 léto 2020 další témata: Udavač z Těšína Volby 2006 Radiožurnál 2005 Volby 2004 Volby 2002 Soud s Dybou Fejetony
|
Post Bellum je úžasný celonárodní projekt, který má své studio s dvěma kamerami v jedné garáži na Kampě. Když jede po Čertovce loď s vrčícím motorem, nahrávání se přeruší. Vím to, protože loni tam Post Bellum natočilo osm hodin mých pamětí. Letos se rozhodli, že ještě zaarchivují část mých písní. V červnu to bylo pro začátek pět písní z letoška a čtyři o několik let starších. Není to hudební studio, tak to vyšlo sice srozumitelně, ale hlas je poněkud přezvučen kytarou. Jednu píseň s melodií Vladimíra Veita jsem věnoval Milošovi. To je ten neomalenec na Hradčanech, který mi před třiceti lety vnucoval tykání, že se známe už od sedmdesátých let, že u mne dokonce i přespal. Byl jsem pohostinný. Před dvaceti lety, když jsem kritizoval Opoziční smlouvu, mi začal vykat a od té doby jsme se neviděli. Já mu asi stále tykám, neboť nevím, jak se nabízí vykání. A poslední den mé letošní Indie jsem napsal text Miloš a Zubatá. První verze byla hnusná jako on a děsila publikum. V Česku se tradičně lid děsí obsahu písní, nikoliv obsahu skutečnosti. Hnusák prezidentem není tak šokantní, jako píseň o něm. Hudební kritik Kocábek napsal, že zpívám slova, která nejsou hodna básníka. Jsem písničkář, nejsem básník, takže žádnými jemnými skulinkami v závratných poetismech, nepropouštím náznakově a vychytrale něco o skutečnosti. Píseň Miloš a Zubatá jsem tedy lehce kultivoval, ale žádným básnictvím jsem ji nepokazil. Takže dnes, kdy se udavač a velkopodvodník stal konečně ministrem spravedlnosti, pouštím tuto píseň do světa: Miloš a Zubatá na YouTube
Dnes psát o politice je těžké. V první řadě je to vždy nějak trapné a člověk je v tom sám. Přirozené spojenectví s publikem už neexistuje, dvojsmysly neplatí a obecně se Češi politiky bojí a ostýchají a nahá je děsí, tak ji potřebují do něčeho oblékat. Nejlépe do parodie, to většinou i skvěle, ta potěší, ovšem je zcela bezzubá. Jakkoliv může člověka rozradovat, nepovede ke vzpouře, ale spíš k uklidnění. A politikům se většinou i líbí, když jsou kulturně česky parodování. Druhé oblékání je do poetičnosti, která pak realitu "důstojně" relativizuje a za to může být odměna i nějaká prezidentská medaile. Takové písně také výborně zacloní vstup těm druhým. A psát přímočaře, neuhýbat do parodie a neskrývat se do poetických křovin, je opravdu těžké a výsledky mohou být všelijaké. Na takové písně nikdo nečeká, kromě patologických politických posedlíků, kterým se snažím vyhýbat. Některé písně se mi vylíhly s boží pomocí, jako třeba Sudety. Některé písně mají podobu souboje nebo výzvy a jelikož to není fotbal, nelze tomu fandit. To je třeba tahle o Milošovi. Chápu, kde to lidem drhne, ale nedá se nic dělat. Na komerční scéně se nepohybuji, zodpovědný jsem jen svému svědomí, takže úspěch není ten cíl, který by mě popoháněl, motivoval a omezoval, takže drhnutí si mohu dovolit. Ještě jsou na cestě dvě skutečně tvrdé písně, SRPEN a STO LET. Zatím je mám taky jen na takovémto archivním a poněkud rozpačitém videu, jako Miloše, ale to se dá změnit, zatím je to jen jaksi samizdatové, protože jiné možnosti se hned neobjevily, ale i to přijde a že se nestanu národním symbolem, to jsem spíš rád. Ještě by mi setli hlavu a dali ji na kůl do vstupu parlamentu...
BÝVALÝ ČLOVĚK
11. července 2018, facebook
|