jsem myslel v barvách, měl jsem pocit, že i slova, která slyším, si umím do barev přeložit. Ale je to jen intenzivní vzpomínka. Později jsem to zkoušel napodobit, ale už se mi to nepodařilo. Druhá věc je pro dítě podivnější. Trápil jsem se problémem, jak bych se zachoval, kdybych byl ve vězení, mučili mě a já chtěl mučení uniknout tím, že bych umřel. Dlouho jsem se mořil problémem, jak se dá vlastně umřít v holé cele. Pak jsem to vyřešil. Prostě bych přestal dýchat, umřel bych, a tím se zachránil. Řešení je dětské, ale otázka zcela zásadní. Dnes už bych se asi neodvážil si ji položit.

  Dům vám po převratu už nepatřil, ale přesto jste v něm ještě čtyři roky bydleli. Co bylo pak?
  Přestěhovali nás až v roce padesát dva, tři dny před vánoci. Přijeli pro nás vojáci, dobrovolníci pohraniční stráže se samopaly, a odvezli nás padesát kilometrů na Bouzov, na policejní strážnici, kde jsme dostali jeden a půl místnosti. Kdyby se otci to stěhování podařilo o pár měsíců pozdržet, tak by nás možná už v Olomouci nechali. Doba se měnila. Ale otec byl solidní, hodný a konstruktivní člověk. Úřad pro něj měl určitou důstojnost a vážnost. Proto se mu nezpěčoval. A nás přestěhovali.

  Na té policejní strážnici jste už zůstali?
  O vánocích přijeli znovu a chtěli nás stěhovat dál. To už jsme se tři dny zabydlovali. Měli jsme malý, asi metrový vánoční stromeček. Kapr ve vodě nám zmrznul, matce popraskaly mrazem zavařeniny. Starší bratr spal na piáně, já na skříni. A do toho přišli, že musíme zase jinam. Ale matka se jim postavila a řekla, že dál už jenom přes mrtvoly. Nevím, jestli byla taková i předtím, ale v té chvíli převzala otěže rodiny i starost o přežití. V každém případě ji rozzlobila otcova solidnost. Její postoj byl státu srozumitelnější než otcova slušnost. Zůstali jsme na Bouzově dva roky.

  Bylo to hodně zlé?
  Pro rodiče určitě. Matce bylo pětatřicet, otci čtyřicet. Nedokážu si představit, že by mě v jejich věku něco takového postihlo, navíc s třemi dětmi. Ale hlavní tíha dopadla na matku. Otec s námi býval jenom v sobotu a v neděli. Dojížděl pracovat do Olomouce. Já jsem jako pětiletý kluk bídu ani nedostatek nepociťoval, vždycky jsem dostal najíst. Docela rád na dva roky na Bouzově vzpomínám. Bydleli jsme blízko nádherných lesů a hned pod hradem, vlastně pod zdí zámeckého parku. Měli jsme slepice, králíky, kačeny, dvě ovečky, pejska a moráka. Česky se tomu říká krocan. Co si dítě může víc přát?
  Policajti v našem domku byli jenom jeden rok, pak nám uvolnili ještě jednu místnost. A myslím, že se i trošku styděli. Vztahy na vesnici jsou jiné než ve městě. Byla to katolická vesnice, lidi tam sami měli problémy s farářem, kterého jim nejdřív zavřeli a pak, když všichni vyhrožovali stávkou, zase vrátili.

  Kde jsi začal chodit do školy? Na Bouzově?
  Ano, do jednotřídky. Kdyby to bylo možné, tak svoje dítě dám do jednotřídky i dneska. Bylo nás jednadvacet, první až pátá třída dohromady, a měli jsme jednoho učitele, kterému jsme říkali pan řídící. On byl včelař a mně vždycky před vyučováním dával lžičku medu. To bylo naposled, kdy mě škola bavila. Měl jsem přehled i o tom, co se učí ve vyšších třídách. Když jsem pak od osmi začal chodit v Olomouci do normální školy, tak si ze začátku mysleli, že jsem geniální dítě - bohužel jen krátce. Základní školu jsem vystřídal třikrát a pokaždé to byl nový a radostný zážitek. Jako bych život začínal ještě jednou. Ale nikdy to už nebyl tak intenzivně šťastný pocit jako v bouzovské jednotřídce.

  Kde pracovali rodiče?
  Otec si to představoval naivně. Myslel si, že když mu firmu vzali, tak ho tam aspoň nechají jako ředitele. Bylo by to logické, protože podnik znal a rozuměl mu. Nakonec ho udělali kvalitářem nebo nákupčím, a někdy koncem padesátých let, když se stal Novotný prezidentem a všude proběhly prověrky, tak mu doporučili, že by měl poznat dělnický stav. Šel - nedal na domluvy vedení podniku, že se to nějak zařídí. Vyučil se natěračem, a když zjistil, že mu výpary dělají špatně na plíce, tak se vyučil soustružníkem. To už mu bylo přes padesát. Ale byl hrozný pozitivista a vždycky na všem viděl tu lepší stránku. Jako soustružník začal hned vymýšlet různé vynálezy a zlepšováky. Jenže pak skončil na dráze jako nákupčí kuchyně v pojízdném vlaku pro dělníky a byl celé týdny pryč. To už jsem byl v Praze. V osmašedesátém ho požádali, aby se vrátil k nábytku. Udělali ho ředitelem docela velkého okresního podniku a on jim ho dal dohromady. Měl celý život víru, že dobro nakonec zvítězí. A svým způsobem se mu to na konci života potvrdilo.

  A maminka?
  Dělala rodině motor. Od našeho vystěhování pracovala většinou jako prodavačka. V kiosku pod hradem, později v látkách. Bez ní by spousta věcí nefungovala, protože otec nebyl příliš praktický člověk. Matka pochází z malé hornaté vesnice mezi Mohelnicí a Moravskou Třebovou. Je to takové zapomenuté místo v kopcích, na konci údolí i na konci silnice, a má zvláštní jméno Bohdalov. Musela dřít a pořád počítala peníze, abychom vyšli, ale měla v sobě i cosi obdivuhodného. Vzpomínám si, že jednou na Bouzově oznámila nám dětem, že došly peníze, výplata je až za pár dní, nemáme jídlo a jí zbývají už jen tři koruny. To byla modrá, papírová tříkoruna z nové měny. Chtěla, abychom se rozhodli, co má koupit. Asi jsme na ni koukali vyděšeně jako francouzští sirotci z devatenáctého století. Samozřejmě jsme jí nic neporadili. Nevím, jak jí bylo, ale nakonec přinesla tři kremrole. Vyhrála. Měli jsme z toho radost. Sílu osobnosti zřejmě podědila po svém otci, který v Bohdalově býval rychtářem. Umřel v pětadevadesáti.

  Pamatuješ si na něho?
  Velmi zřetelně. A je pro mne nezapomenutelné, jak jsem ho v osmašedesátém přijel navštívit a našel ho, jak si čte Literární noviny. Tehdy mi řekl: „Jarko, kdebe mně belo o dvacet let miň, začno znova,” a nalil si jablečné víno. Málem jsem omdlel. To bylo dědovi devadesát. Byl modernista. Starostou se stal už před první světovou válkou. V té ztracené vesnici byl první člověk, který začal používat kosu. Praděda uznával jenom srp. Děda pak ve vesnici zavedl elektrifikaci a nechal postavit silnici. Oženil se s německy mluvící Moravandou. Jeho máma mluvila také německy, otec česky, vlastně horácky. Na námluvy, ale to bylo ještě za Rakouska, jezdil přes kopce na koni, a aby si na něj němečtí šohaji nepočkali s kudličkou, vozíval s sebou pistoli. Později, protože byl vlastenec, zapsal babičku na úřadě jako Češku. Díky tomu ji pak po druhé světové válce neodsunuli. Babička umřela, když mi bylo pět. Česky sice rozuměla, ale moc nemluvila. Byla tichá, hodná a udřená, jak to už na statku bývalo. Matka mi vyprávěla, že jela jednou po válce s babičkou v Olomouci tramvají. Mluvily spolu ve svém německém nářečí. V tramvaji najednou začalo být vlastenecké dusno, že tam jedou Němky, a tedy hrr na ně. „Mami, mosíme mlovit česky,” řekla moje máma babičce a po dvaceti osmi letech svého života na ni tak poprvé promluvila. Do té doby to nebylo potřeba. Dodnes mi připadá absurdní, že by se moje babička nějakým Čechům neměla zdát dost dobrá.

  Děda jako starosta sudetské vesnice žádné problémy s poválečnými úřady neměl?
  Bohdalov ležel přesně na hranici protektorátu a říše. Němci vesnici několikrát zabrali, ale dědovi se ji vždycky podařilo dostat zpátky do protektorátu. Byl prostě vlastenec a považoval to za věc cti. Po válce ho pak moravští partyzáni - což byli normální lapkové, kteří v noci kradli slivovici a přes den spali - obvinili z toho, že za války zdravil Heil Hitler. To bylo v jeho případě nemyslitelné. Soud proti falešným svědkům v první instanci prohrál. Rozsudek byl pokuta dvacet tisíc a zametat náměstí v Moravské Třebové s cedulí na krku, že je zrádce. Jeho první reakce byla, že si vzal pušku a šel se do lesa zastřelit. Ženské se na něj pověsily a donutily ho žít dál. Odvolal se a čas to pak rozmlžil, ale budoucnost už příznivá nebyla.
  Ten kraj, odkud matka pochází, jsem se pokusil zportrétovat v písni Krajina. Onen „hřbitůvek beze zdi” je ve Studené Loučce a jsou tam všichni pohřbeni.

  Po dvou letech na Bouzově jste se vrátili zpátky do Olomouce.
  Na periférii, do domku, kde bydlela babička a děda z otcovy strany. Děda byl truhlář, vlastně na Moravě se říká stolař. Pocházel z Babic z Moravského Slovácka. Vyrůstal bez otce, jenom s maminkou, byli chudí a děda když byl kluk, musel nosit na zádech konve s mlékem.
  K stáří se to pak projevilo na páteři a ochrnul na nohy. Chodil o berlích. Přesto byl nesmírně veselý a optimistický člověk. Pamatuju si spousty blbostí, které mi vyprávěl. Jeho nejmilejší zvyk bylo vyklonit se v neděli z okna, opřít se o berle a pozorovat lidi, kteří kolem domku promenovali. A když šla nějaká obzvlášť hezká rodinka, tak zpíval sprosté slovácké písně. Když viděl slušnou rodinku, tak si nemohl pomoct a stal se z něj zcela idylický veselý proletář. S babičkou měl kvůli tomu politický problém. Kdysi, před válkou, možná dokonce před první, se zúčastnil nějaké demonstrace sociálních demokratů. Pak už s nimi sice nic neměl, ale babička mu stejně až do smrti vyčítala, že kvůli němu nakonec přišli bolševici a všechno jim vzali.
  S dědou a babičkou jsme bydleli tři roky. Ta čtvrt domečků a zahrad se jmenovala Nový Póvl a mám na ni hezké vzpomínky. Mohl jsem se toulat, žít v partě, běhat do večera venku a zažil jsem tam cosi, co bych nazval starou vůní secese. Babička s dědou se vzali před první světovou válkou a byli v Olomouci přivandrovalci z vesnice. Babička tehdy sloužila u nějakých německých doktorů, děda se učil stolařem, ale podle starých fotek tuším, že byli oba velcí šviháci. Připomínalo by to spíše náš sen o tehdejší Paříži. Pošetilé klobouky, v ruce hůlečka a na pozadí kolonáda. Později mi došlo, že se zcela přirozeně identifikovali se secesí a tou žili, pro nás staromódně, až do smrti.

  Nový Póvl už dneska neexistuje. Jak to u vás tehdy vypadalo?
  Před domkem byla přední zahrádka s meruňkou, k hlavnímu travnatému dvoru vedl, jak říkala babička, tratuár. Vchod do domu vedl z vnitřního dvora. Stála tam šopa a veliký ořech, za dvorem byla stolařská dílna a za ní velká pěstěná zahrada s dřevěným altánkem, dvěma bazénky na zalévání a betonovou ploškou, na které stály kovové secesní lavičky se secesním stolkem. Tam se o nedělích pilo kafe z melty a mluvily řeči. Zahrada byla přeplněna ovocnými stromky, žádný se neopakoval a některé druhy byly velmi zvláštní. Všechny cestičky lemovala kulatá dna lahví. Děda tam celé dny šmejdil o berlích a udržoval to v obdivuhodné kráse a pořádku. Vzpomínkou na zahradu je písnička Kolík.
  Boj s časem však nešlo vyhrát. Později i tohle místo komunisti vyvlastnili, srovnali domky se zemí a plácli tam panelák. Ale neměli s ním štěstí. Když ho dokončili, tak zjistili, že k němu zapomněli přivést přípojku ústředního topení.

  Kdy babička s dědou umřeli?
  Dědu jsem viděl umřít. Tři dny chroptěl, vnímal, ale nemohl už mluvit. Umřel, když jsem seděl vedle něho. S ním umřela i secese - nejen umělecký sloh, ale především životní styl. Babička žila dál a ještě dlouho. My jsme se odstěhovali do centra města, přední domek se prodal a babička se odstěhovala do bývalé dílny. Byla hubená, šlachovitá a dostávala 100 korun penze s odůvodněním, že nikdy nepracovala. Pouze celý život dřela. Do dědovy smrti vypadala jako veliká moralistka a pořád dědu peskovala. Po jeho smrti od něj převzala jakési furiantství a smysl pro humor. Denně poslouchala zprávy, ale od začátku je komentovala. Měla neuvěřitelný rejstřík nadávek a ironie. Když zprávy skončily, vypnula rádio a šla si, uklidněna, po svých. Měla podivnou posedlost v kamnech. Chtěla, aby málo žraly a hodně topily. Uměla sehnat kamna těch nejneuvěřitelnějších tvarů, vzplála k nim vždy nadějí, a pak je vyhodila. Vystrkala je ke dveřím a skopla ze schodů. V písni Kamna je její věčný zápas jaksi přítomen. Když umřela a nastěhoval se tam brácha se ženou, tak zjistili, že měla ucpaný komín.

  Babička umřela také doma?
  Ne, v nemocnici. Dozvěděli jsme se to až za tři dny. Lidé, i když jsou hodně nemocní, by měli umírat doma. Je strašné předávat smrt instituci.
  Ale bylo v ní cosi heroického. Jednou jí bylo velmi zle, to už jsem studoval druhý rok v Praze, a o vánocích to vypadalo, že je s ní konec. Jen ležela, sípala a nereagovala. Byli jsme se na ni s otcem podívat a odcházeli jsme smutní. Starala se o ni sousedka, obskakovala ji a neustále se pisklavým hlasem vyptávala, co babička potřebuje. Pak se jí zdálo, že babička něco říká. Naklonila ucho k její puse a zaječela: „Babičko, co chcete?” - a babička odpověděla: „HOVNO.” Pak se znovu probrala k životu, vstala a žila ještě celý rok.

  V páté třídě jste se znovu stěhovali. Kam?
  Zpátky do centra města. Nejdřív do malého a pak do velkého bytu. To mi bylo už dvanáct a v tom věku začíná být město příjemné. Pro malé dítě je dobré vidět, kde kdo bydlí a jaký je, ale později kluk ocení spíš anonymitu. Měl jsem spousty zájmů - od sbírání kamenů až po kreslení. Ale do školy jsem chodil nerad, i když jsem byl docela dobrý žák. V sedmé třídě jsem se dostal do jakési krize a přestal do školy chodit vůbec. Učili nás staří kantoři, napůl psychopati a blázni, a pomalu se to nedalo vydržet. Tehdy jsme bydleli přímo naproti škole. Ráno jsem vstal s ostatními, nasnídal se, a když odešli, hupnul jsem zpátky do postele. Před obědem jsem znovu vstal, vytáhl dalekohled a oknem pozoroval, co se ve třídě děje. S pocitem vítězství.

  Jak dlouho to trvalo?
  Neuvěřitelně dlouho. Asi tři měsíce a pak to teprve prasklo a ani z toho nebyl problém. Dokonce jsem ani nedostal dvojku z chování. Ve škole to vzali jako psychickou úchylku dospívání, pozvali si naše a ti o tom přede mnou nemluvili.
  V sobě jsem přesvědčen, že jsem byl klidným, poslušným a nekonfliktním žákem, ale některé vzpomínky to popírají. Například našemu fyzikáři jsem z první lavice zkazil skoro všechny pokusy. Nejvíc mě však dráždil náš třídní, učitel Hub. Věčně fidlal na housle a nutil nás zpívat. Sedal jsem si při jeho hodinách do zadní lavice a tam zlobil. Pak mě přesadil do první lavice, kde jsem s překvapením zjistil, že můžu zlobit ještě víc. Jednou zase fidlal, pak položil housle na stůl, já sáhl okamžitě do svačinového chleba a namázl mu smyčec máslem. Třída to viděla a když chtěl zahrát, jenom zavrzal a všichni se příšerně rozřehtali. Vzal kalafunu, věc napravil a když položil housle znovu na stůl, udělal jsem totéž. Vůbec to nechápu, ale nemohl jsem si pomoct. Naštěstí na mě nepřišel. Jinak by mi omlátil hlavu o futro, to byl jeho zvyk. Když se rozzuřil, tak nás dost surově mlátil.

  To byla padesátá léta. Byl jsi v Pionýru?
  Nepamatuju se, že by mě tam brali. Ale občas jsme nosili šátky a bílé košile, takže jsem tam asi byl. Na Moravě to bylo trošku jiné. Například až do páté třídy jsem chodil na povinné náboženství. A musím se přiznat, že jsem ho nenáviděl víc než občanskou výchovu. Nebavilo mě, chodil jsem za náboženství a zahazoval sešit.

  Rodiče byli věřící?
  Ne, spíš ne. Matka se občas projeví, jako by ráda byla věřící, fakticky však věřící není. Ale když k ní v deseti přijel z Paříže na návštěvu můj syn Vavřinec, tak ho nechala pokřtít. Svým způsobem proti mé vůli - v principu mi to nevadilo, ale byl bych radši, kdyby se Vavřinec rozhodl sám. Křtít miminka a děti mi připadá nefér.

  Čím jsi v patnácti chtěl být?
  Dlouho jsem se nemohl rozhodnout mezi matematikou a malováním. Obojí mě bavilo, ale nakonec vyhrálo malování. Rozhodující asi bylo, když k nám na sestřinu svatbu do Olomouce přijela sestřenice Stánička z Prahy. Nevím, jestli se jí líbily moje obrazy, ale v každém případě přišla s nápadem, abych šel na nějakou uměleckou školu. Ona pracovala na Barrandově a pohybovala se ve společnosti různých tehdy progresivních spisovatelů a skladatelů. Dodneška je tak trochu bohémka.

  Takže ses rozhodl pro Prahu?
  Do té doby jsem byl v Praze jenom jednou - a okouzlila mě. Možná i proto, že si je s Olomoucem trošku podobná. Také je to staré historické město, pouze mnohem větší. A dobré bylo i to, že jsem ze začátku mohl bydlet u té sestřenice. Měla obrovskou knihovnu, takže jsem do sedmnácti let přečetl skoro všechno, co tehdy bylo dostupné. Sestřenice mi nejen řekla, co mám číst, ale rovnou mně dala knížku do ruky. Myslím, že to byla druhá důležitá ženská v mém životě.

  První byla maminka?
  Ne, existenci maminky jsem si uvědomil vlastně až ve chvíli, kdy jsme spolu měli první větší konflikt. Do té doby to byla spíš příjemná paní, která se strašně honila, počítala penízky a starala se o rodinu. Ale tu ženskou duši, kterou kluk potřebuje, jsem dostával od sestry. Je o devět let starší, takže jsme si nijak nevadili ani nekonkurovali. Měla ke mně napůl mateřský vztah. Předčítala mi knížky, povídala si se mnou, později se mi i svěřovala se svými problémy.

  Jaký jsi měl konflikt s maminkou?
  Taková pubertální klasika. Chtěla mi organizovat život a já si velmi paličatě a pubertálně vymohl respekt a to, že mi nebude do ničeho mluvit. Asi kolem mých patnácti nebo šestnácti let. Tehdy jsme si opravdu nerozuměli. Později to už bylo dobré.

  Když se zpětně díváš na svoje dětství - co pro tebe bylo nejdůležitější?
  Asi atmosféra v rodině. Tím myslím hlavně večery. Po jídle se celá rodina sesedla kolem stolu, naši vždycky odněkud vyštrachali flašku vína, většinou domácího, a mluvilo se. Já jsem už jako dítě měl také svou malinkou sklenici. Tady jsem se s rodiči sžil a poznal je. Díky tomu jsem asi - kromě krátkého času v pubertě - nikdy neměl pocit, že pluju na jiné lodi než oni. A matka, když popila, uměla být nesmírně veselá, živá a společenská. Naši měli také svou partu, základ byl z dávného Sokola, a jednou týdně se scházeli. Zřejmě to občas bývalo i divoké.
  Rodiče byli v mnohém obdivuhodní. I v těch nejhorších dobách měli předplacenou lóži v divadle a otec rodině nahlas předčítával. Podle všech vnějších znaků pocházím skutečně z měšťácko-buržoazní rodiny. Jenom ty prachy a životní podmínky byly poněkud proletářské.

  Měšťansko-buržoazní původ - to asi v posudku moc hezky nevypadalo. Jak to, že ses dostal na uměleckou školu?
  Měl jsem štěstí. Předstihl jsem svoje kádrové materiály. O talentovkách jsem se dozvěděl na poslední chvíli, tak se přihláška vyřizovala telefonicky. Posudek přišel až po talentovkách, které jsem měl ze všech nejlepší. Odborní kantoři pak prosadili, aby mě přijali. Kdyby můj posudek dorazil dřív, tak mě na ty zkoušky vůbec nepozvali.

  To bylo v první polovině šedesátých let. Komunisti vám v té době už asi dali pokoj.
  Nikdy nás docela nenechali. Když otci všechno vzali, tak si vymysleli, že nechal v podniku dluh. V nové měně to bylo víc než sto tisíc korun. To byl příšerný balík, protože otec bral měsíčně tehdy asi patnáct set. A v každém bytě, kde jsme bydleli, nám také udělali domovní prohlídku, jestli nemáme nějaké zlato a tak. Poslední prohlídka byla začátkem šedesátých let už v tom velkém bytě. Prohrabali nám ve sklepě uhlí, udělali soupis nábytku s tím, že bude prodán v dražbě, sečetli knihy a talíře pro hosty. Otec byl v tu dobu natěrač a matka pracovala jako pomocná síla v knihařství. Ze strany státu to byla pouhá krutost a dávno nesmyslná msta. Ale stala se také jedna komická věc. Otci z jeho podniku zbyly tři věci. Stolní lampa, psací stroj a příruční pokladna. Když se hrabali v matčině skříni, tak na tu pokladnu narazili. Byla zamčená a chrastila. Položili si ji na jídelní stůl, sesedli se okolo a začali řvát, ať vydáme klíč. Matka to zdržovala a dělala, že ho nemůže najít. Když už to začalo vypadat nebezpečně a hysterie dostoupila vrcholu, tak jim ho dala. V pokladně měla šití, staré knoflíky a takové ty pitomosti, které člověk neví kam dát a je mu líto je vyhodit. Vysypali to všechno na stůl a najednou tam sedělo mnoho velmi kyselých ksichtů.

  Máš trochu podobný osud jako Karel Kryl. Oba jste z vyvlastněných rodin, násilím vás stěhovali, žili jste v chudých poměrech. Tvoje vzpomínky však nejsou smutné ani vyčítavé.
  Nevím. To je povaha. Některé věci si prostě nepamatuju. Otec mi jednou říkal, že když nás transportovali na Bouzov, tak jsem celou cestu vyprávěl vojákům dětské vtipy. To se mu líbilo, nezasáhl. Optimista však nejsem. Umím být velmi melancholický, myslím si, že po matce, ale zahořklost v sobě skutečně nemám. Ani neumím nenávidět, což je občas trochu nepraktické. To je nejspíš zase dědictví po otci, ale přece jen neúplné. V okamžiku, kdy byl zničen domov a rodina transportována do neznáma, bych se asi z dětského švitoření radovat nedokázal.

  Jsem z toho debilního Olomouce velice zaostalej. To jsem napsal uvaleně, to „debilního,” protože to není pravda. Když si vzpomenu na Olomouc, tak je mi moc dobře. Na kluky, na sport, a vůbec na všechny ty blbouny, s kterými jsem se tam stýkal.
  Děsně mě deprimuje, že se teď musím učit. To je na hovno a asi se na to vydlábnu. Vůbec celá škola je k hovnu - až na dílny a kreslení. To ostatní ať rozesere atomka. Hůůů. To jsou výrazy. To když jsem nasrán, nebo znechucen, tak je moc senzační říct si třeba: „Do prrdele veveřří,” nebo: „Kůrrva štelung.” To je, jako bych se vysmrkal. Stejně by se rodičové nad mými výrazy podivili. Strašně mi medí, že se ve společnosti zdám takovej tichej.
(z deníku, 12. 11. 1962)

  V denících píšeš, že ses první rok necítil v Praze moc dobře.
  Připadal jsem si zaostalej, byl jsem najednou sám a bylo mi patnáct. Někdy říkám, že to byla moje první emigrace. Mluvil jsem totiž také jinou řečí - moravsky. Zdálo se mi to nefér. V pubertě je pro kluka trauma se odlišovat. Během roku se mi podařilo toho akcentu zbavit. Pak jsem mluvil pražštěji než Pražané.

  Studoval jsi střední umprumku. Bavilo tě to?
  První dva roky. Vůbec, Praha mě oslnila. Chodil jsem na výstavy, na koncerty, četl knížky. Připadalo mi to hrozně fajn. Krize přišla ve třetím ročníku. Výuka ve škole se začala opakovat. Ztratil jsem motivaci. Škola už nebyla něčím, co trčí vysoko nade mnou a kam se musím vyšplhat. I když - nesmím té škole zase tolik křivdit. Její atmosféra pro mne znamenala věci, ze kterých žiju dodnes. Byla tam hromada vynikajících kantorů na odborné předměty. Nejdůležitější pro mě byl jakýsi Svržek, kterého jsme měli na dílny. Učil nás technologii nástěnných technik, téma jsme si mohli volit sami. Jednou jsme probírali malbu na zlaceném podkladu. Vybral jsem si velmi složitý červenomodrý renesanční motiv. Položil plátky kovu, to byla docela věda, a začal na to psáčkem motat ornamenty. Hodiny mizely, zůstával jsem tam přes čas až do večera, ale postupovalo to strašně pomalu. Svržek kolem mne nervózně chodil, protože už bylo zadané jiné téma, pak ztratil nervy, vzal mi štětec, začal to dělat sám a prohlásil: když to chceš mít povedené, musíš to dělat jak špatně placený dělník. Díky tomu se mi rozsvítilo. Do večera jsem to měl hotové a konečně pochopil, co se myslí tím, že člověk musí pracovat s odstupem, švihem a nad věcí. Tu jeho větu si vždycky opakuju, když zadrhnu se psaním.

  A další učitelé? Ovlivnil tě ještě někdo z nich?
  Byl tam jeden kantor, který ve mně nechal stopu na celý život. Malíř Antonín Michalčík. Potkal jsem ho v deváté třídě ve vlaku do Prahy, když jsem jel na výstavu Slavíčka. Seděl vedle mne, povídali jsme si a hned jsme se „skamarádili”. Pak jsem ho navštěvoval často v jeho ateliéru na Újezdě a byly to dlouhé hovory uprostřed jeho zasněných obrazů, plných městských dvorů. Byl ke mně až otcovský. Později měl potíže s penězi, začal učit u nás na škole a já s ním udělal nádhernou úmluvu. Půjčoval mi svůj ateliér v době, kdy, v něm nebyl. To znamenalo denně od šesti večer do rána a celou sobotu i neděli. Bylo to velkorysé, ale nakonec to skončilo špatně.

  Jak to?
  Maloval jsem portréty, takže jsem si tam občas vodil nějaké lidi. Kluky i holky. Ale nikdy jsem tam s žádnou holkou nic neměl, protože to pro mne bylo posvátné místo. V baráku bydlel jakýsi spisovatel, myslím, že se jmenoval Rachlík. Napsal blbou knížku Dejž to pánbů pane Randák. A ten začal do Michalčíka vandrovat, že si tam vodím holky, jak to vypadá a co řeknou lidi - a že by mu ten ateliér taky mohli vzít. Takže jsem na jaře 1966 musel z ateliéru pryč. Ale rozloučil jsem se vzdorně.
  Zavedl jsem si tam poslední noc holku. Krásnou, milou, z nižšího ročníku od nás ze školy. Příběh jako ze Starců na chmelu. Bylo to plné rozpaků a takové té zvláštní poezie, protože já byl stydlivý a ona s nikým ještě nic neměla. Čas se zastavil a najednou svítalo. Před její barák na Pohořelci jsme dorazili asi ve čtyři ráno a ona se najednou zděsila, co že řekne rodičům. U nich se svítilo, na nebi svítalo a já jí nabídl, že s ní půjdu a s rodiči to nějak skoulím. Byli z toho tak překvapení, že mi nakonec dali kafe.

  Škola tě po dvou letech přestala zajímat. Co tě bavilo?
  Zaplétal jsem se do organizování různých věcí. Uvědomil jsem si sám sebe. Prožil jsem také jediný rok ve svém životě, kdy jsem dbal na oblečení. Ušil jsem si kalhoty přiléhající na stehna a dole příšerně do zvonu, nosil bílou košili, na ní červenou brokátovou vestičku a přes to modré sáčko se stříbrnými knoflíky. Na nohou kristusky a vždy naboso, i v zimě a ve sněhu. S tím jsem byl velmi populární. V tom roce jsem také chodil do tanečních. Ve škole jsem založil časopis, který se jmenoval Suché zboží. Tehdy jsem měl první průšvih, protože jsem do toho časopisu napsal článek o S. K. Neumannovi. A z duchovní výšky dospívajícího puberťáka jsem ho s jistotou ztrhal. I když jsem jeho poezii neznal. Za ten článek jsem dostal trojku z chování a podmínečný vyhazov. Což mi tehdy nijak zvlášť nevadilo. Naopak. Jenže jsem spěl k dalšímu maléru.

  Znovu Suché zboží?
  Ne, to zakázali. Ale měl jsem konflikt s ruštinářkou. První dva roky jsme měli na ruštinu chlapa, který to nebral nijak vážně. Naštěstí, protože jsem ruštinu nemohl vystát. Ale pak jsme dostali novou učitelku, bývalou partyzánku, která byla zlá, tvrdá a nepříjemná baba. Navzájem jsme se nesnášeli. Když jsem se dostavil na hodinu - to nebylo moc často - tak jsem provokoval. Dodneška obdivuju, jakou jsem měl drzost. Takže jsem ve třetím ročníku propadl. Musel jsem dělat reparát. Nějak jsem se na to o prázdninách připravil, ale u zkoušky seděla nejen partyzánka, ale ještě zástupkyně ředitele, což byla skutečná komunistická svině. Ona nejvíc zuřila kvůli Suchému zboží. Moje vědomosti byly asi tak na úrovni kohokoliv jiného, ale rozsudek už byl předem napsán. Zástupkyně se mě na závěr zeptala, jestli jsem četl v originále Gorkého. To bylo nefér. Pak mi oznámila, že s takovými znalostmi „světového” jazyka nemohu do čtvrtého ročníku. Bylo jasné, že dál bude následovat jen vyhazov.

  A co tvoje hrdost?
  Zpočátku mě to urazilo, protože v odborných předmětech jsem byl velmi dobrý, ruština mi připadala nepodstatná a být vyhozen kvůli ní se mi zdálo ponižující. Ale čas se té zástupkyni nakonec pomstil na dětech. Někdy v polovině sedmdesátých let jsem byl pozván do školy na schody, ale už jako hvězda. Zahrál jsem a nakonec za mnou ta baba úlisně přišla. Medovým hlasem mě vychvalovala a pak z ní vylezlo, že má sedmnáctiletou dceru, která doma moje písničky denně poslouchá. To mě pobavilo - že mě chtěla vyrazit ze školy, ale já jí vlezl do jejího kvartýru za dcerou a bydlel tam s nimi.

  Ze školy tě ale nakonec nevyhodili - dokonce ses stal starostou!
  Volby byly můj nápad. Učitelé na odborné předměty mě podpořili. Blbého ředitele, bývalého diplomata, jsme podvedli řečmi o aktivizaci ČSM, takže nakonec dal svolení. Volby jsme zorganizovali tak, že každá třída musela dát svého kandidáta. A já, jako repetent, jsem za sebou měl třídy dvě. Rozjeli jsme to ve velkém stylu. Týden se neučilo a byla předvolební kampaň. Ve školním rádiu se vysílaly projevy a hráli Beatles. Byly to skutečně svobodné volby.

  V té době jsi už nosil dlouhé vlasy?
  No, na tehdejší poměry dlouhé byly, ale to znamenalo tak lehce přes ouško. Tehdy bylo normální být úplně vylepaný. Ale na umělecké škole se nějaký ten centimetřík toleroval.

  A ty volby jsi vyhrál?
  Měl jsem nejlepší kampaň. Celá škola byla polepena hesly s mým jménem, mými šklebícími se fotografiemi a nejlepší transparent visel před školou. Tam stálo: Nezvolíte-li Hutku, nebudu topit - Skřivánek. Skřivánek byl školní topič, opilec a kriminálník. Byl zavřený za to, že se pokusil na lokomotivě projet hranicemi. Když to na něj přišlo, tak se opil, netopil a celá škola šla domů. Vyhodit si ho netroufali, protože tehdy byl nedostatek topičů. Takže jsme ho měli v oblibě. Akce nakonec vyvrcholila volebními projevy na školním dvoře. Pozvali jsme tam jazzovou kapelu a shromáždila se celá škola. Každý kandidát musel přednést svůj projev. Vylosovali jsme si pořadí a já byl předposlední. Poslouchal jsem lidi přede mnou a bylo mi jasné, že vyhraju. Oni na poslední chvíli začali žvastat nesmysly o budování socialismu. Já jsem v tu dobu hodně četl Haška a měl jsem rád jeho Stranu mírného pokroku v mezích zákona. V jejím duchu jsem si napsal projev. Mluvil jsem o tom, že je lepší čarodějnice pálit než pohřbívat, protože je to hygieničtější. Celé nádvoří řvalo smíchy a já dostal devadesát devět procent hlasů.

  Co bylo pak?
  Stal jsem se předsedou ČSM. Ale my to nazývali starostou. Vymohli jsme si klubovnu a založili časopis Hyde Park. Byl daleko tvrdší a otevřenější než Suché zboží, ale už nám ho nemohli zakázat. Najednou jsme byli oficiální funkcionáři. Shromáždil jsem kolem sebe partu asi dvaceti pěti lidí. Obvodní výbor ČSM se nás snažil zpacifikovat, dokonce nás třikrát pozvali na politické školení, ale pokaždé jsme je převálcovali.

  Převálcovali? A jak?
  Kupříkladu v Jílovém u Prahy. Každá střední škola v Praze 3 tam poslala čtyři vystrašené funkcionáře, nás přijelo dvacet pět. Do všeho jsme mluvili, ke všemu jsme měli nesmyslné otázky. Já jsem zmátl přednášejícího dotazem, jak je to s potlačováním odborového hnutí u Eskymáků, že jsem o tom četl v novinách. Na první večer třídenního školení jsme nabídli ideologickou hru o partyzánském boji v Jižní Americe. Vymysleli jsme si autora, kterému jsme dali španělsky znějící jméno. Hra začala tak, že se na jevišti objevili fašisté a jeden najednou zařval: Partyzáni jdou! Ze zákulisí se vyřítila tlupa ostatních spolužáků a začala zcela regulérní rvačka, do které Martin Valenta a Tomáš Paul recitovali své surrealistické básničky.
  To byla polovina šedesátých let a doba se měnila. Zabýval jsem se vším možným, ale do školy jsem moc nechodil. Jen na odborné předměty. Ruštině a češtině jsem se vyhýbal. Ale díky funkci padlo mé podmínečné vyloučení. Samozřejmě uražená hrdost zůstala, protože jsem musel opustit partu minulé třídy.

  Jenže pak jsi ze školy stejně odešel.
  Škola pro mě ztratila smysl. Navíc jsem neměl kde bydlet, protože u sestřenice to už nešlo, a jako bezdomovci se mi studovalo špatně. Zvlášť když jsem musel dělat spousty domácích prací. V tu dobu jsem začal číst beatnickou poezii, která mě velmi oslovila. Rozhodl jsem se, že ze školy odejdu.
  Pamatuji se na dopoledne, kdy jsem byl ve škole naposled. Přišel jsem pozdě. Nešel jsem do třídy, ale rovnou na školní dvůr. Tam jsem se posadil, kouřil cigárko za cigárkem a říkal si: teď odsud odejdu a už se sem nikdy nevrátím. Pak jsem poslední cigárko típnul, prošel budovou zpátky k východu a tím to pro mě skončilo. To byl leden 1966. Odejel jsem zpět do Olomouce a otec mě přemluvil, abych si na jaře podal žádost o znovupřijetí. Jenže vedení školy se mě bálo, tak to zamítli. Myslím si, že to bylo tak dobře, přesto mívávám dodnes vyčítavé sny a noční můry kvůli tomu, že jsem tu školu nedokončil. Podvědomí je zvláštní věc.

  Zkoušel jsi tehdy psát?
  Psal jsem nějaké básničky, ale myslím, že nic moc. Spíš takové ty klasické výlevy. Z přetlaku. Hodně lidí v dospívání píše - řekněme orientační sebereflexe. Ale v druhém ročníku jsem napsal divadelní hru, abych pobavil spolužáky na horách. Podíleli se na tom i ostatní. Byl to takový studentský Voskovec a Werich. Ty dva komiky jsme hráli s Martinem Valentou, synem spisovatele Edvarda Valenty. Byly tam i jakési písničky. U Valentů jsem strávil snad většinu svého volného času. Starý pán vstával vždy kolem druhé odpoledne, nebo později, hrával s námi šachy nebo karty a pak až do rána psal. Aniž ho kopíruju, funguje mi to dnes stejně. Ale vidíš - v rámci té divadelní hry jsem napsal svou první povídku.

  O čem?
  Jmenovala se Mediální kresba a napsal jsem ji pro spolužačku Renatu Šoupovou, kterou jsem příšerně miloval, ale ona to nevěděla a já se jí to styděl naznačit. V té hře jsem jí proto aspoň dal roli a to znamenalo, že povídku musela přečíst. Přečetla ji, líbila se jí, líbila se i spolužákům - ale nikdo nepochopil, že je to vlastně vyznání lásky. Začala pak chodit s jedním spolužákem, je s ním dodnes a mně tu i po třiceti letech zůstává cosi nedožitého.

  Po odchodu ze školy jsi na čas odjel do Olomouce. Ale dlouho jsi tam nevydržel - kdy ses vrátil zpátky do Prahy?
  Na jaře roku šedesát šest. V Olomouci nešlo být, cítil jsem se tam sešňerován a všechno byl velký problém. Byl jsem rozhodnut pro svobodu a umění, chtěl jsem malovat, ale nebylo kde malovat a nebylo ani kde bydlet. Neměl jsem peníze. Bylo to zoufalé, ale zároveň čímsi čisté. Jediné, co v tu chvíli z celého světa stálo na mé straně, bylo počasí, protože začínalo být teplo a blížilo se léto. Poprvé jsem na své kůži poznal, že lze být ze společnosti tiše vyobcován a zůstat sám.

  Měl jsi konflikty s vrstevníky?
  To ne. Buď jsem si žil po svém, nebo jsem byl členem nějaké party. V dětství jsem hodně sportoval. Jezdil jsem na hory, závodně jsem lyžoval, dělal džudo. V létě jsme jezdili na dlouhatánské výlety na kole, projel jsem skoro celou republiku. Žádná traumata jsem si z dětství nepřinesl. Když došlo ke konfliktu, tak jsem si ho uměl sám řešit. To vyobcování, o kterém mluvím, nemělo co dělat s vrstevníky. Ti si chodili dál do svých škol a žili v teple svých rodin. Já najednou musel do světa. Definitivní odraz z hnízda do neznáma - s velmi nemotornými křídly.

  A jak jsi na tom byl s holkama?
  Řekl bych, že dost bolestně. Styděl jsem se. A strašně jsem chození s holkama přeceňoval. Cítil jsem v tom cosi posvátného, vzácného a nedosažitelného. Považoval jsem to za vzácnější, než to ve skutečnosti je. Nějak mi nedocházelo, že holky jsou také jen lidi.
  Zaplétání s holkama začalo asi kolem sedmnácti let. V posledním roce na umprumce jsem měl první lásku. Chodila do vedlejší třídy a byla moc příjemná holka, ale skončilo to hořce, mojí vinou. Dodneška mám nad pracovním stolem její portrét, který jsem si tehdy v zoufalství namaloval. Ona o tom ani neví. A ve škole jsem se také seznámil se svojí první ženou, Zorkou Růžovou. Psala básničky a byla nadaná. Pár jejích pozdějších textů zpívám dodnes. Tango o Praze, Rozcvičku, Život se otáčí...

  Co jsi po odchodu ze školy dělal?
  V té době, na jaře 1966, došlo k důležitému setkání - s Láďou Veitem a Hvězdoněm Cignerem. Od první chvíle jsme si byli sympatičtí a oni mě dovedli na písničkářskou dráhu. Ale tehdy ještě nešlo o písničkaření. Rozhodli jsme se, že založíme psychedelickou rockovou kapelu, pro kterou budu psát texty.

  Tys hrál na nějaký nástroj?
  Ne. Jako kluk jsem sice chodil na piáno, ale měl jsem mizernou učitelku, která byla radši, když jsem tam nechodil. Naštěstí či na neštěstí, mě nikdy před rodiči neshodila. Chuděrka si chtěla ve stáří trochu přivydělat, naši to s problémy platili, a mně to nedalo nic. V kapele jsem měl hrát na bubny. Ty mně připadaly nejlehčí. Měl jsem za to, že to vlastně ani není hudební nástroj, že se do nich prostě jen tluče do rytmu. Samozřejmě jsem skutečné bicí nikdy neměl, protože byly strašně drahé. Koupil jsem si aspoň paličky a mlátil do židlí nebo do hrnců.

  Vystupovali jste někdy?
  Ne. Scházeli jsme se u muzea, cítili se jako velcí beatníci a o muzice pouze mluvili. K muzeu na schody také chodila Zorka Růžová, které se říkalo Myš. Navzájem jsme si vyměňovali texty. Později jsme se do sebe zaklesli.

  Patřil jsi k prvním českým vlasatcům, pamatuješ zárodky tehdejšího beatnického hnutí. Jak na to vzpomínáš?
  Byla to podivná doba. Společnost sice spěla k liberalismu, ale my jsme svobodu nezažili. Báli jsme se policajtů, utíkali před nimi. Nakonec nás u muzea vždycky rozehnali, v horším případě nám i ostříhali vlasy. To byla potupa a zároveň mučednictví. A spikla se proti nám celá tehdejší společnost. I Literární noviny o nás psaly jako o špinavcích. V létě 1966 byly dokonce dlouhé vlasy postaveny mimo zákon. Nesměli jsme jimi znečišťovat nic, co bylo veřejného. Nádraží, tramvaje, kina, divadla ani hospody. Národ s tím souhlasil. Pamatuju si, jak jsem šel v létě v Olomouci naproti našim na nádraží, abych jim pomohl s kufry - a chudák otec musel zaplatit pokutu padesát korun za znečištění nádraží.

  Kde jsi bydlel?
  S Veitem a Hvězdoněm jsme začali bydlet pohromadě v létě, když naši odjeli na dva měsíce k odsunutým příbuzným do Západního Německa. Byli jsme v jejich volném bytě v Olomouci, pořádali mejdany, vedli bohémský život. V Olomouci jsem také poznal svou druhou lásku Marii Spurnou. Dnes je to docela známá herečka.
  Když se rodiče vrátili domů, tak jsme se přesunuli zpátky do Prahy. Láďa Veit získal na Francouzské byt, nebo spíš takové dvě přízemní komůrky bez plynu a elektřiny. Předtím tam bydlela jeho matka, která nic neplatila, tak jí všechno vypnuli. V tom bytě jsme uvízli poměrně dlouho. Se smradem petroleje, který vším prostupoval.
  Když jsme do těch dvou místností přišli, nebylo tam vůbec nic. I záchod byl na chodbě. Peníze jsme neměli. Láďa splašil matraci a spal na zemi. Já rozmontoval kus lešení před domem a postavil z toho úctyhodnou konstrukci, které jsme říkali Rourák. Propletl jsem ji asi v dvoumetrové výši provazy, na to položil matrace a spal nahoře. Na provazy jsem zespodu zavěsil háky a ramínka, čímž vznikla skříň. Stůl jsem si udělal ze dveří jakési šopy. Na jedné straně jsem ji zasekal do zdi a na druhé straně podepřel prkny. Většinu věcí jsme našli při nočních výpravách do dvorů mezi baráky. Lidi vyhazovali spousty užitečností. V té tmě a tichu byly ty dvory velmi dobrodružné a zvláštně intimní. Jednou jsme si přinesli dokonce i rendlík karbanátků.

  Ty taky někdo vyhodil?
  Ne, spíš si je dal na balkón chladit. Pro dva hladovce to bylo milé překvapení. Možná bych ještě dneska uměl popsat jejich vůni, tvar i chuť. Chtěli jsme ten kastrólek vrátit s dopisem plným díků a poezie, ale nevím, jestli jsme to udělali. Musím se na to Ládi zeptat.

  Opravdu jste někomu na balkóně ukradli karbanátky?
  Občas se něco takového stane - a člověk se tomu později sám diví. Mám jednu vzpomínku, o které jsem ještě nikomu nevyprávěl a ani sám jí moc nerozumím. Týká se Svržka, kterého jsme měli ve škole na dílny. Měl jsem ho rád, byl jsem jeho oblíbenec, ale kradl jsem mu v dílně štětce a barvy. Vztekal se, ale nikdy mě nepodezíral. Jednou odněkud přinesl nádherný psáček - to je takový štětec s velmi dlouhým chlupem. Dal jsem si ho okamžitě do kapsy. V oddělení nás bylo pouze sedm a on tu krádež zaregistroval. Rozběsnil se a řekl, že nikdo nepůjde domů, dokud ten štětec nevrátíme. Já si v klidu dělal cosi na štaflích, pak si vzal sáčko, řekl, že musím jít a jestli chce, ať si mě prošacuje. Štětec byl jen tak v náprsní kapse. Stačilo rozepnout knoflík: „Tobě věřím,” řekl, a pustil mě. Dodnes mi není jasné, co by se stalo, kdyby na to přišel - a dodnes také nechápu, že jsem to provedl. Prostě: člověk si je sám sobě záhadou a představa o sobě samém není vždy totéž, co občas vyplave na povrch.

  V tom vinohradském bytě jsi bydlel jenom ty a Veit?
  Hvězdoň tam s námi nebydlel. Život ve třech je zrádný tím, že dva vždycky zakládají alianci proti tomu třetímu. Dohodli jsme se s Veitem, že budeme dvojice, a Hvězdoň zůstal doma v jedna plus jedna se sestrou, vystrašenou matkou a uzurpátorem otcem. Bylo to u nich jak ze Zoly. Nebo Dostojevského. Otec byl zlatník, neúspěšný komunistický básník a zloděj. Měl ve skříni hromady drahých zlatých prstenů a stohy stokorun, ale rodina živořila. Hvězdoň mu někdy ty stokoruny kradl a projížděl je v taxících. Jeho fotr na to nikdy nepřišel, asi ani nevěděl, kolik peněz vlastně má. Matce však nedával nic, jen jí dělal scény, že utrácí - a v létě jezdil na měsíc do Španělska nebo do zámoří a rodině posílal pohledy plné lásky. Jednou nám Hvězdoň donesl štos jeho básniček. Řvali jsme smíchy a v hlavě mě z toho uvízl jeden verš: „A měsíc jim byl svědek, na poli sypali ledek.”

  Čím jste se živili?
  No, spíš neživili. Většinou jsme měli hlad a celé hodiny si o jídle jenom vyprávěli. Tak vznikla tehdy pro nás slavná věta, kterou jsem jednou pronesl při takovém slovním hodování na lavičce na náměstí Míru: že bych si dal i ten řízek, jak jsme si o něm vyprávěli včera. To jsme pak měli napsané na zdi.
  Ale také jsme brzy ráno, před spaním, kradli před obchody mlíko a housky. Pak jsme pojedli, šli do postele, a když jsme vstali, tak jsme vrátili flašky a koupili si cigarety. Udělal jsem důkladnou mapu všech mlíkáren, abychom se nevraceli na jedno místo a nelapili nás. Jenže pak jsem na dva týdny odjel do Olomouce, Láďa byl línej něco vymýšlet, chodil celou dobu do jedné mlíkárny a nakonec ho chytli. Ale nic z toho neměl.

  A ve dne? Co jste většinou dělali ve dne?
  Přes den jsme se většinou toulali po městě. Občas jsme někam zašli na jedno kafe, seděli u něj celý den, měli s sebou papíry a pořád si něco psali. Pak jsme si to navzájem dávali číst. Asi to byly blbosti, ale napsali jsme toho hromady.

  Jak ses vykroutil z vojny?
  Nechal jsem se zavřít do blázince. Vybral jsem si blázinec ve Šternberku na Moravě. Zdál se mi takový klidný a lidský. Fingoval jsem sebevraždu. Dopředu jsem si načetl literaturu a vybral si diagnózu schizoidní psychopat. To je nemoc, kdy člověk může být normální, ale zároveň je blázen. Domluvil jsem se v Olomouci s Marií Spurnou, že sním nějaké prášky a ona zatelefonuje do nemocnice, že jsem jich snědl hodně. Myslel jsem si, že mě odvezou rovnou do blázince.

  Neodvezli?
  Ne, odvezli mě do normální nemocnice, tam mi sprostě vypumpovali žaludek a pak řekli, ať mě záchranka odveze domů. To se mi vůbec nelíbilo, tak jsem v sanitce vytáhl žiletku ...

  Tys nosil u sebe žiletku?
  To byla tenkrát taková móda - nosit u sebe žiletku. Už nevím proč, asi to nějak souviselo s ideologií beatnického hnutí. Pravděpodobně to mělo umožňovat sebevraždu v každé chvíli, jako ve starém Římě. Jakási záruka poslední svobody člověka. Nosil jsem půlku žiletky zabalenou v papírku, v džínách v kapsičce na drobné.
  V sanitce jsem se tou žiletkou pořezal. Vlastně jsem si jen pořezal kůži pod loktem. Řidič té záchranky zastavil a začal řvát, že vyčištění deky stojí dvacet korun, ať mu to zaplatím. To mě naštvalo, byl jsem ještě zblblej těmi prášky, tak jsem se vžil do tragiky situace a popadla mě melancholie, říkal jsem si: idiot jeden blbej, já tady umírám a jemu jde o dvacet korun za čistírnu.
  Ale účel to splnilo. Odvezli mě nejdřív zpátky do nemocnice, kde mi to sešili. Hrozně to bolelo, protože nějaká kráva sestřička řekla, ať mi to neumrtvují, ať cítím, co jsem provedl. Svině jedna. Dodneška mám na té ruce viditelné jizvy. A druhý den mě odvezli do Šternberka.

  Jaké to bylo?
  Vynikající. Doktoři se rozhodli, že mi nebudou dávat žádné prášky. Považovali mě za ujetého, ale chytrého, protože hned po příjezdu jsem začal se Sartrem a s existencionalismem. A dlouhé vlasy byla pro všechny nesmírná atrakce. Na pravé noze jsem měl tehdy řetěz a na levé ruce asi třicet všelijakých náramků. Když jsem šel, tak jsem cinkal.
  První dny mi přece jen bylo úzko. Vzal jsem si s sebou knížku od Petra Weisse - Stín vozkova těla. Příliš přesvědčivě ladila s prostředím, kde jsem se octl. Pak jsem v blázinecké knihovně našel Hlavu dvacátou druhou - s razítkem blázince. Tu knihu jsem už znal a vše vyřešila. Objevil jsem také ateliér takzvané artterapie. Naprostá pohoda, protože jsem tam mohl malovat. Když jsem udělal portrét jednoho blázna, tak mi začali říkat pane Hutko. Domluvil jsem si s bráchou, který kousek od Šternberka pracoval, že mi v živém plotě nechá každý den flašku piva a cigarety. Vždycky na vycházce jsem si to vzal. Prožil jsem tam báječný měsíc. Pamatuju se, jak jsem tam jednu mladou psychiatričku rozplakal. Ukázal jsem jí kaštan, kterému zrovna žloutly podzimně listy a vypadal nádherně, a přitom jsem ji oblboval řečmi o smyslu života a o tom, jak jsem nešťastný. Pak koukám, že se jí po tvářích koulejí slzy.

  Co tomu říkali rodiče? Věděli, že to je švindl?
  Nevěděli to jistě, ale samozřejmě tušili. A byli z toho nešťastní.

  A tvoje další maléry? Jak nesli, žes odešel ze školy?
  Pro otce to byla velká rána. Jeden čas se mnou dokonce chtěl přerušit styky. Tehdy se matka postavila na moji stranu. Ona je tvrdá a nesmlouvavá, ale zároveň emocionální. Věděla, že dělám hloupost, ale měla mě ráda. Uklidnila otce. Díky tomu mi občas posílali balíčky s jídlem a sem tam i nějaké peníze. Stále mi však vyčítali, že se kamarádím s Veitem.

  Proč?
  Dnes už se to snad může říct. Láďa Veit, předtím, než měl své beatnické období, se živil všelijak. Pocházel z asociálních poměrů a jeden čas dokonce vykrádal chaty. Pak se stal beatníkem. Myslím, že ho to zachránilo.

  Kdy jste začali vystupovat?
  Na vánoce roku šedesát šest jsem si za tři stovky koupil první kytaru a začal cvičit. Pět hodin denně. A v té době jsem také napsal text k první naší povedené písničce. Hrávám ji dodnes. Jmenuje se Hospodskej. V létě šedesát sedm pak vznikl text k písni Slunečnice. První koncert jsme s Veitem měli na podzim. Ale Slunečnici jsme zpočátku nezařazovali. Styděl jsem se, že je moc citová. Měl jsem pocit, že písnička musí být chlapácká. Ale ve chvíli, kdy jsme Slunečnici poprvé zahráli, tak jsme zjistili, že tomu lidi rozumí, že to rádi slyší. Pódium je vůbec divná věc - takové okénko do podvědomí a intimity diváků. Člověk na jevišti má dovoleno všechno, nač má sílu a schopnosti.

  Jaký byl váš první koncert?
  Pozvali nás do F Klubu na Smíchov, abychom udělali pořad o Dylanovi. Veit přinesl nahrávky a sehnal nějaké překlady textů, které však byly velmi podezřelé. Zřejmě si je vymyslel. To byla druhá půlka večera, první jsme udělali ze svých písniček. A Láďa Veit, který je dekorativní typ, vymyslel, že budeme hrát v kostýmech. Někde na ně ukradl brokát. Zorka z něho ušila příšerné kalhoty do zvonu a peleríny. Naštěstí jsme nebyli vidět, protože další Láďův fígl byl, že se během písniček promítaly diapozitivy s našimi vlastními fotografiemi.

  Měli jste úspěch?
  Lidi přišli na Dylana, ale naše půlka je nakonec zaujala víc. Takže jsme si na fleku domluvili další koncert. To už jsme hráli v civilu. A vlastně přes noc jsme se proslavili. Ani ne proto, že bychom byli tak dobří. Nikdo o nás neslyšel, ale dali jsme si záležet na propagaci. Na každé představení jsem vyřezal do lina nějaký plakát, doma jsme ho na ždímačce v dostatečném množství vytiskli, v noci vzali kýbl se štětkou a šli lepit po Praze. To tehdy ještě nikdo nedělal, ani si netroufal. Plakáty jsme nelepili přes sebe, ale vedle sebe, takže na podzim roku 1967 nemohl nikdo v Praze přehlédnout naše jména. Vlastně zmizela až při ruské okupaci, když se Dubček dohodl s Rusy na plichtě a nechal všechny plakáty a nápisy uklidit.

  Velmi brzo jste se však s Veitem rozešli. Proč?
  Prosazoval jsem se postupně. Nejdřív jsem jenom hrál na kytaru. Nevěřil jsem si, že bych mohl taky zpívat. Láďa zpíval i mluvil a já tam jenom stál. Veitovy řeči na pódiu se mi moc nelíbily. Zdálo se mi, že plácá blbosti, tak jsem průvodní slovo převzal. Postupně jsem začal zpívat Slunečnici, Jéžiška a později asi polovinu repertoáru. A koncem roku šedesát sedm jsme se dohodli, že se rozejdeme.
  Ale ten rok, co jsme spolu strávili - i když jsme veřejně hráli jenom asi čtyři měsíce - byl pro mě podstatný. Na mnoho let dopředu jsem získal směr, kterým jsem se pak ubíral. Spousty věcí jsem si ujasnil. A v období pochyb a krizí se mám k čemu vracet.

  Mám lidi rád a chtěl bych se znát s celým světem. Ale jak to udělat? Mám dlouhé vlasy a lidi se tím pádem většinou odtahují. Koukají na vlasy a ne na to, co je pod nimi. Snad proto existuje móda a nová generace se na pohled odlišuje od starší, aby se zbavila jejich vlivu a samozřejmého zařazení a aby se od trhla a potom měla možnost sama sebe zařadit. V tom je vždy cosi pokrokového. Provokace a různé recese mládeže jsou takovým určitým oťukáváním a měřením sil, než se přistoupí k něčemu závažnějšímu...
(z deníku, 30. 1. 1966)

  Koncem roku šedesát sedm jsi napsal písničku Pravděpodobné vzdálenosti, která se od těch předchozích podstatně lišila. jaké byly okolnosti?
  Tehdy jsem o psaní velmi přemýšlel. Vybral jsem si téma, které mě nějak oslovilo, a rozepsal si ho v poznámkách na spousty papírů. Ani ne do veršů, spíš takových volných obrazů a vět. Našel jsem si, co by mohla být pointa, co by mohlo být v refrénech, a když jsem to měl pohromadě, tak jsem to dal přečíst Láďovi Veitovi, aby v té náladě napsal nějakou melodii. Na hotovou melodii jsem pak načisto napsal text. Tak vznikly i pravděpodobné vzdálenosti. Mně se sice Veitova melodie zpočátku moc nelíbila, ale přesto jsme tu písničku začali hrát. A z pódia jsme zjistili, že zabírá podstatně víc než ostatní. Teprve na pódiu jsem začal pozorněji poslouchat, co v té písničce vlastně je, a pomalu ji začínal chápat. Dlouho jsem se od ní učil. Dodnes mám pocit, že se mi podařilo cosi, co zdaleka přesahovalo mé tehdejší schopnosti. Jako bych u toho nebyl.

  Takže věříš na posvěcenou náhodu?
  Vysvětluju si to tak, že člověk zapomene vědomí, otevře se podvědomí a v psaní se projeví intuice. Jakýsi svobodnější rozum. Intuice skrze podvědomí skloubí věci lépe a hlouběji. Nemyslím, že tam je nějakej anděl nebo Boží prst. Když si to člověk zpětně po sobě přečte a pochopí to, tak zjistí, že je to opravdu z něj, jen nějakým šťastným způsobem. Ale vznikají tak i bláboly a blbosti. Ne každé uvolnění vede ke smysluplným výsledkům.

  Začátkem roku šedesát osm ses rozešel s Veitem a začal hrát s Kalandrou.
  Dohodli jsme se ještě v době, kdy jsem hrál s Veitem. Byl to ode mě malinkej podraz, ale to se mezi muzikanty občas dělá. Kalandra se mi líbil, protože hrál svižně na kytaru, hezky zpíval a byla šance s ním zpívat dvojhlasy. Prostě dělat víc muziky.

  A pak začalo vaše slavné hraní na mostě?
  To vymyslel Kalandra. On tehdy velmi obdivoval Ameriku a všechny ty vnější znaky beatnictví a free života - tak dostal nápad, že půjdeme hrát na Karlův most. Mělo to i praktické důvody. Chtěli jsme hrát hned a zorganizovat představení trvá aspoň měsíc.

  Takže jste se sebrali a šli na Karlův most.
  Myslím, že to bylo koncem března šedesát osm. Sedli jsme si na bednu od písku pod takový velký kamenný kříž a začali hrát. Tenkrát to bylo něco mimořádného. Byli jsme tam první a ze začátku jediní. A byla ještě značná zima.
  Asi za deset minut přišel policajt. Šokovali jsme ho tím, že jsme mu ukázali legitimaci Pražského kulturního střediska. Na ní bylo napsáno, že to je povolení k veřejnému vystupování. Karlův most je veřejné místo, a tudíž tam můžeme hrát. On odešel, aby se poradil se svým šéfem, a už se nevrátil.
  Fascinovalo nás, jak to bylo jednoduché. Prostě jsme přišli, začali hrát a za chvíli se kolem nás vytvořilo klubko posluchačů. A do klobouku se dala vybrat spousta peněz. Udělali jsme si z toho vcelku výnosnou profesi. Ke konci se to zvrhlo tak, že jsme na most jezdili z Vršovic taxíkem.

  Praví beatníci.
  Jasně. Trvalo to asi do června. Pak se z toho stala módní věc a skoro pod každou sochou někdo hrál. A i když jsme pořád měli největší publikum, tak se nám to začalo zajídat.
  Naštěstí za mnou tenkrát zašel Matěj Svoboda, grafik, s tím, že zakládá uměleckou skupinu Pod plachtou 68. Nebo se to možná jmenovalo Skupina 68 pod plachtou. Mělo jít o partu vyhraněných uměleckých osobností. Vyhlídl si náměstíčko v Platejzu. V sobotu a v neděli se tam vystavovaly obrazy, hrálo se divadlo a zpívaly písničky. Tenkrát tam začínala pantomima Alfréda Jarryho - Turba a Hýbner. Z písničkářů jsem tam byl já, Kalandra a Aleš Votruba - jogín se sitárem. Ten později emigroval a sitár mi nechal. Když jsem emigroval já, dal jsem ho Emilu Pospíšilovi.
  Svobodova podmínka byla, že skončíme s vystupováním na mostě. Žádal po nás exkluzivitu. Přijali jsme to, ale ukázalo se to i finančně slušné - za sobotu a neděli jsme vybrali asi dva tisíce, což byl tenkrát balík. To stačilo v pohodě na celý týden.
  Zajímavost je, že tenkrát se o členství v té skupině ucházeli taky Merta s Knížákem. Ale ty jsme vyrazili. Pro nedostatek umělecké osobnosti. Merta se nám zdál příliš intelektuálskej a studenej a Knížák zase úplně pitomej a plagiátorskej.

  Jak skupina Pod plachtou skončila?
  Prakticky jednadvacátým srpnem. Stejně jako celé české beatnictví.
  Před srpnem nás lidi nesnášeli. Kvůli vlasům. Hrozně to popuzovalo. Řvali na nás na ulici, vyhazovali nás z obchodů, nesměli jsme do hospod. Díky tomu jsem si tehdy žádného liberalismu nevšiml. Ale pak přišel srpen, okupace - a ta se týkala všech, bez ohledu na vlasy. Díky ruské okupaci se rozplynul celý ten generační konflikt. Proč stát proti otcům, když jsme byli všichni na jedné potápějící se lodi? A proč by měli otcové stát proti nám?

  A myslíš, že to dokázal jednadvacátý srpen?
  Určitě. Bylo to společenské usmíření. Momentem okupace nenávist proti nám skončila. To byl jediný klad, který Rusové přinesli. Lidi přesunuli svou nenávist z beatníků na okupanty. Pro první léta. Tím to pro většinu vlasatců ztratilo smysl. A nechali se ostříhat. I já jsem tu celou beatnickou ideologii zrušil, vlastně sama od sebe přirozeně odešla. V začátku okupace byla silnější spíš otázka, kdo si nechá zlomit páteř.

  MYŠLENÍ je svátek, když chcem, aby takový bylo. Je svobodné a osvobozující, nepřináší štěstí, naopak, ale myšlení JE štěstí. Je to RADOST. Je to HRA. My totiž MŮŽEM, my máme MOC. Každý v sobě nosí vesmír, pokud ovšem nemá šedý zákal materialismu. Nevím, jaký je úděl člověka na této kouli, ale jeho chtění je udělat velké věci. Ale co je OPRAVDU velké?... A ten vesmír můžu najít v sobě a je veliké umění vlastnit ho a vládnout mu a kdo to dokáže, dokáže největší věc na světě. To je tak velké, že je to až nekonečné.
(fejeton Hra, listopad 1968)

  Znal jsi v té době Karla Kryla?
  Neměl jsem jeho písničky moc rád. Zdály se mi moc ... plakátové. A myslím, že většinu lidí před okupací nijak zvlášť neoslovovaly. Pamatuju se, že někdy začátkem roku šedesát osm byl nějaký festival v Juldě Fuldě - jmenovalo se to Nechceme válku, chceme lásku. Hráli jsme tam s Veitem písničku Bludičky jsou ve městě, řekla bahenní žena, Slunečnici, Ježíška a tak. S tím jsme u publika zcela vyhráli. Vystupoval tam taky Karel Kryl, ale propadl.

  Snad, zřejmě to nebylo jeho publikum. Ale po okupaci se stal hvězdou.
  Krylovy písničky jsou okázale depresivní a v té chvíli prostě zahrály s pocitem lidí. Taková byla doba - depresivní a smutná. Krylově poetice to dodalo další rozměr.

  Jenže ty písničky byly nejen skvěle napsané, ale svým způsobem i prorocké. Třeba Rakovina, nebo Bratříček...
  Pamatuju se, jak Bratříčka psal. Jel jsem s Kalandrou odněkud ze zájezdu, šli jsme vlakem do jídelního vozu a v jednom kupé po cestě seděl Kryl. Tak jsem tam za ním vlezl a on mi zahrál kus Bratříčka. A já mu řekl: Karle, to se nestydíš za takovou sračku? On na mě začal ječet něco o hippies, o květinách ve vlasech a podobné pitomosti. Mně ta písnička připadala zbytečně melancholická, taková nějak hloupě komerční. Téma okupace se mi zdálo mnohem závažnější a hlubší. Chtěl jsem o tom napsat velkou filosofickou píseň, ale to se mi zase nepodařilo. Takže: Jsem sice ke Krylovi kritický, ale on tehdy písničky psal a já ne. Skoro rok jsem nebyl schopen napsat píseň. Co se týče prorockosti ... byl bych opatrný. Nejen u Kryla, ale tak vůbec.

  Jak jsi tu dobu prožíval?
  Samozřejmě jsem do poslední minuty nevěřil, že nás skutečně přepadnou. Pár dní předtím jsme hráli v Platejzu a přišel tam za námi nějakej Polák. Ptal se nás, jestli se nebojíme Rusů. Že na nás tutově vlítnou. A já si z něj ještě utahoval. Říkal jsem, že je jiná doba a že není možné, aby někdo přijel primitivně na tanku a řešil tak politickej problém. Byli u nás přece zahraniční novináři, spousta turistů, svět na nás viděl a byla jiná doba. Tvrdil jsem, že Rusové už nejsou takoví pitomci. To bylo neděli před invazí.

  Kde jsi v té době bydlel?
  U Kalandry ve Vršovicích. Ale na léto jsem se přestěhoval k Zorce Růžové, protože její rodiče byli na dovolené. Měli byt na Vinohradech a zadní okna z toho bytu vedla na dvůr rozhlasu. Tehdy v srpnu byly u rozhlasu pravidelně každý večer demonstrace. Nebo spíš pouliční mejdany - začalo to odpoledne, napřed se něco skandovalo a pak lidi přinesli flašky, sedělo se na zemi a povídalo se. Bylo krásný, teplý léto. My jsme tam se Zorkou vždycky přinesli chleby s paštikou nebo láhev vína a trávili tam celou noc.

  To bylo ještě před dvacátým srpnem?
  Ano. Dvacátého se to konalo taky, ale to jsme se rozhodli, že nikam nepůjdeme a budeme se věnovat sami sobě. Koupili jsme láhev červeného, zapálili svíčku a pomalu se schylovalo ke krásné erotické noci. Už jsme byli nahatý, měli otevřené okno a zvenku šla do pokoje teplá srpnová noc. A najednou do toho kvartýru vlítl Hvězdoň, a zakřičel na nás: Přepadli nás Rusové!

  Co jste dělali? Počítám, že milostná noc se nekonala.
  Hvězdoň tvrdil, že Rusové už přistávají na Ruzyni. Tak jsem řekl: Oblíkneme se, vezmeme taxíka a jedeme tam. Taxikář to vzal přes Václavák, po Příkopech a u Obecního domu jsme potkali první, malinkatej tank. Šedivej, hnusnej - asi byl malej, aby se vešel do letadla. Takovej drobnej šmudla, ale šel z něj chlad. Takže jsme taxíka otočili a vrátili se na Vinohrady. Taxikář po nás ani nechtěl peníze. To dělají taxikáři vždycky, když jsou dějiny v pohybu.

  A dál? Co bylo potom?
  Šok. Neustále jsme pobíhali od rádia na Václavák a zpátky. Před svítáním se pod muzeem zformovala demonstrace. Čekalo se, co bude říkat vláda nebo co udělá armáda. Ale nestalo se nic. Lidi pokřikovali a mávali vlajkami. Část odešla před ÚV, zeptat se Dubčeka, co teď. Ale chudáci byrokrati už byli zatčeni a převeleni na východ. Dodneška mi není jasné, proč se Dubček nakonec tak proslavil. Když vlastně zvoral, co mohl. A k tomu všemu se ještě nechal zatknout ve vlastní kanceláři cizí armádou.

  To se lehko řekne - dneska. Někdy prostě není na hrdinství nálada.
  Já vím a snažím se to i chápat, lidsky, ale technicky mi to neštymuje. Jak může být vůdce uprostřed své země a uprostřed své armády zatčen cizím vojákem a odvlečen? Nejspíš to nebyl vůdce, ale ouřada - s adresou pro poštáky a přepadová komanda.
  Pamatuju si takovou drobnou epizodku. Jedenadvacátého dopoledne se pod našimi okny v Rubešce objevila jakási speciální jednotka s přenosným dělem. Jejich úkolem bylo nejspíš obsadit rozhlas. Hlavním vchodem se nedostali, tam stáli policajti a nehýbali se, i když k nim přijel tank a otočil na ně hlaveň děla. Byla to vteřina, ale já v tu chvíli zažil věčnost. Pak se zase hlaveň otočila jinam a Rusové to vzali zadem, přes dvůr. Pozoroval jsem je oknem ze Zorčina bytu. Na dvoře, přes který museli přejít, byl sklad obchodu se zeleninou a ti vycvičení vojáci tam lezli po srovnaných bedýnkách. Měli co dělat, aby udrželi rovnováhu a bylo to směšné. Seskakovali na rozhlasový dvůr a přískoky se přemístili k železným dveřím. A pak jim někdo zevnitř otevřel. Později jsem se dozvěděl, že ten člověk dostal patnáct stovek odměnu. Díval jsem se na to ze čtvrtého patra, vedle sebe tranzistorák a čekal každým okamžikem konec vysílání. Vysílalo se dál, pouze v jednom z oken rádia se vyložil Rusák a začal se opalovat. Spustil jsem na něj křik - a najednou se pode mnou rozstříkla omítka a slyšel jsem ránu. Netrefili se. Takže jsem radši slezl.

  To otevření dveří je svým způsobem symbolické. Co následovalo další dny?
  To se všeobecně ví. První dva dny byly velmi depresivní a smutné. Všichni běhali z demonstrace na demonstraci, čekalo se na signál k boji. A třetí den začal mejdan. Zjistilo se, že Rusové nejsou tak silní, jak se zdálo. Nenašli tiskárny, nenašli rozhlas ani televizi. Vysílalo se dál. Začala to být sranda. Na výkladech se objevily tisíce kreslených vtipů a nápisů. Já jsem s Matějem Svobodou tiskl plakáty.

  S jakým obsahem?
  To se měnilo ze dne na den. Například jsme dělali plakát, který pro Československo požadoval neutralitu. Rýpali jsme to do lina, natiskli na lisu a vynesli na ulici. Při práci jsme poslouchali rádio. Pamatuju se, jak přerušili vysílání a pustili Dubčekův projev. To byl ten slavný projev, ve kterém zaškytal, zaplakal a oznámil, že je všechno v hajzlu. Takže jsme pobledli, nechali plakáty být a šli po Národní na Václavák. Celou dobu jsme potkávali ubrečený lidi. Nakonec jsme se rozbrečeli taky. Bylo to k uzoufání. Prohra ve chvíli, kdy se to prohrát nemuselo - aspoň ne takhle ostudně. Lidi nezklamali, ale zklamalo vedení. Odevzdali to, protože se báli o život. Lidsky to je pochopitelné, ale politicky ne. Vlastně lidsky také ne. Byla to zrada.

  Dodnes to máš Dubčekovi za zlé?
  Ano. On a ta jeho parta neměli charakter, byli to jen úředníci. Tedy kromě Kriegla. Ale ani jako úředníci neuměli využít politický materiál, který jim národ tak obětavě nabídl. Mohli aspoň oddalovat jednání a dostat Rusy do nepříjemné situace. Rusům se nepodařilo nainstalovat kolaborantskou vládu, tak vrátili tu zajatou. Z toho každý instalatér na ulici pochopil, že jsou v problémech. Jenom naše vláda to jaksi nepochopila. Mohla alespoň jednat a jednat a jednat. Schůzovat snad uměli, ne? Rusové to mohli mít mezinárodně mnohem těžší a pro nás malé lidičky to mohlo být povzbuzení nejen pro tu chvíli, ale i všechna následující léta.

  Během převratu v roce osmdesát devět jste byli s Dubčekem na stejných tribunách. Sblížili jste se nějak? Odpustils mu?
  Ne. Nikdy jsem toho chlapa neměl rád. On se bál i tehdy na Letné. Ruskou okupaci odsoudil až druhý den, na druhé demonstraci, ale napřed to musel říct Gorbačov. To, že se stal šéfem parlamentu, byla nejen chyba, ale i nezralost. On tehdy chtěl být za každou cenu prezidentem a pak mi jeden disident z OF s úlevou říkal, že ho umluvili, aby vzal „pouhou” funkci šéfa parlamentu. V listopadu ještě nikomu nedošlo, že parlament bude skutečně důležitý.

Došlo k veřejné popravě
která přihlížející sjednotila na stranu katovu.
Přiťukli jsme si kališnickými poháry strachu
a po přiložení k ústům se tvářili
že na dně je trocha nápoje k zahnání žízně.
Polknutí naprázdno vykouzlilo domeček
přilepený k hradbám z vnější strany
a proto není vidět prapor vlající na hlásce
oznamující
že PÁN je doma
a TÍMTO soumrakem vytáhnul padací most
a na nádvoří vypustil psy.

Byl jsem u toho, když zahradník odcházel
a naděje zůstala jen ve vegetaci plané.

Od včerejška se vyhýbám ulici se schránkou
a otevírám skříň POŠTY TICHÉ.
Vrznutí jejích dveří mi připomnělo
že slovo vyslovené na jejím konci
si NEPODÁ ruku se začátkem.
Trefil jsem už jenom k mostu Beznaděje
a ptám se přecházejících oběma směry:
Co ČINIT?
Nenápadně mi v chůzi odpovídají: Dělej co my
tvař se, že tady jdeš za velice důležitým
a nevyhnutelným posláním.
Tak se na nic nepřijde.
A když jsem potkal kata, ptal jsem se:
PROČ DOŠLO K POPRAVĚ?
Po tajném a všeobecném hlasování
jsem našel na každém lístku napsáno:
CHCEME OTROKÁŘE!
ale zařiď, to tak
aby děti DOBROVOLNĚ nepoložily otázku!

A děti se opravdu neptají.
Jsou zaměstnány broušením nožů.
(Klíč pluhu, 1974)

  Jak dlouho jsi hrál s Kalandrou? A bylo kde - po okupaci?
  Zpočátku se okupace jaksi nepovedla, takže šlo hrát kdekoliv a zcela svobodně. Vystupovali jsme spolu až do konce roku šedesát osm. Měli jsme také pravidelnou scénu - divadlo Maringotku pod Vyšehradem. Tam jsme měli každý týden koncert. Pak mě Kalandra zahnal do úzkých - zatajil mně, že odjíždí s rodiči na čtyři roky do Tunisu. Ze dne na den jsem ztratil spoluhráče i bydlení.

  Možná to bylo spíš štěstí. Jednou jsi tak jako tak musel začít vystupovat sám.
  Tehdy jsem si nevěřil - ani jako kytarista, ani jako zpěvák, ani jako komponista melodií. Jenže s Veitem to už nešlo a bylo mi líto pustit koncerty v Maringotce. Rozhodl jsem se, že to zkusím sám. A prošlo to. Pro mě to byla ohromná úleva. Tehdy jsem si vymyslel typ představení, které více méně dělám dodnes - snad s tou výjimkou, že jsem tehdy víc mluvil než zpíval.

  Jaké jsi měl publikum?
  Začalo chodit velmi vyhraněné, skutečně moje publikum, ale tak jsem to tehdy nebral. Šlo o společnou věc. Pamatuju se, že se tehdy na podzim hrál slavnej hokej - Rusko proti Československu, a ten zápas vyšel na den, kdy jsem měl mít v Maringotce koncert. Všude se mluvilo jen o hokeji. Proto jsem týden předtím oznámil, že se sice dostavím, ale nepředpokládám, že přijde i publikum. A velmi stoicky jsem zarecitoval hlubokomyslnou úvahu o tom, že se lidé zabývají vnějšími pitomostmi, které sami stejně nemohou ovlivnit, a doufají, že v nich naleznou svobodu. A za týden byl sál plný. Moje publikum se na hokej vykašlalo - a já to bral jako velkou poctu. Nebo spíš naději. Kolem jedenácté pak někdo vlítl dovnitř a oznámil výsledek - a lidi, jakoby povznesení, jen tak ze zdvořilosti zatleskali. To bylo moje velké vítězství nad hokejem.

  Tu noc se také konala demonstrace, při které se rozbil Aeroflot.
  To nebyla ani tak demonstrace, spíš takovej nádhernej pouliční mejdan. Zpátky z koncertu jsem šel přes Václavák k Zorce domů. Mimo jiné se tam rozšlapaly takzvané Štrougalovy sady - květináče, které policajti rozestavěli kolem Václava, aby se tam lidi nemohli scházet. Mě pak někdo udal, že jsem se toho mejdanu zúčastnil.

  Takže to bylo poprvé, co se o tebe začala zajímat policie?
  Poprvé to nebylo. První předvolánka na policii přišla v roce 1966 v Olomouci. Napsali mi tam, ať se dostavím ve věci „Mánička”. Tak se tehdy vlasatcům posměšně říkalo. Druhé předvolání jsem dostal v tom samém roce i městě a bylo to na udání dnes docela známého politika. Tvrdil v něm, že svojí tehdejší poezií nutím mladé lidi k sebevraždám. Předvolání kvůli Aeroflotu bylo třetí, ale přišlo za zcela jiné situace - společensky i osobně. Ten policajt, byl to kriminalista, mi ukázal dokonce dopis člověka, který mě udal, a fotky z demonstrace. Hledal se pachatel, který rozbil Aeroflot. Policista mi řekl, že jestli na těch fotkách někoho poznám, tak mu to nemusím říkat. Mě zaujalo, že tam jsou fotky jak po incidentu, tak před ním. Zeptal jsem se ho, jestli mu to není podezřelé. To mně jako kriminalistovi nemusíte zdůrazňovat, odpověděl.

  V roce šedesát devět jsi měl znovu spoluhráče - Vlastu Třešňáka. Jak jste se seznámili?
  Na natáčení filmu, který se jmenoval Potomci a byl to dokument o českých vlasatcích. Když ten film měl premiéru, tak v novinách došlo k šotku a všude vyšlo, že se promítá film Pitomci.

  S Třešňákem jsi však zpíval jenom jeho písně.
  Vlasta není přizpůsobivý, tak jsme hráli jeho věci. Hodně těch písní bylo dialogových, jemně politických a mystických. Dnes o těch písních nechce ani slyšet a tvrdí, že je zapomněl. Vlasta, i když tak nevypadá, je velmi jemnej a něžnej kluk. Stydí se za to, tak to přehlušuje drsností. Ale je veliký básník. Jeho rodiče se rozvedli, když byl dítě, opustili ho a on vyrůstal u dědy a babičky. Snad někdy, když mu bylo deset, babička umřela a zůstali s dědou sami. Dětství s dědou asi vypadá dobře v knížkách, ale jako každodenní karlínská realita to bude cosi jiného. Rodiče se mu pak ozvali po převratu, když byl chvíli slavný. Jeho otec dokonce přese mne. Vytáhl mě v Lucerně během produkce z pódia a předal mi pro Vlastu dopis. Ani nevím, jestli se mu Vlasta ozval. Máma za ním přišla na koncert v Ostravě. Vyprávěl mi to jako vtip, ale nejsem si jist, jestli mu bylo do smíchu.

  Jak dlouho jste jako dvojice vystupovali?
  Krátce. Od začátku bylo jasné, že to dlouho nemůžeme vydržet. Dohromady asi čtyři měsíce. Později jsme se ještě mnohokrát sešli, ale to už bylo v rámci Šafránu.

  Pak se stala podivná věc - dělal jsi předzpěváka bigbeatové kapele.
  Ano, to bylo na jaře a dělal jsem předskokana skupině Blue Effect. Oni měli program jen na jednu půlku, tak hledali někoho jako roští. Nikdy jsem nebyl na plakátech - oni sice tvrdili, že za to může tiskárna, ale nejspíš mě tam nechtěli. Ale to mi nevadilo. Bylo nesmírně zajímavé být před velkým publikem, které přišlo na někoho jiného. Pravidelně docházelo ke konfliktům. Lidi byli okamžitě rozladění, když místo bigbítu vylezla na pódium vlasatá obluda s červeným svetrem vytahaným po kolena a s akustickou kytarou. Samozřejmě, začali hned ječet a pískat, párkrát po mně dokonce hodili dělbuch, což mi připadalo perfektní. Z mého tehdejšího stoického pohledu jsem si tu situaci přímo vychutnával. Byl to pro mne blbý dav, který nevěděl, co chce, a já ho pokaždé zmanipuloval. Vedl jsem řeči o tom, jak se chovají primitivně, zatímco doba je zlá. Do toho jsem začal hrát svoje výchovné písně. Byla to pro mne veliká škola, jak se dá zacházet s publikem. Pak to měl horší bigbít, který přišel po půlce do úplně jiné nálady a musel o diváky znovu bojovat. Tehdy s nimi zpíval Vláďa Mišík a malinko jsem ho s tím zlobil.

  Zdá se, že jste tehdy sami sebe brali dost vážně?
  Ano, brali, i když to teď zlehčuju. Nad některými věcmi se musím usmívat, ale určitě se za ně nestydím.

  V Blue Effectu ses seznámil s Radimem Hladíkem, s kterým hraješ dneska.
  Občas jsme si zahráli už tehdy. První lidovka, kterou jsme hráli, byla píseň o svatém Vavřinci, ono Peče se děťátko jak ryba. Podle ní pak dostal jméno můj syn.

  Z předskokanství na koncertech se tak postupně vyklubala spolupráce...
  Skamarádili jsme se, kluky zaujala moje tehdejší mystika a fakt, že se vyjadřuju slovem a hudba je až na druhém místě. Cíl nové kapely je samozřejmě co možná nejrychleji vydat desku. To chtěli i Blue Effect, a tak jsme se dohodli, že jim k té desce napíšu texty. Desce jsem dal název Meditace a skutečně se ještě před prázdninami natočila. Pak jsem na tři měsíce zmizel u dědy na Moravě - a když jsem se vrátil, tak se změnila nejen země, neboť okupace vyhrála, ale deska s názvem Meditace šla do výroby s texty Zdeňka Rytíře. Kluci se po česku vstřícně předposrali, a protože jim bylo jasné, že se normalizovat nebudu, tak mě vyměnili. A neměli zájem už ani o předskokanství.

  Naštvalo tě to?
  Ne, nezlobil jsem se. Muzikanti jsou trochu jako lehké holky - musí si vydělat, takže jim je jedno, s kým si vrznou. V tom jsem si nedělal iluze a ani jsem se s Hladíkem nepřestal přátelit. Spíš mi jich bylo líto. Mrzelo mě to u Zdeňka Rytíře. Do té doby jsem si ho stále ještě vážil, měl jsem v repertoáru taky několik jeho písniček. On se sice dal na komerci už v roce 1967, ale sliboval, že se mezi nás vrátí. Po té Meditaci mi bylo jasné, že jsou to jen kecy. Je ho škoda. Zažil jsem víc lidí, kteří si ke komerci jen tak „odskočili”. Nevrátil se ani jeden, protože odtamtud žádný návrat není.

  Tys pak ještě s Blue Effectem spolupracoval.
  To už se Blue Effect přebarvil na Modrý efekt. Kamarádil jsem se s Leškem Semelkou a pár textů jim napsal, i když na bigbít se moc dobře nepíše. Vím, že nakonec použili dva - Svítání a Za krokem žen. Se Svítáním byla patálie na Slovensku, kde se to natáčelo. Slováci oznámili, že to musí být buď anglicky nebo slovensky, česky v žádném případě. Tak to Fedor Frešo přeložil na Svitanie. A oba texty vyšly pod jiným jménem, protože kluci se mého jména báli. Podepsal jsem to jako Daniel Macík, protože má druhá žena se jmenovala Daniela Macíková. Tu píseň Za krokem žen prý pak nějaký kritik odvážně ztrhal jako kýč.

  Do počátku sedmdesátých let patří tvoje okouzlení lidovkami, které tě nikdy neopustilo. Jak ses k nim dostal?
  Já to dnes prezentuju tak, že za to můžou Rusové. Původně jsem od lidových písní nic neočekával, měl jsem pocit, že o tom z dětství vím dostatek, a neměl jsem nejmenší důvod po nich sahat. Byly mi spíš odporné. Ale když sem vlítli Rusové na tanku, tak z toho přece jen byla velká úzkost a na téma národ, historie a zachování vznikla mezi lidmi diskuse. Z kosmopolitního beatníka se ze dne na den stal příslušník malého národa, přepadeného národem velkým. V tu dobu pracoval Hvězdoň jako kafevařič ve Smečkách ve Fisyu, což byl filmový symfonický orchestr. Hrabal se tam v knihovně a ukradl Sušilovu Sbírku národních písní - donesl mi ji se slovy, že jsou tam zajímavé texty. Ani jsem ji zpočátku neotevřel, ale vzal jsem si ji jednou do vlaku na cestu do Olomouce. Možná bych ji neotevřel ani tam, ale v kupé byli ožralí Slováci a otravovali kvůli vlasům. Už jsem měl zkušenost, že takovým výlevům se dá zabránit, když si člověk vytáhne knížku. To každého primitiva zmate a najednou neví, kam ten výstřední zjev zařadit. Zabralo to i tentokrát, ovšem s tím efektem, že jsem se do těch textů skutečně začetl. Takže na mém vztahu k lidovým písním mají svůj podíl nejen Rusové, ale i Slováci.

  Opravdu tě ty staré texty tak zaujaly?
  Ano, i když jsem zpočátku nevěřil, že jsou skutečně lidové. Považoval jsem to napřed za takový povedený obrozenecký hankovský podvrh, aby se germáni divili, jak jsme inteligentní národ. Ale jsou pravé. Jen mi vrtalo hlavou, proč ty písně byly zapomenuty. Několik jsem jich vytáhl a zahrál s Kalandrou a potom s Hladíkem, ale tušil jsem, že jsem narazil na Atlantidu, na celou zapadlou kulturu, o které jsem neměl tu nejmenší páru a nikdo mi o ní nedokázal ani nic říct. Z našeho povědomí se ty písně zcela vypařily. A tak jsem se rozhodl v létě 1969, že pojedu na tři měsíce k dědovi do Bohdalova, abych si to vše prostudoval - a doufal jsem, že mě ten devadesátiletý kmet trochu pomůže.

  Pomohl? Pamatoval si něco z té sbírky?
  Ne, on na to byl taky moc mladý. Lidovou paměť vymyli už v polovině devatenáctého století obrozenci a katolická církev. Ale stejně mě ten pobyt u dědy pomohl. Odstěhovali jsme se se Zorkou na půdu a tam zapomněli na přítomnost. Zažil jsem něco, co možná znají jen archeologové. Dotyk s minulostí.

  Psal jsi taky nějaké vlastní písně?
  Ano, dělal jsem svůj podzimní repertoár, což byly takové mystické až indické písně. Dal jsem do nich sice celé nitro, ale nakonec jsem zjistil, že jsou nesmírně povrchní. Nejde psát a už předem vědět, co to má být. Buď psaním objevujeme a je v něm obsaženo i naše tápání, nebo je lépe nepsat.

  Po třech měsících ses vrátil do Prahy. Deska Meditace s tvými texty padla do stoupy, hraní s Blue Effectem skončilo...
  ...a nebylo kde bydlet. Musel jsem se nějak rozhodnout, co dál. Husák už seděl pevně v sedle a Dubček jel do Turecka rovnat šavle. Ale nejvíc mě pálilo bydlení. Nastěhoval jsem se k Zorce. Přepůlili jsme si kuchyň závěsem a k oknu si dali postel s malým stolkem. Ve zbylých dvou místnostech bydlelo ještě pět dalších lidí. Z toho okna byla vidět věžička muzea, nad kterou v srpnovém týdnu létaly každou noc světelné střely. Dodnes, když jdu kolem muzea, si na to vzpomenu. Zorčina rodina byla velká, hlučná a matka trpěla samomluvou, což bylo mučení - zvlášť když jsem něco psal a ona za závěsem vařila. Nikdy jsem nevěděl, jestli mluví ke mně nebo do luftu. A když mluvila ke mně a já neodpověděl, tak se urazila.
  A hrál jsem, samozřejmě. Krize přišla až v roce 1970. Poprvé v životě jsem taky zažil zradu slávy. Na jaře to s Blue Effectem bylo sice příjemné, ale spíš humorné, protože jsem hrál pro lidi, kteří na mne nepřišli. Teď se najednou zformovalo mé vlastní publikum. Sedmkrát za sebou jsem vyprodal Žofín - a to tak, že to tam musely hlídat policejní kordony, protože přišlo dvakrát tolik lidí, než co se do sálu vešlo. Já mluvil mystické pitomosti, zpíval hrozné písně a začal si připadat jako mesiáš. Neměl jsem s úspěchem žádnou zkušenost. A když mi nadšeně tleskaly takové davy, tak jsem nějak uvěřil, že to není náhoda a že ve mně asi něco bude. Umělecky i lidsky, to byl pro mne zřejmě ten nejhorší čas. V sedmdesátém roce pak přišlo kruté vystřízlivění, ale později jsem za to byl vděčný. Bylo by příšerné, kdybych v takové slávě uvízl. Zapadl i můj tehdejší repertoár, dokonce není ani na žádných nahrávkách. Bohudík.