ČLÁNKY

Inspirace lidovou slovesností má v českém slovesném umění bohatou tradici. Na přelomu 18. a 19 století se stává lidová píseň zdrojem rodícího se novočeského básnictví. Musíme si uvědomit, že ústní lidová slovesnost byla jediná živá tvorba v českém jazyce od poloviny 17. do konce 18. století. Lidová tvorba jako jediná zaplnila mezeru v českém literárním vývoji, způsobenou protireformačními opatřeními. Proto se básníci českého národního obrození na počátku 19. století, hledající svou tvůrčí identitu a bojující o podobu verše, která by byla češtině přirozená, zákonitě obracejí k lidové písni a jí inspirované písni kramářské. V první fázi je to přebírání celých textových pasáží nebo úprava a rozvedení existujících písní, pak přichází období tzv. poezie ohlasové, t.j. původní tvorby autora podle lidového modelu. Je to poezie, která se snaží o rekonstrukci lidové písně a pokouší se dosáhnout její estetické a formální čistoty. Vrcholem této snahy o básnění podle objektivní struktury s vyloučením básnického subjektu je tvorba Františka Čelakovského. Oblíbenost ohlasové tvorby končí až v 2. polovině 19. století, kdy ještě i významní básnící jako jsou Sládek a Čech sahají k lidové písni. Ale tento způsob tvorby již ztrácí svou funkci a je jen pohledem zpět za mizejícím poetickým světem. Během 19. století se postupně mění metoda práce s lidovým zdrojem. Básníci zpracovávají tvárné prvky lidové písně k samostatné tvorbě. K. J. Erben využívá hlavně ideovou náplň lidové epiky, K. H. Borovský píše politické písně na známé lidové melodie a ve své básnické tvorbě využívá lidové mluvy.
V poezii 20. století, přes rozmanitost jejích forem i obsahu, se dají vystopovat vlivy lidové písně, ať již přímé nebo zprostředkované literární tradicí. J. Wolker pokračuje v baladické tradici Erbena a Nerudy, na lapidárnosti lidových přísloví se poučili Dyk, Bezruč i Halas, - u Seiferta i Nezvala „zaznívá nejčistší dědictví lidové písně”.
Při studiu přebírání folklóru do nefolklórního prostředí si je nutno uvědomit několik zásad hodnocení folklóru:
a/ Na folklórní dílo, specificky na lidovou píseň, se nesmíme dívat očima literárního vědce s normou hodnocení umělecké literatury. Lidová píseň se musí primárně hodnotit z perspektivy funkcí, které plnila v daném společenství, a z perspektivy posunů, které při přejímání do jiného prostředí funkce prodělaly. Lidová píseň plnila v době, kdy byla úzce spojena s vesnickým prostředím a žila tam jako jediný hudební žánr, vždy určitou mimoestetickou funkci. Některé písně se zpívaly jen při jistých obřadech: existují speciální písně svatební nebo pohřební, vánoční koledy, písně při vynášení Smrtky (funkce obřadní). Mnohé písně byly určeny ke zpěvu jen jedné skupině vesničanů (funkce rozlišení pohlaví, rodinného stavu, věku atp.).
b/ Lidová píseň musí být viděna jako plod „kolektivního tvoření”. Kolektivní tvoření nespočívá v tom, že by lidová píseň neměla individuálního tvůrce - interpret lidové písně do ní může zavádět a většinou také zavádí změny, - ale v tom, že všechna tvorby a zásahy jednotlivce musí odpovídat požadavkům prostředí. Každá změna, každá nová píseň podstupuje preventivní censuru společenských požadavků. Lidová píseň, lidová tvorba vůbec, se oproti uměleckému dílu nikdy nesnaží o změnu v normách prostředí.
c/ Základní vlastností ústní lidové tvorby je proměnlivost: přejímání motivů z jednoho díla do druhého, přejímání celých útvarů z prostředí do prostředí, posun funkcí atd. Společenství až na malé výjimky nepovažuje dílo za nedotknutelný kánon, členové společenství nemají nikdy pocit, že dílo je útvar někým vytvořený, který musí jako takový respektovat. Podněty ke změnám zaváděným do folklórního díla mohou být podle Václavka psychologické (zpěvák naráží na slova nebo představy v jeho prostředí neznámé), formální (při podobě dvou slovesných útvarů), asociace látkové nebo příčiny slohové. Zpěvák si je jen zřídka uvědomí. „Nejčastěji pracuje jen podvědomě jeho psychický mechanismus, který vtiskuje převzatý slovesný statek do normy společensky-psychické i tvárné, jak je mu běžná, písně se přizpůsobují psychologicky i strukturálně lidu a jeho zpěvu.”
Strukturní studium folklóru se soustřeďuje na základní otázky: funkce vypůjčování a přebírání, výběr a transformace převzaté látky, a zdůrazňuje nutnost studovat „základní funkce, strukturu a dominanty etnografických, folklórních a vůbec kulturních faktů v přejímajícím prostředí”.
Přebírání folklórních útvarů do mimofolklórního prostředí může mít dvojí charakter. Folklórní dílo je přebíráno jako celek s cílem je bud pouze reprodukovat a nebo je uchovat jako dokument určitého typu tvorby. Na druhé straně je přejímání, které si původní tvar přizpůsobuje, vybírá si z něj jen určité elementy. Folklór je tu zdrojem inspirace, dostává novou podobu i funkci. Přejímaný prvek se dostává do nefolklórního prostředí ve dvou etapách: napřed je to umělec, který musí individuálně rozhodnout o způsobu zpracování, a pak teprve je to publikum (společenství), které rozhoduje o jeho přijetí. Jestliže jej nepřijme, dílo nezaniká - jeho existence není na rozdíl od folklórního díla podmíněna přijetím od kolektivu.

Tato práce se zabývá přejímáním lidových písní do repertoáru českých folkových písničkářů v 70. letech tohoto století. S ohledem na charakter folklórní tvorby a na zásady přejímání je třeba vytýčit základní úkoly:
- definovat prostředí, do kterého jsou folklórní prvky přenášeny
- charakterizovat práci s přejímaným materiálem
Jen tak můžeme najít odpověď na otázku, zda šlo o přejímání (užijme Bogatyrevova výrazu) „otrocké” nebo opravdu tvůrčí, které přispělo k vytvoření nových hodnot.

Kramářské písně byly populárním žánrem od 16. do 19. století. Jsou to písně komponované na zjednodušené nápěvy lidových písní, určené ke zpěvu před publikem na trzích a různých slavnostech, často doprovázené vyobrazeními opěvovaných událostí. Témata byla aktuální, většinou senzačního charakteru (vraždy, války atd.). Písně byly zakončeny stereotypním mravním ponaučením. Texty byly vydávány tiskem a určeny k prodeji.
B. Václavek: Funkce lidové poezie v českém vývoji literárním, str. 153, in Václavek (1973) str. 150-153
„Ve folklórní tvorbě (není) hranice mezi výtvory s převažující funkcí estetickou a výtvory, kde estetická funkce, ač přítomna, nad ostatními nepřevažuje” Mukařovský (1966) str. 209
Srov. kapitoly o ústní lidové tvorbě: Bogatyrev (1971) a Václavek (1973)
P. Bogatyrev: Folklór jako zvláštní forma tvorby, str. 46 in Bogatyrev (1971) str. 36-47
B. Václavek: Jak krystalizuje lidová poezie, in Václavek (1973) str. 130-132
ibid.: 131
P. Bogatyrev: Funkčně strukturální metoda a jiné metody etnografie a folkloristiky, str. 86 in Bogatyrev (1971) str. 85-93
P. Bogatyrev: Několik poznámek o vztazích mezi folklórem a vysokým uměním, in Bogatyrev (1971) str. 94-97