Jaro pro nás začalo tím, že jsme zaspali, a tak jsme na cestu do Skandinávie vyjeli až v poledne. V červeném embéčku, stále s pražským číslem. Vzali jsme to severním Holandskem, protože se mi nechtělo věřit, že je tam třicetikilometrová hráz uprostřed moře. Říká se, že Bůh stvořil zemi a Holanďani Holandsko. Hráz tam opravdu je. Nasypali ji napříč mořem, a když jsme uprostřed zastavili, nebylo na žádnou stranu vidět nic jiného než moře temně modré, studené a rozvlněné, které slanými jazyky olizovalo naplavené hromady ledu u paty hráze. Tím, že jsem z Čech a žiji v cizině, nemám chuť obdivovat žádnou zemi a žádný národ. Cítím potřebu kritizovat a vyhrožovat hrozivou temnou budoucností na východním obzoru Evropy, přesně tak, jak to několik set tisíc Čechů v zahraničí stále dělá. Od světoběžných Čechů je možné se dozvědět všechno, jenom ne nic dobrého. A je to pochopitelné, neboť jsme rozhořčeni, že jsou národy, které žijí poklidně a v míru ve svém domě, a my ne. Národy nám naši rozhořčenost tolerují a věří, že o svou zem nepřijdou a že nám prostě pomoci nemohou. Obojí může být pravda i nemusí. Ale Holanďany obdivuji. Bažina, která na ně kdysi na počátku evropských zemí vybyla, je spíše k uzoufání než k bydlení. Kamkoli se kopne, tam se objeví voda, kterou je potřeba pořád vypumpovávat, žádný kopeček, ani jediná skála, a přitom se málokde vidí tak zajímavá krajina. Zátiší, které si vysnili na svých obrazech před věky, udělali dnes skutečností. Tvář krajiny je beze zbytku v rukou člověka a uvědomil jsem si to ve Švédsku., kam jsme směřovali. Švédská krajina je neuvěřitelně bohatá a je až s podivem, jak ji Švédové dokázali udělat nudnou a únavnou, ale o tom až jindy. Jeli jsme po hrázi, foukal ostrý boční mořský vítr, svítilo první jarní slunce a my jsme si s Danou říkali, že se nám vlastně z Holandska ani nikam nechce. Embéčko jelo spolehlivě, neboť ho máme ošetřeno místním servisem. Je to zde auto levné, a proto oblíbené. Když jsme před dvěma měsíci náhodou narazili na servis Škoda, srdečně jsme se tomu zasmáli. Zajeli jsme dovnitř. Zrzavý šéf nás posadil do čekárny a uvařil kafe.
  „Prý u vás tyhle auta dělají vězňové?”
  „To je pravda. Hlavně broušení karosérie, což se musí dělat za mokra a po kotníky ve vodě. Vězeň je nejlevnější pracovní síla.”
  „Já jsem si to myslel,” zadumal se a ubalil si cigaretu.
  „Prodávají se dobře?” ptali jsme se.
  „To ano. Jenom já prodám každý rok tak kolem tisícovky, ale ten starší typ, ten co máte vy. Ten nový není dobrý. Ale nemohu to prodávat tak, jak mi to dodají. Musím vyměnit pneumatiky, předělat brzdy a ještě všelijaké věci, aby se s tím dalo jezdit. Jinak by se mi v tom lidi pozabíjeli. Jsem tak s továrnou domluvený a dávám si pod jejich značku ještě svoji. Možná to ode mne převezmou také do své výroby,” zasmál se. Dopili jsme kafe a auto bylo zase v pucu.
  Projeli jsme Groningenem a blížili se k německým hranicím.
  „Pojď, najíme se ještě doma,” říkala Dana.
  „Ale Holanďani nemají motoresty. Museli bychom sjet někam do vesnice.”
  „Tak sjedeme. Stejně jsme tu na severu ještě nebyli.”
  Půl kilometru před hranicí byla cedule, která upozorňovala, že je to poslední sjezd z dálnice před hraničním přechodem. Sjeli jsme a zastavili v malinké pohraniční vesnici. Napřed jsme nakoupili v místní samoobsluze. Nejsem zde ještě tak dlouho, abych si stačil zvyknout na to, že nejposlednější vesnická samoobsluha je vybavenější a bohatší než dejvická prodejna Tuzexu, ta, co stojí naproti stranické škole. Až školu zruší, možná už Tuzex taky nebude potřeba.
  Sedli jsme si do vesnické hospody, kde se několik soukromých zemědělců v montérkách dívalo od baru na fotbal. Byl to přenos z Prahy a bylo legrační, jak holandský komentátor komolil česká jména. V Praze svítilo slunce, zde začínalo pršet. Po okně jako stěna, rámovaném těžkým hnědým závěsem stékaly kapky deště. Za oknem zářily vlhkým vzduchem šedě modré akvarelové odstíny holandského vzduchu a prostorná místnost byla plná všech odstínů hnědých dekorací, kovových drobností a zastíněných žlutých světýlek. Nové a zároveň jako před staletími. Padal na mne smutek. Smutek z těch neútulných a špinavých vesnických hospod v Čechách. Tady jsme seděli jako v prvotřídním soukromém vládním baru a za pár šupů jsme dostali polívku a řízek jak dětský záda. Čechy byly bohatší než Holandsko, ale čtyřicet let se tam už jen lže a znehodnocuje lidská práce. Tady se pět set let pochovávají králové do stejné královské hrobky v jediné nepřerušené linii nezávislosti a nejzapadlejší vesnická hospoda je stejně pěkná jako nejlepší hospoda ve městě. Po staletí čas pracuje pro Holanďany a najdeš jeho trpělivou a precizní práci v každé drobnosti. Lidé si už mnoho staletí budují svůj domov a cítíš ho z každého koutu. V Čechách počítáme čas po desetiletích a historie se nám láme a drobí jak uschlý keks. Oni už několik staletí krájí z toho samého čerstvého pecnu.
  „Nestýská se vám?” ptal se hospodský, když jsme platili.
  „V Holandsku?” vrátili jsme otázku. Usmál se. Dojeli jsme na hraniční přechod a já byl nervózní, že jsme vůbec museli zastavit. Už se kazím. Podali jsme z auta pasy do okénka a já se ještě rozhlédl. Hranice tu je. Holanďané se rozhodli, že u nich nikdy zima není, a i poslední dům na hranicích byl s velkými jednoduchými ozdobenými okny v tenkých šišatých cihlových zdech. Další dům o kousek dál už byl v Německu, s malými dvojitými okny v rovných tlustých omítnutých zdech. Jako v Čechách. Dostali jsme pasy zpět a vyjeli směrem na Hamburk.
  „A zase v cizině,” povídá Dana.
  „A všimla sis, jak se celý Německo podobá Čechám? No do půlnoci bychom měli být v Dánsku,” a začalo sněžit.

9. dubna 1979