Svoboda je nekonečně smutné a tragické vyprávění o bolesti lidského srdce a nenaplněné touze těch předčasně mrtvých, marně mrtvých, mrtvých do prázdna. A jak bychom rádi měli toto slovo čisté a zářivé, jak bychom si přáli, aby svoboda sestoupila do našeho času bez svého krutého dědictví, neboť jen v takovém případě se nám zdá svobodou skutečnou, svobodou pro nás. Kdo má sílu převzít minulost, která se děla bez něj? Jenže současnost je pouze přechodné zmocnění se minulého růstu a zdá se lákavější, když se to děje intuitivně, jakoby mimochodem.
  „Co to čteš?” vybafl na mne před pěti lety člověk, se kterým jsem osaměl v noci ve vlaku z Čech na Moravu.
  „Básničky,” odpověděl jsem. Byl to muž dohola ostříhaný, v děsně nepadnoucím saku. Když nastoupil, rozdával drahé americké cigarety. Teď jsme zůstali sami a on neměl co kouřit.
  „Puč mi to. A nemáš cigaretu?” Dal jsem mu cigaretu i knížku a lhostejně se díval z okna na občas se mihnoucí světlo. Jel jsem na jedno marné a tajné představení a měl jsem jedinou touhu. Jet kamkoliv jinam. Žít jakýkoliv život, jenom ne ten svůj.
  „Krásné, krásné. To my měli hovno. Němcovou, Fučíka a takový sračky. Tohle je počteníčko,” a listoval tím jak obrázkovým časopisem.
  „Už mi to vrať,” řekl jsem z jakéhosi nejasného nepřátelství.
  „Jasně, hned. Víš, já jsem šest let neviděl knížku.”
  „Jak to?”
  „Byl jsem v base. Dnes mě pustili.”
  „Za co?”
  „Za vraždu.” Jako bych dostal facku.
  „Tys někoho zabil?”
  „S jedním kámošem jsem se neshod v hospodě a šli jsme si to vyřídit ven, ale kopali tam plyn a kurvy neohradili to. Vlít do díry a rozbil si hlavu o šutr. Já se vrátil do hospody a ani nevěděl, že je po něm. Ale že jsem byl pod párou, tak soudce neuznal, že jsem to jako nechtěl. No a dnes mě pustili. Tu knížku si koupím. Na památku dneška, že už zase budu moct číst, co chci. Jak se to jmenuje?”
  „To už teď nekoupíš. To prodávali naposled tak v době, kdy tě zašili.” Podíval se na mne, jako by dostal facku teď on.
  „Tak to šlo přece jen do prdele. Říkali mi to. Češi jsou sračky. Jít odsud, jít do hajzlu, fouknout, to je jediný řešení. Vzít čouda.”
  Svoboda je hluboce vytoužené překračování hranice, kterou máme zakreslenou v sobě jako otisk prostředí, v kterém žijeme nebo z kterého vycházíme. Je to touha po výjimce, osvěžení, osmyslení životní prózy, touha zavést výjimku jako pravidlo. Svoboda je dělitelná. Svoboda není všem společná, ať jsme kdekoli. Svoboda existuje, jen když ji mám, jen když ji v sobě cítím.
  „Tohle je ta věta, kterou ti na Svobodné Evropě škrtli?” ptal se jeden přítel z Čech, který se na skok a valutový příslib zastavil za mnou v Rotterdamu.
  „No jo. Oni se bojej.”
  „Ale to byla pointa! To vlastně vysílali něco úplně jinýho.”
  „Asi chtěli mít něco ode mne a bylo jim jedno, co. Doposud mám jméno, které se dá použít jako symbol touhy po svobodě.”
  „Já myslel, že venku je situace jiná.”
  „Já jsem si to myslel taky. Ale týká se to jen Čechů. Jsou to všechno takoví hodní strejcové, že vlastně nevím, co mám dělat, abych se jich nedotkl.”
  „V Čechách jsou to také hodní strejcové a podle toho to vypadá. Odstěhoval ses z blbejch Čech do ještě blbějších. Snad abys začal skutečně přemejšlet o emigraci.”
  Svoboda je nepopsatelná, neboť se dostaví pouze tehdy, když jsme na krok od ní. Někdo se osvobozuje osvobozením celku, někdo vymaněním sebe z celku, někdo prožívá svobodu v nacházení poznaného, někdo tím, že tápe v zamlženém. Svoboda je dělitelná, svoboda je rozdělená, svoboda je největší vždy chvíli před tím, než se stane skutečností, než se stane obvyklou.
  „A už na všechno kašlu, mám hlavu jako škopek. Pojedem na pláž a nasbírám si mušličky. Celej život jsem toužil po moři, teď ho mám za rohem a nejedu tam. Ať si všichni Češi trhnou,” říkám Daně.
  Pláž je nedohledná. Dana si lehla. Já vzal igelitku a šel se namočit a sbírat mušličky, šel se dívat na moře, na nebe, a zapomenout, všechno ze sebe vypláchnout. Šel jsem po mokrém písku, občas se sehnul pro mušli nebo vyplavené omleté dřívko. Přešli kolem mne tři nazí lidé. Kluk, holka a jejich malý synek. Pro nás Čechy nahota slušná i neslušná je problém. V první chvíli jsem se lekl toho, že se nesluší být oblečený, že musí být jednota. Ale jako ve snu kolem mne projel oblečený člověk na koni a za ním šla po zuby oblečená rodinka. Pak několik nahatých mužských a pak jsem si uvědomil na obě strany nedohlednou pláž plnou lidí. Nahých, polonahých, v plavkách, v šatech. Já si v té chvíli připadal jaksi osamělý, zoufale trčící, nevhodný. Šel jsem dál, díval se po lidech a snažil se pochopit, kde vlastně jsem. Proti mně šla babička s asi šestiletou vnučkou. Babička byla nahá a vnučka měla legrační dvoudílné plavky a celé mi to začalo připadat bláznivé. Tito lidé mluvící holandsky se necítí jako objekt pozorovaný svým okolím. Cítí se jako subjekt, který žije ve svém okolí tak, aby si připadal dobře, aby se cítil svobodný, aby se cítil sám sebou. Nepřesvědčují šestileté děvčátko, že nemá co skrývat, a nenutí stařenu skrývat to, co pokrytecky považujeme za ostudu. Společnost je pro ně prostor k tomu, aby si každý žil a připadal podle své představy. Bez křeče, bez křiku, bez reklamy.
  Naposledy jsem se koupal nahatej před rokem. V šest ráno ve Vltavě u Palackého mostu, když jsme se odkudsi vraceli. Jiří Dienstbier se oblečený klepal zimou na nábřeží a my jsme s Václavem Havlem plavali jak pánembohem stvoření a vesele na sebe pokřikovali. Druhý den jsme dostali vynadáno, že jsme mohli Chartu 77 přivést do maléru. Dienstbiera a Havla před třemi měsíci přivedla Charta do vězení a já bych, kdybych nešel dnes sbírat mušle, nebyl na tom lépe.

1. září 1979