NAHRÁVKY ZE ZEMĚ KDE VODA TEČE DO KOPCE

Píseň MISTŘE JENE jsem napsal v roce 1977 a souvisí s Chartou 77. Zjevení Charty a hysterická reakce státu na ni, utvořily na půl roku novou náladu ve společnosti. Komunisti nutili obyvatelstvo Chartu odsoudit, ale nesmělo si ji číst, vlastně ani vědět o její existenci. Lid měl hlasovat pro slátaninu, že je jako pro socialismus. Ale hlasovali jen ti, kteří se báli, ostatní se jim smáli. Zdechlá společnost, propadlá ruskou okupací do apatie a beznaděje, se na chvíli probrala z normalizačního mrtvolného snu a radostně vyhrábla svou posměvačnost. Tři stovky významných lidí, kteří podpisem deklarovali svou vzpurnost, zapůsobily jako hrom a blesk ze špinavého nebe. Tupou odpovědí bolševika byly stovky nebo tisíce významných podpisů v Rudém právu, že jsou pro...vlastně proti. Karel Gott se na antichartistickém shromáždění popových umělců vyjádřil, že chce mít klid na práci, ale ten zrovna jemu nikdo nebral...
  O Chartě byly informace jen v zahraničních vysíláních nebo ve strojových přepisech, které mi všude na koncertech nabízeli mlaďoši, kteří byli za ruské okupace ještě dětmi... a já si tohoto svého posledního půl roku na jevišti užíval naplno. Pomohl tomu Václav Havel svou mile ironickou skromností i politickým vizionářstvím.
  Druhý vánoční svátek roku 1976 jsem se šel projít po nábřeží Vltavy a míjel barák, kde Vašek bydlel. Tak jsem se zastavil. Návštěvy nešly domlouvat předem, protože nám vypnuli telefony. Vašek mě uvítal skleničkou bílého vína a dal mi přečíst papír, který se jmenoval Charta 77. Když viděl, že jsem dočetl tak řekl:
  "Ty bys to, Jarrdo, asi rád podepsal, že?"
  "No jasně."
  "Prrosím tě, nepodepisuj to."
  "Proč?" zeptal jsem se zaraženě, protože Havel neustále sháněl podpisy a najednou mi to vymlouval.
  "Protože podpisů máme dost. Ať podpisují lidé, kteří už nic jiného nemohou a vy s Třešňákem ještě hrajete, tak hrajte. My budeme podpisovat, vy hrát a bolševika takhle obklíčíme..."
  Třešňákův podpis jsme spálili u mně v kamnech a někdy v druhém týdnu ledna 1977 byla Charta 77 zveřejněna. Pro nás písničkáře to mělo zvláštní efekt. Estébáci, kteří byli Chartou zaskočeni, se zaměřili na chartisty a Šafrán od nich dostal až do května volno. Koncertů i publika rázem přibylo a pro mne se otevřelo jedno velké až hmatatelně aktuální téma: co je pravda? Každý ji v tu chvíli viděl jinak. Národ byl rozdělen na odvážné, zbabělé a ty, kteří tomu cirkusu přihlíželi a mně vznikla série písní o různých lidech a jejich vztahu k pravdě: Mistře Jene...je pravda mé neústupné přesvědčení?, Kat Mydlář...je pravda ve schopnosti najít politické řešení?, Galileo Galilei... je pravda tak objektivní, že je možné ji zapřít a přesto zůstane nedotčena? Sokrates...je pravda ve schopnosti svobodně nahlížet a nenechat si to vzít? a Havlíčku Havle...tohle je poťouchlé propletení osudů dvou lidí, kteří chtěli, ať vláda dodržuje své vlastní zákony. A moje pravda byla v tom, že to, co jsem otevřeně zazpíval, mi policajti nemohli dokázat...
  Všechny ty písně se do atmosféry trefily a Havlíčku Havle nejjasněji. V květnu 1977 mně za Havlíčku Havle sebrali, dvě noci jsem přespal v cele a samozřejmě mi nedokázali, že to je o Havlovi, tak mě zase pustili. V červenci ale bylo moje poslední veřejné vystoupení a pak na dvanáct let utrum. Ale jsteně to stálo za to.


  Na podzim 1978 jsem emigroval a po roce na mne dopadla tíha exilu. Neuměl jsem žádný jazyk, nikdy před tím jsem se nedostal na Západ a z dramatického zápasu písničkáře s bolšešvickou hydrou jsem se propadl do ticha, mlčení a anonymity. Za ten rok jsem si to také stačil rozházet s českou emigrací fejetonem Požár v bazaru, což znamenalo, že jsem si pět let česky moc nezahrál. Čas ale běžel, jazyky a nové prostředí do mne začly vsakovat a já se pozvolna orientoval.
(úryvek z bookletu cd Mistře Jene)

Se srdečným pozdravem
Jaroslav Hutka, 3. října 2015