S trochou nadsázky by se dalo říct, že moravské lidové písně z téhle desky zlidověly vlastně dvakrát: jednou před Sušilem, podruhé Po Hutkovi. Ač jen málokdy útlocitné a spíš naturalisticky drsné, přesto v Hutkově úpravě a podání září skvosty moravské národní pokladnice jako sluníčko nad krajinou. Hutkovi budiž vzdán dík za jejich vynesení na světlo boží. Málokdy předtím - a možná i potom - zasáhly lidové písně tak široký okruh posluchačů. Pravděpodobně to způsobila i doba, každopádně však Hutkův objevitelský fenomén napsal jednu kapitolu písničkářské historie.
Při poslechu desky se mi vybavují vzpomínky na atmosféru studentských klubů sedmdesátých let, ve kterých Hutka "sušilovkami" i svými vlastními písničkami jitřil poklid našich normalizaci týraných duší. Nedal si pokoj a nedal. Zbožňovali jsme ho za to, hledajíce v něm Mesiáše se vší naivitou věku a traumatem doby. Když pak místo toho, aby nás vyvedl z temnot hledání pravdy, naopak on zmizel v nenávratnu (vždycky jsem cítila téměř jako odchod na onen svět, když někdo z mého okolí emigroval), dostavila se kocovina a deprese.
Setkání po letech s jeho nosovým smíchem, bezprostředností, měkce melodickým hlasem a týmiž písničkami jako tenkrát, při nezměněném image, je vlastně malým zázrakem. Zázrakem návratu sice do dob temna, nicméně připomínajících i rodící se naději. Návratu do dob minulých, při kterém byl čas anulován. Těžko se proto hledá objektivní parketa. Asociace posouvají vše do nostalgické roviny a přiznávám svou slabost.
Přestože měl Hutka následovníky, z nichž někteří usedli na uprázdněný trůn později plným právem, zdá se, že právě v oblasti lidovek zůstal jeho post neobsazený. Byl a je v nich neopakovatelný: spojuje kutnou syrovost s prostotou a intelektuálním filosofickým nábojem do vzájemné harmonie tak, že i někdy pochmurný obsah lidových písní je v celkovém vyznění spíš jímavý; překrývá jiné smutky ještě většími, uklidňuje a vlastně léčí. To, co chytne za srdce, je v lidových písničkách pod povrchem, čím je jejich krása méně vtíravá, tím je svíravější. Většina písní navíc vybízí svou melodičností ke sborové repetici; ve spojitosti s Hutkou si je jinak už ani neumím představit.
První strana desky je chmurná až hororová (zejména Svatý Vavřín: "…peče se děťátko jak ryba, pak ho ten zlý pohan posnídá...", nebo v Pacholkovi a děvečce: "…zlatou šňůru ukroutila, do studnice ho spustila…"), kde je zločin či osudová chyba a trest za ně chápán jako samozřejmost patřící k životu ("…a už jde s ní kat po mostě a rozpráví s ní po sprostě…). Titulní Stůj, břízo zelená dokázala rozezpívat letenskou pláň, ale i tady, v komorním rámci, je sugestivně chytlavá, stejně jako Ková synek, ková vrata. Škaredý věneček s typicky moravským názvem zvedá sice varovně prst, ale v zásadě odpouští.
Druhá strana desky obsahuje čtyři písně, které jsou poněkud laskavější, někdy dokonce lehce rozverné (Janko). Dokonce ani závěrečná filosoficky pojatá Smrt nenahání hrůzu. Láska neskončená a Ach, má milá jsou z rodu těch lehčích, které většinou zpívá celý posluchačský kruh.
Hutku v nahrávkách doprovází na kytaru výjimečně Radim Hladík, Štěpán Rak a Vladimír Merta. Barevná plocha zvuku se tak proti tradici rozšiřuje. Co mi trochu vadí je obal Jiřího Vlčka, který sám o sobě je celkem zajímavý, ale k obsahu desky neladí a nekoresponduje s ním. Musíme ovšem pochopit, že vzhledem k rekordnímu času, ve kterém se reedice tří desek Šafránu objevila po listopadu loňského roku na pultech, Supraphon nemohl dělat zázraky. Odpouštíme mu proto unifikovaný obal, rádi zavíráme obě oči a ponecháváme prostor dalším smyslům. Tedy zejména sluchu.
Díky za klenot, jenž se s návratem historie do naší republiky vrací i do našich diskoték.
Lenka Nováková
Každý se musí prosadit sám
Jak vznikla ta první písničkářská vlna, nebo jak se tehdy říkalo protestní zpěváci či trubadúři? Chtěl bych se na to zeptat Jaroslava Hutky, který si myslím je k této odpovědi jedním z nejpovolanějších, nebo ten který by to měl vědět.
Ona je totiž otázka, co považuješ za první písničkářskou vlnu. My jsme už vlastně tak nesmyslně dlouho na jevišti, že za naše první věci se považují písničky, které ale byly pozdější. To skutečné první období bylo okolo roku 1966. Všichni jsme začínali pod vlivem beatnické poezie, pod vlivem toho, co se v tu dobu dělo v Americe. Dnes jsem považován za typicky českého a národního, ale mé začátky tak rozhodně nevypadaly. Mně se tehdy jak folklór, tak národ zdály odporný. Měl jsem dlouhé vlasy, národ na mě na ulici řval: "Máničko!". Já si říkal, že jsou blbové. Když jsem v onom šestašedesátém začal psát, bylo to z potřeby světu něco oznámit. Nemyslel jsem však na lidi kolem sebe, ale na jakousi pomyslnou autoritu, na to největší publikum, které je kdesi skryto. Chtěl jsem najednou říci co vidím a oznámit, jaké věci tu jsou a pojmenovat je. Tak všechno začalo. Když se mi podařilo napsat písničku Pravděpodobné vzdálenosti, věděl jsem, že u toho zůstanu, že se mi to pojmenovávání věcí daří. Tak to byla ta první vlna, ale je to skutečně tak dávno, že se mi zdá neskutečné, že došplouchla až sem.
Měl jsi hned od počátku představu o své písničkářské dráze, nebo to byla zcela jiná muzikantská představa?
Já chtěl dělat poezii a začal jsem ji skutečně psát. Potom jsem zjistil, že je praktické z toho udělat písničky. Tehdy jsem Dylana ani Donovana neznal. Zna1 jsem, jak už jsem řekl, beatniky, a když jsem viděl, jak to velmi snadno dělají s kytarou, řekl jsem si, že to udělám taky tak.
První vystoupení písničkářů se vždy odbývala ve dvojicích. S kým jsi začínal ty?
Ta první pravidelná vystoupení byla s Vláďou Veitem nebo s Hvězdoněm Cignerem, Já jsem původně nechtěl ani hrát, ani zpívat. Oni dva to byli, kteří mě přinutili. Původně jsem si myslel, že jim to budu jenom psát. Později jsme se rozešli a já začal hrát a zpívat sám. Stal jsem se zpěvákem, ale dodnes se za přílišného zpěváka nepovažuju. Písničkář? Folkař? Termín folk něco pojmenovával, přesně nevíme co, je to strašně široký záběr a nebyl to původní záměr našemu hraní říkat folk. Mám v tom trochu prsty sám. V době normalizace, tzn. rok 1970, to vypadalo, že nás "odstřelej" první. Hledali jsme zástěnu, za kterou bychom se schovali, Napadlo nás slovo folk. Existoval tu Country festival. Domluvil jsem se s pořadateli a oni ho přejmenovali na Folk a country a my se před bolševikem schovali za slovo folk. Tak šlo udělat i mnoho koncertů, ouřadové si toho nevšimli, ti na to nechodili. Jim to muselo pouze fungovat v papírech. Později jsem začal prosazovat slovo písničkář. Slovo folk stále ale přetrvává a já si myslím, že by s ním měl člověk zacházet opatrněji. Vždy by v tom mělo být kousek poezie a trocha umění a nejenom šmydlišmydli na kytaru.
Od folku je velmi blízko k folklóru. Jak ty jsi objevil Sušila? Byl to pro tebe úhybný manévr nebo jsi cítil potřebu se takto vyjadřovat?
Pro mě objev, že folklór není blbej, byl strašně velkej. I když jsem vyrostl na Moravě, tak písničky, které jsem slyšel od příbuzných nebo v rádiu, se mně vůbec nelíbily. Zdálo se mi to primitivní a hloupý. Sušilovu sbírku jsem objevil až v Praze, po srpnu 1968. V Praze byly ruské tanky, byli jsme ohroženi a z donucení se stali jedním národem, s jedním jazykem a jednou kulturou. Tehdy jsem začal myslet odkud pocházíme a právě Hvězdoň Cigner, který v té době pracoval ve studiu Filmového symfonického orchestru, mi přinesl bichli, Moravské národní písně Františka Sušila. Když jsem to přečetl poprvé, tak to pro tu sbírku dopadlo špatně. Listoval jsem ale dál a postupně Sušila začal objevovat. Pozvolna jsem zjišťoval, že je to autentické, že to skutečně posbíral po moravských vesnicích. Pochopil, že lidé, kteří neuměli číst ani psát, zpívali neuvěřitelně inteligentní věci. Až později mnozí obrozenci a různi učitelé všechno zničili a udělali z toho folklór, který známe dodnes. Postupně jsem se seznámil se vším, věnoval jsem se tomu a i když jsem si to přizpůsobil svému jazyku - zpívám to v hovorové češtině a s kytarou - zdá se mi, že se trefuji do toho, co chtěl folklór říci.
Dvakrát jsi tu jmenoval Hvězdoně Cignera. Asi je to pro příznivce velká neznámá? Můžeš k tomuto jménu něco říci?
Jeho osud je tragickej. Zmínil jsem se, že to byl on, s kterým jsem od prvopočátku spolupracoval. Udělal mnoho melodií písniček, které zpívám - Rozcvička, Tango o Praze nebo Hanči, čiči a čevabčiči. Asi deset písniček. Koncerty s moravskými baladami jsem začínal také s ním. Později jsem si já i on šel po svých. Pocházel z dost nešťastné rodiny, přestalo se mu tady líbit a v roce 1979 emigroval do Holandska. Zřejmě ho to tam táhlo kvůli mně. Emigrace je těžká věc a hlavně blbá záležitost. Nezvládl to a po deseti měsících spáchal sebevraždu.
Folk má tedy i tragické osudy. Zmínil ses o emigraci. Jaká je Holandsko země, jak dýchá na člověka, který přichází z Východu?
Je to placatý a fouká tam vítr. Je to země s protestantskou tradicí. Je to už skutečně Západ. Už to opravdu není střední Evropa. Tu naši melancholii tam rozhodně nenajdete. Holanďané jsou racionální, jsou pracovití a řekl bych, že umění považují za věc zbytečnou. To pochází z jejich kalvínské tradice. V Holandsku existuje ministerstvo s oficiálním názvem Ministerstvo blahobytu, zní to orwellovsky, ale tohle ministerstvo sdružuje kulturu, zdravotnictví, sport a sociální záležitosti. Tohle seskupení je úplný nesmysl, ale vychází z toho, že to jsou všechno věci, které Holanďané považuji za přepych, včetně toho zdravotního pojištění. O to se má postarat Pánbůh, když se nepostará, tak holt člověk umře. Tento příklad ukazuje, na co básníci nebo písničkáři v Holandsku narazí. Berou vás - dnes je blahobyt, máme prachy, tak nám můžeš zahrát. Že by to ale někoho oslovovalo, to ne! Jsou tradičně vychováváni k tomu, aby potlačovali emoce, které odvádějí od cíle života a jejich životní cíl je práce a peníze.
Třetí samostatnou LP jsi vydal u Šafránu. Další čtyři projekty jsi ale realizoval na vlastni značce Fosil. Proč?
V Šafránu jsem vydal dvě desky. V roce 1979 a 80. Desek vydaných v emigraci se prodá dvě stě až tři sta. To se nezaplatí. Jiří Pallas sice vydal ještě další, ale na ně si lidé přispěli sami, pokud je chtěli mít… Později i tohle zaniklo. Vzdálenost mezi Holandskem a Švédskem (působiště J. Pallase pozn. red.) je dost velká. Pak jsem se trochu na emigranty naštval a začal se učit cizí jazyky a pokusil jsem se vystupovat pro místní obyvatelstvo. To, že jsem začal vydávat vlastni kazety pod značkou Fosil - zkamenělina, vzniklo proto, že jsem najednou ztratil kontakt s veškerým českým zpíváním. Bylo mně líto všech písniček, které kdy vznikly. Pro sebe a pár svých příznivců jsem začal dávat dohromady kazety. Vydal jsem jich postupně dvaadvacet, ale od jednoho druhu se jich prodalo maximálně tři sta. Té poslední asi deset kusů. Po komerční stránce je to směšná záležitost. Pro mne to ale bylo velmi důležité, začalo mě to bavit. Holandské zpívání se zastavilo a prakticky mě přestal bavit život na Západě. On je trošku nudnej, je sice takovej vypucovanej a zajištěnej, ale není moc zajímavej. Na ony kazety přicházely reakce od Austrálie až po Kanadu. Pro pár desítek lidí jsem byl jediný kontakt s českým světem. Ty dopisy by stálo někdy za to vydat knižně, protože v nich člověk teprve vidí, co ta emigrace je. Vstup do cizího prostředí, s kterým se člověk naučí zacházet, ale nikdy se s ním nesžije.
Část tvých posledních projektů je nahrána ve větším obsazeni. Co tě k tomu vedlo?
To byla úplná náhoda. Domácí mně nechal předělat kuchyň, myslel si, že získá vyšší nájemné. Ten kluk co to dělal, byl asi jako já. Byl stejně starej jako já a v 60. letech měl nějaký bigbeat a dodnes se občas scházejí a hrají si staré Stonesy či Beatles. Když dával tu kuchyň dokupy, viděl mě, jak stříhám a řadím nahrávky a zaujalo ho to. Pouštěl jsem mu pak i Mertu. Je zajímavé, že to ho nechytlo. Říkal, že takhle se u nich blues hraje taky, a že je to zápaďácké, pro něho běžné. Moje věci že jsou slovanské.
Domluvili jsme se, že s nimi něco zkusím nahrát. Začali jsme a zjistili, že nás to baví a že je výsledek docela zajímavý. Udělali jsme takto dvě kazety. Chtěli jsme udělat ještě jednu, v profesionálním studiu. To už dopadlo špatně. Na kluky dolehlo prostředí nahrávacího studia, přestali být spontánní a vše se zhroutilo. Možná by stálo za úvahu to dnes udělat s českými hudebníky.
Šafrán se ze zahraničí přesouvá domů. Jak si představuješ další spolupráci?
Šafrán bude! Zatím se ale nemůžeme domluvit, co od Šafránu chceme. Jedna sekce z nás si ho představuje jako dosti tvrdou komerční firmu. Já osobně mám představu o otevřené agentuře a vydavatelství. Agentura by měla být chudá a umělci bohatí. Šafrán by měl umělcům mnoho umožňovat a moc po nich nechtít, chtít po nich pouze snímky a nechtít autorská práva. Svoji činností nabourat ostatní komerční podniky a vynutit tak pro umělce lepši podmínky. Neměl by z toho ale v žádném případě vzniknout další Supraphon. Ze Šafránu by mělo vzniknout otevřené fórum pro muzikanty, které bude výhodnější než ty ostatní. Dostanou více peněz a všechno bude rychlejší. Tady by už nikdy neměla vzniknout žádná monopolní společnost a Šafrán by měl být jednou společností, která bude jakýkoli monopol nabourávat. Minimální byrokracie, žádné velké úspory, aby nebylo pokušení si kupovat baráky a platit sekretariát. Všechny peníze by měli dostávat umělci. člověk stejně nesní víc než sní a bude je stejně investovat do věci, které mu jsou sympatické. Bude-li tu fungovat daňová politika jako na Západě, bude nutnosti investovat, nebo peníze sebere daňový úřad.
Moje představa je, že Šafrán by měl být otevřen pro kohokoli. Dnes je nás pár, kteří to potáhneme jak jménem, tak finančně, ale budeme muset podporovat i ty, kteří se nezaplatěj, ale neměl by z toho vzniknout princip. Každý by se měl naučit prosazovat se sám. Na jevišti sedíš taky sám. Před publikem to musíš zvládnout sám. Pomoci, ano, nechat vystoupit, případně vydat desku a dost. Každý muzikant ví, že potom, když se vyvine, že nemusí být nikomu vděčnej. Alespoň pro mne je to důležitý. Já opravdu nemusím být nikomu vděčný, mně nikdo nepomohl, já si pomohl sám. Každý musí mít také za sebou pocit, že si všechno udělal sám a že si za tím stojí. Ono to publikum pozná.
Kdysi jsem vymyslel soutěž o Ptáka Noha a dělal jsem to proto, aby nás písničkářů bylo víc. Tehdy se ovšem Šafrán rozšířit nepodařilo. V ten moment se žádné výrazné osobnosti neobjevily. Posledními opravdu výraznými osobnostmi byly Lutka a Voňková. Časem se však ukázalo, že ony osobnosti, co tehdy výrazné nebyly, se časem prosadily. Jeden ročník vyhrál Slávek Janoušek, který v tu dobu opravdu výrazný nebyl a načas zapadl. Dnes je hvězdou. Honza Burian, který je dnes taky hvězda, tehdy vyhrál Ptáka Noha, protože tam tehdy nic lepšího nebylo. Mělo to smysl, lidé se potom cítili být někam zařazeni a měli důvod pokračovat. Takhle by to mělo zůstat a pokračovat. Vladimír Merta si naopak myslí, že by Šafrán měl být jakousi universitou, která by vedla písničkáře až na tzv. "naši úroveň". V tomhle se neshodujeme. Nechci být v zásadě něčí učitel. Když mám sám možnost, tak se o ni podělím, ale každý se musí vyvíjet ve vlastni osobnost. Když vychová Merta dalších patnáct Mertů, co s tím?
Konkretizoval jsi tu svůj názor na Šafrán. Je to názor také Jiřího Pallase á dalších důležitých lidí?
Jiří Pallas bude respektovat, co my umělci řekneme. On je v tomhle perfektní manažer. Neprosazuje svůj názor, jeho to zajímá pouze organizačně. Co si my dohodneme mezi sebou, to bude Pallas akceptovat a na to dá své razítko a o to se pak bude starat. Nyní jde pouze o to, jak se my mezi sebou dohodneme, a to je dost složitá práce.
S Jaroslavem Hutkou rozmlouval Karel Prokeš. Pro Šafrán revue připravil Zdeněk Doležal
