  
|
Je možné, že část posluchačů, nebo třeba všichni, kteří si poslechnou moji desku Novinové sloupy, budou zděšeni. Hraju sice s kytarou jako vždycky, ale přiznívají tam v nejrůznějších variacích klávesy, v některých momentech až bárově, je slyšet též basa, která chvíli basuje, chvíli sóluje. Pro fundamentalisty českého folku z toho může plynout pocit, že jim někdo čůrá na minaret.
Desky vycházejí se zpožděním. Revoluční pocit čistoty, jednoty a nadšení pominul a my jako národ jsme se vydali na cestu svobody, to víme, ale cestu nevidět, neboč je zasuta bahnem a troskami té minulé čtyřicetileté potopy, vlastně padesátileté. Ale sotva jsme se vydali, svoboda už v lidském vědomi urodila první plody. Sály začaly zet prádnotou a doby, kdy jsem zaplnil v provinčním městě zimní stadion, jsou nenávratně pryč. Divák totiž ztratil vůči nám ten posvátný pocit, že je nutno nás brát nekriticky, oddaně, přednostně a obětavě, a já mohu radostně říct: vítej nám, konečně svobodný diváku, už za náma nepolezeš komplikovanými bludišti tiché pošty, nejasných mýtů a pocitů vlastní viny. Teď polezem my za tebou. Budem se o tebe prát, budem si tě předcházet a ty s nadhledem a bez pocitu odpovědnosti občas přijdeš na koncert, občas si koupíš desku, a když to budem umět, třeba i dvě. Takže v tuto dobu, kdy se divák už osamostatnil, přicházím s deskou natočenou před třemi lety v holandském Delftu, na které jsou písně staré okolo čtrnácti let. Kdyby Šafrán neprocházel dětskými nemocemi vzniku a Supraphon stařeckým loupáním revmatických kostí, ležely by desky na pultech už začátkem léta a vše by bylo jinak. Lidé by je prostě skoupili. Dnes už začíná posluchač kupovat s uvážením, a musím se přiznat, mně se to tak líbí víc. Je to už projev svobody a my jsme přece celou dobu o svobodu usilovali, nebo snad ne? Komika je věc, o které se špatně teoretizuje. Ale má co dělat s tím nejsmutnějším v životě - s osaměním, smrtí, pomatením, bolestí a osudovými ránami. Když mim předvede, jak se umírajícímu v poušti převrhne poslední kalíšek vody do písku, asi publikum rozesměje a sklidí nadšený potlesk. Když opilému náměstku jakékoliv vlády vypadne z taxíku na dlažbu flaška šampaňského a rozbije se, jaksi to taková komika není. Chtěl bych tedy promluvit o Benovi Jurgenovi, který na této desce hraje klávesy a který se spíše podobá tomu umírajícímu v poušti, jenž se zarputile plazí od sklenice ke sklenici a prostě neumí jinak, než ji pokaždé převrhnout. Ben se podobá Leninovi, akorát že mu vypadl z oka o půl metru větší. Do sedmnácti byl zavřený v přísném katolickém klášteře, o to přísnějším, že se nalézal v protestantské zemi. Čtenáři Požáru v bazaru vědí, jaké jsem s ním měl problémy při natáčení písně o Janu Husovi. Ben, teď už čtyřicetiletý, Husa stále považuje za kacíře, přestože katolíky dnes považuje za vrahy Evropy. V sedmnácti Ben z kláštera utekl a dal se na dva roky ke komunistům. I tam pochopil, která bije, hledal dál a nenašel, takže se z něj stal podivín a bludný Holanďan. Je to člověk pouze vážný, humor zná jen sarkastický, vystudoval architekturu a dvacet let hrál jako klávesista v notoricky neúspěšných beatových kapelách. Neúspěchy pocházely z jeho přepjaté hudební důkladnosti a neschopnosti shodnout se s jinými hudebníky. Každou noc čte Dostojevského, aby přes den prožíval marnost života, který žije. V okolí jeho bydliště, a Holanďan žije právě svou ulicí a svými sousedy, nemá o Dostojevském nikdo potuchy. Poprvé jsem Bena zahlédl na začátku své emigrace. Instaloval nám v novém domově plynová kamna. Najal si ho k tomu jeho přítel a můj domácí. Tehdy byl pan domácí extrémní levičák a alkoholik, dnes je extrémní pravičák a alkoholik, který je na střídačku vodním inženýrem ve všech možných arabských zemích. Já byl čerstvý emigrant, ještě svěže český, a tak se mi zdálo zábavně symbolické, že mi Lenin instaluje do bytu kamna. Po šesti letech, když jsme se u něj doma setkali skrze muziku, jsem ho zastihl v podivné trojí krizi. Zaprvé to byla jeho o deset let starší milá, která se v tu dobu nastěhovala k němu, do pitoreskního holandského domečku, postaveného v řadě stejných pitoreskních domečků. Chodili spolu už dvacet let a za tu dobu se jeho milá, a musím říct velmi inteligentní ženská a schopná výtvarnice, stačila vdát a povít dvě dcery, ze kterých se mezitím staly nádherně vyvinuté šťabajzny. Ale svědomí, u Holanďanů nesmírně komplikovaná záležitost, ji po několika měsících vyhnalo zpět k nenáviděnému manželovi. Ben žil ještě s pejskem, který měl asi dobrou duši, ale zjevem to byla dost podezřelá pouliční směs. No a v tu dobu pejska ranila mrtvice a umřel. Ben se málem oběsil. Byl zoufalý a uklidnil se, až když si pořídil štěně čehosi podobného. Pohlavím to byla fena a asi po roce, když jsme každé pondělí po tom našem "nahrávání" ještě rozpřádali dlouhé rozpravy o temných stránkách života, ji nechával naplano jebávat na nataženém nártu. Napřed se mi to hnusilo, ale pak mi došlo, jako mnohokrát před tím, že jsem v Holandsku, že toto znám z jejich středověkých i pozdějších obrazů a že Holanďani nelžou. Pouze my té jejich pravdivosti nerozumíme, připadá nám to jen jako žánrový obrázek plný pošetilých výjevů. Třetí katastrofa potkala Bena v podobě vzpomínky na dceru. Jeho postarší milá odešla, pejsek umřel a ve všem tom neštěstí si Ben vzpomněl, že má někde patnáctiletou dceru. Přivedl kdysi jakousi holku do jiného stavu, a než se to narodilo, už se rozešli a nikdy více nepotkali. Jen se k němu později doneslo, že to byla dcera, kterou pak adoptoval kdosi jiný, takže se ani nedostavily komplikace s alimenty. O patnáct let později dospěl tedy Ben v otce a začal se po dceři shánět. Složitě našel její adresu, bydlela jen o patnáct kilometrů dál v Rotterdamu, a když jí poslal kratičký pozdrav, poslala mu na oplátku svou fotku. Pěkná holka a to s tátou tak zalomcovalo, že jí ručním krasopisem napsal během několika týdnů knihu, kterou nesmírně pečlivě a puntíčkovaně vyilustroval. Knihu odeslal a požádal dceru o setkáni. Dcera vzkázala, že nemá zájem, a tento krutý a jednoduchý fakt jsme skoro dvě léta v dlouhých nočních hodinách po nahráváni také probírali. Ve své tolerantní holandské povaze a přemrštěné úctě pro soukromí se Ben nikdy nerozhodl se prostě vypravit k ní domů, bombardoval ji pouze nekonečnými dopisy a ona mu občas vzkázala, ač jí nepíše a ať ji nechá být. Vlastnil jsem čtyřstopý magnetofon Tascam, který zbyl po na úbytě odumřelém švédském Šafránu a ten jsem u Bena instaloval a na něm jsme nahrávali. Ben se vždy pečlivě připravil, aby rozuměl harmonii i skladbě, aby mohl konstruovat i improvizovat, a chtěl vědět, o čem je text, neboť se snažil jej ilustrovat. Vlastně jsem zapomněl říct to hlavní: Ben je grafik. Jeho specialitou jsou barevné lepty. Jakákoliv jeho kresba či lept se nerodí ani čarami ani plochami, ale velmi drobnými tečkami, často sotva viditelnými, a tak vyrůstají podivné ekumenicko-aztécké věže, chrámy a pyramidy v plochých krajinách. Zvláštní je, že tyto věže, pyramidy a různé gaudiovštiny v krajinách jsou plné života, kdežto lidé kolem nich jsou strnulí a prázdní. Jinak žije Ben z podpory v nezaměstnanosti, své umění odmítá prodávat a přivydělává si tím, že dvakrát týdně staví a zase rozebírá stánky na delftském trhu. To je práce fyzicky velmi náročná. Když jsme začali nahrávat, měl doma neustálé problémy v elektrické síti a na nahrávkách vznikaly lupance. Na této desce se velmi lehce ozývají v písni Pracující děvčata. Proto jsem tu jeho místnůstku nazval Studio Kraak. Kraaken znamená holandsky lupat, louskat, praštět. vrzat atd. Scházeli jsme se k nahrávání každé pondělí v osm hodin ještě s basistou Bernardem-Janem Kahmanem, o kterém napíšu příště. Nahrávali jsme asi tak do tří do rána. Bylo to velmi intenzívní, ale nahrávka, se kterou jsem byl spokojen, vznikla tak jednou za čtrnáct dní. Bernardovi-Janovi to bylo jedno, toho prostě bavilo hrát, ale s Benem jsme měli mnoho všelijakých pří. Nutil jsem ho, aby méně ilustroval, a hlavně aby se vyhýbal bárové muzice, což se mi nikdy nepodařilo vysvětlit, protože Holanďani bárovou muziku neznají, a tak nemají šanci pochopit, co my pod tímto pojmem rozumíme. Až jsem začal mít podezření, že bárová hudba je produkt jakési bolševické dekadence, a asi opravdu je. Ben bral každý tón a každou elektronickou barvu svého nástroje smrtelně vážně. Cokoliv hrál, také hluboce prožíval, takže vyřazováni nahrávek se někdy podobalo boji na život a na smrt, tak na periférii nudně tichého, přes den vesele hokynářského městečka... Konečně dnes, snad po roce, jsem se pustil znovu do psaní. Mám totiž zase svůj stůl, židli a lampu a ve vedlejší místnosti svou postel a v ní Kateřinu. A to jsem celý rok neměl. Jediné, co jsem tento rok měl, byla sláva, ale na tu si člověk nelehne, tou se nepřikryje, k té si nepřisedne, tu za sebou nezamkne a ani ji nevytáhne jako telefon ze zdi. Po půlroční hloupé tahanici nám přidělili kuchyň plus jedna, tedy byt. I když ouvej, je to stále v podivných majetnických chapadlech instituci zvaných OPBH a v zárukách "přístřeší" přiděleného nám emigrantům zanikajícími národními výbory. Ale je už to domov, neboť zázemí má, zázemí toho, že jsme na tom stejně jako všichni obyvatelé české země. A tato kolektivní nejistota se s tím, že je nám společná, stává jistotou, tedy i domovem. Ale o tom jindy. Pročítám Šafrán revui (dík za ni), a tak mě napadá, že i já… Posílám Vám kousek z "cestopisných variací" Na západní frontě pohoda, kterou jsem sesmolil poté, co jsem se v říjnu 1989 vrátil. Indych
Poleje mě horko. Napětí přemohlo soustředění a já oproti svému zvyku pohlédl do oken dřív, než jsem zazvonil… Vše je tedy ztraceno, nebude doma! V patře záclony a moře červených kvítků, o foch výš prázdná okna, a neřeknu, kde ty kytky jsou… už se odstěhoval! Přesto ale mačkám zvonek se jménem neskutečně českým, dvakrát dlouze, to je moje SOS, ale nic. V zoufalství tisknu i spodní, to jméno je už skrznaskrz místní, snad se u muškátů dozvím, ještě zvoním a už mě bzučák pouští dál. Otevírám dveře a vstříc mi běží úzké strmé schodiště, až kdesi strašně vysoko hubenej bledej ksicht, dlouhý blonďatý pačesy, nějak pod třicet. Oznamuje mi, že hledaný nájemník doma není. Prej ale bude. Zejtra. Možná. - Kdy zejtra? - Večer. Možná. Zdrcen děkuju, loučím se a odcházím. Mířím k metru, vracím se zpátky, budu šmajdat po centru, co mi zbejvá. Jsem už zase na druhé straně mostu, když vtom nápověda: alespoň písemnej vzkaz mohl jsi mu tam nechat… Otáčím se na místě a kráčím zase zpět. Na schod usedám a na papír smolím:
Rotterďam, 20. 9., 17.30 hod.
|
V polovině věty začne se ulicí rozléhat pohvizdování. Můj mozek registruje zvuk, odmítá ho však přijmout za svůj. To není tobě, starej se o sebe a piš! Pískáni však neustává, ke všemu se blíží… Ještě dvě tři slova, ruka však ztrácí sílu a já přemožen zvedám hlavu…