OBČANKA

přečetl jsem si Vaše rozhodnutí ze dne 11. ledna 2002, kde mi ukládáte pokutu 1000 korun a nahrazení nákladů řízení 500 korun, a jelikož ho cítím jako nespravedlivé a absurdní, tak se proti němu odvolávám a žádám, aby bylo zrušeno. Celou tuto záležitost chápu jen jako rutinní šikanu občana od úřadu. Píšete, že jsem se dopustil „přestupku na úseku všeobecné vnitřní správy”, a i když nevím přesně, co to znamená, (není mi jasná kombinace slov „všeobecná” a „vnitřní”), já prohlašuji, že jsem se žádného přestupku nedopustil. Šlo jen o propadlý občanský průkaz.
Z mé strany se ale nejedná o vzpírání se zákonu nebo o nějakou občanskou neposlušnost. Mým cílem je žít jako svobodný občan ve spravedlivém státě. A pokud jsem u přepážky, kde se vydávají občanské průkazy, odmítl zaplatit pokutu, nebylo to proto, že bych zákonem pohrdal, ale proto, že jsem tu pokutu považoval za nezákonnou. A jsem stále přesvědčen, že zákon byl porušen na straně vašeho úřadu, bez ohledu na to, kolik paragrafů jste ve svém rozhodnutí citovala. Zákon nezná jen čísla a paragrafy a data vydání, ale hlavně má svůj obsah a smysl. V minulém režimu bylo velmi obtížné se hájit smyslem zákona, ale ani tehdy to nebylo úplně nemožné. A v této době to musí být nejen možné, ale víceméně samozřejmé. Úřad je ze smyslu své existence občanovi nejen partnerem, ale hlavně jeho službou, kterou si občan volí a financuje. A pokud se zde jako občan zamýšlím nad smyslem zákona, žádám, abyste to udělala též. Nejsem právník a nebudu k vám teď promlouvat právnickým jazykem, budu mluvit jazykem občana a žádám velmi důrazně, aby se i váš úřad tomuto jazyku přizpůsobil, neboť si myslím, že toto je dokonce i vaše povinnost. Nejste úřad pro právníky, ale pro občany, a základem dnešního státu je občan. Občan volí své zástupce a tito volení zástupci vytvářejí pracovní aparát, úřednictvo, které potom konkrétně naplňuje smysl toho, co si občan svobodně zvolil. To je smysl tohoto státu a obsah jeho ústavy, to je smysl demokracie. Toto nepíšu, abych vás poučoval, ale abych osvětlil, jak tento problém chápu.
Ve vašem „rozhodnutí” mám označení „obviněný” s výslednou kvalifikací „vinen”. Tohle mi spíše připomíná literární tvorbu France Kafky než spravedlnost. Co jsem vlastně provedl, že jsem se stal napřed podezřelým, potom obviněným a nakonec vinným? Pokusím se to analyzovat:
Před jedenácti lety mi bylo vráceno občanství státu, který se tehdy jmenoval něco jako: Česko-slovenská federativní republika. Tou pomlčkou už si nejsem zcela jist. Na základě toho, že jsem se stal zase občanem tehdejšího soustátí, jsem dostal přenosné potvrzení o svém občanství v podobě malé knížečky, která se jmenovala občanský průkaz. Tato knížečka nebyla občanstvím, ale pouze svědectvím o něm, svědectvím, které bylo vyrobeno tak, aby se obtížně falšovalo. Jak čas ubíhal, tak se území, kterého jsem se stal znovu občanem, změnilo, a do této knížečky mi byla udělána poznámka s razítkem, že jsem občanem České republiky. Délka platnosti této knížečky se tím ale nezměnila, i když došlo k začátku nového politického stavu na jiném území. Ale tuto knížečku, která měla platnost na mnoho let, jsem nepoužíval, protože jsem hodně cestoval a k prokazování totožnosti mi stejným způsobem vyhovoval cestovní pas a zákon nové republiky mi neukládal tuto knížečku používat. Nakonec i při vašem předvolání k přestupkovému řízení jsem se záměrně neprokázal občanským průkazem, ale cestovním pasem, a bylo to akceptováno. Občanský průkaz není jedinou možností, jak prokázat, že jsem občanem tohoto státu. A platnost knížečky, určená dnes už neexistujícím státem, tiše prošla a já si toho nevšiml, protože jsem tuto knížečku prostě nepoužíval. Mezitím se tyto knížečky změnily v jednolistový doklad, který přestala vydávat policie a začaly ho vydávat městské části, jako výraz toho, že občan není už registrován policií, tedy represivní složkou společnosti, ale blízkou komunitou svého bydliště. Vývoj logický a občansky přátelský. A tento doklad, toto svědectví o tom, že jsem občanem státu, který je postaven na vůli občanů, mi propadlo. Datum kdysi napsané platnosti se stalo minulostí. Když jsem si toho všiml, tak jsem zašel do městského úřadu, který náhodou sídlí v našem domě, aby mi vydal nový průkaz, aniž to bylo pro můj život nezbytně nutné. Zdůrazňuji, že jsem šel dobrovolně a o své vlastní vůli. Mladá úřednice za přepážkou mě překvapila požadavkem, že za to, že jsem se tam dostavil pro nový průkaz, mám zaplatit tisíc korun pokuty. To jsem prostě nepochopil, a jelikož mi nedokázala smysl této pokuty vysvětlit, říkala jen, že takové jsou předpisy, tak jsem tuto pokutu odmítl zaplatit. Upozornila mě, že to dá k přestupkové komisi, s tím jsem souhlasil, neboť se mi zdálo, že takto se to asi snadněji vysvětlí, že slečna této záležitosti příliš nerozumí. A od tohoto momentu se začal odvíjet absurdní příběh, že jsem byl napřed úředně označen za podezřelého, potom za obviněného a nakonec jste se rozhodla, že jsem vinen. A na mě teď je samozřejmě rozhodnutí o tom, jestli míním žít ve světě, jehož rozhodnutí nerozumím, a nebo se pokusím si vynutit existenci v tom, co chápu. Chápu, že datum platnosti té knížečky bylo rok staré. Proto jsem si přišel pro nový doklad. Nechápu, proč mám za to platit tisíc korun, což už je částka větší než malá. To už je trest a ten nechápu. A i když můžete obecně moralisticky říct, že neznalost zákona neomlouvá, mně zase jako obviněnému a nakonec dnes i „odsouzenému” nemůže být odepřeno právo toto obvinění a potrestání pochopit. V našem právu má mít trest výchovný účinek, obzvlášť ten trest za přestupky, a pokud ho ten trestaný nemá možnost pochopit, tak trest ztrácí smysl a vede k opaku toho, co má zákon trestem na mysli. Nepochopení trestu vede občana ke ztrátě důvěry k celému zákonnému systému a úřady jsou zde právě proto, aby této možnosti co nejvíce předcházely. A ze stylizace odůvodnění vašeho rozsudku ani nemohu mít pocit, že je myšleno mně, který jsem adresátem v záhlaví a kterého se to týká, ale je to formulováno jakémusi jinému úřednímu nebo právnímu orgánu, je to „o mně beze mě”, ani jednou tam nejsem osloven, nepokoušíte se tam ani v nejmenším mně něco vysvětlit a zároveň z celého vůbec neplyne, komu to vlastně píšete. Je to jakási úřednická onikací forma, ve které já mám roli pouze pasivního přihlížeče popisu jakéhosi trestu, který se ale týká pouze mne. Máte strach mě přímo oslovit, nebo vám za to nestojím? Jsem jen jakýmsi panem „K”, který je sice souzen, ale se kterým se nikdo vlastně nebaví? Kdybyste měla v záhlaví „Jménem republiky”, tak pochopím, že jste částí té soudní moci, kterou symbolizuje ona spravedlnost se zavázanýma očima a rozsudek nezávislého soudce je neosobní. Ale vy nejste nezávislý soud, patříte k výkonné moci a já si myslím, že máte povinnost mě oslovit přímo, neboť nesoudíte, ale pouze rozhodujete, a já jsem ten, o kom jste rozhodla, a chci, aby to bylo i konkrétně mně řečeno. Umím si představit, že takto neadresné sdělení nějakého rozhodnutí městského úřadu může být také docela dobře neplatné. Gramaticky je to jen jakási informace o tom, že mně se ukládá pokuta a že jsem vinen podle nějakých paragrafů, ale jelikož mě ani jednou neoslovíte, tak vlastně ani nevím, jestli to mám brát osobně, nebo jestli to náhodou nejsou jen nějaké informace, které si úředníci posílají mezi sebou a mně to dávají jen tak okrajově na vědomí, aniž se mě to přímo týká. Sice jsem doručenku podepsal, ale v přípise mě nikdo neslovil. A musím se přiznat, že tato úřední neomalenost mi vadí a hluboce mě uráží. Jsem pro vás taková nula, že mě ani jednou nedokážete oslovit pátým pádem, a i když jsem trestán, tak je to ve vašem úřednickém jazyku jen o kom o čem? Možná proto je to vaše rozhodnutí tak strašně o ničem. Gramaticky se mě vůbec netýká.
V odůvodnění svého rozhodnutí jste napsala: „Obviněný si vůbec nepřipustil, že svým jednáním nesplnil povinnost stanovenou obecně závazným předpisem o občanských průkazech….”. Vážená paní Vosecká, já jsem si dokonce nepřipustil ani to, že jsem obviněný, já to dokonce neuznávám jako právoplatné a dokonce mám na to právo. Jako svobodný občan si nemusím připouštět vůbec nic, neboť jsem dospělý a svéprávný, a jestli v úředním dopise meditujete nad tím, jestli si něco připouštím nebo nepřipouštím, tak jste za hranicí zákona. Za komunismu se úřady zamýšlely nad tím, jestli jimi vlastněný obyvatel je dostatečně uvědomělý a chová se podle toho tak nebo onak. Dnes nemáte nejmenší právo přemýšlet o tom, jestli si něco připouštím nebo nepřipouštím, to je otázka mého svědomí, a psát tyto úvahy do úředního dopisu je přinejmenším neomalenost. Já pro vás nejsem objekt na hodnocení, svoboda mého svědomí, mého připouštění si čehokoliv, je chráněna ústavou a všeobecnou deklarací lidských práv. Tady už zasahujete nejen do mé svobody, ale dokonce i do mé pověsti, neboť mě hodnotíte, a to dokonce negativně a na základě tohoto hodnocení mi ukládáte trest. Toto vaše osobní hodnocení je ve vašem přípise ostatně také jediný důkaz mé viny. Vy mě nemáte co hodnotit, nejste farář a já nejsem u vás u zpovědi. Ani nejste můj třídní učitel na národní škole, ani můj rodič. Vy jste úředník, kterému bylo těmi, kteří byli zvoleni, zadáno, aby spravoval pořádek v mé obci. V „mé” obci proto, že já jsem jeden z těch, kteří zvolili ty, kteří vám tento úřad přidělili.
Chápu velmi dobře a umím se i do toho vžít, jak je těžké pro úředníky si uvědomit, že oni nejsou ti, kteří moc mají, že jsou pouze těmi, kteří moc jim svěřenou vykonávají. Jistě je matoucí, že úředníci zůstávají stále a nejsou přímo závislí na volbách, kdežto jim nadřazení volení zástupci se mění. Úředníci se vyznají v terénu a volení zástupci jsou často zahlceni jen svými politickými problémy, které pro praktické fungování úřadu nemají smysl. To jsou sice slabosti zástupnické demokracie a vedou k byrokracii, k vládě úředníků, ale není to tak, že by tento stav vládu úředníků legalizoval.
V oné hodnotící větě ještě píšete o „obecně závazných předpisech”. Samozřejmě, že každý předpis je obecně závazný, to není třeba zdůrazňovat, tedy alespoň v tom případě, kdy je jasné, co předpis je a v jakém vztahu je k zákonu a ke smyslu práva vůbec. Problematikou rozšířeného pojmenování zcela jasné věci se už zabýval kdysi Karel Čapek. Že totiž nevede vůbec k upřesnění významu té věci, ale k pouhému moralizování a zamlžování původního významu. Když napíšete, že jsem porušil předpis, nezní to stejně, jako když napíšete, že jsem porušil obecně závazný předpis. Najednou jsem se dopustil porušení ještě něčeho, co je nejen předpisem, ale ještě ke všemu obecným a závazným. To už samo o sobě zní velmi v můj neprospěch, protože nejde jen o „pouhý” předpis, ale ještě o něco obecnějšího a závaznějšího. Takže tato dvě slova račte ze svého rozhodnutí laskavě škrtnout jako zavádějící. Dále je jasné, že předpis není nadřazen zákonu a obsahu práva a smyslu trestu. Označení „obecně závazný předpis” působí emotivně a použila jste ho jen jako kouřovou clonu k tomu, abyste se zcela vyhnula odpovědi na mou otázku: „jaká škoda a komu vznikla tím, že jsem měl prošlý občanský průkaz” a dokonce i tomu, „že člověk může být trestán jen za úmyslné jednání”. Bez posouzení těchto věcí se nedá aplikovat ani právo, ani zákon, natož předpis. Zákony existují proto, aby naplňovaly smysl práva, a ne aby se mu vyhýbaly, aby byly uplatňovány bez jakéhokoliv smyslu pro právo. Zákon ani předpis samy o sobě ještě právo nevyjadřují, pouze konkretizují jeho uplatnění a je nezbytné na každém jednotlivém případě zkoumat, jestli tomu tak stále je. A pokud to neděláte, tak neplníte povinnost uloženou vám k vykonávání vašeho úředního postavení. Zákony byly totiž vytvořeny k tomu, aby sloužily lidem, nikoliv aby lidé sloužili zákonům. Tak to sice fungovalo před rokem 1989 na našem území nejen čtyřicet, ale dokonce celých padesát let, ale v roce 1989 došlo k zásadní změně společenského řádu a úředníci si na to špatně zvykají, protože život byl pro ně v minulých pořádcích jednodušší. Nad svou prací nemuseli, nebo dokonce ani nesměli myslet. Pouze vykonávali vůli nikým nezvolených diktátorských režimů a obyvatelstvo si to muselo nechat líbit. Dnes si musí úředník nechat líbit právo občana na svobodný a důstojný život a dokonce tuto svobodu a důstojnost musí úředník naplňovat a chránit. O to jste se ve svém rozhodnutí nepokusila ani jednou a to považuji za další základní opominutí vaší povinnosti úředníka v demokratickém státě. Neptáte se, nezkoumáte, pouze diktujete a rozhodujete. A rozhodujete dokonce špatně.
I když ještě nejsme u soudu a jsme zatím „jen” u přestupkového řízení, musí být i v tomto případě dodržen postup, kterým se k právu dochází. Někdo obviňuje, někdo hájí a pak někdo třetí, kdo obojí posoudí, rozhodne. Vy jste se stala žalobcem i soudcem v jedné osobě a to nejde. A abyste si to zjednodušila, tak jste obešla zvážení škody i úmyslu. A jelikož z pohledu mého chápání propadnutím mého občanského průkazu nebyl nikdo poškozen a jelikož jsem nenechal svůj občanský průkaz propadnout úmyslně, nevidím žádnou možnost k tomu, že bych měl být nějak potrestán. A i otázku nedbalosti zde vidím velmi spornou, protože zde nevidím nikoho, koho by se mohla tato moje nedbalost dotknout.

Tedy žádám:

1. Aby mé obvinění bylo zrušeno.
2. Aby bylo zrušeno veškeré pokutování za prošlé občanské průkazy.

První požadavek jsem už myslím zdůvodnil dostatečně. A pokutování za propadlé občanské průkazy obecně musí být zrušeno proto, že nakonec vede k tomu, že občané začnou lhát, že budou tvrdit, že občanský průkaz ztratili, aby se vyhnuli pokutě, čímž se ztrácí zcela smysl této pokutovací sankce. A jelikož tento předpis umožňuje ukládání pokuty od jedné koruny až do tří tisíc, vede k úřednické svévoli, že za tutéž věc může úředník pouze podle svého nahodilého rozhodnutí udělit někomu jen jednu korunu a jinému tři tisíce. Občan je občanem i bez platného občanského průkazu a ještě ke všemu tento průkaz není jediný, čím se občanství a totožnost dá prokazovat. A nakonec v zákoně ani není řečeno, že tuto sankci úředník musí nevyhnutelně a v každém případě uplatňovat, pouze může, a takováto možnost svévolného rozhodnutí může velmi podstatně podlamovat důvěru občanů ve smysluplné fungování společnosti, a to samo o sobě je už dostatečné zdůvodnění toho, proč tato sankce musí být zrušena, či přinejmenším neuplatňována.
Možná to vypadá, že jsem se příliš přehnaně a zeširoka rozepsal kvůli tak nedůležité věci, jako je vydávání občanských průkazů. Ale tím, že se jedná právě o tak jednoduchou a prokazatelně a pochopitelně nekriminální záležitost, tak je na ní velmi zřetelně vidět, jak snadno se úřednická zpupnost a sebestřednost stane tím rozkladným elementem smyslu žití v občanské společnosti.
Samozřejmě vůbec netuším, jestli toto své odvolání také neprohraji. Měl jsem za to, že mé minulé vyjádření už zcela logicky povede ke zrušení celé této úřednické šikany kolem propadlého občanského průkazu. Ale v případě pokračování této kauzy žádám další instanci, abych byl osloven osobně a úřad mluvil přímo ke mně, a ještě jednou žádám o vysvětlení toho, jaká škoda a komu vznikla tím, že jsem měl propadlý občanský průkaz, a jak to, že jsem trestán, když k propadnutí občanského průkazu došlo bez mého úmyslu a vědomí.
Toto své vyjádření zároveň považuji za veřejné prohlášení, neboť je to nejen odvolání se proti vyslovení viny, ale zároveň deklarování mého občanského postoje.

Jaroslav Hutka