Dnes v noci jsem měl sen o Havlovi. Seděli jsme u stolu a on mi ukazoval dva díly jakýchsi astrologických knih. První díl jsem znal, o druhém mi řekl, že je jen pro pokročilé. Na to prý nestačím. Když jsem se probudil, chápal jsem, že sen nějak souvisí s mým pocitem zaostání a nevzdělání. Kateřina šla přes louku do Fondamentu koupit bagetu a něco jídla. Povaloval jsem se v autě, zavalen představou předem ztraceného dne. Lidé teď s nadějí a napětím čekají, jestli budu zase psát. Ale co je to dobře psát? Oslovuje pravdivost a intenzita zážitku. Ty asi pocházejí z nějakého porozumění v sobě samém, ale to se teď ve mně nekoná. Uvnitř zůstávám podivně zazděný dlouhou emigrací a k ní nevhodnou povahou. Také tím, že nikam nepatřím. Někdy po sedmnáctém byl u mne na návštěvě Třešňák. Špatně si ty dny pamatuju, jenom jakési temno, stále jsem pil, chodil spát k ránu a vstával skoro až při stmívání. Nevím, co se mi honilo hlavou, ale nejspíš jakýsi temný chuchvalec, ze kterého se občas a jen částečně vynořovaly pocity, vzpomínky, touhy a plány. Když jsem se pak rozhodl letět, otevřel jsem nahodile Bibli a prst mi padl na větu, že budou všichni vyvražděni. Hnulo to se mnou, ale v jakési otupělosti vůči posledním letům života mi ta představa tak nevadila. Jen mi šly hlavou jaksi praktické otázky, jestli budu zavražděn hned po příletu či později se všemi ostatními. Zavraždí mě v nějakém sklepě, kam mě z letiště odvezou? - a najednou jsem zadoufal, že dostanu strach, že budu křičet, že se ve mně projeví nějaký cit, že se ke mně prodere vědomí okolí a dotkne se mě, alespoň naposledy.
  Tady na prázdninách je pěkně. Vytáhl jsem si před chvílí z potoka pivo a šel si do auta pro nůž. Katka se povaluje na spacáku v autě nahá a čte si v knize o zkamenělinách. Je hubená a pěkná, je na mě všechny ty dny milá, ale cítím ji v tomto týdnu spíš jako objekt krásy, na kterou se nesahá. Dva roky jsem nic kloudného nenapsal a teď, když je zase komu, se najednou lekám, jak jsou ty dva nepropsané roky dlouhé. Kdosi se mě nedávno v Praze ptal, co mě vlastně drželo v emigraci nad vodou, odkud jsem bral vůli k životu. Odpověděl jsem upřímně: nic mě nedrželo nad vodou a vůli k životu jsem normálně ztratil, pouze tělo žilo neúprosně dál a vyžadovalo si péči, aby nezačalo bolet. Tělo prostě chtělo žít dál a nebylo vyhnutí. To bude i osud Československa. Země bude chtít žít dál, my budeme konat nezbytné ze strachu před bolestí, krizí, inflací, občanskou válkou a jednoho dne nás to zase začne bavit. Tak to musí dopadnout i se mnou.
  Potok už je celý ve stínu a slunce mi začíná svítit na papír. Sedím pod stromem, příjemně zastřešen jeho větvemi. Otevřu si druhé pivo a půjdu pohladit Kateřinu. Jak vůbec nestačí život jenom žít, jenom ho nechat ubíhat. Teprve přemýšlením nad ním, vzpomínáním si a hledáním logiky se život osvětluje. Často stačí nalézt jen svůj příběh a v tu chvíli život ožívá a dostává se do vědomí. Když se mi daří sbírat život slovem, teprve tehdy ho žiju, vstupuju do něj, možná, že ho i měním. Pokud by nebylo možné měnit, či zachraňovat život slovem, čím tedy jiným?
(deník, středa 18. července 1990)

  Jaké byly tvoje první pocity v Praze?
  Velmi rozmazané. Pamatuju se, že hned u dveří z letištní haly stáli tři reportéři s třemi mikrofony a třemi magnetofony. Ale všichni byli z jedné redakce - z Mikrofóra. Překvapilo mě to - ptal jsem se, proč jich je tolik. Odpověděli, že rozhlasové technice nevěří, chtějí mít jistotu, a tak to natáčejí třikrát. Snad měli štěstí.
  Potom mě vzal pod křídlo Michal Prokop, odvezl na Letnou a celý den o mě otcovsky pečoval. Propustil mě až večer, když bylo po všem a já věděl, kde budu spát. První týden jsem bydlel u režiséra Andreje Kroba. Demonstrace skončila se setměním, pak se ještě někam šlo, ale to si už nepamatuju. Večer jsem byl v rádiu. Vysílalo se živě. Pořad měl skončit o půlnoci, ale redaktoři zavolali na vysílače a všichni jsme tam zůstali hodinu přes čas. Prý telefonovalo kolem dvou tisíc lidí a všichni se ptali, jestli je to opravdu živé - jestli sedím ve studiu.

  Asi to musel být velmi silný zážitek - vrátit se z emigrace rovnou do miliónové demonstrace.
  Mám pocit, že lidé moji přítomnost prožívali daleko víc než já. Byl jsem jako ve snu, z kterého jsem se nemohl probudit. Cítil jsem kolem sebe úžasný pohyb, ale srdce spalo. Mnoho lidí mi později řeklo, že teprve když mě uviděli na tribuně, tak uvěřili, že režim opravdu padl. Ale já se vezl v jakési skleněné kouli, v hlavě a kolem ní mi bzučelo, všichni něco povídali nebo křičeli a já v sobě cítil spíš nový kolínský byt a Kateřinu, s kterou nám to zrovna neklapalo. Věděl jsem sice, že v tu chvíli nemá smysl uvažovat o nějaké budoucnosti, protože všechno je jinak, ale těch jedenáct let emigrace jsem jen tak setřít nedokázal.

  Druhý den, v neděli, byla na Letné další demonstrace.
  Lidem se ty dvě akce asi už slily v jednu, ale byl mezi nimi propastný rozdíl. První Letnou si pamatuju jako harmonický zážitek. Druhá demonstrace byla mnohem konfliktnější. Panovala nervozita, Havel stále opakoval, že ještě není vyhráno. Prý byly připravené nějaké ozbrojené oddíly, čekaly se různé provokace, všichni byli napnutí. Mrzlo, ale já měl na nohou teplé kanadské boty, které jsem v Rotterdamu koupil za pět guldenů v obchodě Armády spásy. Na tribuně to vřelo, ale dav byl v pohodě. Reagoval, vtipně odpovídal, mluvil jako jeden muž. Byla to davová psychóza, ale pozitivní. Pro mě to bylo překvapení - že něco jako konstruktivní dav může existovat.

  Účastnil ses také různých zákulisních jednání?
  Z té druhé demonstrace se šlo do Laterny magiky a konala se podivná schůze. Všichni byli přetažení. Bylo tam asi šedesát lidí, kteří se nějak angažovali, a všichni se začali hádat. Napřed vyčetli Vašku Malému, že to uváděl jak estrádu. Pak se pustili jeden do druhého. Do toho vstal Havel a oznámil, že se stahuje do pozadí. Že je spisovatel, a ne politik. Nastala chvíle ticha, pak se všichni vzpamatovali a začali znovu křičet, tentokrát na Havla, že to přece nemůže udělat. To jsem byl už na odchodu, připadal jsem si jako na emigrantské schůzi. Šel jsem pěšky po Národní, přes most a na Malostranské náměstí. Cestou jsem zažil šok. Lidé mě poznávali, zdravili, chtěli autogramy a já zjistil, že jsem slavný. Ale ta sláva byla nějak hysterická a nehezká. Trvalo to pak celý devadesátý rok. Přestal jsem sám sebe vlastnit. Známá tvář mi ukradla svobodu - najednou jsem nemohl chodit psát nebo přemýšlet do hospody, protože do mě hned každý začal mluvit ... jako do obecní vrby.

  První koncert jsi měl v Malostranské besedě. Svým způsobem to byl také návrat.
  V besedě jsem hrával v sedmdesátých letech. Takže to bylo pro mne takové až domácké. Z toho koncertu existuje nahrávka, kterou pak v rekordním čase vydal Panton. Prý jsem působil optimisticky.

  ...ano, to je pravda. Úplně jsi zářil.
  Jestli ze mě něco vyzařovalo, tak to nebylo moje světlo. Měl jsem v sobě stále něco studeného, nějak se mi ten návrat nedařilo prožít.
  Byl jsem tu čtrnáct dní. Nebyl jsem na takový švunk připravený. Asi nejzajímavější bylo pozorovat, co se děje v Laterně magice a později ve Špalíčku. Tam sídlilo Občanské fórum a já se těšil z jakéhosi privilegia, které mi umožňovalo kamkoliv vejít, zapojit se do diskuse a pak třeba zase odejít. Byl jsem i u toho, když Havla přemluvili, aby se stal prezidentem. Zpočátku nikdo žádnou funkci nechtěl a myslím, že to všichni mysleli upřímně. Pak Adamec sestavil vládu, o které se začalo okamžitě říkat: škoda každé vlády, která padne vedle. V tu chvíli se v Občanském fóru rozhodli, že se sami chopí moci. Na tom jednání jsem také byl. Napřed tam seděli obyčejní lidé, pak začala diskuse a za hodinu už tam seděla nová vláda. To byl velmi zvláštní moment.

  Jak dlouho trvalo přemlouvání Havla? Opravdu prezidentem být nechtěl?
  Myslím, že ne. Odehrálo se to ve Špalíčku, v malém sálečku pod výstavní síní Aurora. Mně se jméno Aurora líbilo, ale snad proto, že v něm víc cítím jeho prvotní význam, který znamená Jitřenku. Přemlouvání Havla trvalo asi čtyři hodiny. Seděl stranou, byl vyčerpaný a všichni na něj doráželi. On vždy vstal a velmi klidně vysvětlil, proč být prezidentem nemůže. Tak se hledal jiný kandidát. Jirka Černý periodicky vstával a navrhoval Hanzelku. Padala všelijaká jména. Ale vždycky to nakonec spadlo zpátky na Havla. Seděl na kraji schůdku, hlavu v dlaních, nešťastný a vyčerpaný. Pak konečně hlavu zvedl a unaveně řekl: Když to vlast chce, tak to musím vzít. Všichni si oddechli, ale nikdo se neradoval. Neměli jsme sílu.

  Pár dní po tobě přijela další legenda: Karel Kryl.
  Na to se pamatuju. Na Václaváku byla demonstrace. Oznámili, že Kryl je doma. Lidé jásali, Kryl byl na tribuně a moderoval to Jiří Černý. Na závěr oznámil, že státní hymnu zazpívají dva Karlové - Kryl a Gott. To byla strašná bota. Chudák Kryl z toho pak měl nepřekonatelné trauma. Vůbec se mu nedivím.

  Oba jste měli samostatný koncert v Lucerně - a vyprodali jste ji.
  Moje byla pátého prosince. Den předtím za mnou přišli z Pražského kulturního střediska. Kývl jsem a prý bylo za hodinu vyprodáno. Pozval jsem tam spousty kamarádů, ale ti nesměli hrát, protože zrovna probíhala stávka. Měl jsem jako emigrant výjimku. Nenahrál jsem toho moc, spíš se mluvilo a diskutovalo. Teprve později mě napadlo, co se asi stalo se vstupným. Ale bylo mi to jedno. Nakonec jsem si přece jakýsi honorář odnesl. V šatně, které se v Lucerně dodnes podobají spíš veřejným záchodkům, jsem našel černou zimní čepici. Byla zima, já žádnou čepici neměl, tak jsem si ji vzal jako odměnu za ten koncert. Dodnes ji v zimě nosím a vždy mi připomíná moji první samostatnou Lucernu. Je to takový kulich slávy.

  Musel jsi mít československé vízum?
  Měl jsem vstupní vízum na dva dny, které jsem si koupil na letišti. Pak mi ho prodloužili ... což je typicky český příběh. Kolem Občanského fóra se motal jakýsi Dražil, který tyhle věci zařizoval. Byl fízl, později ho na několik let zavřeli, ale podařilo se mu z vězení utéct a teď žije v cizině. Tehdy v listopadu za mnou přišel, že mi prodloužení víza vyřídí. Byl velmi kamarádský, tykali jsme si, tak jsem mu řekl, ať si trhne, že jsem jednou zpátky doma a žádné vízum nepotřebuju. Jenže byrokracie OF se toho nápadu chytila a trvala na tom, že zákon je zákon a my musíme zákony dodržovat. Ptal jsem se, jestli to platí i pro ty blbé zákony. Zdálo se mi to nesmyslné. Ale nebyla s nimi řeč a nakonec se shodli, že vízum mít prostě musím. Češi milují předpisy. Odmítl jsem cokoliv zaplatit, tak to vzali z pokladny OF. Pět stovek pokuty a tři sta marek za vízum. Jako v grotesce.

  Jak na tebe působila Praha? Změnila se?
  Skoro celých čtrnáct dní jsem se do města vůbec nedostal. Až těsně před odjezdem jsem popadl Ditu Burgrovou, která mi dělala jakousi sekretářku, a šli jsme se projít. Když jsem šel s holkou, tak mě lidé na ulici spíš nechali na pokoji. Vzali jsme to přes Staré Město, Karlův most, Malou Stranu a Nerudovkou jsme vyšli nahoru k Hradu. Praha byla opuštěná, hospody prázdné. Lidi buď dělali revoluci, nebo se na to doma koukali v televizi. Téměř po dvanácti letech jsem šel zase Prahou. Město zůstalo na svém místě, poznal jsem všechno, ale překvapila mě šeď. Měl jsem v sobě Prahu barevnější.
  Vyšli jsme na Hradčanské náměstí, kde stála hradní stráž. Tehdy ještě ta Husákova - v zelených vojenských uniformách. Když jsme je míjeli, jeden z vojáků se ke mně otočil a řekl: Jsme s vámi, pane Hutka - a poodhrnul klopu, kde měl malou trikolóru. Zastavili jsme se. Měli v ruce pušky s bodáky a byli celí nadšení revolucí. Dita jim řekla, že teď musíme všichni držet pohromadě. Všichni ne, namítl jeden z nich. Měl pravdu. Obešli jsme Víta a u Labutí si dali něco na zahřátí. Seděl tam jediný host, který mi objednal láhev šampaňského. Vedl podivné řeči. Pak jsem šli na Nový Svět, kde jsme navštívili Švankmajerovy, kterým jsem v sedmdesátých letech dělal dvorního astrologa a zachraňoval manželství. Nakonec jsme sešli Nerudovkou zpátky do města. Cestou vedle nás zastavilo policejní auto. Myslel jsem, že budou chtít občanku jak zastara, ale jen se stáhlo okénko a policajt mi řekl: Jste to vy? Divná otázka. Řekl jsem, že jo. Tak dobrý, odpověděl, a ukázal na mě z auta dva prsty ve tvaru V.

  Potom jsi odjel zpátky do Německa.
  Vzali mě nějací lidé autem. Byla mezi nimi holka, která odjížděla do Austrálie. Byla z toho nešťastná. Léta to připravovala, jela se tam vdát - a nakonec se stal převrat. Dost brzy se potom vrátila.
  Doma v Kolíně jsem zalehl do postele s chřipkou. Celý týden jsem ležel, většinou spal, měl horečky a vzbouzel se jako v mrákotách. Kateřina se o mě starala. Byl jsem zpátky doma, ale věděl jsem, že už to vlastně domov není. Bylo mi líto, že nastane další stěhování, ale netušil jsem, že bude tak složité a vlastně divně hořké.

  Kdy ses vrátil zpátky do Prahy?
  Někdy v půli prosince jsem si sem odskočil na jakýsi koncert v Lucerně, ale s Kateřinou jsme jeli až o vánocích. Stromeček jsme si nastrojili ještě v Kolíně. Jeli jsme oklikou, přes Rakousko, protože Kateřina měla azylantský pas a báli jsme se, že by jí ho Němci mohli vzít. Tím by v Kolíně přišla o stipendium i možnost studovat. Byla to dlouhá cesta, jeli jsme mým prastarým oplíkem, kterého jsem kdysi koupil v Holandsku na vrakárně za pět set guldenů. Když jsme se v Rakousku blížili k českým hranicím, tak jsme projížděli vesnicemi s morbidními názvy - byly v tom samé šibenice, mučení a takové věci. Byla noc a sníh. Čeští celníci nás uvítali srdečně. Stáhl jsem okénko a jeden z nich zavolal - jé, pan Hutka se vrací domů. Ani nechtěl papíry. Tak to bylo celý devadesátý rok. Občas mi říkali, ať vzkážu Havlovi, aby něco udělal s komunisty.
  Projeli jsme hranicemi a české vesnice se jmenovaly krásně. V porovnání s těmi rakouskými to bylo něco docela jiného - třeba vesnice Holoubkov. V Budějovicích jsme se chtěli najíst. Všude zavřeno. Chvíli jsme se potloukali po náměstí, kde ještě zůstala komunistická hesla. A najednou se z jedné uličky vynořili dva opilí vlasatí kluci, drželi se kolem ramen a dvojhlasem zpívali vánoční koledy. Byl dvacátý šestý prosinec ráno. Cítili jsme se naměkko.

  Kde jste v Praze bydleli?
  U Dity, která mi dělala sekretářku a později manažerku. Měla v pátém patře bez výtahu nebytový prostor, což byly dvě místnosti s šikmými stěnami a malinká kuchyňka. V jedné místnosti bydlela Dita a v druhé herečka Monika Načevová. Bydlelo se tam sice vesele, ale docela blbě.
  O Silvestru nás Havel pozval na večírek, který se konal v Národním domě na Smíchově. Bylo to smutné i veselé. Veselé v tom, že v křeslech moci najednou seděli bývalí pronásledovanci - a ta moc byla zatím radostná. Ale na nás s Kateřinou ležel stín minulosti a otázka budoucnosti. Oba jsme se rozhodli, že se vrátíme, ale země neměla chuť emigranty přijímat. Dodnes se mě lidé ptají, jestli stále bydlím venku - možnost návratu jako by byla mimo jejich chápání.

  Jak se ti dařilo vydávat desky? ještě do vánoc vyšel v Pantonu záznam prvního koncertu...
  S Pantonem jsem vyjednával o exkluzivní smlouvě. Do toho však přišel Pallas ze Švédska a začal do mě hučet, abychom obnovili Šafrán. Moc se mi nechtělo. Měl jsem představu, že teď se o vydávání bude starat někdo jiný a já se budu věnovat jenom písničkám. Pallas na mě tlačil. Neustále přepočítával, o kolik peněz bychom přišli. Tvrdil, že se svými švédskými zkušenostmi ví, jak na to. Věděl samozřejmě houby. A já jsem udělal kardinální chybu, že jsem mu nakonec kývl.

  Rozjeli jste to sami s Pallasem?
  Problém byl v tom, že jsme ani jeden neměli občanku. Pallas přišel s nápadem, že do toho vezmeme Mertu. To jsem odmítl. Merta je dobrý písničkář a vynikající kytarista, ale organizačně s ním vždycky byly problémy. Pallas tvrdil, že Mertu zvládne. Navštívili jsme ho a byla z toho asi šestihodinová diskuse, ze které mě akorát bolela hlava. Taky jsem si od Merty schytal, že jsem emigrant a že tu nemám co dělat. Pallas to ale viděl optimisticky, takže jsem všechny nabídky od ostatních firem odmítl. Pak v lednu přišel Pallas s tím, že to s Mertou nepůjde. Merta mezitím urazil všechny písničkáře - oznámil jim, že jsou druhá liga. Idea Šafránu jako vydavatelství písničkářů byla v háji.
  Dohodl jsem se tedy se Supraphonem, že mi vydá dvoualbum Návrat. Ale to dvojalbum byla chyba, protože se ukázalo, že nikdo neumí slepit dvojobal, a trvalo to deset měsíců. Později jsem Supraphon opustil a vrátil se do Šafránu. Pokusil jsem se ho zachránit. Ale bylo už pozdě a utopil jsem v tom pouze hromadu peněz. Pallas z toho nakonec elegantně vycouval.

  Koncerty byly bez problémů?
  Docela se dařily. V prosinci jsem si domluvil jednoměsíční šňůru přes celou republiku. Začalo to v půli ledna ve sportovní hale v Budějovicích a tak to dál i pokračovalo. Nejabsurdnější koncert jsem měl na zimním stadiónu v Táboře. Přišly asi tři tisíce lidí. Příští den se hrál hokej, takže nezakryli led. Do hlediště jsem neviděl, protože ho zakrývaly sítě a plexisklové stěny. Akustika byla příšerná, zvuk se motal po stadiónu a vracel se s ozvěnou. Musel jsem mluvit i hrát pomalu. První půlka nestála za nic, ale pak jsem si na to zvykl. Nakonec to dopadlo dobře.
  Mrzuté bylo, že to organizoval Pragokoncert. Dozvěděl jsem se to těsně před začátkem, takže to už nešlo zrušit. Ale měl jsem vztek. Pragokoncert byl fízlácká organizace na okrádání muzikantů. Na mně si chtěli léčit svůj kádrový profil. Šňůru jsem odehrál, ale další spolupráci odmítl. Pak jsem si to organizoval sám, na svoje jméno. Tak to běželo do května. Některé kšefty jsem nedostal zaplacené, ale zvukaře, řidiče i ostatní personál jsem vyplatit musel. Takže zase tak velký kšeft, jak se o tom tehdy mluvilo, to nebyl. Od května jsem začal hrát pod Šafránem. Ale honoráře jsem si nevybíral, protože Šafrán byl v mínusu.

  A bydlení?
  S tím to bylo mrzuté. Kořán se stal primátorem, a tak jsem za ním zašel. Jako za starým přítelem. Řekl mi, že není bolševik, aby pomáhal kamarádům. S polovinou federální i české vlády jsem si tykal, zvali mě na svoje estrády, ale pak jsem šel spát do podkroví na půlku postele. Pallas pak někde v televizi řekl, že nemám byt. Ozvali se mi nějací lidi z Hodkoviček, že mají volné horní patro vily. Chtěli mě tam nechat zadarmo. To jsem odmítl, slušně a dobrovolně platil a pocítil jakousi naději. Domácí ke mně byli velmi příjemní. Paní mi sice řekla, že pracovala u policie, ale to mi bylo fuk. Pak mi zatelefonovala Zuzana Michnová, že to jsou hrozní estébáci, a ať jdu od nich hned pryč. Tak jsem se jí zeptal, jestli neví kam. Později mi to samé říkala Dana Němcová na hradní recepci - jenže taky nevěděla, kam bych se mohl přestěhovat. Na stejné recepci mi Havel napůl v žertu a napůl vážně řekl, že by mi dal nějaký řád za pomoc při revoluci. Tvrdil mi, že jsem revoluci zachránil, že na to má důkazy a povídal to i Kennedymu v Americe. Na Letné to prý bylo na vážkách, ale když jsem zahrál Náměšť, tak na všechny padl jakýsi klid a mír, že už nebylo možné střílet. Nevím. Ale v tu chvíli mě tím moc neokouzlil. Řekl jsem, že řád nechci, že bych radši byt. Poradil mi, abych zašel za Jardou Kořánem, že on sám nemůže nic dělat. Byl to bludný kruh. Jako u blbejch.

  Ti domácí byli opravdu estébáci?
  Ano, díky tomu přišli k té vile. Patřila původně textaři Petru Radovi, který emigroval do Austrálie, vilu mu zabavili a tihle si ji pod cenou koupili. Myslím, že ji zpátky nedostal. Emigranti mají prostě smůlu. Jednou mi do telefonu jedna kráva z magistrátu řekla, že z emigrace se stejně vracejí jen ti, kteří tam neměli žádný úspěch, a o takové lidi my tady nestojíme. Vilu jsem opustil na jaře a šel bydlet ke svému řidiči, se kterým jsme se skamarádili.

  Tehdy bylo zajímavé, že se slavilo půlleté výročí převratu, ale na roční už se nějak zapomnělo. Tys sedmnáctého května hrál v Košicích.
  V těch Košicích došlo k něčemu, co mě později rozzuřilo. Demonstraci přenášela v přímém přenosu televize. Havel se s kolonou někde zdržel a mě požádali, ať na začátku něco zazpívám. Rozhodl jsem se pro píseň Slovenské dějiny. Tehdy už začaly takové ty kompetenční tahanice a zdálo se mi férovější, když to budu zpívat od Košic ku Praze než naopak. Zazpíval jsem, lidé zatleskali a díky tomu, že se to přenášelo do celé republiky, jsem měl pocit, že dělám něco užitečného. Pak dorazil Havel a já na závěr ještě zazpíval Náměšť. Z Košic jsme letěli do Prahy, na Václaváku jsem Náměšť zazpíval ještě jednou a bylo to pěkné. O pár dní později jsem se dozvěděl, že všechno bylo jinak. Přímý přenos režírovali z Bratislavy. Když zaslechli první verš: Slovenské dějiny, beránky na nebi..., tak mě vypnuli, zařadili dechovku a přenos vrátili až po písničce.
  Pak jsem za pár dní letěl do Moskvy. Velvyslancem se tam stal kamarád z disidentských dob Ruda Slánský. Měl jsem koncert pro Čechy v malém divadelním sálečku v areálu ambasády. Někdy v půlce přišel také Dubček. Byl v Moskvě poprvé od zajetí na začátku okupace. Když jsem ho uviděl, tak se mi vybavila ta košická příhoda. Po představení jsem s ním o tom promluvil. Napřed na mě udiveně zíral a pak, když pochopil, tak odpověděl: Já za nič nemóžem, to tí Slováci!
  V Moskvě bylo nejzajímavější moje setkání s Hovikem. Tak se přezdívá arménskému bohemistovi, který má složité jméno Hovkanes Harutjunjan. Provedl mě po Moskvě a díky němu jsem se v jedné hospodě setkal s Okudžavou. Později z Hovika vylezl příběh. Znal moje písničky už v sedmdesátých letech a často si je pouštěli s bratrem. Žili v Jerevanu a Hovik tam pracoval jako redaktor rozhlasu. Když jsem emigroval, tak začal mé písně prý pouštět pravidelně. Rádio Jerevan bylo v celém bolševickém světě jedinou stanicí, která hrála nepřerušeně mé písničky!

  Jak na tebe zapůsobila Moskva?
  Depresivně a male. Architektura nezajímavá, Rudé náměstí je takový nijaký plácek. Navštívil jsem tam jednu rodinu českých diplomatů. Pohostili mě také svíčkovou na cibuláku. Jako v Americe. Cesta zpět byla symbolická. Dubček mě pozval, ať letím vládním letadlem. Seděl jsem vzadu mezi českými novináři. Slovenská parta seděla vpředu. Všichni měli žízeň, ale letuška oznámila, že je jen kafe, čaj a nějaká limonáda. Žádný alkohol. Měli jsme mezipřistání v Bratislavě, kde vystoupili Slováci. Sotva jsme vylétli, tak se objevily dvě letušky a na tácech měly pivo, víno, slivovici a becherovku. Nedalo se to za tak krátkou dobu ani zkonzumovat. Pro sebe jsem si to uzavřel tak, že když Slováci z našeho společného letadla vystoupí, tak se zas tak špatně mít nebudeme.

  Takže jsi rozdělení státu přivítal?
  Přál jsem si rozvod už někdy od konce devadesátého roku. Jezdil jsem hodně na Slovensko a lekalo mě, že tam nacionalismus opravdu byl - navíc velmi pomatený. Najednou nešlo rozumně mluvit ani s kamarády z Bratislavy. Všem se to pomíchalo v hlavách, a kdybychom zůstali v jednom státě, tak po sobě dneska střílíme. A pokazila by se jedna z dobrých českých vlastností, téměř naprostá nepřítomnost nacionalismu.

  Knížka je vlastně hotová. Víc času už taky není. Dohodli jsme se s Milošem před čtrnácti dny, že ji nazveme Zahrady radosti. Když jsem to psal jako píseň, tak jsem se díval na Boschův oltář, který se jmenuje podobně. Teď se tak bude jmenovat i knížka. Je to dobře. Zítra si dám celý den posledního čtení a pozítří dám Milošovi disketu s hotovým textem - aspoň z mé strany. Na faktech už toho moc nenapracuju, snad trochu změkčím jazyk, který mi Miloš strká do huby. Prý tak mluvím. Kvůli knížce jsem se naučil psát na kompjůtru a je to úleva. Před půl rokem jsme zrušili doma televizi, teď nám vlezla do bytu jiná obrazovka, ale ta mě těší. Ťuká do ní i Kateřina. Minulé úterý, při Lucerně za Kryla, mi říkal Třešňák, že na kompjůtru píše i on a je nadšený.
  Musím ještě najít nějaký text na začátek sedmnácté kapitoly, ten chybí. Po návratu z emigrace jsem žádný kloudný deník nepsal a teď mě to mrzí. Deníky jsem si psával jako úlevu ve špatných časech a nikdy jsem je po sobě nečetl, až teď: Tam, kde jsem je psal s nasazením a důkladně, jsou dobré. Zaznamenávají čas, který si dnes pamatuju jinak nebo vůbec. Některé deníky jsou dobré i literárně, jen nevím, jestli se to dá zveřejňovat. Je škoda, že z knížky vypadla pasáž o jazyku. Byl jsem na stopě souvislosti mezi jazykem a vědomím jednotlivce. Ale Miloš to rozbabral otázkami a ztratil jsem v tom nit; takže jsem to smazal. Nevadí. Uvažuju o tom už dlouho. Možná to sem ani nepatřilo. A co sem vlastně patří? To určuje novinář. Vymezuje prostor, ve kterém se mohu pohybovat - i když je to můj život. 1 tak jsem měl dost svobody. Nabídl jsem toho příliš, takže Miloš víc vyhazoval, než se tázal. Často to textu prospělo, ale některé věci mě mrzí. Chybí mi tam špatný jazykový kurs v Rotterdamu, kde mě bláhoví komunisti ze zkurvené Jižní Ameriky brali jako vyslance kapitalismu. A pak je škoda, že vypadla pasáž o tom, jak jsem po návratu znovu potkal češtinu. Všude se mluvilo česky, děti, starci, normální lidi, země byla promočena češtinou jako houba a já to neuměl pochopit, vůbec mi to nepasovalo do života, bylo to jako matoucí sen. Zvykl jsem si asi až po půl roce. Říkal jsem to odpoledne Katce, reagovala vzrušeně: „Jé, na to už jsem úplně zapomněla, ale to by tam být mělo. Aby to člověk mohl zažít znovu, musel by zase aspoň pět let žít v cizině. Na to už těžko dojde.”
  Zase jsem asi hodinu hrabal v papírech a hledal něco do sedmnáctky. Kdybych sbíral rozhovory, co jsem měl za posledních pět let v novinách, možná bych něco našel, ale všechny jsem je zahodil, protože jsem se v nich stejně nikdy nepoznal. V rozhovoru si novinář půjčí mou hubu a vyjadřuje jí to, co tam on sám chce mít. Platí to i o Zahradách radosti? Bránil jsem se, jak jsem jen uměl. Miloš měl na mě občas vztek a já na něho taky. Pak jsme si vždycky oba ulevili, protože šermování otázek s odpověďmi zase vytvořilo kus něčeho zajímavého, co by se jinak do textu vůbec nedostalo. Ale na mnoho věcí stejně nedošlo. Chybí pasáž o písničkách. Ježdění za Katkou do Kolína mělo tolik kouzla a odmázli jsme to jen tak - jednou větou. V tu dobu se mi začalo líbit i Holandsko. A vůbec tu není, co pro mne znamenal objev Španělska. A není tam nic o Hladíkovi a našem dnešním ježdění. Ale to jsou asi věci, které tam chybí mně. Je divné literární pravidlo - pravdivé to být nemusí, musí to být dobré. Pustit tenhle text do světa mi není zas tak příjemné. Lépe mi bylo v něm, kdy mi slova a věty připomínaly skutečné události. Teď slova přestanou být připomínkou, ale vytvoří obraz a ten už nebude mojí pamětí, ale orientační mapou v krajině, která silně připomíná můj život. 1 to je zázračné, ale je to už jen událost v Platónově jeskyni ... a je mi jasné, jaký text do té sedmnáctky dám.
  P.S. Název Zahrady radosti nakonec neprošel. Prý je málo komerční.
(deník 26. dubna 1994)

  Kdy ses přestěhoval natrvalo do Prahy?
  Hned tak to nebylo. V květnu vrcholila moje sláva, ale stále jsem neměl byt. Rozhodl jsem se, že odjedu ke Katce do Kolína a tam počkám. Už mi bylo z toho žebrání trapně a někde bydlet přece musím. Všechno jsem si zabalil a pozval Ditu i Moniku na večeři do jedné hospody na nábřeží. Seděli jsme, povídali si a mělo to příchuť takového divného loučení. Najednou vlezla do hospody prezidentská ochranka, obhlédla místo, a za chvíli přišel Havel. Sedl si s nějakým známým vedle ke stolu. Připadalo mi symbolické a osudové, že je Havel u obou mých emigrací. Jednou jako disident, podruhé jako prezident.
  Asi po hodině najednou vstal, přišel ke mně a zeptal se: Jarrdo, máš zejtra čas? To byla rána pod pás, protože v tu chvíli jsem nemohl říct: Víš, Vašku, všichni jste mě s tím mým bydlením tak otrávili, že čas nemám, protože právě zítra odjíždím znovu do emigrace. Řekl jsem, že čas mám. Oznámil mi, ať v devět přijdu k němu domů, že jede na celodenní jízdu po severních Čechách a já k tomu budu zpívat.

  Tedy pověstná spanilá jízda?
  Havel mě posadil před svým barákem do prezidentského auta a vyrazili jsme. Ještě jsem slyšel, jak se s nějakým poradcem baví o jakémsi vepřínu. Na Hradě jsem si přesedl do malého autobusu. Nakonec to bylo zajímavé. Dokonce jsem se poprvé v životě dobral řešení velkého technického problému, který je v kovbojkách, pohádkách a na prezidentských výletech. Jak všichni tihle hrdinové chodí čůrat? Je to jednoduché. Kolona zastaví u silnice a prezident i doprovod jdou čůrat do příkopu.
  První zastávka byla v automobilce v Mladé Boleslavi. Část kolony se ztratila, zbytek neznal cestu. Navíc se slehla zem po Čáslavské. Ta nás nakonec dojela stopem.
  Zajímavé to bylo i s vepřínem. Někdo Havlovi poradil, že v jakémsi Pěnčíně je zanedbaný vepřinec, a on se rozhodl udělat přepadovku. To tehdy dělával. Z vysílaček se pořád ozývalo: Vepřinec Pěnčín, vepřinec Pěnčín. Bylo to jako z amerického akčního filmu. Nakonec se Pěnčín podařilo najít. Ze všech stran se vyřítila vládní auta a obstoupila strategicky cíl. Jenže vevnitř nebyli vepři, ale krávy - a nevypadaly zanedbaně. Nenašli jsme žádné zaměstnance, až po chvíli se podařilo sehnat nějakou dojičku. Byla vyplašená a vůbec nechápala, co se děje.
  Program vrcholil na zcela narvaném náměstí v Liberci. Zpíval jsem, Havel měl improvizovaný projev. Všechny tehdejší spanilé jízdy byly předvolební kampaně pro OF. Náměstí bylo nadšené a stále skandovalo, Havel měl na sobě tmavou košili se světlou kravatou, rozkládal rukama, lidé mu tleskali. Radnice i celé náměstí mělo německý vzhled a mně z toho bylo nespravedlivě úzko. Vypadalo to příliš snadně a nebezpečně. Druhý den jsem odjel do Kolína.

  Ale nakonec jsi na volby přijel.
  Ano. V Kolíně jsem se z té smutné nálady vyspal. Sebral jsem se a odjel do Prahy zvolit OF. V té době taky přišla z byťáku na Praze 2 zpráva, že dostaneme byt. Nebyl to plnohodnotný dekret, ale jen „přístřeší”. V Neklance, kde jsem před tím bydlel deset let. Vešel jsem do té ulice a bylo mi, jako by žádná emigrace nebyla ... a já se vracel jenom z nákupu. Poznal jsem na domech každou díru v omítce. Vlezl jsem tedy do hospody u Karla Čtvrtého. Vedle výčepu seděli tři lidi, znal jsem je z doby před emigrací, jeden z nich zvedl hlavu a zeptal se: Nazdar Jardo, dáš si s náma pivo?

  Kdy jste se do Neklanky nastěhovali?
  V září. Jeli jsme před tím na poslední prázdniny do jižní Francie a do Španělska. Měli jsme prázdninové auto, které jsem si rozmarně koupil. Původně jsem toužil po nějakém terénním. Někdo mi poradil, že v jednom autobazaru mají rok starou Nivu, což je takový ruský džíp. To mi bylo jedno, na značce mi moc nezáleží. Tu Nivu tam skutečně měli - a vedle ní stál sedm let starý Ford Tranzit. Jen jsem se na něj podíval ... Později jsem si dozadu nechal udělat jednoduché ležení a vzniklo auto, v kterém jsme prožili nádherné prázdniny. Začátkem září jsme se konečně začali stěhovat do Čech.

  Jak to bylo dál se Šafránem?
  Na podzim roku 1990 už značně prodělával. A stále se nedařilo nic vydat. Merta řešil měsíce problém, čí deska vyjde dřív - jestli jeho, Třešňákova nebo moje. Nikdo na to nechtěl dát peníze. Pallas dostal na jaře nápad, že si Šafrán napíše na sebe Jelínek, kterého Merta najal jako ředitele. Tomu se do toho nechtělo, protože viděl, že se nemůžeme dohodnout, ale nakonec to vzal. V létě nechal udělat současně tři obaly - a najednou tu byla faktura na dvě stě deset tisíc, na kterou neměl. Merta si představoval, že se to zaplatí, až se desky prodají. Pallas si zařizoval továrnu na razítka a moc ho to už nezajímalo. V září jsem dostal občanku a spíš ze slušnosti jsem si vzal od Jelínka Šafrán na sebe. Desky vyšly až kolem vánoc a prodala se polovina - přes třicet tisíc jich mám ještě na skladě. Merta docela zešílel a začal mi vyhrožovat soudem. Na jaře 91 jsem propustil všechny čtyři zaměstnance a činnost Šafránu zastavil. V té době byl už prodělek přes milión. Merta má dodnes pocit, že jsem ho okradl.

  A stěhování? Měli jste konečně pocit, že tu máte domov?
  Nejdřív jsem dva měsíce zařizoval, aby nám vůbec připojili elektřinu a plyn. Zpočátku jsme doma měli jen hromady knih, papírů a kamenů, dvě kytary, několik židlí a dvě matrace. Domov jsme si museli teprve vytvořit - a to je dlouhý proces. To se musí někde uvnitř v člověku všechno přeskládat, až sám začne mít dojem, že je doma. V té době se také rozpadal stát.
  Šafrán mi dal nakonec dohromady tchán, který nad tím tři měsíce seděl od rána do večera. Aspoň v papírech začal být pořádek a já mohl ohlásit další příšernou, ale aspoň přehlednou ztrátu na daňovém úřadu.
  Pak se stalo cosi, co znamenalo změnu. Začátkem jara přišla Kateřina do jiného stavu. I když to nebylo v plánu, oba nás to nadchlo. A díky náhodě jsme získali pěkný byt. Pomohl nám starosta Prahy 5 Petr Bratský, který přišel na jeden můj koncert. S rozhovoru nahodile vyplynulo, že čekáme děcko a bydlíme v jednopokojovém bytě bez dekretu. Nedokázal to pochopit. Slíbil, že něco sežene v Butovicích - to zase vyprovokovalo byťák na Praze 2 a o vánocích jsme byt konečně dostali. Více než dva roky po návratu.

  Syn Vavřinec žije stále v Paříži?
  S ním to bylo také dramatické. Bydleli jsme ještě v Neklance, když se ozval telefon a v něm Vavřinec. Řekl jednoduchou větu: Táto, chci domů. Stejně jednoduše jsem mu řekl, aby přijel. A nastal další problém kam s ním.

  Kdy jsi začal hrát s Radimem Hladíkem?
  Na podzim roku devadesát. Pro mě bylo dobré, že na jevišti nejsem sám. Znali jsme se, v roce 74-75 jsme dokonce spolu hráli celou sezónu. Radim mi asi pomohl tím, že mě u hraní udržel - i v jednadevadesátém, kdy jsem měl chuť toho nechat a dát si odpočinkovou přestávku. Jeho žena nám dělá manažerku. Radim bere koncerty spíš jako práci než umění - a docela to funguje. I když se z našich vystoupení poslední dobou vyvinula tak trošku estráda.

  Vydali jste jedinou věc - lidovky Pánbů na poli.
  Mám obavu, že ani to se lidem moc nedoneslo. Vydal to Reflex Records - jako svou první věc, takže zkazil co mohl. Nestihl to v termínu, nijak nepropagoval a nakonec ani neprodal.

  Konečně bydlíš, máš ženu a dítě - co tvůj pocit domova? Ptám se znovu, protože jsi mi na to ještě neodpověděl.
  Nějaký takový pocit se ve mně začal vynořovat v létě 92. Odjeli jsme s miminkem na tři měsíce k Litomyšli, kde jsme si půjčili malý stateček na kraji lesa nad potokem. Chtěli jsme to kvůli malé Klárce, aby byla na zdravém vzduchu. Tři měsíce jsou dlouhé, s miminkem je člověk nepohyblivý. Ale kolem byly české vesnice, což je důležité. Pocit domova, aspoň pro mě, nějak souvisí s krajinou a vesnicemi. Ale ani to není docela pravda. Ten pocit domova vlastně přichází až teď a může za to Klára. Je už jí dva a půl, mluví a vlastně mi domov udělala.
  Na prázdninách v Litomyšli jsem zažil velmi pozitivní moment. Nemohl jsem se urvat od zpráv, vývoj byl smutný. Slováci vyhlásili jakousi svou suverénnost a Havel složil prezidentskou funkci. To se mělo stát jedno pondělí v šest večer. Léto bylo nádherné, horké a suché. Příroda pěkná, jezdili jsme do okolí hledat zkameněliny. Pro mě je to vždy zážitek nepochopitelného trvání času a života. Ten den k večeru jsem seděl před domem, díval se do údolí, měl puštěné rádio a vedle mě se v ohrádce plazilo miminko. Pak ohlásili, že Havel přestal být prezidentem. Přemýšlel jsem, co bude, díval se někam do dálky - a najednou vedle sebe zaregistroval pohyb. Klára se chytila šprušlíků ohrádky, postavila se na nohy a pokusila se udělat krok. Nožičky se jí třásly, kecla zase na zadek a zkusila to ještě jednou, zase se jí jeden krok podařil a kecla si zpátky. Najednou mi to došlo. Všechno jde dál, svět se nehroutí ani neboří a budoucnost si určí generace, které přijdou po nás.

  A tvoje vlastní budoucnost? Budeš dál hrát?
  Hrát budu, ale hodně o tom od poslední sezóny přemýšlím. Velmi dlouho jsem pro sebe i pro své okolí tvořil ztělesnění jakéhosi záměru a vůle. Byl důležitý můj postoj, z něhož vznikalo všechno, co jsem psal a jak jsem se choval. To se teď mění. Chtěli jsme demokracii, usilovali o ni, nakonec se to podařilo, tahle země začíná být skutečně demokratická a vývoj je dobrý. Ale to znamená, že postoj každého člověka se stává jeho soukromou věcí. V této atmosféře vypadávají hrdinové minulých dob z rámu a jsou z nich zase normální občani. Jsou na odchodu do anonymity a nemá cenu se tomu bránit nebo z toho být nějak naměkko. To jako kdyby voják, který po válce navštívil nějakou vesnici, o kterou bojoval, čekal, že ho tam budou nosit na rukou. Vesnice v něm vidí cizince a nepadne mu kolem krku. Bude si žít znovu svým životem bez vzpomínky nebo vděčnosti - a tak to má být. Válka skončila.