ČLÁNKY

Folkem se nazývá jeden z žánrů populární hudby, který vznikl paralelně s jiným hudebním proudem rock'n'rollem v 50. letech v Americe a v průběhu 60. let se rozšířil po celé Evropě. Zpracovává černošskou a bělošskou lidovou hudbu, přičemž vychází z tradice amerických lidových muzikantů. Jeden směr folku se obrací přímo k lidové písni (většinou k baladě anglo-irského původu a přebírá ji beze změn do svého repertoáru. V této orientaci na lidovou píseň můžeme vidět odraz duševního stavu člověka 20. století, který touží po čistém, jednoduchém světě svých venkovských předků. Vedle tohoto folklórně zaměřeného křídla se v Americe zvedá vlna tzv. městského folku, která se opírá o tradici politicky angažované písně Woody Guthrieho a Peeta Seegerse.
Městský folk, spočívající většinou ve vlastní tvorbě zpěváka, se snaží najít výraz pro postavení současného člověka ve společnosti. Folkový zpěvák je politicky angažovanou osobností, jeho vystoupení se stává důležitou součástí schůzí, stávek nebo demonstrací; folková píseň je prostředkem vyjádření nespokojenosti občanů s politikou jejich vlády (např. válkou ve Vietnamu) nebo s vlastní společenskou pozicí. Na rozdíl od „první vlny” městského folku ve 40. letech není však publikem ani tématem folkové písně dělník, ale student-intelektuál. Nejslavnější a nejvýznamnější osobností amerického folku 50. let je Bob Dylan, s jehož postavou vstupuje do populární hudby nový typ zpěváka - zpěváka bez dobrého hlasu, s nevelkým pěveckým uměním, jehož hlavní devizou je originalita výrazu, jímž dodává svým písním osobité interpretace.
V Československu se folk rozšiřuje zároveň s růstem znalosti světového hudebního dění v 2. volovině 60. let. Ještě když Československo navštívil v roce 1964 Peet Seegers, nemá tady folk velké zázemí, ale politická situace na konci let 60. přispěla k tomu, že tento způsob hudební výpovědi nabývá na popularitě jak mezi interprety tak mezi posluchači.
Prvním zpěvákem, který širší veřejnosti představil typ písničkáře, tj. amatérského neškoleného zpěváka, skladatele, hudebníka i textaře v jedné osobě, byl Karel Kryl. Jeho písničky, které se dostaly k širšímu publiku prostřednictvím rozhlasového pořadu Dvanáct na houpačce, se staly po vstupu Sovětské armády v srpnu 1968 aktuálností své výpovědi, ačkoli mnohé vznikly již v roce 1967, jedněmi z nejpopulárnějších písní té doby. Díky nezvyklé pružnosti gramofonové společnosti vycházejí také na desce s titulem Bratříčku, zavírej vrátka. Karel Kryl odchází však v roce 1969 do Německé spolkové republiky a tak se již dál neúčastní dalšího rozvoje folku v Československu.
Jaká byla podoba tohoto dalšího vývoje, jakým způsobem se folk dostával k posluchači a s jakým ohlasem se u něj setkal? Při naší odpovědi na tyto otázky se budeme soustředit na nejvýraznější osobnosti tohoto žánru Jaroslava Hutku, Petra Lutku, Vladimíra Mertu, Vlastimila Třešňáka a Dagmar Voňkovou.
Základním a žánru nejpřirozenějším způsobem veřejného působení folkového zpěváka je přímý kontakt s publikem. Prvním jevištěm mnohých písničkářů, jak je ještě dnes můžeme potkat v Londýně, Paříži nebo Amsterodamu, bývá ulice. Pouliční zpěváci byli také v Praze. Jaroslav Hutka, po své premiéře v Music-f-clubu na podzim 1957, zpíval doprovázen druhým kytaristou Petrem Kalandrou na Karlově mostě, na nádvoří v Platýzu i jinde. Ulice však nabízela jen krátkodobě příležitost k vystoupení, brzy totiž přestala patřit lidem, kteří po ní chodili.
„Prubířským kamenem” všech začínajících písničkářů a folkových skupin byly četné festivaly, které jim v letech 1968 až 1972 dávaly možnost představit svou tvorbu. Z těch pravidelných to byly tři ročníky Festivalu folk-songu a čtyři ročníky Folk&Country Festivalu. Vladimír Merta se poprvé představil publiku v roce 1967 v Praze na Prvním festivalu Country music. V březnu 1968 vystupuje už vedle Hutky a Kryla na Festivalu protestních písní a poezie. Na Prvním českomoravském festivale v Uherském Brodě (3.-5. 4. 1970) poprvé a s úspěchem vystoupil Petr Lutka. Tam také vystupoval poprvé před mimopražským publikem Třešňák, který si odbyl svou premiéru v Praze na hudebně-literárních večerech v kostele sv. Martina. Dagmar Voňková prorazila ve známost na Druhém festivalu folk-songu (17.-19. 5. 1971) v Praze.
O výjimečném postavení, které tito písničkáři okamžitě zaujali mezi ostatními zpěváky tohoto žánru, svědčí nejen výsledky autorských soutěží, vypisovaných na některých festivalech, ale také ohlas, s jakým se jejich vystoupení setkalo u hudebních kritiků. Písničkami Děd, vnuk a tchán a Jezevčík záchrance vyhráli Hutka s Hvězdoněm soutěž Festivalu folk-songu 1971, Voňková tam získala za píseň Pastýřka čestné uznání. Hutka uspěl už v roce 1969 v soutěži festivalu Song 69 (Písnička našich dnů), na kterém se setkali folkoví zpěváci se zpěváky středního proudu, písničkou Hostinský. V dalším a taky posledním ročníku tohoto festivalu 24.-25. 4. 1972 vítězily mezi 140 jinými písněmi písničky D. Voňkové Sokolníkova dcera, Nepotřebný blues a Ovce a beránek.
Podle hudebních kritiků patří Voňková, Hutka, Merta, Lutka a Třešňák ke špičce folkového žánru, potvrzující stále znova své kvality, jsou to podle nich představitelé „ryzího písničkářství, produkujícího uměleckou kvalitu směle poměřitelnou se špičkami ostatních oblastí populární hudby”

Hudební kritici, které v této práci citujeme, se vyslovují většina na stránkách časopisu Melodie. K posouzení kvality a objektivnosti jejich úsudků považujeme za nutné osvětlit, o jaký tip časopisu se jedná.
Melodie vychází jednou za měsíc, a to od roku 1962. Jejím vydavatelem bylo zpočátku nakladatelství Orbis později Panorama. Oproti jiným hudebním a uměleckým časopisům není tedy vydáván ani nějakým uměleckým svazem nebo jeho sekcí (jako např. časopis Kruh Sekcí mladé hudby při Svazu hudebníků) ani gramofonovou firmou (Supraphon vydává Gramorevue). Melodie je řízena hlavním redaktorem s dvěma redaktory, které podporuje redakční kruh, složený z hudebníků, textařů i hudebních teoretiků. Většina publikovaných článků je z pera externích spolupracovníků - hudebních novinářů a kritiků. Ti se snaží zaplnit 32 stránek každého čísla co nejrozmanitějším obsahem. Čtenář v Melodii pravidelně nalézá:
- recenze gramofonových desek
- reportáže z koncertů a festivalů
- monografie o zahraničních umělcích a skupinách - rozhovory nebo články o jednotlivých českých zpěvácích a skupinách
- krátké zprávy ze světa a z domova
- názory umělců na určité skladby, problémy, nástroje, jiné umělce
- texty některých písní
- krátké portréty členů skupin či méně známých zpěváků - fotografické reportáže
- diskuse o populární hudbě, jejích problémech, její roli
- dopisy čtenářů - inzeráty
Slova jednoho z hudebních kritiků charakterizují, z jakého zorného úhlu jsou psány články publikované v tomto časopise, jaký je názor redaktore a publicistů na roli, kterou tento časopis má plnit: „Melodie není časopis určený k oslavným tirádám na hvězdy populární hudby, je to platforma pro objektivní a střízlivé, svým slovníkem někdy šťavnaté rozbory, hodnotící zejména přínos interpretů k vývoji populární hudby.” Melodie je tak jediným časopisem určeným široké veřejnosti, na jehož stránkách jsou publikovány články, kterým může čtenář věřit jako výrazu upřímného názoru autora, názoru, jenž není podmíněn ničím jiným než autorovými znalostmi a jeho názorem. Kritiky jsou ostré k těm, kteří zvolili cestu komerčního úspěchu a popularity na úkor uměleckých kvalit. Kritiky jsou spravedlivé k nedostatkům těch, kteří se pouští na cesty méně komerčně úspěšné, ale o to přínosnější pro českou hudební i nehudební společnost. Snaží se poukázat na hodnoty, které na těchto cestách vznikají. Kvalita časopisu je negativně postižena dlouhými výrobními lhůtami jednotlivých čísel, které ubírají na aktuálnosti některých informací. Tento nedostatek se snažila redakce vyřešit v roce 1969 vydáváním čtrnáctidenní přílohy Aktuality Melodie, jež mohla daleko pružněji reagovat na hudební dění. Tyto „hudební noviny” s rozsahem čtyř listů však byly, jako všechna periodika, která začla vycházet v období 1968-69, již v roce 1970 zastaveny.

Rokem 1972 končí „éra” pražských festivalů. Další snažení organizátorů směřuje jinam: ven z Prahy, ven ze sálů do otevřené přírody. Na srpen 1973 je připravován festival v Náměšti na Hané, kterým se měl naplnit sen mnoha příznivců folku o uskutečnění malého českého „Woodstocku”. Festival se měl konat v areálu divadla v přírodě a měl trvat od pátku 10. srpna do neděle 12. srpna. Publikum mohlo přenocovat na území amfiteátru ve vlastních stanech. V posledních dnech před zahájením byl tento festival zakázán, i přes to, že byl organizován Severomoravským podnikem služeb mládeži, pod záštitou krajského výboru Socialistického svazu mládeže. Ale protože vstupenky na festival již byly rozprodány, začalo se nic netušící publikum ze všech koutů republiky sjíždět a bylo pro jistotu již daleko před Náměští uniformovanými a neuniformovanými příslušníky Veřejné bezpečnosti vysazováno z vlaku. Odkud přesně zákaz festivalu vyšel a jaké bylo jeho zdůvodnění se nikdy nedozvíme, ale je jisté, že „odpovědné orgány” se zalekly nejen masy mladých lidí, kteří se vymykali jejich přímé kontrole, ale také ovzduší volnosti a o solidarity, které je s takovou událostí spojeno. A tak se I. hanácký folk & country festival stal velmi rychle legendou, přiřazující ho k řadě legendárních festivalů zahraničních. Stal se taky příležitostí plně si uvědomit propast mezi myšlením mladé generace a orgánů moci.
Z celého festivalu zbyl jen plakát, z kterého si můžeme udělat představu, jak měl vypadat jeho program. Pod mottem „Za netradiční přístup k lidové písni” najdeme písničkáře (Mertu, Hutku, Voňkovou, Lutku, Třešňáka aj.), skupiny folkové i country&western, i představitele jiných žánrových oblastí: rocku (M. Effekt, Energit, Collegium Musicum) a jazzu (Jazz M. Kratochvíla). Z počtu plánovaných účinkujících (28) je vidět, že se jich pod společné motto odvážilo podepsat hodně.
0 rok později se obdobný festival uskutečnit podařilo, a to na podzim 1974 v Českém Krumlově. Proběhl ve dnech 5. až 8. září v Městském domě kultury a v zámeckém parku pod názvem Československý folkový festival. Mezi účinkujícími, kteří všichni vystupovali zadarmo, a to i čtyřikrát, byli Merta a Lutka. Nepřítomnost Jaroslava Hutky si publikum vynahrazovalo zpěvem jeho písní.
Příštího ročníku (4.-7. 9. 1975) se v Českém Krumlově účastní už všichni „protagonisté” folku: Merta, Hutka, Třešňák, Voňková i Lutka. Zase jsou středem pozornosti publika i recenzentů časopisu Melodie, kteří oba ročníky festivalu hodnotí velmi pochvalně. Krumlovské festivaly jsou v jejich očích „svátky amatérského muzicírování” s „nadprodukcí kvality”, ověnčené „bezprostředností a nenuceností”. „Podíl takovýchto festivalů na polidštění institucí s dlouhými jmény a jejich splynutí s hudebním člověčenstvem je nezměrný,” uvědomuje si kritik Jiří Černý.
Další ročník se již nekonal.
V následujících letech byly festivaly vystřídány jednodenními přehlídkami folkové tvorby (Folk 75 v pražské Lucerně, Koncert mľadosti v roce 1976 v Pezinoku atp.) , které však již jen svým omezeným trváním nemohly nahradit prostředí, které všem amatérským i profesionálním hudebníkům a publiku nabízely festivaly.
Těžištěm působení folkového zpěváka však nemohly být sporadické festivaly. Písničkáři vystupují s určitou pravidelností před své publikum s pořady recitálového typu, ve kterých interpret většinou prokládá zpěv svých písní improvizovaným průvodním slovem. Takovéto pořady neměly pevný tvar, každý byl vytvářen až na místě samém. Zpěvák však nepřicházel zcela nepřipraven - Hutka si např. předem vytýčil klíčové písně večera, Voňková si promyslela začátek pořadu, ostatní však záleželo na náladě interpreta i publika, na okamžité potřebě sdělit slovem nebo písní svůj postoj k aktuálním otázkám života, i na náhodě, která způsobí, že zpěvák právě nemůže nalistovat ve svých záznamech chtěný text a sáhne tedy po jiném.
Písničkáři měli pro svá vystoupení pevná místa, která můžeme považovat za jejich dočasnou domovskou scénu. V létě 1969 chodilo publikum na Hutku do divadélka Maringotka, na Mertu do klubu SAKS. V 70. roce hrál Hutka s Hvězdoněm každou středu u Orfea. Volné umělecké sdružení Šafrán, ve kterém se sdružili nejznámější písničkáři, mělo každou neděli v roce 1972 rezervováno divadlo Ateliér pro svůj Tyátr písničkářů, se kterým se později přesunulo na Rychtu (sál Spolku baráčníků) v Nerudově ulici. V ruce 1974 hrají pravidelně v Závodním klubu SSM Tesla Praha v Čáslavské ulici. (Je zajímavé, že toto místo hrálo roli již jako středisko rock'n'rollové hudby v jejích počátcích.) Ve stejném roce hraje střídavě někdo ze Šafránu každý čtvrtek v klubu Labyrint na Invalidovně. V roce 1975 se Šafrán vrací z „Čáslavské” zpět na Rychtu, kde se hraje každé pondělí. V pozdějších letech ještě dostávají možnost vystupovat s určitou pravidelností v Divadle v Nerudovce, ale tehdy už a ani nikdy potom o domovské scéně vlastně mluvit nemůžeme.
Ve „zlatém období” folku byli písničkáři také často hosty na jiných scénách, jak v Praze tak mimo ni. Na konci 60. let byly jejich hostiteli renomované hudební kluby jako Sluníčko a Music-f-club, později to byly stále častěji studentské kluby, sídlící v budovách studentských kolejí. Jednu čtvrtinu programů klubů v Praze, které patří pod správu vysokoškolské rady SSM, tvořila podle údajů z roku 1975 živá vystoupení hudebních skupin a zpěváků. Recitály folkových písničkářů (Merty, Hutky nebo Lutky) se střídaly s večery rockové nebo jazzové hudby. Hudba tzv. středního proudu do programu zařazována nebyla, jednak proto, že kluby nebyly dostatečně technicky vybaveny, jednak proto, že správa klubů musela brát ohled na zájem a nároky publika, na kterém byla (i když díky podpoře z fondů škol jen částečně) finančně závislá. I mimo Prahu jsou - vedle menších zájmových klubů SSM - hostiteli písničkářů studentské organizace SSM.
Získat folkového zpěváka k vystoupení kdekoliv v Čechách nebo na Moravě nebylo pro organizátory složité. Stačilo mu buď napsat přímo domů nebo se při jiné příležitosti domluvit na datu a podmínkách plánovaného vystoupení. Dohodnutý honorář dostal zpěvák často hned po představení přímo do rukou. Svobodu zpěváků i organizátorů v tomto ohledu značně omezila nařízení, aby smlouvy o vystoupeních byly uzavírány prostřednictvím hudebních agentur a aby umělci před uzavřením smlouvy s agenturou prošli tzv. rekvalifikačními zkouškami.
Agentury jsou instituce celostátního nebo krajského charakteru, které mají zprostředkovávat veřejnou činnost profesionálních umělců. Jejich práce však často spočívá jen ve vybírání stanovených procent z výdělku za vystoupení, které si zpěvák nebo skupina byli nuceni zajistit sami pomocí svého vlastního „manažera”. Z těchto poplatků je pak financován velký administrativní aparát agentur a různé povolovací a kvalifikační komise, které se zabývají udělováním oprávnění k profesionální činnosti umělců. Výše výdělku je závislá na „třídě”, do které je umělec komisí zařazen. K upevnění systému kontroly nad uměleckou činností je v roce 1974 z příkazu Ministerstva kultury vykonána „jednorázová rekvalifikace všech umělců z oblasti zábavního umění, registrovaných agenturami ČSR”. Komise prověřovaly umělce z hlediska uměleckého (písemná práce z hudební teorie a základů harmonie a praktická ukázka činnosti) a z širších kulturně politických aspektů (ve formě individuálního pohovoru). Tato rekvalifikace sledovala čtyři cíle: „ozdravit” zprostředkovatelskou činnost, snížit počet interpretů s profesionálním oprávněním, posílit společenský význam estrádních umělců a prověřit, jak se ztotožňují s myšlenkami socialismu. Pro velký počet uchazečů trvaly tyto zkoušky 20 měsíců a s pozitivním hodnocením z nich vyšlo jen 50% (tj. 3450) umělců. Z toho počtu bylo 552 sólových zpěváků, 36% umělců „na volné noze” a 93% bez politické příslušnosti. Umělci, kterým nebylo obnoveno nebo uděleno profesionální oprávnění, se mohli zúčastnit opravných zkoušek v roce 1977.
Počet míst, kam písničkáři dojížděli pravidelně, se pohybuje kolem dvaceti. Mezi ně patřila samozřejmě vysokoškolská města Brno, Olomouc, Jihlava. Několikrát vystupovali i na Slovensku - v klubech v Bratislavě, v již zmíněném Pezinoku a na Federálním folkovém festivalu, pořádaném klubem Vysoké školy dopravní v Žilině.
Z jiných pořadatelů folkových koncertů si zaslouží zmínku Tělovýchovná jednota Nohyb Praha, hlavně pro tiskovou dokumentaci, kterou jsou pořady doprovázeny. Pořady pod jednotným názvem Folk+(číslo pořadu) nabývají od roku 1977 na pravidelnosti. Konají se střídavě v Hostinci Za větrem v Praze-Radlicích, a pražské Městské knihovně nebo také v Lucerně. Ze Šafránu zde vystupuje nejčastěji Merta.
Těžištěm kontaktu písničkářů s veřejností byla, jak jsme si ukázali, živá představení, ale mezi publikem roste zájem o záznam zpívaných písniček. Gramofonové firmy reagují na tento zájem velice pomalu a sporadicky. Hutkovi vychází první dlouhohrající LP deska teprve v roce 1974, druhá v roce 1977. Obě jsou rychle vyprodány. Merta musel na svou první a jedinou LP desku čekat až do roku 1978. (V roce 1972 je sice v Melodii zmínka o tom, že se chystá vydání jeho desky, ale tato deska nikdy nevyšla.) Není to však Mertova první deska vůbec. Na své návštěvě Paříže nazpíval Merta u firmy Vogue v roce 1968 LP desku Ballades de Prague, na které je vedle jeho vlastních skladeb také několik lidových písní. Tato deska však nebyla v Československu nikdy k dostání. Deska z roku 1978 byla vydána Gramofonovým klubem. Ze skutečnosti, že tato deska měla ze všech desek české pop-music této edice největší počet objednavatelů, můžeme vidět, že zájem o folkové písničkáře je velký a trh. jejich deskami není zdaleka nasycen. V programu stejné edice Gramofonového klubu (17., v roce 1977) je ohlášena taky gramofonová deska s názvem Šafrán, která. měl být přehlídkou tvorby Lutky, Hutky, Merty, Třešňáka a Voňkové. Tato deska však zásahem cenzury ke zklamání 9 500 objednavatelů nevyšla.
Supraphon vydal v průběhu deseti let taky několik malých desek (tzv. singlů) s folkovými písničkáři. Na přelomu 60. a 70. let vyšly Hutkovi: Postůj teď jako král a Cínová armáda (1970), Ježíšek 1969) a Milý s milou/Václavek vrah (1971). V roce 1976 to byly Tkanička/Lžička a Posílám ti/Tak má milá. Ve stejném roce vychází Lutkovi Sport/Zmařený song o fialovém hrníčku a Šátek dala mi/Točí se, točí. Mertovi vychází v roce 1975 písničky Písmenková láska a Zem voní dřevem a Voňkové v roce 1977 Chlapci na tom horním kopci a Holoubek. Třešňák se desky v Československu nedočkal. Jeho nejznámější písničky nalézáme na desce s názvem Zeměměřič, vydané ve Švédsku v roce 1979.
Podívejme se, jak hodnotili nahrávky písničkářů odborníci. Jejich názor najdeme v Melodii v pravidelné rubrice „Očima kritiků”, ve které hodnotí 5 kritiků bodovým systémem nové SP (singly) a LP desky. Nahrávky jsou sestaveny do tabulky podle výsledné hodnoty, která je aritmetickým průměrem bodů, udělených jednotlivými kritiky. Kritici mají k dispozici stupnici 0 až 5 bodů s možností užít i půlbodové hodnoty. Obě Hutkovy LP desky získaly výsledné hodnocení nad 4 body: Stůj břízo zelená 4,2 a Vandrovali hudci 4,3 bodu, což je nejvyšší hodnocení dlouhohrající desky české produkce v období říjen 1976 - říjen 1977. Mertova LP deska byla v roce 1978 oceněna dokonce hodnotou 4,5 body. Ze singlů je nejvýš hodnocena písnička Voňkové Chlapci na tom horním kopci. Její 4 body jsou nejvyšším hodnocením mezi 307 nahrávkami které kritici posuzovali v období říjen 76 - říjen 77. Také písničky Petra Lutky dosáhly vysokého ocenění: průměrné hodnocení jeho čtyř nahrávek bylo 3,25 body, což je zařadilo na druhé místo v přehledu srovnávajícím průměrné hodnocení skladeb jednotlivých zpěváků natočených v období říjen 76-77. Ostatní interpreti zůstávají průměrem získaných bodů pod 3. Například Karel Gott, nejpopulárnější a co do počtu desek nejprodávanější hvězda středního proudu české populární hudby, získává průměrné hodnocení za čtyři skladby jen 2,72 body.
Také starší nahrávky J. Hutky byly ve své době hodnoceny dosti vysoko: Ježíšek byl svými 3,5 body na 3. místě tabulky, Milý s milou a Václavek vrah se shodnými 2,9 body v její první třetině. Jen písně Postůj teď jako král a Cínová armáda byly hodnoceny pod běžným průměrem (2,0 a 1,7 body).
Gramofonové desky jsou velmi nepravidelným prostředníkem mezi posluchačem a písničkářem. Volání hudebních odborníků na stránkách Melodie po větším prostoru k nahrávání ("nezájem médií je nedorozumění") vyznívají naprázdno. Posluchači řeší tuto situaci sami. Nahrávají si na magnetofonové pásky písničky a povídání přímo na představeních, nahrávky se pak rozšiřují kopírováním mezi zájemci. Obdobným způsobem se rozšiřují i texty písniček; někdy je dali zpěváci sami zájemcům k dispozici. A rozšíření přispělo také soukromé vydání asi padesáti Hutkových textů, které se objevilo kolem roku 1975. Na zadní straně přebalu je sice udán rok 1969, ale ten, stejně jako vydavatel (neexistující S-klub), měl sloužit ke zmatení případné kontroly. Ve stejné době, na přelomu 75. a 76. roku „vychází” také soubor textů V. Merty, bez jakéhokoliv udání původu a dokonce ani jména autora. Soubor obsahuje 52 nejznámějších Mertových textů. Rozšiřování těchto svazečků proběhlo většinou soukromým prodejem, který měl uhradit náklady na tisk. Některé texty písničkářů byly publikovány v časopise Melodie a na programových letácích doprovázejících pořady Folk+. Lutkova písnička Sport, sport, sport vyšla v supraphonské edici Zpíváme s kytarou a Pastýřka D. Voňkové ve Zpravodaji Folk Country klubu v roce 1972.
Některé písně bylo možno slyšet i v rozhlase, několikrát byla přehrávána Mertova Písmenková láska a Voňkové Chlapci na tom horním kopci. Ve své době se objevily Mertovy a Hutkovy písničky z počátků jejich tvorby také na Houpačce. Podle údajů z Aktualit Melodie vypadávají ke smutku manželů černých obě Mertovy písničky (Malá Julie a Dlouho se mi zdá hned po prvním kole.
Na televizní obrazovku se ze Šafránu dostal jediný Petr Lutka, který vystoupil v pořadech pro mládež Mladé obzory (podzim 1974) a Písničky pod rentgenem (1975).

Rock'n'roll je po hudební stránce směsí „rythm and blues” s prvky „country and western music” a modifikuje se podle tradice a zkušenosti hudebníků. Anglický rock má jiný zvuk než rock americký, protože se ho chopili hudebníci vychovaní revivalem skifflu a jazzu. Do amerického rocku přinesli hudebníci a autoři, kteří přešli k rock´n´rollu od folku, tedy od žánru s dlouholetou tradicí společensko-politické angažovanosti, radikálnější vyznění textů. Atraktivnost rocku tj. celého žánru, který z rock'n'rollu vyšel, pro mládež, důvod proč mohli být jeho představitelé považováni za generační mluvčí a vůdce, spočívá nejen v tom, co sděluje text, ale také ve způsobu, jakým si hudebníci budují kontakt s publikem. Rock jako produkt týmové práce vzbuzuje dojem solidarity a přátelství uvnitř skupiny, který se přenáší na prožívání vztahu publika ke skupině. Publikum žije představou, že mezi ním a skupinou je obdobný blízký vztah jako mezi členy skupiny. Publikum se neliší od hudebníků věkově, a to mu umožňuje plnou identifikaci s názory, hudbou i způsobem života umělců. Rock je tak úzce spjat s životním stylem a politickými názory mladé generace 60. let.
Písničkáře musíme odlišovat od jiného typu neškoleného zpěváka, který představuje Jiří Suchý - textař, básník, autor divadelních her - viz dále pozn. 38
Tento pořad vznikl v roce 1965 a jeho autoři Mirka a Jiří Černí si v něm dali za úkol, jak sami říkají v časopise Mladý svět (1969, č. 19 str. 16 ), „vyplňovat vakuum, které se u nás vytvořilo dík absolutnímu odtržení od světového vývoje v této oblasti.” Houpačka se v určitých rysech podobala hitparádám nebo top-ten, jak je známe ze Západu, ale nebyla založena na prodejnosti gramofonových desek - takový způsob měření popularity nebyl ani při neexistujícím gramofonovém trhu možný, ale na hlasování posluchačů. Šlo o to, aby posluchači z nabídnutých písní vybrali tři nejlepší a jejich pořadí oznámili do rozhlasu. Podle pořadí získaných hlasů byl sestaven žebříček sedmi písní a místo zbývajících pěti byly zařazeny do pořadu písně nové. A tak se vystřídal každých 14 dní žebříček českých s žebříčkem zahraničních skladeb. Zvláštností tohoto pořadu byl způsob výběru písní do nabízeného souboru. Ten byl zcela podmíněn vkusu a záměru sestavovatelů Houpačky. Manželé Černí se snažili nejen seznamovat posluchače s novými písněmi, ale i zcela pedagogicky je učit poslouchat druh hudby, kterému jejich ucho nebylo a nemohlo být navyklé. Přehrávané zahraniční skladby byly mnohdy jako jediné exempláře na území Československa majetkem manželů Černých, ty desky, které sami nemají, jim na požádání zapůjčují ochotní posluchači. Také z české produkce vybírají Černí to, se jim zdá nejkvalitnější a nejprogresivnější, a jsou to někdy písně neznámých zpěváků, se kterými se náhodně setkali nebo o nich slyšeli a získali pásek s jejich skladbami. Tak se dostávají poprvé na širší veřejnost písničky K. Kryla, V. Merty i J. Hutky.
Houpačka byla zrušena v dubnu 1969 v souhlase s instrukcemi směrnic československého rozhlasu, které zakazovaly vysílat písně „navozující aktuální reminiscence”, poté, co Černí odmítli stáhnout z vysílání písně K. Kryla a J. Vomáčky. Jako hlavní důvod zrušení tohoto pořadu musíme vidět jeho charakter. Pořad korigoval nepružnou dramaturgii oficiálních hudebních institucí a jako jediný podával promyšlený a cílevědomý pohled na světovou i českou populární hudbu. J. Černý pokračoval v 70. letech v nastoupené cestě pořadem Antidiskotéka, se kterým dojížděl za svými posluchači do různých míst republiky.
Jaroslav Hutka, nar. 1947, nedostudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, živil se písňovou tvorbou a zpěvem. Spoluautoři jeho písní: P. Kalandra, H. Cígner, Vl. Veit a Z. Růžová. Signatář Charty 77, od roku 1978 žije v Holandsku.
Petr Lutka, nar. 1952, vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, pracuje v Ústavu výzkumu kultury. V repertoáru má převážně skladby/texty Jiřího Zycha. Žije v Roudnici nad Labem. Vladimír Merta, nar. 1946, vystudoval architekturu na ČVÚT později režii na FAMU. Živí se uměleckou aktivitou. Žije v Praze.
Vlastimil Třešňák, nar. 1950, bez vyššího vzdělání, živil se příležitostnými dělnickými pracemi,v období 1968-74 „svobodný umělec”, kvalifikace mu není prodloužena. Kromě zpěvu se zabývá malířstvím, fotografií. V zahraničí vydal několik úspěšných knih. Od roku 1982 žije ve Švédsku.
Dagmar Voňková, nar. 1948, nedostudovala pedagogickou fakultu, pracovala jako chatařka v Krkonoších, nyní domovnice v Praze.
Hvězdoň Cígner spolupracuje na začátku 70. let s Hutkou, píše pro něj několik úspěšných písní s texty Zorky Růžové: Tango o Praze, Rolnička, Vánoční stromeček. Spáchal sebevraždu v Holandsku v roce 1979 (?).
Na festivalu vystoupily po Karlu Gottovi největší „hvězdy” české zábavné hudby, pro něž právě přelom 60. a 70. let byl vrcholem umělecké kariéry, Eva Pilarová, Waldemar Matuška a slibný začínající zpěvák Jiří Štědroň. V pozdější době mizí Pilarová, kdysi zvána Eva Fitz-Pilarová, pro nedostatek kvalitního repertoáru z hudební scény, Matuška se obrací k country and western music a Štědroň je protagonistou skupiny Plameny, která vystupovala pod hlavičkou Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže.
F. Horáček: Příliv hodnot i módy: 3. festival folk songu, Melodie. 7 1972, str. 207
Kritik J. Tůma v odpovědi na dopis čtenáře, Melodie, 10 1976 str. 310
„Woodstock Festival” (Woodstock Music and Art Fair) se uskutečnil 15.-17. srpna 1969 blízko White Lake ve státu New York v USA pod mottem „Festival míru a hudby”. Účastnilo se ho 400 tisíc lidí (ostatních 600 tisíc muselo být policií již na příjezdových cestách od úmyslu odvráceno). Festival se stal legendou a mýtem díky gramofonovým deskám, publikacím a filmu, které zachytily vystoupení folkových a rockových hvězd a atmosféru svobody a solidarity, která celým festivalem vládla.
Socialistický svaz mládeže je jednotná organizace mládeže, která v roce 1970 byla ustanovena na místo řady menších zájmových mládežnických organizací (např. Vysokoškolský svaz studentstva, Unie středoškoláků a učňů, skaut atp.), které se vytvořily v 68. roce po rozpadu jednotného československého svazu mládeže.
V Československu měl vývoj rock'n'rollu samozřejmě jiné podmínky než na Západě. Jeho prvořadým úkolem se bylo emancipovat od západního vlivu - ovládnout hudební techniky natolik, aby mohl vytvářet kvalitní původní hudbu. Potíže technického rázu (nedostatek elektrofonických nástrojů, nedostatek kontaktu se západním světem atd.) mu v tomto snažení bránily. Byly tu však také ideologické námitky různých institucí, jež viděly v rocku „západnickou” hudbu nízké kvality, které znemožňovaly veřejné působení rockových skupin. A například až. do roku 1963 - tedy 4 až 5 let po zahájení jeho éry v Československu se o rocku nezmiňuje ani jeden oficiální časopis, zabývající se hudbou.
Popularizace rockové hudby jde společně s rozvojem činnosti zájmových klubů. Tyto kluby, většinou pod patronací odborových organizací v závodech, ČSM, nebo patřící některé kulturní instituci (např. Státní divadelní studio, kterému patřil klub Olympik), se vyvíjí v poměrně samostatné organizační jednotky a dávají možnost vystupovat mladým skupinám moderního zaměření. S historií rocku jsou spojeny kluby Olympik, Music-f-klub, Sluníčko. Do povědomí širší veřejnosti se rock začíná dostávat až v polovině 60. let. První malá deska (SP/singl) vychází v roce 1964, dlouhohrající deska (LP) dokonce až v roce 1965. Po té, co rock pronikl i do rozhlasu, stávají se mnohé rockové písničky hity (např. Želva skupiny Olympic nebo Povídej skupiny George and Beatovens). V produkci českého rocku můžeme rozlišit dva proudy. Proud „český”, orientovaný na vlastní tvorbu, čerpající z české hudební tradice a proud „mezinárodní”, který sledoval vývoj v zahraničí a navazoval na tam vznikající hodnoty. Jeho zásluhou se kolem roku 1967 vyrovnal handicap, který čs. rock vůči rocku světovému měl. V té době jsou také české skupiny angažovány i mimo území Československa - z nich nejslavnější je angažmá skupiny Matadors v muzikálu Hair. Rozvoj rocku vyvrcholil dvěma beatovými festivaly a konec této éry můžeme položit do roku 1969, kdy se většina skupin (hlavně díky různým administrativním zásahům) rozpadla. Z celého rockového hnutí přežívají jako celek jen dvě skupiny, česky orientovaný 0lympic a mezinárodně orientovaný Blue Effect, donucený alespoň k počeštění svého názvu na Modrý efekt - později vystupuje pod názvem M. Efekt. Mnozí rockoví hudebníci nastupují do doprovodných skupin zpěváků „středního proudu”, někteří se stávají dokonce jeho sólovými pěveckými hvězdami (Sodoma, Korn) .
Rocková hudba v Československu nesehrála v 60. letech takovou roli jako její západní vzory; byla součástí všeobecného „obrodného procesu”, který proběhl na všech společenských a kulturních úrovních. 0 tom také svědčí její texty, které mají daleko k radikálním proklamacím amerického rocku a vyznačují se spíše naivní upřímností a poetickým romantismem. (Nejradikálnější pojetí měla skupina Primitives group orientovaná na psychadelic music).
F. Horáček: Krumlovské folkové mlsání, Melodie, 11 1975, str. 333-334
J. Černý: Tvrz i chrám písničkářů - Krumlov, Melodie, 11 1974, str. 333-334 (Shoda s předcházejícím údajem je náhodná!)
Divadlo v Nerudovce bylo orientováno na kombinaci divadelní a výstavní činnosti a dávalo své prostory (minimálních rozměrů) k dispozici amatérským a poloprofesionálním souborům a výtvarníkům. Mezi 115 vystavovateli v letech 1975-79 je i V. Třešňák s malbami a V. Merta s fotografiemi. (Souborný katalog výstav 75/79, Praha 1980).
J. Burian: Populární hudba ve vysokoškolských klubech, Melodie, 11 1976, str. 1-3
Sociologicky zajímavým jevem je, že SSM trpělo nedostatkem aktivity svých členů, kteří do něj vstupovali jen proto, aby si neznemožnili přijetí na vysokou školu. Kdokoliv, kdo byl ochoten v rámci SSM něco organizovat, měl naději na úspěch, i když šlo třeba právě politice SSM málo nakloněné písničkáře. Zákazy pořadů se dostavovaly většinou až po několikeré repríze, až když se „odpovědní” funkcionáři dozvěděli, jaký charakter pořady mají.
J. M. Navrátil: Umělci ve zkumavce (aneb Opět o rekvalifikačním a kvalifikačním řízení), Melodie, 4 1977, str. 97-99
Gramofonové společnosti nikdy nehrály roli institucí dynamizujících hudební vývoj, jak je tomu na Západě. Na to byly a pořád ještě jsou výrobní lhůty gramofonových desek příliš dlouhé. (Dlouhou dobu měla v Československu monopolní postavení firma Supraphon, k ní přibývá na konci 60. let na Slovensku Opus a v Čechách Panton, který je zaměřen jen na českou tvorbu.) Z důvodů ideologických, administrativních a technických trvá vydání desky většinou déle než dva roky. Ani spolupráce se zahraničními firmami ve formě licencí, která se rozšířila v 70. letech, tento proces o mnoho neurychlila a tak možnosti, které měl český posluchač (a tedy i potenciální hudebník, skladatel či zpěvák k tomu, aby se seznámil se zahraniční hudbou byly minimální. V 50. letech byl jedinou možností získat přehled o tom, jaká hudba se hraje v západním světě, poslech zahraničního rozhlasu. Nejdůležitější roli v tomto období sehrála stanice hudebního vysílání Radia Luxemburg - již legendární Laxík -, která byla orientována na vysílání nejnovější produkce populární hudby. Teprve až na počátku 60. let se mohou čeští posluchači seznamovat pravidelněji se zahraniční hudbou z vysílání československého rozhlasu. (Krajská stanice Ústí nad Labem je průkopníkem v tomto ohledu, když již v roce 1957 v pořadu na přání vysílá rock'n´rollové skladby.) Rozhlas vychází například vstříc posluchačům pořadem Vysíláme pro vaše: magnetofony, ve kterém jim dává možnost (jakou jim většina diskžokejů ze Západu úmyslně nedala) natočit nerušeně vysílané skladby na magnetofonový pásek. Škoda jen, že magnetofon v té době nebyl ještě zcela běžnou záležitostí. V 70. letech se rozšířením technických možností situace zlepšila, ale nenasycenost trhu je vidět stále, například na tunách soukromě prodávaných gramofonových desek importovaných ze Západu: od dvou set korun nahoru, zatímco cena desky domácí produkce je asi 65 Kčs, desky v licenci 100 Kčs.
K uspokojení náročnějších posluchačů vznikl v roce 1960 tzv. Gramofonový klub Supraphonu, z jehož nabídky si mohli zájemci každý rok předem objednat gramofonové nahrávky a ty jim byly v průběhu 1 až 2 let doručeny. Takovýmto způsobem vychází z folkového žánru v r. 1969 výběry z písní Boba Dylana a Simona a Garfunkela, doprovázené texty v originále i v českém překladu (J. Černého) , později desky s písněmi Joni Mitchellové a Joan Baezové. V Gramofonovém klubu vychází také v roce 1974 Hutkova LP Stůj, břízo zelená a v roce 1978 LP V. Merty.
Melodie, 1 1978,str. 4
Jiří Černý: Tvrz i chrám písničkářů - Krumlov, Melodie, 11 1974, str. 333-334
Aktuality Melodie, 5 1969
A snad podle fotografie v Melodii (5 1970) také Jaroslav Hutka, který měl tehdy vystoupit v pořadu Zima v Supraphonu, ale to spadá ještě do jiného období.