A tys mu chtěl dokázat, že se mýlí.
Ano, něco takového.
Pustil jsem se do toho, i když to ze začátku bylo těžké a zdlouhavé. Skoro jako bych se učil cizí jazyk - v první fázi se člověk musí naučit spousty věcí nazpaměť. A pak jsem pomalu začal zjišťovat, že v tom něco funguje. To pro mě byly velké zážitky. Začal jsem dělat horoskopy všeho - lidí, událostí, ale třeba i horoskop nějakého důležitého telefonátu nebo horoskop svého deníku.
Omluv skeptika. Opravdu máš pocit, že astrologie funguje?
Nikomu ji nevnucuji, ale když už se ptáš, můžu odpovědně říct, že ano. Mnoho věcí, které jsem vyložil, pak fungovalo. Vyložil jsem je správně. A věděl jsem i to, proč je tak vykládám.
Máš na mysli, žes předpovídal budoucnost?
O to jsem se pokusil jen na začátku, ale velmi brzy jsem toho nechal. Došla mi hrůzná věc: že čím lépe čtu, tím víc mi lidé věří a tím víc si pak nechají do svého života mluvit. To mne vylekalo. Čtení horoskopu jsem začínal vždy popisem rodičů a prarodičů, jejich povah, vzhledu, povolání, vlastností, občas i velmi přesných detailů. Tím jsem si kontroloval, jestli jsem ve správném čase. Pokud ano, začal jsem vykládat povahu. Velmi detailně, i se skrytými věcmi - včetně špatných vlastností nebo erotických traumat. Když se mi i tohle podařilo, měl ten člověk pocit, že se nedívám do horoskopu, ale přímo do jeho duše. V tu chvíli jsem se stával zpovědníkem. Až potud to pro něj mělo smysl, protože se vlastně jaksi usmířil sám se sebou. A když jsem pak začal popisovat budoucnost, tak mi natolik věřil, že si ji nechal spíš nadiktovat. A to je nebezpečné. Osud není přesně dán, sama astrologie to nakonec potvrzuje, a každý člověk si v něm svou svobodu musí i může prosadit sám. To je možná i smysl života.
Hezky se to poslouchá. Říkáš, že jsi v horoskopu dokázal číst o minulosti nebo skrytých vlastnostech člověka. Jak si vysvětluješ, že cosi jako pohyby planet může mít nějaký vliv na drobné pozemské události?
Drobné události... V nekonečnu nejsou drobné události. Smrt mravence nebo výbuch slunce vyjdou nastejno. Vůči nekonečnu jsou všechna konečna stejná. Jen my, protože měříme sami sebou, nacházíme věci velké a malé.
Dobře - tak jak si vysvětluješ, že věci velké - jako třeba události ve vesmíru - mohou mít souvislost s těmi malými, pozemskými?
Vlastně si to zdůvodnit neumím. Jan Kepler to chápal skrze analogii. Ono ... to jsou věci, které si zatím neumíme představit. Astrologie počítá s časem. Co to je čas? Pouhé vršení vteřin a minut - nebo je tam nějaká souvislost s prostorem? Je prostor pokaždé stejný a absolutní? Je počátek čehokoliv v nějaké pevné souvislosti s okolím, nebo je zcela nahodilý a libovolný? Je začátek a konec k sobě nějak vázán? Atd. To nelze odbýt několika větami. Tím se zabývá člověk už dlouho a jednou na to přijde. Postupuje pomalu, ale spolehlivě. Nedůvěřuje nikomu - ani sobě. V tom je jeho naděje.
Kolik jsi udělal horoskopů?
Asi tři sta. Nedávno jsem si uklízel ve věcech a objevil jich plnou krabici. Jsou hezké i napohled, protože jsem si matrici vyryl do lina a doma ji na mandlu vytiskl. Ty důležitější horoskopy jsem si tiskl zlatě. Ale astrologii jsem opustil ve chvíli, kdy jsem emigroval. Ono to sežere hrozně času - a navíc jsem si myslel, že při cestě do zcela neznámého prostředí by mě to mohlo mást a odvádět od skutečnosti. Tabulky planet jsem prodal kamarádovi, nějakému Karolu Sidonovi - dneska pražskému rabínovi. On se tím taky zabýval, ale ne moc úspěšně, protože to bral příliš mysticky. Pro mě to byla vcelku exaktní záležitost.
Exaktní?
U každé věci, kterou čtu, jsem schopen vysvětlit, proč ji tak čtu. Ale vysvětlit to mohu jen tomu, kdo už o tom něco ví. Jako v každém oboru. Ani fungování motoru v autě se nedá popisovat tomu, kdo vůbec netuší, že nějaký motor auto pohání. A většina výhrad proti astrologii vychází z nevědomosti - jako z počátku u mě.
Znáš svůj horoskop?
Znám. Ale po pravdě řečeno - když člověk pochopí principy astrologie, tak si také uvědomí, že mu pouhá znalost vlastního horoskopu život nezmění. Stejně se nakonec musí rozhodnout svou vlastní hlavou. A když se rozhodne sám v sobě poctivě, tak se planetami ani řídit nemusí, vyjde to nastejno. Astrologie není k životu potřebná. Ale může to být berlička, o kterou se lze opřít. Zajímá lidi nejvíc ve chvíli, kdy jsou v maléru. Jejich svět se jim zúžil a oni ztratili půdu pod nohama. Život se stal ze všech pohledů zrádný a nepochopitelný. Rodíme se, umíráme, nevíme, proč to tak je, trápí nás nevěry a děsíme se toho, co s námi bude. A v té chvíli pomáhá astrologie zpátky do života a nachází logiku v absurditě. Ale umí to i víra, filosofie, poesie, umění, psychiatrie ... nebo dobrý kamarád. Člověka v potížích zajímá jen to, jak se z potíží dostane - a když je z nich venku, snadno na hlubiny zapomene. Je to tak asi dobře. Astrologie je krásná a harmonická věc, podobá se umění, ale skutečný zázrak je normální fyzická existence. Čím méně problematická, tím zázračnější.
K čemu tedy výklad horoskopu je?
Stejně by ses mohl ptát na smysl fotografie - taky zobrazuje jen to, co existuje. Přesto všichni fotografujeme. Chceme skutečnost lépe vidět, na chvíli ji zastavit - a ne ji jen tak opustit. V astrologii je to ještě o krok dál. Něco jako focení s bleskem v temné místnosti. Snažíme se zahlédnout věci, které jinak vidět nejsou. Odkrýt stránky, které si člověk ani neuvědomuje, nebo uvědomuje, ale není schopen se s nimi smířit. V tom může být astrolog lepší než psychiatr. Pochopitelně - jsou také špatní astrologové a dobří psychiatři.
Domnívám se, že věda, v první řadě genetika, jednou astrologii nejen obhájí, ale také zkomplikuje život šarlatánům. Dnes je astrologie závislá na slušnosti a schopnostech jednotlivých astrologů - jenže těch slušných je málo. Obecným výsledkem je pověrčivost. Než být pověrčivý ... to je asi lepší na astrologii nevěřit.
Děláš ještě horoskopy - nebo si s tím už skončil?
Občas nahlédnu do tabulek - když se něco děje nebo když chci něčemu přijít na kloub. Ale soustavně se tím nezabývám.
V šedesátých letech jsi prý také vyvolával duchy?
Ano, s Radimem Hladíkem - v době, kdy jsem dělal předzpěváka Blue Effectu. Po každém kšeftu jsme se sešli u nich doma, já a jeho žena jsme byli média a po papíru s písmenky jsme vozili skleničku. Trvalo to asi půl roku. Chodil za námi duch, který si říkal Darwin. Tvrdil, že je opravdu vědcem Darwinem. S ním jsme měli nesmírně dlouhé a zábavné rozhovory. Občas se k nám také vloudili různí nablblí duchové, ale ty jsme vždycky hned vypustili, protože mluvili sprostě nebo dělali gramatické chyby. Báli jsme se jich. A vždycky jsme dodržovali jednu pevnou zásadu: mohli jsme mluvit o čemkoliv kromě budoucnosti. Podobně jako v astrologii.
Tak nevím - vážně věříš na duchy?
Dodneška si nejsem jistý, jestli je vyvolávání duchů podvod. Ale vlastně v tom ani žádnou jistotu mít nepotřebuju. Moji důvěru v život ani moje pochyby to neovlivní. Stejně tak se mi nezdá důležité, zda Kristus žil anebo je jen symbolem. Z mého duchařského půlroku zůstává jediným závazným faktem pouze to, že Darwin byl skvělý společník.
Mluvíme o duchovnu, o tajemstvích a zemřelých duších. Věříš v Boha?
Otázka víry je komplikovaná hlavně tím, že se snadno mocensky zneužívá. Někdo tě donutí, aby ses přiznal, že věříš - a pak ti začne diktovat, co máš dělat a jak máš myslet. Tento druh víry mi připadá zvrácený a odporný.
Existuje nějaký jiný, pro tebe přijatelnější druh víry?
Snad cosi... nazývám to spíš důvěrou. A jsem trochu v úzkých, protože nevím, jestli se dokážu přesně vyjádřit. Jazyk některé věci příliš zploští. Stručně bych řekl: Jelikož se mi to, co ze života vidím, zdá úžasné, důvěřuji, že úžasné bude i to, co nevidím.
Co když se někomu zdá být svět strašný - a věří, že strašné je i to, co nevidí?
To jsou lidi, pro které je problém se otevřít, kteří se neumí divit. Schopnost údivu je důležitá a kdo ji nemá, ten vidí strašně málo - má okénko vědomí otevřené jen na škvíru.
Jak se díváš na praktické stránky víry?
Nevěřím církvím. Příliš snadno podléhají pokušení moci. Ale moje výhrady vůči katolíkům nejsou větší než vůči protestantům.
Žil jsem dost dlouho v Holandsku, takže vím, co to znamená, když jsou protestanti v přesile. Katolíkům přiznávám, že na svých územích uměli zachovat folklór, dobré jídlo a vůbec lidské prostředí. Až do konce baroka si také podrželi identitu v umění. Pak se jim umění vysmeklo, vylezlo z kostela a šlo za svobodou. Protestanty opustilo umění daleko dřív, už v renesanci, ale nešlo samo od sebe - vykopli ho. Kromě toho, katolíci si dodnes udržují cosi z pradávného rituálu. Pohanství nikdy úplně neodvrhli, navazují na ně, takže s sebou přece jen jaksi nesou ducha dějin. A jsou stále přístupni tajemnému a nevysvětlitelnému. V tomhle jsou protestanti krutí materialisti a ze hřbitova jsou schopni udělat zábavní park.
Z tohoto pohledu jsem rád, že žiju zase v Čechách, v zemi, kde církve svůj mocenský boj prohrály, a přesto tu smí svobodně žít. Málokdo si to zatím uvědomuje a málokdo to umí docenit. To v Evropě není vůbec běžné, ale musím k tomu dodat ještě cosi, co bude znít velmi kacířsky vůči našemu národnímu mýtu. Jsem rád, že na Bílé hoře vyhráli katolíci.
Představení v F clubu studené. Málo lidí a nedošlo ke kontaktu. Jako už mnohokrát v poslední době. Najednou pocit zbytečnosti a marnosti písniček a zbytečné komplikovanosti. Šel jsem domů pěšky a otráveně a zdálo se mi, že je vše ztracené a že je všeho konec a probral se ve mně jakýsi vzdor a víra, že se na to musí jít jiným způsobem a že znovu musíme získat publikum, které přestalo chodit. Přišel jsem domů a napsal ze stresu píseň Es kondor pasa. Tak začala velká série srandovních písní.
(z deníku, 1970)
Počátkem sedmdesátých let ses dostal do existenčních starostí. Lidi ztratili o písničky zájem?
Přestalo je to bavit. Zázračný rok šedesát devět odešel, všechno jsme prohráli a začala doba depresí. Říkalo se tomu normalizace. Nikdo neměl chuť poslouchat filosofické či mystické texty a k tomu temné moravské balady. Takže publikum přestalo chodit. Navíc, a to je zvláštní, nechodili do malých, intimních scén. Do sálu se stovkou míst přicházelo tak dvacet lidí. Ale velké haly a festivaly, třeba v Lucerně, byly vyprodané.
Tehdy vznikl festival Folk a country.
Původně to byl jen country festival, ale pořadatel byl kamarád a přemluvil jsem ho, aby to rozšířil o slovo folk. Neměl jsem to slovo sice v oblibě - a nemám dosud, ale byla to cesta, jak uklidnit cenzory. Po Krylově emigraci byli všichni zpěváci s kytarou podezřelí. Na festivalu se proto písničkáři přifařili ke country a schovali se za kovboje. Naštěstí nad námi tehdejší pražský cenzor, nějaký Navrátil, držel ochrannou ruku. Byl na tom místě až do osmdesátých let. Někdo na něj nadával, ale já mám na něho dobré vzpomínky. Jednou v Lucerně jsem ho podvedl s písní Proč, proč. To bylo v roce sedmdesát dva. Chtěl vidět text. Předložil jsem mu několik zcela nevinných slok, ale zazpíval to celé. Lucerna zpívala s sebou, jásala, já si říkal, že to je můj poslední koncert, ale že to stálo za to. Po konci za mnou Navrátil přišel a řekl: Pane Hutko, moc jsem se bavil a zároveň si říkal - to bude průser. Ale nebyl. On ho neudělal a snaživí fízlové tam tehdy ještě nebyli.
V roce 1970 jsi na festivalu zazářil s poměrně netypickou písní - jmenovala se Jezevčík záchrance.
Lidi ode mě čekali buď depresivní lidovky, nebo mé staré ponuré písně - a když jsme s Hvězdoněm začali hrát Jezevčíka, tak to pro ně byl šok. Premiéra byla v narvané Lucerně. Někteří lidé smíchy padali ze židlí.
Jak ta písnička vůbec vznikla?
Legračně. Melodii udělal Hvězdoň. Přinesl mi ji s představou, že to bude bomba - ale něco ve stylu Karla Gotta: jako že za zpěvákem bude znít kantiléna tisíce smyčců a text bude o něčem velmi vznešeném, třeba o nebeské lásce. Ale mně se nechtělo na takovou bombastickou melodii nic vážného psát - a vzpomněl jsem si na dědova jezevčíka. Druhý den přišel Hvězdoň, a když jsem mu tu písničku zahrál, málem omdlel. Měl pocit, že jsem mu zničil melodii a překazil hit. A myslím, že mi to nikdy docela neodpustil.
S Hvězdoněm jste pak takových písní udělali několik?
Ano, asi deset. Lidi v tu chvíli srandovní věci bavily a pro mne byly úlevou. A svým způsobem také výzvou. S Hvězdoněm byl totiž problém, že neuměl napsat melodii na text. Nosil mi rozsáhlé, komplikované melodie, ke kterým pak vznikaly nekonečné romány, jako Jezevčík záchrance nebo Koulař. Některé texty napsala také Zorka. Hraní s Hvězdoněm trvalo asi rok. Pak jsme se rozešli. On na tom byl psychicky špatně, měl schizofrenii, ale to mi tehdy nedocházelo.
Období srandovních písní trvalo asi rok.
Otevřel se mi nový svět. Vstoupil jsem do neznámé krajiny. Před tím jsem takové písně nepsal a potom také ne. Dnes si myslím, že to byla obrana a zároveň jsem si v sobě poprvé řešil otázku profesionality. Až do roku sedmdesát jsem písničkaření bral jen jako skok stranou - odbočku z hlavní cesty, kterou mělo být malování. Nepovažoval jsem se za zpěváka ani za muzikanta. Bylo to pro mě jen dobrodružství a zajímavá zkušenost. Ale pak jsem zjistil, že od toho nemohu a hlavně nechci. Bylo to cosi jako politické rozhodnutí - že ostrůvek svobody, který jsem držel, dobrovolně neopustím. Dnes to možná zní komicky, ale počítal jsem s tím, že budu velmi brzo zakázaný a tím se celá věc vyřeší sama. Netušil jsem, že to podstatné mě v písničkách teprve čeká. A těmihle hvězdoňovskými písněmi jsem si chtěl dokázat, že texty umím psát, a když dostanu nějakou melodii, tak ji prostě obléknu do dobrého textu - třeba veselého.
Z té doby je také píseň Hromada smetí. Dnes si ji oblíbili ekologové.
Ano, pro mě to je důkaz, že čas dává písním svůj vlastní obsah, bez ohledu na to, jak to autor myslel. Hvězdoň původně donesl melodii, která připomínala Internacionálu. Samozřejmě, pro mě to byla výzva. Nešlo to obejít. Lidi píseň okamžitě pochopili, řvali smíchy, byli šťastni, že to někdo vyslovil, ale časem se jejich reakce měnila. Přestávali se smát, a jak bylo čím dál jasnější, že okupace zvítězila, míval jsem z publika pocit, že se u nich při této písni objevuje až nenávist. Nakonec se nesmál nikdo. A dnes to snad působí jako písnička o ochraně přírody.
Jaké bylo vystupování s Hvězdoněm?
Náramně a nenapodobitelně zpíval - bohužel se nechtěl prezentovat v tom, co mu šlo nejlíp. Byl vynikající komik, ale jeho cílem byly vážné písně ... které mu nešly.
Hvězdoň dobře vypadal. Vážil vždycky kolem šedesáti kilo a měřil dva metry, chodil v černém a tvářil se neustále ponuře. Když svým vysokým hlasem spustil na pódiu nějakou srandovní píseň, publikum začalo okamžitě řvát smíchy. Byl to dar od Boha. Ale po každém představení se na mne osopil, že se mu lidi smějí. Hodiny a hodiny jsem mu vysvětloval, že se lidi nesmějí jemu, ale že je to legrace a že je to tak dobře. Myslím, že to nikdy nepochopil. Byl příšerně zakomplexovaný. Asi mě podezíral, že mu zpívání vážných písní nechci schválně povolit. Párkrát jsme to zkusili, ale lidi se i tak smáli - asi jako kdyby Vlasta Burian začal recitovat Hamleta.
Hvězdoň nakonec neskončil dobře...
Po našem rozchodu se už nikdy nedal dohromady. Skoro rok se léčil v Bohnicích, což ho zničilo docela. Pak měl už jen strach - ze všeho, hlavně z doktorů. V sedmdesátém devátém za mnou emigroval do Holandska, ale přijel den po tom, co jsme na dva měsíce odjeli do Ameriky. Postarali se o něj sice mí holandští kamarádi, bydlel v našem bytě, ale asi už bylo na všechno pozdě. Byt nám rozmlátil, rozbil i okna. Náš domácí se o něj pokoušel pečovat, ale to mu nepřidalo. Domácí byl sice fajn kluk, ale sám blázen a alkoholik. Když jsme se vrátili, tak jsem Hvězdoňovi sehnal byt, vyřídil i papíry, ale na něj začal padat strašlivý stesk. Denně jsem ho navštěvoval, mluvil s ním. Pak najednou zmizel. Doma jsem se na něj nemohl dozvonit. Myslel jsem, že courá po městě, ale nezměnilo se to ani po čtrnácti dnech, když jsem se vrátil ze zájezdu v Německu. Vlezl jsem do baráku a před dveřmi objevil hromadu pošty. Jako by do mě udeřil hrom. Běžel jsem na policii, ti vyrazili dveře a našli Hvězdoně mrtvého. Byl tam tři týdny. Zabil se. Na policajty to velký dojem neudělalo. Říkali, že je to u uprchlíků dost běžná záležitost. Promluvil jsem mu česky na pohřbu a pak jeho popel rozsypali nad mořem. Měl sestru, která ho měla ráda a o měsíc později spáchala sebevraždu taky. V Praze po Hvězdoňovi zůstala žena a malá dcerka.
Pomohly ti srandovní písně nějak vyřešit existenční starosti?
Nijak zvlášť. Rok sedmdesát i sedmdesát jedna - to byla doba, kdy jsme doma neměli co jíst.
To už jsi byl ženatý a měl syna Vavřince.
Vzali jsme se se Zorkou v roce šedesát devět. Ani nevím, proč jsme to udělali - tehdy jsme ještě děcko neměli a ani ho neplánovali. Asi nás do toho tlačila Zorčina matka - že když u nich v kuchyni bydlím, tak bych si měl Zorku vzít. Byla to velká svatba. V Olomouci, v krásném barokním kostele, pár metrů od místa, kde jsem se narodil.
Kde jste bydleli? Se Zorčinými rodiči?
Tenkrát nám pomohl Radim Hladík, jehož matka dělala na byťáku. Dostali jsme byt, jedna plus jedna, pod Vyšehradem v Neklanově ulici. V takovém kubistickém roháku. Ale neměli jsme ani na jídlo, natož na nějaké zařízení. Nevzpomínám na to rád, bída není příjemná, ale má cosi do sebe. Bylo to kruté, ale svým způsobem velmi čisté.
Sedmdesátý rok byl předělem se vším všudy. Společensky skončila naděje na svobodu, mně osobně skončilo „mládí”. Poprvé v životě jsem měl svůj vlastní byt. Jednu místnost s kuchyní, bez koupelny, ale bylo to naše. Z uzoučké předsíňky jsem udělal kuchyň a z kuchyňky svou pracovnu. Byla to temná místnost s oknem proti stěně vedlejšího baráku, ale to mi nevadilo. Stejně žiju většinou v noci. Prkna na kuchyňku v předsíni jsem ukradl na hřbitově v Ďáblicích.
Narodil se ti syn. Jak jsi prožíval otcovskou roli?
Věci kolem miminka mají své kouzlo a svou vůni. Ale první noc byla hrozná. Když ho přivezli, tak jsem nemohl uvěřit, že taková malá věcička přežije noc. Neusnul jsem, pořád vstával k postýlce a kontroloval, jestli dýchá. Pak začalo s rozedněním mrančet hlady - a to byl zážitek. Měl jsem pocit, že na té plíně leží budoucnost a žádní političtí volové tomu nemůžou zabránit.
Moc si z toho miminkovského času nepamatuju. Byla špatná doba, bez peněz, vyhlídka temná - a miminko jsme měli trochu na obtíž, protože jsme byli příliš mladí. Já i Zorka. Samozřejmě, jsou věci, které mi utkvěly ve vzpomínkách. Například, jak jsem v kotli na půdě vyvařoval plínky, šťouchal do nich dřevěnou vařečkou, pak je rozvěsil, vzduch zprůzračněl, dýchal jsem vůni prádla a byl šťastný. Nebo docela konkrétní věci: jak jsem musel jednou ráno hlídat a Vavřinec se vzbudil už před sedmou. Zorka byla pryč, tak jsem ho dal na nočník, sedl si na zem, opřel se o stěnu a usnul. Vzbudil jsem se asi za hodinu. Vavřinec mezitím vytáhl z kamen šuplík s popelem, smíchal to s hovny z nočníku a pomazal tím celou místnost. Velmi důkladně.
Na co z té doby ještě nejraději vzpomínáš?
Na Vyšehradě jsem objevil půvab točení času. Vstával jsem i chodil spát ve všech denních i nočních hodinách. Jak to zrovna vyšlo. Nejhezčí bylo, když jsem vstával v jednu nebo ve dvě v noci. Často jsem se chodil na Vyšehrad dívat na východ slunce. Jednou mě tam načapali policajti.
Co ti řekli?
Stál jsem na hradbách, čekal na slunce a najednou se po cestičce přiřítil auťák plný policajtů. Vyskákali ven jako ve filmu a jejich šéf, takový prcek, po mně pisklavým hlasem chtěl občanku. Tu jsem neměl, tak jsem duchapřítomně řekl, že do parku se občanka nosit nemusí. To ho zmátlo, zaváhal a pak se zeptal, co tam vlastně dělám. Dívám se na východ slunce, odpověděl jsem a ukázal tím směrem. Bylo těsně před východem. Prcek se zeptal - proč se na to dívám. Protože jsem básník, odpověděl jsem. Básník, zopakoval si, a řekl zase: a co tu děláte? Dívám se na východ slunce. Aha, odpověděl velmi rozváhaně a uzavřel to rozhodnou větou: Ale příště občanku s sebou! Pak odjeli a Vyšehrad byl zase můj. Chodil jsem tam v noci často, občas přelezl plot slavného hřbitova a meditoval tam na rozhraní dne a noci s mrtvými. Někdy jsem jim donesl i voňavé tyčinky.
Neměl jsi chuť s hraním skončit?
Ne, najednou začalo jít o víc, vlastně o smysl bytí. Objevil jsem v sobě jakousi zpupnost a neochotu se vzdát. Kdo jiný to má brát vážně než dvacetiletí? Těm jde v té chvíli o celý život. A tak jsem zase zkoušel organizovat. Psal jsem na všechny strany a pokoušel se vysvětlit lidem z různých koutů republiky, že představení nemusí být jenom oficiální. Měl jsem sen o vybudování sítě alternativních pořadatelů, prostě nadšených amatérů - a to se potom během několika let skutečně zdařilo. Ale bylo to velmi náročné a bez víry v nějaký vyšší smysl by to asi nešlo. Důležitou roli hrály studentské koleje. Tam se dalo vystupovat svobodně. Studenti si to organizovali na svou pěst, stačil jeden jediný nadšenec. A jelikož tam byli lidé z celé republiky, tak občas uspořádali něco i ve svém domácím městečku. Bohužel, po roce 1975 hraní na kolejích skončilo. Nastoupila nová generace, která udávala. To bylo smutné. Proto jsem také napsal píseň Studentské koleje. Bylo to rozloučení s celou jednou etapou.
Díky tvému organizátorskému nadšení pak vznikl i Tyjátr písničkářů.
Ten jsem vymyslel v roce 1971 . Náhodou. Potkal jsem Třešňáka a ten mi řekl, že končí, protože to nemá dál smysl. Pak jsem ve Spálené ulici, když jsem šel vyjednávat představení v divadle Atelier, potkal Mertu a ten tvrdil, že prodá kytary. Nakonec jsme se dali dohromady a udělali v Ateliéru takzvaný komponovaný pořad - podmínkou ředitele bylo, že mu dáme text představení na papíře, aby ho mohl zcenzurovat a měl krytá záda. Rozdělili jsme si večer na čtyři díly a pozvali ještě Mirka Kovaříka, který recitoval. Každý jsme předložili balík textů, ze kterých budeme vycházet při každotýdenní obměně. Ředitel na to nejdřív skočil a my si dělali, co jsme chtěli. Pak to prokoukl a rok jsme s tím volem bojovali. Ale bylo to nesmírně důležité. Celý rok jsme měli alespoň jednou týdně kde hrát, přežili nejhorší dobu a zůstali u zpívání.
Proč se Tyjátr písničkářů nakonec rozpadl?
Měli jsme neustále problémy s ředitelem - a Třešňák s Mertou získali bohužel pocit, že za všechny konflikty můžu já. Tak jsme se zle poštěkali. A já ze vzteku na Mertu a na Třešňáka založil Šafrán. Spolu se Zuzanou Michnovou a jejím mužem. Postavili jsme Šafrán na podobných základech, jako byla kdysi Skupina 68 pod plachtou. Jméno jsem vymyslel ve Slávii. Dokonce mám někde doma schovaný horoskop prvního představení. Zuzana později ze Šafránu odpadla - a přišli Třešňák s Mertou. Asi po roce jsem přemluvil Pallase, aby se staral o organizaci.
Tyjátr písničkářů jsi založil proto, abyste nějak přežili zlou dobu. Jaké ambice měl Šafrán?
Samozřejmě, ten prvotní impuls byl vytvořit nějaké společenství, které by nám usnadnilo existenci. Nebyly jen problémy s publikem, ale i s úřady, s pořadateli - v podstatě se vším. Ale na rozdíl od Tyjátru jsme se chtěli dostat někam dál. Chtěli jsme také svou scénu. A tím, že jsme byli skupina, jsme se navzájem poslouchali, inspirovali i hecovali. Snažili jsme se, aby značka Šafrán měla kvalitu - bez ohledu na to, kdo konkrétně bude vystupovat. Měli jsme pravidlo, že nás na pódiu bude vždycky víc. Byla to i pomoc pro kolegy, kteří byli sice dobří, ale neutáhli by celé představení - třeba Petr Lutka nebo Dáša Voňková. Týkalo se to i Třešňáka - ten sice představení utáhl, ale nikdy nebyla jistota, že se dostaví.
Kde jste vystupovali?
Na mnoha místech. Ale skutečně první důležitá scéna byl technický studentský klub Saks na Karlově náměstí. Tam jsem se s plakáty přímo vyřádil. V Saksu se Šafrán zformoval. Psal se sice rok sedmdesát dva a tři, ale byla to svobodná scéna. V ničem jsme se neomezovali. Studentským šéfem tam byl jakýsi Havlíček, který tím riskoval hlavu. Byl fajn kluk - a mám s ním legrační astrologickou zkušenost. Jednou jsem mu vykládal horoskop a zadrhl se na jeho otci. Připadal mi morbidní, něco jako hromadný vrah. Kroužil jsem stále okolo, ale všechno ostatní štymovalo, takže i s tím jeho tátou muselo něco být. Nerad a s omluvou jsem začal: víš, ten tvůj otec, tam je cosi příšerného až morbidního, takhle nějak bych četl hromadného vraha. Havlíček s úsměvem odpověděl: jo, máš pravdu. Táta je hrobník.
O Šafránu se poměrně dost psalo.
Podnikali jsme spousty akcí. Vymyslel jsem písničkářskou soutěž o ptáka Noha a souběžně i Československý festival hudebních kritiků a publicistů o Zlatého blbce. První ročník vyhrál Jirka Černý. Chtěli jsme tak zkorumpovat a vyprovokovat kritiky, aby o nás psali a aby chodili na naše představení. Český kritik sám od sebe na představení nejde. Má svou hrdost. Je ho tam třeba donést ve vypolštářovaných nosítkách. Později jsem se domluvil v Melodii, že se o nás v každém čísle objeví aspoň zmínka. Tím jsme se pak mohli vykázat pořadatelům, že nejsme zakázaní. Tehdy nejhorší, co mohlo muzikanty potkat, byla atmosféra zakázanosti. Oficiálně se nezakazovalo, protože panovala svoboda. Bolševik nechtěl oznámit jasná pravidla hry. Každý se o tom, co se smí nebo nesmí, musel sám domýšlet. To bylo účinnější než jasná cenzura. Všechny to drželo v nejistotě a byl to ten nejlepší odrazový můstek pro pověstnou českou předposranost. Obavy pořadatelů se daly rozptýlit jedině tím, že se jim ukázal čerstvý novinový článek.
Kde jste ještě vystupovali?
Šafrán byla věc, která se skutečně podařila. Až je to dnes neuvěřitelné. Začali jsme v divadle Ateliér. Tehdy jsem chvíli vystupoval ve dvojici se Štěpánem Rakem. Souběžně jsme jednou týdně hráli v Saksu a to bylo přesně podle našich představ. Ale chtěli jsme mít svou vlastní scénu - k tomu bylo potřeba razítko nějaké organizace. Nakonec nám pomohl Spolek na záchranu huculského koně. Díky němu jsme si v roce 1974 najali Baráčnickou rychtu v Nerudově ulici. Ten spolek existuje dodnes, s těmi samými lidmi. Jsem jim vděčný. Riskovali tehdy svoje koně.
Do Baráčnické rychty se vešlo kolem tří set lidí a každý týden bylo plno. Kdyby se podle dochovaných nahrávek měla soudit doba, skoro by se zdálo, že taková svoboda u nás nikdy předtím ani potom nebyla. Ta sezóna se podařila tak skvěle, že jsme se rozhodli přestěhovat jinam, protože nám připadalo nemožné, aby to další rok také tak vyšlo. A začali jsme hrát v klubu Tesly v Čáslavské ulici.
Jaká to byla sezóna?
Sál byl sice ošklivější, ale hráli jsme častěji. Většinou dvakrát týdně, někdy byla i dopolední představení. Zvali jsme mimošafránské hosty, třeba Kocába nebo Mišíka. Změnila se doba. I já sám. Rozešel jsem se se Zorkou, opustil vyšehradský byt a začal chodit se svou budoucí druhou ženou Danielou. Neměli jsme kde bydlet, takže jsme věčně přespávali někde u kamarádů. Ztratil jsem pracovní stůl, psal zase po hospodách a měnil se ve mně i pohled na život. Do té doby jsem byl čímsi mezi stoikem a mystikem. Tvrdil jsem, že nejdůležitější je nepřistoupit na JEJICH hru. Nebýt ani pro, ani proti, ale vytvořit si svůj vlastní svět, do kterého se ONI nevejdou. To se mi do té doby dařilo realizovat. Písně jako třeba o Tkaničce nebo o Lžičce jsem považoval za důležitější než jakýkoliv druh protestsongu. Jenže nový režim se už etabloval na všech úrovních, obyvatelstvo schovalo hlavy a my, kteří jsme si chtěli žít po svém, jsme v liduprázdnu začali trčet jako jediná opozice. Pomalu jsem se seznamoval s disentem a napsal píseň Ulice, která pro mne znamenala začátek jiného druhu písničkaření. Z téhle série jsou písničky na desce Novinové sloupy.
V Tesle jste zůstali také jen rok?
Dohodli jsme se s Pallasem, že rok stačí. V té době jsem měl už trestní stíhání, ale nevěděl to. Přesunuli jsme se zpátky na Rychtu. Pallas sehnal razítko od hasičů. To byla sezóna 76-77, poslední sezóna Šafránu a také konec mého veřejného vystupování. Zorka se odstěhovala s Vavřincem do Paříže a já se vrátil zpátky na Vyšehrad.
Proč Šafrán zanikl?
Začala Charta 77. Pallas, Třešňák i já jsme ji postupně podepsali. A Šafrán jsme radši rozpustili, abychom do maléru nezatáhli i ostatní.
Konflikt mezi básníkem a policajtem se mi donedávna zdál čímsi prehistorickým a praštěným. Zrovna jako mor, negramotnost a pohanská pověra. Moje společnost mě informovala od dětství, že k tomu dojít nemůže, i když moje rodina práva dosahovala těžko a já se později jako umělec začal motat v jakémsi guláši, který byl pro mne přetažen matoucím závojem degenerace z přecitlivělosti, až tato UMĚLÁ mlha byla pročísnuta jasným světlem klasického konfliktu - básník a policajt. Nežijeme jako mraveniště, jak to na první pohled vypadá. Pohybujeme se jako divné bytosti sférami a kruhy, v nichž se vznášíme všemi třemi směry prostoru, bez určení nahoře a dole. Díváme se na totéž z různých stran a vidíme různé. Rosol představy a zkušenosti, do kterého se jako šunka nakládáme, je jednou v mrazáku přesvědčení a zdá se nerozbitný, jindy padne na rozpálenou pánev událostí a my se smažíme. Ale přece jenom je tu SLOVO, které umožňuje, že dominantou každého jedincova světa je svět SPOLEČNÝ. A protože cítím smysl MÉHO světa ve světě společném, mluvím a mluvit budu, a proto píšu i toto. Píšu SVÉ, abych po žebříku slov vylezl do světa LIDÍ.
(Utkání se skálou, 1978)
Kdy se o tebe začala zajímat policie?
Nevím přesně. Poprvé přišli na můj a Hvězdoňův koncert v divadélku Orfeus na Malostranském náměstí - v pozdějším svazáckém Rubínu - v srpnu roku sedmdesát. To jsme tam zorganizovali letní dvouměsíční písničkářský festival. Dneska by jména většiny písničkářů už nikomu nic neřekla. Hráli jsme každý den, pouze jednadvacátého srpna jsme si dali pauzu. Takže policajti přišli dvacátého. Otevřely se dveře a dovnitř vpochodovali kameramani se světly, začali nás v půli písničky natáčet a za nimi vešla policie. Všechny, kromě nás dvou na pódiu, zatkla - s tím, že hledají drogy. V televizi pak ukazovali z té akce záběry. S komentářem, že policie objevila narkomanské doupě.
S námi to asi nemělo nic společného.
A pak? Státní bezpečnost?
Do sedmdesátého pátého byly viditelné problémy jen s úřady. Policie se do té doby zaměřovala jen na lidi, o kterých mluvil zahraniční rozhlas a nebo které už znali jako „nepřátele” z konce šedesátých let. O tom jsem věděl velmi málo. Zahraniční rozhlas jsem neposlouchal, televizi neměl a noviny nečetl. Žil jsem naší vlastní scénou a měl pocit, že Šafrán je to poslední, co je ještě svobodné - a všichni ostatní to prostě vzdali nebo emigrovali.
Písničky z první poloviny sedmdesátých let nejsou ani tak výčitkami k režimu, jako spíš k člověku. Třeba Litvínov.
Píseň Litvínov je z roku sedmdesát jedna. V Litvínově jsem hrával, byla tam fajn parta lidí, a když mi v roce sedmdesát jedna přišlo pozvání na koncert, nijak jsem nad tím nepřemýšlel. A teprve na místě jsem zjistil, že došlo k omylu a že jsem byl pozván na zakládající schůzi SSM. Oni zase nevěděli, koho si zvou. Když jsem vylezl na pódium a začal zpívat, nastaly veliké rozpaky. Napřed na jejich straně, potom na mojí. Skončilo to trapně, dokonce mi zrušili hotel, až do rána jsem se coural po Litvínově a čekal na první ranní autobus, abych se dostal pryč. Během té noci jsem si mnohé uvědomil. Předtím jsem si pořád myslel, že lidi, kteří zažili osmašedesátý a invazi, se nemůžou změnit. Najednou se to už dělo. Za byt a za stravu, za oděv děláme. Máš pravdu, že to nebyla výčitka režimu. Ten režim si lidé teprve budovali svou vnitřní kapitulací. To jsem zuřil už v roce 1969, když mě po představeních chodili dobří lidé upozornit, že bych mohl mít někdy problém, že by mě byla škoda a ať si dám pozor. Tehdy to bylo zcela absurdní a já na koncertech horoval, že pokud si v duši uděláme takhle vystrašenou představu o budoucím režimu, tak ho tím nejen legalizujeme, ale přímo tvoříme.
Je v tom něco velmi českého...
Nedávno jsem o tom přemýšlel - jak to, že Češi duchovní chudobu tak lehce akceptovali a přitom je to ani tolik neponičilo. Češi jsou jaksi divně hodní a konstruktivní. Jako můj otec. Snadno se ohnou a snadno narovnají. Jsou takový fajn národ pro jakoukoliv vládu. Ale jen tak dlouho, dokud je ta vláda u moci. S Čechy je řeč. Proto to má současná vláda docela dobré. Češi však žádné moci nejsou věrní ani vděční. V něčem je to strašné, v něčem to mluví o jakési velmi hluboké stabilitě. Člověka by to vedlo pomalu až k úvahám o taoismu.
V sedmdesátých letech ale vznikly i vyloženě oddychové písničky - třeba Texaská města.
S těmi městy začal Vlasta Třešňák. On byl takovej hravej, stále měl tendenci dělat na jevišti všechno možné kromě zpívání. Například vymyslel při Tyjátru písničkářů takovou lanovku, která byla na špagátkách natažená nad publikem a rozvážela lidem pytlík s bonbóny - to byl Vlastův půlhodinový výstup. Vlasta je stydlivej a písničky jsou pro něj příliš niterné. Takže si rád vymýšlel pitomosti, aby se vyhnul zpívání. A jednou cestou z Brna v roce sedmdesát tři jsme se v jídelňáku ve vlaku rozhodli, že založíme westernovou skupinu pod jménem Country bluesband Jáne Jáne, toty toty. O pár dní později byl u nás na Vyšehradě na návštěvě - a věděl, že mám ve spíži schovanou půllitrovku rumu. Tehdy jsme byli všichni chudí a taková flaška představovala jmění. Bylo odpoledne a Vlasta do mě hučel, abych ten rum vytáhl. Což se mně nechtělo. Asi půlhodinu jsme se takhle dohadovali, až jsem slevil, že rum vytáhnu, ale jenom když složí western. Zalezl do vedlejší místnosti a hned byl zpátky - s písničkou. Bylo to První texaský město. Mě to zaujalo, tak jsem jich pak na stejnou melodii napsal dalších patnáct. Během měsíce jsme sestavili kapelu. Vlasta tam hrál na trubku. Nazkoušeli jsme pár písniček, některé i v pětihlasu, a než došlo k prvnímu vystoupení, tak jsme se rozpadli.
V pětasedmdesátém jsi měl první konflikt se Státní bezpečností.
Kvůli tvým stykům s disidenty?
Ne, na to došlo až později. V pětasedmdesátém to bylo na základě udání - a ne v Praze, ale v Chocni. Na představení se místní udavač a psychopat zavřel v šatně mezi loutkami a ...
Mezi loutkami?
Ano, hrál jsem v loutkovém divadle. Kluci, co to pořádali, si publikum ohlídali, ale tenhle blázen se schoval mezi loutkami už odpoledne.
A komu to vlastně udal?
Nahrál si mě a poslal to estébákům do Hradce Králového. Ti okamžitě vytvořili Akci Zpěvák - a založili mi spis. V paragrafu, podle kterého mě chtěli stíhat, bylo cosi o hanobení rasy, národa, vyznání ... něco takového. Tehdy se konal také můj první estébácký výslech. Přijel hošík estébák z Hradce a pozval si mě do Bartolomějské. To byl výslech, při kterém jsem udělal nejvíc chyb, ale naštěstí proti mně neseděl profík. Pražské estébáky jsem ještě asi nezajímal. Buď o mně nic nevěděli, nebo to brali jako okrajovou záležitost. Prostě vlasatec, který občas někde něco plácne.
Pak vypracovali tvé první obvinění, ale k soudu nedošlo.
Oni si to ti hradečtí asi představovali jednodušeji. Obvinit a zavřít. Jenže tak jednoduché to ani tehdy nebylo. Byl tu ještě tlak vlády, která nechtěla mít problémy. Ta si přála člověka jen vystrašit, aby se pak vzdal dobrovolně. Což se jim většinou dařilo. K trestnímu stíhání přistupovali neradi. Tušili ostudu. A do toho mého případu ještě ke všemu padla amnestie. Nevěděl jsem, že je proti mně stíhání, a chudák Husák asi netušil, že ho zastavil.
Co na té nahrávce bylo tak zlého? Dnes vypadají texty písniček z té doby docela nevinně...
Ani nevím, co jim vadilo nejvíc. Nejspíš celková atmosféra vystoupení. Tušili, že je zaměřena jinam, než by oni sami chtěli, ale moc tomu nerozuměli. V nějakém spisu si stěžují, že jsem příliš inteligentní a subtilní a nepoužívám vulgarismy, takže se moje protistátní činnost špatně dokazuje. Většina prvního výslechu se skládala z toho, že mi estébák ukazoval přepisy mých řečí na představeních a vyptával se, proč se lidé smějí právě na místech, kde to bylo poznamenané. Měli to chudáci těžké. Zvláštní je, že se mě nikdy neptali na písničku Proč, proč, která protistátní byla, ale zato jim vadila píseň Kamna. Na tu upřeli veškerou pozornost a v ní nakonec mou protistátní činnost odhalili. Byla proti bratrské pomoci, vedoucí roli KSČ, policii, armádě i proti požárníkům. Našli v ní všechno, kdežto já ji psal skutečně jen o kamnech. Stály mi na Vyšehradě za zády. Při psaní jsem myslel snad jen na svou póvlskou babičku a její patálie s kamny.
O Šafrán se tedy nezajímali.
Myslím, že jim Šafrán až do konce sedmdesátého šestého unikal. Tehdy mi sice při jednom výslechu oznámili, že budu na řadě hned po Plasticích, ale v té době už byla na cestě Charta 77. O ní neměli ani tušení. Překřížila jim plány. Do Šafránu se jim nepodařilo proniknout. To se potvrdilo. Nikdo z nás nikdy s StB nespolupracoval. Ani Pepa Nos, o kterém to omylem začal roztrubovat Třešňák.
Říkal jsi, žes o disidentech dlouho neměl ani tušení. Jak jsi je objevil?
Seznámil jsem se kdesi se spisovatelem Ivanem Klímou. Překvapilo mě, že takový chlap u nás žije. Většinu těchhle lidí jsem bral jako vykopávky z osmašedesátého, které dožívají kdesi za kopečkama. My už měli identitu sedmdesátých let a žili ji naplno. Pro ně přestal svět existovat po roce šedesát osm. Uvěřili, že tu nastala poušť, Biafra ducha, a domácí scénu proto ani nesledovali. Takže to bylo vzájemné překvapení - já zjistil, že existují disidenti, a oni objevili nás.
Klímovi jsi věnoval svoji prozaickou prvotinu - Dvorky.
Ta knížka vznikla, protože mě k ní Vaculík vyprovokoval. Jednou jsme se bavili u Klímů. Vyčetl jsem disidentům, že se stále patlají v osmašedesátém, místo aby psali o nové generaci a nových problémech. Vaculík pak něco vztekle prohodil v tom smyslu: To už je vaše věc. To si napište sami. Tak jsem napsal Dvorky.
Opravdu jsi měl tak jednoduché pohnutky?
Hlavní pohnutkou byla touha udělat si v sobě pořádek. Byl šestasedmdesátý rok a doba se zase posunula. Najednou to, co bylo ještě před nedávnem dobré taktizování, začalo zavánět zbabělstvím. Alespoň pro mne - a já to tak nechtěl. Chtěl jsem se jaksi „definitivně” rozhodnout. A hledáním a vyslovením tohoto rozhodnutí se mi staly Dvorky.
Mluvíš o taktizování. Neměl jsi někdy chuť všechno vzdát - a přestat dělat problémy?
Ano, několikrát. Trochu učesat písničky, přihrbit se. Udělat to, co mi fízlové později nabízeli jako řešení. Naléhali na mě i hudební kritici, říkali: Budeme o tobě, Jardo, psát, jen trošku přibrzdi. To pokušení bylo velké, protože jsem neměl peníze a čtyřiadvacetihodinový tlak režimu se snáší špatně. Na pohled by to byl jenom malinký ústupek a lidi by to pochopili. Možná rádi. Rozhodl jsem se k tomu asi třikrát. Trvalo to jen do chvíle, než jsem se posadil na jeviště a podíval do publika. Pak jsem to už nedokázal. Tím mě publikum zachránilo. Vrátil jsem se sám k sobě.
Jak dlouho jsi Dvorky psal?
To šlo rychle. Finální pohnutka byly Klímovy narozeniny, do kterých zbývalo devět dní. Pořád jsem nemohl vymyslet žádný dárek - až jsem si řekl: Je to spisovatel, tak dostane knížku. Psal jsem to v malém dřevěném domečku u tchána na zahradě. Celé noci jsem psal, pak se šel ráno proběhnout kolem Ohře, vydýchal nikotin a spal do dvou nebo tří. Večer jsem si znovu sedl, pustil si Luxemburg a mydlil knížku. Každý den jsem napsal asi dvacet stránek.
Jak tu knížku Klíma přijal?
Přinesl jsem mu stoh papírů, na které se nejdřív podíval dost podezíravě. Řekl mi, že si to nejdřív musí přečíst. A že jsme sice kamarádi, ale když se mu to bude zdát blbé, tak mi to řekne. Samozřejmě jsem byl velmi napjatý. Ale když jsem s ním pak za týden mluvil, tak mi to pochválil.
Sedím v kanceláři, jeskyně už nemáme, nikdo mě netluče do hlavy kamenem, ale domů nemůžu. Ani se projít. Mám jen dvě možnosti: mluvit nebo mlčet. Při tom prvním plyne zatím čas zábavněji. Pouze musím mluvit rozvážněji, protože ten naproti není kamarád a to, že mě nemlátí do hlavy šutrákem, je jen shoda okolností.
„Vy byste chtěl zavést západní způsob života!” vyhrkl po kopitnicku.
„To nevím, jak jste na to přišel.”
„Soudím podle toho, co zpíváte”
„Já jsem možná nejčeštější ze všech zpěváků. Všichni zpívají zápaďácké melodie a je jich plné rádio, kdežto já vycházím z ryze českých zdrojů a tradice a mám problémy”
„A o kom zpíváte v té písničce o Havlíčkovi?”
„O Havlíčkovi”
„A kdy si říkal Havlíček Havle?”
„V epigramech”
„Vážně? Mně se zdá, že ta písnička je o někom jiném.”
„To je vaše věc, jak to berete.”
„Nejen já. VŠICHNI tomu tak rozumí. Jenom vy budete tvrdit, že to tak není,” usmíval se pan Zdeněk, vklíněn mezi dva stoly, nohy přehozené přes sebe. Seděl pohodlně a kouřil Clee. Já si balil Drum.
„Podívejte,” snažil jsem se vysvětlovat, „poezie vrhá reflexy a často se stává, že jedna věc připomene úplně jinou, ale na tom poezie stojí. Na podobenství. Proto k ní může každý člověk přilnout zcela osobně, protože v tom může najít reflex svého života. A pokud se vám zdá, že píseň o Havlíčkovi připomíná osud jiné osoby, tak byste neměl soudit píseň, ale zamyslet se nad skutečností, jak je možné, aby jedno připomínalo druhé. A jelikož jste bezpečnost, tak byste se měli snažit napravit SKUTEČNOST a ne se zlobit na písničku. To je jako spravovat shnilou podlahu, když voda teče střechou.”
Pan Zdeněk se usmíval a nevěřil mi. Nakonec to je jeho povolání nevěřit básníkům. Kdyby se básníkům věřilo, měl by pan Zdeněk jiné zaměstnání.
(Utkání se skálou, 1978)
Proč ses rozešel se Zorkou?
To je po dvaceti letech nelehká odpověď. Zůstali jsme přáteli, stále nás pojil Vavřinec, později i život v cizině. Přátelili jsme se i se svými pozdějšími partnery. Za sedm let, co jsme spolu byli, jsme na sebe nikdy zle neštěkli - a vlastně ani nikdy potom. A to jsou všechno tlusté a bezpečné obaly krutého faktu, že jsme roztrhli společný život. Poslední léta to fungovalo čím dál hůř. Těžko říct, jestli to bylo příliš rychle uzavřeným mládím, anebo nás skřípla zlá doba, chudoba a malý byt. Pro nás oba byl tím nejdůležitějším kumšt a volný život. Měli jsme se rádi a zároveň cítili jakési spojenectví ve svobodě. Svou negativní roli možná sehrála i vzájemná úcta a obdiv.
Nikdy jsme si nedokázali nahlas nic vyčíst, a když něco skřípalo, tak jsme si psali dlouhé dopisy, které se spíš podobaly básním. Byly tak i myšlené. Popsali jsme si navzájem spousty papírů, a pokud se zdálo, že se nesneseme, tak jsme se tak na měsíc odloučili. Takhle zdálky mi to teď připadá, že jsme vlastně vůbec neuměli řešit problémy, styděli jsme se jich, zdálo se nám to ponižující - připadaly nám jako záležitost těch ostatních lidí, těch upachtěných a vystrašených měšťáků. Asi jsme byli také trochu naivně namyšlení a bylo nám hloupé některé základní věci hájit. Morálka byla pro ty nad třicet a ti byli definitivně ztraceni - jak se tehdy všeobecně v naší generaci věřilo. Rodinný život byl pro nás spíše cosi jako státem posvěcená past a my jsme se velmi okázale nenechávali chytit. Vavřinec tím sice trpěl, ale nám se zdálo, že je to naopak v jeho prospěch. V něčem byly ideje šedesátých let strašidelné.
Šedesátých let? To už přece dávno byla léta sedmdesátá.
Byli jsme děti šedesátých let, děti vzdoru proti všemu, co bylo před tím. Ale když jsme si kýženou nezávislost vyvzdorovali, tak jsme nevěděli, co s ní. A pokud jsme nechtěli v ničem napodobovat generaci našich rodičů, bylo dost obtížné dát společný život nějak dohromady. V posledních měsících jsme se oba jaksi nešťastně zapletli do dalších vztahů. To jsou pak ve hře ještě nekontrolovatelné pocity a zrádné představy. Pak i ten nejhezčí obrázek vypadne z rámu. Ale rozvedli jsme se s vkusem. Nic jsme si nevyčítali a před zákonem jsem vzal chlapsky všechnu vinu na sebe. Po soudu jsme šli do hospody, dost popili i napovídali a pak jsme se rozešli každý jinou cestou.
To zní jako velmi nepravděpodobný příběh. Možná jste se vůbec neměli rozejít.
Jo, určitě to byla škoda i chyba. Dnes mám pocit, že jsme ani pořádně nevěděli, co děláme.
Za dva roky, v roce 1976, se Zorka provdala do Francie. Šla tam za jakýmsi Čechem, který těsně předtím utekl a nakonec se z něj vyklubal darebák. Vavřince dali rovnou do první třídy, ale to nezvládal kvůli jazyku, tak šel do jazykové přípravky, kterou vedl jakýsi Arab a ten děti mlátil. To všechno jsem se dozvěděl až později. Tehdy se mi to styděla říct. Možná doufala, že se nakonec vše v dobré obrátí.
Napadlo tě, že za dva roky půjdeš také do ciziny?
Ne. Samozřejmě jsem měl chvíle zoufalství - ale poprvé jsem na emigraci vážně pomyslel až na jaře v roce sedmdesát osm. Psal jsem si k tomu rozhodování knížku Plechovka. Daniela, moje druhá žena, na mě tehdy nesmírně tlačila. Ona chtěla emigrovat snad už od narození. Už když jsem ji poznal, tak to v sobě nosila jako jedinou perspektivu.
Kdy jste se potkali?
Koncem srpna v roce sedmdesát čtyři. Dostal jsem pozvání na chmelové koncerty. Začínala další sezóna. Pro mne to bylo napětí, co nová sezóna přinese. Bylo mi dvacet sedm a připadal jsem si starý. Jaro a léto bylo strašné, náš vztah se Zorkou končil. Byl jsem z toho zoufalý a v Žatci, kde jsem spal v hotelu Družba, jsem z toho ani nemohl usnout. Chodil jsem v noci po pustém náměstí a přemýšlel. Pak přišel takový jasný okamžik, dodnes si to pamatuju. Najdu si přece jinou holku, napadlo mě. A poprvé po mnoha týdnech jsem okamžitě usnul. Dopoledne pro mě z chmelového štábu poslali holku, aby mě vzbudila. Jmenovala se Daniela a za rok jsme se vzali.
Vážně?
Znal jsem ji už z dřívějška, byla pěkná, v publiku vždycky výrazně zpívala. Dokonce jsem jí rok předtím dělal horoskop. Byla v jakémsi zmatku a přišla se mě tehdy na Vyšehrad zeptat, jestli se vdá. Bylo jí dvacet. Řekl jsem jí, že určitě, že její manžel už tady někde chodí okolo, je osobnost a má cosi s uměním. Ale upřesnil jsem to, že nevypadá na skutečného umělce - spíš cosi jako potulný komediant. Je kruté i ironické, že jsem se tehdy díval sám na sebe.
Jaká byla Daniela?
Asi nebudu objektivní, protože se se mnou nerozešla hezky, ale zkusím ji popsat. Přece jen jsme spolu strávili čtrnáct let. Byla opakem Zorky. Blonďatá, velká, atraktivní, nabitá energií a plná života. Hlučná, uchechtaná, navenek nesmírně optimistická, neuvěřitelně žárlivá a přitom poddajná jak ovečka. Chtěla být ovládaná a mít jistotu, což se časem stalo zdrojem táhlého konfliktu. Ovládat nikoho neumím a jistoty jsou pro mne jen stále se zjevující otazníky. Ale tehdy z toho vznikla láska v intenzitě, kterou jsem do té doby nezažil. Fyzické opojení a duševní poblouznění, jak se o tom píše v romantických knížkách. Byla v tom pro mne veliká naděje a nový čistý začátek.
Do toho zasáhl - stále v duchu romantických knížek - konflikt se zlem. Napsal jsi o tom knížku - Utkání se skálou. Jak to celé začalo?
Někdy o vánocích sedmdesát šest jsem si šel popovídat k Havlovi na Rašínovo nábřeží. Zcela vánočně. Chvíli jsme klábosili a on pak vytáhl papír s nápisem Charta 77. Když jsem to dočetl, tak poťouchle zavrněl: Jarrdo, ty bys to asi rrád podepsal, že? Jenže já bych byl rradši, kdybys to nepodpisoval. A vysvětlil mi, že mají podpisů dost a chtějí se držet zásady, aby to podpisovali jenom lidi, kterým to už neublíží. V té době ještě Šafrán hrál a Havel měl za to, že bychom měli pokračovat. Řekl: Víš, když bude každej dělat, co může, tak toho bolševika nakonec obklíčíme.
Takže jsi napoprvé Chartu nepodepsal. A Třešňák?
Ten Chartu podepsal u někoho jiného, myslím u Petra Uhla. Pak jsme udělali písničkářskou schůzi a uznali, že Havel má asi pravdu. Třešňákův podpis jsme spálili v mých vyšehradských kamnech. Takže na prvním dokumentu nejsme.
Bylo to k něčemu? Měl Havel pravdu?
Určitě. Estébáci přestali na koncerty chodit - měli plné ruce práce s chartisty. Několik měsíců jsme měli pokoj a udělali spousty nádherných představení. Nepochybně právě to byl vrchol Šafránu. Charta zamíchala s vědomím všech lidí a na koncertech jsme to velmi zřetelně cítili.
Začátkem února zavřeli Havla do vězení.
Z toho mi bylo smutno. Nedokázal jsem si představit, jak takovej jemnej, nepraktickej člověk kriminál přežije. Bál jsem se, že se tam zblázní - což se mu tenkrát málem stalo.
Nepřímo ses dostal kvůli Havlovi do vězení i ty - kvůli písničce Havlíčku, Havle...
Napsal jsem ji v únoru v Olomouci. Seděl jsem u našich v kuchyni a přemýšlel o Havlovi, rýmoval si - a najednou jsem měl písničku. Vzal jsem kytaru, udělal melodii a týž večer ji začal hrát. Hrál jsem ji pak skoro každý večer, v té době bylo hodně koncertů - ale policajti na to přišli až v květnu, kdy už byla všeobecně známá. Havel se o ní doslechl dokonce i ve vězení. Jednoho májového dne, v pět hodin ráno, si pro mě přijeli.
Na jak dlouho?
Zůstal jsem v base tři dny a dvě noci. Absurdní zážitek. Neustále se mě ptali, o kom ta písnička je. Tvrdil jsem, že je o Havlíčkovi. Oni se mi snažili dokázat, že o Havlovi. Tři dny pořád dokola. Hodiny a hodiny.
V cele jsem si uvědomil, že jsem zavřenej - a venku nemám nic, co by mě mohlo bránit. Proto jsem hned po propuštění napsal knížku Utkání se skálou, kde je všechno kolem zatčení popsané a je tam popsaná i moje situace a stav muziky u nás. Měl bych tu knížku dnes asi trochu přepsat, tehdy to měl být dokument pro případ, že mě opravdu zavřou.
Jaká byla první noc v base?
Velmi zvláštní. Seděl jsem tam s nějakými dvěma veksláky. Byly to podivné typy a vyprávěli o Praze, kterou jsem vůbec neznal. O černém trhu a prostituci jsem neměl ani potuchy. A když jsem usínal, tak jsem otevřeným sklepním okénkem slyšel odněkud seshora zvuky, které mi byly povědomé. Byl jsem v polospánku, ohlušený spoustou dojmů, takže mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, že si policajti nade mnou v kanceláři pouštějí z pásku moje písničky, jednu za druhou. Venku byla teplá májová noc, proto asi měli otevřená okna, po dvoře běhal pes, já ležel na kavalci a poslouchal svoje koncerty. To byl nesmírně úlevný pocit. Potom jsem usnul skutečně spánkem spravedlivých. Svým způsobem to byla satisfakce - že ti policejní hajzlové tráví příjemnej májovej večer nekonečným přehráváním mých písní a koumáním, zač by mě v nich chytili.
Nakonec jsi jim vyklouzl - a dokonce dál vystupoval.
To bylo nepochopitelné. Až na podzim sedmasedmdesátého, v období chmelu, vydali policajti takový oběžník, že nesmím hrát. To bylo myslím poprvé, kdy se jméno někoho zakázaného také objevilo na oficiálním papíře. Vlastně jsem byl první písničkář, na kterého byl vydán zatykač. Ten papír dostali všichni pořadatelé a došlo k akci, kvůli které mám dodnes výčitky svědomí. Julius Tomin, chartista a pošetilý filosof, sepsal petici, abych mohl zase hrát. Na ministerstvo kultury tehdy přišlo asi pět tisíc podpisů i dopisů, i s adresami - což bylo od lidí nesmírně hrdinské. V té chvíli jsem se zřejmě měl opravdu stát disidentem.
Dokonce tě pak málem udělali mluvčím Charty?
Nabídl mi to Havel - jako hotovou věc. Řekl: Jarrdo, ty budeš novej mluvčí. Vzal jsem si den na rozmyšlenou, ale věděl jsem, že to nevezmu. Ale ukecal jsem Martu Kubišovou, která to vzala za mě.
Pro období Charty bylo typické, že hrdinství a zbabělost byly velmi blízko sebe. V jednom svém fejetonu píšeš o Lilian Landové, kterou kvůli tobě vyhodili ze školy...
To byl smutný příběh. Lilian byla studentka gymnázia, která žila sama u babičky a velmi přilnula k Šafránu. V lednu sedmdesát sedm se podílela na tom, že mě na jejich školu svazáci pozvali zahrát. Doba byla bouřlivá, na gymnáziu vládlo nadšení, holky, co tam prodávaly lístky, mi dokonce nabízely k přečtení Chartu. Mezi písničkami jsem pak vyprávěl Sokratův příběh, což se do té doby nesmírně hodilo - disident z Atén. Studenti řvali smíchy a mohli si uplácat ruce. Bohužel byl mezi nimi taky syn ministra kultury Klusáka, zmínil se doma, pan ministr mě udal a policajti pozvali k výslechu. Pak mě pustili domů, protože jsem pro ně byl jiná kategorie. Viníci se hledali na škole mezi nevinnými - a všichni ti nadšení studentíci to jako jeden muž hodili na Lilian. Nikdo se jí nezastal a ona s tím zůstala sama. A až v emigraci jsem se dozvěděl, že později spáchala sebevraždu. Její příběh jsem popsal ve dvou fejetonech - Poprava květinky a Cesta do noci.
Policajti tě zvali na výslechy, měl jsi problémy s koncerty - ale ve Zlatém slavíku sis vedl poměrně zdatně.
Velmi legrační - na jaře roku sedmdesát osm jsem se dozvěděl, že jsem se v hlasování umístil jako čtvrtý. Předtím se pravidelně někdo z Šafránu dostal na desáté až dvacáté místo - ale tohle bylo první skutečně hvězdné umístění. Redakci Mladého světa to tak poděsilo, že hned vymyslela pravidlo, podle kterého se mohlo hlasovat jen na zpěváka s rekvalifikačními zkouškami. To bylo typické - režim byl zbabělý a bál se něco zakázat přímo, vždycky radši vymyslel okliku. Já tím pádem z žebříčku zmizel.
Jak to vůbec s těmi rekvalifikačními zkouškami bylo?
Tance kolem nich začaly někdy kolem roku sedmdesát čtyři. Do té doby sice taky byly potřeba nějaké papíry, ale vždycky se to bez nich nějak splácalo. Například v Tyjátru písničkářů neměl papíry nikdo z nás, tak se to všechno psalo na Mirka Kovaříka, který se s námi pak o peníze dělil. V sedmdesátém čtvrtém z toho začal být problém. Pamatuju se na Padrůňka, jednoho bigbíťáka, skvělého basistu, který u rekvalifikací dostal otázku, kdo zapálil Říšský sněm. Což je pro basistu senzační otázka, obzvlášť pro takového, kterého kromě basy na světě nic nezajímá. On chvíli přemýšlel a pak řekl, že Dimitrov. Tak si tu basu zabalil a mohl jít. Já jsem tehdy tušil, že nejlepší je se těm zkouškám vyhnout - tak jsem napsal dopis, že nikam nepůjdu, protože je to nezákonné. A já ani Třešňák jsme tam nešli. Schůzovali jsme o tom před tím všichni, a kdybychom drželi pohromadě, šlo s tím něco udělat. Jenže solidarita muzikantů nikdy nefungovala a fungovat ani nebude. Bigbíťáci ztratili nervy, šli tam a papíry jim vzali. Nám s Třešňákem ještě rok vydržely.
A další paradoxy: v sedmdesátém šestém jsi vydal desku Vandrovali hudci, která se o rok později stala deskou roku.
Ano, oficiálně a vedle nadávek na Chartu 77, se v tisku oznámilo, že vyhrála deska Vandrovali hudci - ale nesmělo se uvést, kdo na té desce zpívá.
A jak to bylo s deskou Šafránu?
Dodnes si vyčítám, že kvůli mně nevyšla. Sám jsem se na jednom výslechu udal. Z blbosti a skryté pýchy - jeden z policajtů mi začal vysvětlovat, že ty moje písničky nejsou žádné umění, ale obyčejná politická provokace. A já se ho velmi hloupě ironicky zeptal: To myslíte i ty desky, co mi vycházejí v Supraphonu? On málem spadl ze židle, vyvalil oči a zařval: Vám vycházejí desky? V tu chvíli bych si urazil hlavu. Nikdy by mě nenapadlo, že estébák nebude vědět o deskách, které byly známé a psaly se o nich recenze. To byl další důkaz, že ta StB nebyla tak bezchybný stroj, jak se dneska rádo říká. Samozřejmě, že po tomhle výslechu běželi okamžitě do Supraphonu a v poslední chvíli se jim podařilo stopnout desku Šafránu. Dvacet tisíc desek šlo do stoupy. Desku Vandrovali hudci naštěstí nechytili - ta vyšla týden předtím a byla už v obchodech.
Mimochodem - kvůli lidovkám jsi vedl v Melodii vleklou polemiku s kritikem Leo Jehnem. Ta neměla žádné politické pozadí?
Ne, naopak. To byl jediný skutečný a svobodný spor, který jsem v té době měl. Tenkrát nás novináři a kritici šetřili, a když se nám něco nepovedlo, tak o tom nepsali. Bylo to od nich sice fajn, ale nám to připadalo občas mrzuté, protože jsme neměli žádnou kritickou odezvu. Atmosféra byla taková, že každá negativní kritika působila jako kolaborace s režimem. A tu najednou Leo Jehne spadl z Měsíce. Nejspíš si vůbec neuvědomil, v jak nenormální době žijeme. Tvrdě se do mě pustil kvůli interpretaci lidových písní - a všichni kolem něj začali mít pocit, že je fízl. Na jeho kritiku jsem odpověděl a byl mu za ni vděčný.
Setkali jste se někdy osobně?
Po převratu. Měl obavu, že na něj budu naštvaný.
Nemluvíš o hudební kritice nijak valně. Co si o ní myslíš dnes?
Stále stejná potíž, bohužel. Čeští hudební kritici - to je galerie komplexů a neznalosti. Pro písničkáře je navíc neštěstí, že žádný z nich nerozumí literatuře a texty je nezajímají. S jakousi veksláckou nafoukaností čučejí za hranice. Veksláci si kupují zahraniční auta, čeští hudební kritici zahraniční desky. Domácí scénu nesledují, nerozumějí jí, zdá se jim slabá, ale nic o ní nevědí, protože na koncerty nechodí. Jsou to všechno takoví levní dojmologové.
Ráno jsem vstal a šel si pro další potvrzení k žádosti o vystěhování. Paní mi řekla, že dlužím státu daně a že mi potvrzení nedá. Já říkal, že nic nedlužím, že stát spíše dluží cosi mně, ale když mně ona to potvrzení dá, tak to na státu vymáhat nebudu. Že jsem se urazil, mám vztek a jdu jinam. Řekla mi, že je jenom úřednice a že s tím nemůže nic udělat, že to není v její moci. Prokurátor mi také řekl, že to není v jeho moci. Všichni jsou tu nemocní. Mám platit něco, co jsem už zaplatil, a vracet cosi, co nikomu nedlužím. A tak nevím, jak jim vzkázat, že chci pryč a ať po mně nic nespravedlivě nevymáhají, nebo začnu vymáhat, co patří mně, a nikdo mě už odsud nedostane.
(z fejetonu Konvoj do Murmanska, 10. 3. 1978)
Pamatuješ si na své poslední veřejné vystoupení?
Velmi dobře. Uskutečnilo se v létě 77 a bylo na něm sedm tisíc lidí. Shodou okolností to bylo na Slovensku, v Pezinku. Šlo o velký festival. Vyšlo to kvůli špatné spolupráci mezi českou a slovenskou StB. Aspoň v něčem byly slovenské špecifíka užitečné. Tušil jsem, že dál už se nic tak velkého nepodaří. Ale nenapadlo mě, že to bude vůbec poslední veřejný koncert. Jedním z organizátorů toho festivalu - kromě Laco Snopka, pozdějšího prvního svobodného slovenského ministra kultury - byl také mladý katolický farář z Pezinku, Marian Zajíček. Spal jsem u něj na faře. Ten podepsal Chartu dokonce pětkrát.
To také šlo?
Poprvé ji jel podepsat do Prahy, když si v novinách přečetl o Chartě tehdejší vzteklé články a pochopil, že je to slušná záležitost, kterou jako kněz nesmí opomenout. Přijel vlakem a hledal v telefonním seznamu jméno mluvčího Charty Jiřího Hájka. Jiřích Hájků tam bylo několik, tak si vybral toho s nejvíc tituly a jel k němu, kde Chartu podepsal. Jeho podpis však neuveřejnili, podle Havlových zásad, aby ho jako fungujícího kněze nepoškodili. Když se na příští podpisové listině nenašel, jel do Prahy podruhé a ukecával kdekoho, aby ten podpis uveřejnili. Dokonce to řekl i na výslechu, ale fízlové mu nevěřili, protože na žádném seznamu nebyl. Prosadil si to až popáté. Nato mu dal jeho biskup padáka, Marian odešel do Čech, oženil se a dnes je jedním ze zakladatelů české odbočky Amnesty International. Má tři děti. Je pro církev problémem, protože katolického kněze odsvětit nejde, tím pádem nemůžou uznat ani jeho svatbu, ani legální otcovství jeho dětí. Ve středověku by ho za to pro pořádek upálili.
Hrál jsi - do emigrace - veřejně celkem deset sezón. Desátá, v roce 76 a 77, byla poslední. Počítám dobře?
Ano - od šedesátého sedmého na podzim do sedmdesátého sedmého do léta. Samotného, když jsem to spočítal, mě to vylekalo. Deset je magické číslo. Osvobozené divadlo mělo také deset sezón a pak skončilo navždy. Takže jsem měl strach, že už další sezónu nedám nikdy dohromady.
Ale měl jsi koncerty po bytech?
Těch bylo několik. Jenže to není ono - hrát v bytě.
V té době jsi už byl disident se vším všudy...
Dá se to tak říct. S rozpaky jsem zjistil, že se mě spousta kamarádů začíná bát a že uvízám v disidentských kruzích. Ona to byla exkluzivní společnost - když tam někdo zapadl, tak bylo pro ostatní nebezpečné se s ním stýkat. Do té doby jsem žil jakž takž normálně a kamarádství s disidenty bylo jakoby navíc. V osmasedmdesátém jsem však začal mít pocit, že ztrácím půdu pod nohama, protože jsem začínal být vyobcováván ze světa normálních lidí - a to jimi samotnými. Byl to předstupeň života v exilu, vstup do jakéhosi předpeklí.
Podle disidentských knížek to někdy vypadá, jako že to byl takový nekonečný mejdan - večírky po bytech, občas hovory s tupými policisty, sem tam nějaké vězení.
Ten život byl sám o sobě veselý, to je fakt. Jako parta jsme zůstali sice obklíčení a izolovaní od ostatního obyvatelstva, ale občas to byla skutečně sranda. Člověku nesmírně pomáhal pocit, že není sám, že je součástí nějaké tlupy, a tak nestál osamoceně proti celému světu, ale byla to regulérní válka - nebo spíš partyzánské záškodnictví bez mrtvých. A když na výslechu odezněl první strach, tak už jsem si začal v hlavě sumírovat, jak o tom budu kamarádům vyprávět, nebo co o tom napíšu do nějakého fejetonu.
Jako třeba fejeton o tom, jak jsi s Kohoutem a Landovským dělal disidentům Mikuláše?
Byl jsem anděl, Landovský čert a Kohout Mikuláš. Zřejmě jsme vypadali dost dobře, protože nás na ulici zastavovali lidi a dávali nám stovku, ať uděláme Mikuláše taky u nich doma. Mně by to asi bylo jedno, ale Kohout to bral dost ideologicky. Říkal, že dělá Mikuláše jenom disidentům. Většina těch stovkařů myslím vůbec nechápala, o čem se mluví.
Ale takových příběhů bylo víc. K nejhezčím patří, jak jsme se jednou ráno koupali s Havlem nahatí ve Vltavě. Začalo to celé nevinně, i když napínavě. ARD, německá televize, si otevírala v Praze kancelář. Byl to ale zbytečný pokus. Hned jim tu kancelář zase zavřeli. Vedli ji dva manželé, oba sympatičtí lidé. Monika, manželka, se dokonce naučila obstojně česky. Na otevírací slavnost pozvali sice také nějaké bolševiky, ale ti nepřišli, protože pozvání dostali také všichni dostupní disidenti. Pozvání dostali i všichni možní velvyslanci. Přišel tam snad celý diplomatický sbor a jejich pronajmutá vila byla ten den obstoupena přímo lesem estébáckých kamer. U nich v baráku bylo člověku bezpečno a všichni velvyslanci těch bohatých a vzdálených zemí tomu dávali punc tajemné a zároveň opojně přátelské absurdity. Jenže diplomaté věděli, že mají před půlnocí vypadnout. To my neuměli. Nikomu se do tmy své vlastní země nechtělo.
Zbavili se nás až někdy kolem třetí ráno, když Zdena Tominová spadla jako žok pod stůl a zůstala tam spát. Probrali jsme ji a neradi šli domů. S Havlem, Dientsbierem, Danielou a Landovským jsme se dohodli, že ještě někam potáhneme. Zkusili jsme jakousi vinárnu u Vodičkovy ulice, ale tam nás vyhodili, protože jsme nepůsobili dost vekslácky. Lanďák se tam ztratil a my zkusili štěstí ještě jinde, ale bez výsledku. A pak mě napadlo, že u nás pod Vyšehradem otevírá v pět ráno uhlířská hospoda U Kalendů. Jenže otevírala až v šest. Bylo léto, už světlo a já při pohledu na Vltavu zatoužil po studené vodě. Tak jsme sešli na nábřeží, svlékl jsem se do naha a skočil tam. Havel udělal totéž. Bylo to nádherné, jen si pamatuju, že jsme nemohli vylézt, protože šutry na nábřeží byly potažené nějakým zeleným slizem a hrozně klouzaly.
Škoda, že to promeškala policie. Nemusela by se pak piplat s nějakýmmi fotomontážemi.
Žádný skandál se nekonal, protože policie v takovouto ranní dobu, a to ve všech režimech, tvrdě spinká. Okolo jezdily tramvaje a z jedné nám dokonce mávali. Malér udělal až druhý den ve Slávii Vaculík. Řekl nám, že se chováme jak malí kluci a že jsme tím mohli ohrozit celou Chartu 77. Asi měl pravdu, ale on sám nejlíp věděl, že ve věčném stresu nelze žít stále příkladně. Někudy musel přetlak z člověka ven.
Našlo by se toho víc. Stýkali jsme se vlastně denně, a to buď v Praze, u Kohouta na Sázavě nebo u Havla na Hrádečku. Hrádeček byl pro policajty problém, protože tam je samota. Jednou se tam pokusili zavést odposlech po drátě. Natáhli šikovně několik set metrů jakéhosi speciálního kabelu, Landovský ho náhodou objevil, smotal a vzal si ho. Pak se vytahoval, že ho výhodně prodal nějakým zvukařům, protože ten typ drátu nebyl nikde k sehnání. Zkoušeli i jiné fígle - když se v srpnu 78 konal u Havla sjezd spisovatelů, tak silničku k jeho domu zasypali hromadami štěrku. Muselo se chodit lesem.
Pamatuju se i na to, jak jsme jednou špehovali policajty my. Bylo léto, tichá a teplá noc, seděli jsme u flašky vína, okna otevřená, a povídali si. Venku stálo pár metrů od vchodu policejní auto, kterému se říkalo nanuk. V něm seděli dva policajti. Napadlo nás, o čem si asi povídají. Havel je chtěl pozvat dovnitř, to jsme mu zatrhli, ale já se vyplížil ven, obezřetně jsem se po milimetrech připlazil k autu a nakonec otevřeným okýnkem slyšel část jejich rozhovoru. Jeden z těch policajtů si stěžoval, že mu žena špatně ušila trenýrky a když teď celou noc sedí v autě, tak ho strašně škrtí. Když jsem to pak vevnitř pověděl ostatním, vznikla z toho velká filosofická debata o smyslu světa a režimu.
Skoro to vypadá, že policajti - nejen ti dva, co si povídali o trenýrkách - byli pěkní pitomci.
Těžko říct. Občas bylo lehké podlehnout iluzi o policejní vševědoucnosti, ale spousty drobných detailů ji ihned vyvracely. Například nebylo vůbec těžké se vyhýbat výslechům. Úřední pošta se sice posílala doporučeně, ale byl jsem domluvený s pošťačkou, že když dostanu obsílku od policie, tak ji prostě uloží na poště a já si ji nevyzvednu. Veškerá policejní korespondence se vracela jako nedoručitelná - tímhle způsobem jsem nikdy nepřišel o řidičák ani techničák. S dobrou pošťačkou to měl disident jednoduché. Často jsme u dveří dlouze zkoumali, co si vezmu a co bude ležet na poště. Později mi házeli předvolání přímo do bytu, nebo si pro mě rovnou přišli. Ale když jsem neotevřel, tak někdy odešli - a zapomněli na mě. Zřejmě v tom nijak zvláštní pořádek neměli.
V osmasedmdesátém tě policajti dali prokurátorovi. Z čeho tě obvinili?
Z nedovoleného podnikání, ale začalo to už o rok dřív. Ten paragraf se jim hodil mnohem líp než paragraf o výtržnictví nebo příživnictví - ty jsem taky měl, ale pokaždé je zrušili. Ono to zřejmě vypadalo blbě - zpěvák výtržník nebo příživník. Nedovolené podnikání je lepší. Lidi rádi slyší o umělcích, že jsou vlastně zloději a boháči.
V rámci spisu měl tvé dílo posoudit soudní znalec - a rozhodl, že umělcem nejsi.
To policajti tvrdili od začátku. Pak s překvapením zjistili, že se nejen kamarádím s disidenty a zpívám, ale že jsem i známý. Nebylo jim jasné, jak je to možné - v novinách se o mně nepsalo, na plakátech jsem nebyl, rádio ani televize mě nevysílaly. Tak jaký umělec?
Nakonec to chtěli mít písemně a požádali o posudek soudního znalce JUDr. Schauera. Kdybych náhodou umělec byl, tak by mi to nedovolené podnikání nemohli hodit - jako umělec jsem mohl vystupovat a brát honorář. Soudní znalec však nezklamal a napsal, že žádný umělec nejsem.
Bral jsi hrozbu procesu vážně?
Velmi vážně - od chvíle, kdy uzavřeli spis a dali mi ho přečíst. Při čtení se mi chvílemi chtělo brečet a chvílemi smát. Největší místo v tom asi třísetstránkovém balíku zabrala píseň o kamnech. Ale velmi dobře jsem z toho pochopil, že kriminál je na spadnutí. Udělal jsem důležitou věc: nechal si spravit zuby. Šel jsem po tom čtení spisu rovnou na zubárnu na Karlák a vysvětlil, že mě chtějí zavřít a že se bojím, aby mě v base nebolely zuby. Během týdne mi jedna paní doktorka dala zuby do perfektního pořádku - to se mi pak hodilo v Holandsku, kde se na zuby nevztahovalo pojištění.
A než jsem šel k zubaři, tak jsem se zastavil v Supraphonu a koupil si svoji desku - z furiantství. Řekl jsem si: fajn, nechám si spravit zuby, koupím si svoji desku a můžu do kriminálu. V tu dobu jsem si ještě myslel, že necouvnu.
Kdy ses tedy rozhodl pro emigraci?
Poprvé jsem o emigraci začal vážně přemýšlet v předjaří sedmdesát osm, kdy jsme jeli s Danielou na jakýsi můj koncert v jednom brněnském bytě, ale celý dům byl obklíčený policií. Pak jsme jeli v noci k rodičům do Olomouce, Daniela dostala hysterák a mně nějak sepnulo v hlavě, že takhle to dál nejde.
Dokázal sis představit, co emigrace znamená?
Nedokázal. Nikdy předtím jsem v cizině nebyl a neuměl jsem ani žádný jazyk. Ale rozhodl jsem se. A tak jsem šel za prokurátorem, že se stěhuju, aby zastavil trestní stíhání, abych si mohl začít vyřizovat papíry. On se nějak kroutil, ošíval se, tak se mi to alespoň jevilo. Prostě neodpověděl tak ani tak. Druhý den jsem od něj dostal psaní, že se to celé zastavuje. Bylo mi divné, že pošta chodí tak rychle - ale řekl jsem si, nu co, ve státních službách je všechno možné. Ale nedávno jsem z estébáckých spisů zjistil, že to prokurátor zastavil bez ohledu na moji návštěvu. Prostě jim ten spis vrátil, ale já si to interpretoval jinak. Je to mrzuté. Estébáci si ve svém spisu velmi pochvalovali, že jsem na to skočil a že není třeba se mnou dále zabývat. Akce ZPĚVÁK se pro ně úspěšně uzavřela.
Litoval jsi toho někdy?
Celou dobu emigrace jsem měl pocit osudové chyby, kterou jsem udělal ze zmatku, v hysterii a z pitomosti. A už to nešlo vzít zpět. Byl jsem příliš starý na to, abych začal smysluplně znovu, a zároveň příliš mladý, abych se s tím smířil. A to, že jsem odcházel dobrovolně, se mi promítalo v emigrantských snech. Normální emigrantský sen je útěkový - člověk se octne zpátky doma, je z toho zděšen a už se nemůže dostat za hranice. Já se vždy objevil doma, většinou v Olomouci, seděl s přáteli a bylo mi dobře - ale pomalu mě začala obcházet hrůza. Připozdívalo se a bylo jasné, že některý z kamarádů mi řekne: Jarku, už je pozdě, už musíš zpátky do Holandska. A já musel. Tenhle sen se vracel léta, a i teď, když o tom mluvím, mi naskočila husí kůže.
