Vandrovali hudci (fejeton)   Již po dlouhé věky zástupy mužů, většinou bez domova, křižují všemi směry Evropu, zemi. Jejich písně jsou šalvějí nemocných, radostí milujícím, bohatstvím chudým, nadějí malověrným a zbraní poníženým. Jejich cesty, klikatící se občas výšinami úspěchu, častěji ale pár krůčků od propasti, se prolínají, přibližují, oddalují či splývají, aby se nakonec od sebe nenávratně odpoutaly. Jejich kostýmy, tváře, nástroje a slova rozmlouvají s člověkem, laškují s věčností a posmívají se její souputnici zvané hloupost. Někde se zvukem píšťal a louten dveře samy otevírají, jinde zůstávají závory hluché. To bohužel platilo dlouhá léta i pro tuto, kdysi tak přelíbeznou zemi, milující nade vše písně a pravdu v nich.   Budu psát o dvou, jejichž písně mnoho let, zdánlivě marně, bušily na hluchá, okovaná vrata srdce Evropy.   Nebudu se zabývat jejich osudy, začátky, co, kde a jak hráli, zpívali a řekli, to se skoro všechno ví. Začnu v místě, kde se jejich klikaté cestičky pro mne (možná zdánlivě) nejvíc přibližují.   Exilem. Okamžikem, kdy oba stejně milujeme, s oběma odchází kousek nás, jejich slova v nás zní trochu jako citáty smrtí zvěčnělých klasiků.   Půjčím si opět na chvíli kouzelný proutek Husákových Koniášů a přenesu se do okamžiku, kdy jeho kouzlo pozbývá moci, do okamžiku, kdy z vod Léthé ruzyňského letiště vystupují ti dva.   Přenesem se tím u jednoho přes dlouholetou práci v zahraničním vysílači, spousty rozpaků nad písněmi odtud o tady, spousty Krylogií, esejů, veršovaných komentářů, reportáží, spisů…, připomínající svoji kvantitou díla ani nechci říct koho.   Z letištní haly vystupuje haidhausenský úspěšný strýček, kterého si velice snadno představíme v mercedesu na cestě do Tyrol na lyže nebo kamkoli jinam, protože on, jak nám později prozrazuje, je světoobčan, chtěl by ještě užít, má už svoje odmakáno, ještě snad kdybysme potřebovali poradit jak má vypadat demokracie ("v určitém okamžiku dupnout a dost") nebo jak dál, prostě hodnej, má nás rád, ale vodsuď podsuď. Tedy někdo jiný…   S druhým se musíme přenést přes roky v holandském zátiší spěchající Evropy, přes roky možná zoufalých pocitů tvůrčího a člověčího osamění, pasivity a záhadných temnot vidoucího mlčení. Nikdo se nevrací krásnější a mladší, ale tentokrát je to bez zklamání, protože je stejný, věrný sobě a tedy nám. A když k nám přes skleněné stěny přijímací haly nedolehnou (ale odečteme je ze rtů) první slova "Krásný je vzduch…", pláčeme. Ne proto, že už to není pravda, že vzduch už je všechno jiné, ale proto, že se jednomu z nás vrátil ztracený bratr, druhému jeho malý spasitel, jakoby bezmocný s tím úsměvem za kulatýma brejličkama, téhle slečně po třicítce se možná vrátila láska a nám všem víra, že je to on…   A já děkuji oběma   Tomáš Třeštík, Milevsko