Odesílatel: Andrej Koudelka
Datum: 26. dubna 2005, 17:27:50
Přeji Vám co nejpěknější den, reaguji na Vaši otázku stran hudby na radiožurnálu. Tuto stanici zhusta poslouchám (pokud nějakou poslouchám) a vadí mi nekonečné opakování zpráv. Chápu však, že tato stanice je tak určena. Tedy posluchačům, kteří ji na několik minut zapnou či vnímají a mají se dovědět co je potřebné. Také rozumím tomu, že vysílání hudby stojí prostředky na autorských poplatcích a že tedy ne vše může být nové. Čemu však nerozumím je to co s tím souvisí. Je vysíláno dost nového na to, aby se dalo argumentovat úsporami a přitom tak, alespoň pro mne odpudivého, že mne to přimělo reagovat na Váš dotaz. Shrnu-li:
hudba na radiožurnálu mne vesměs neuspokojuje a soudím, že její výběr provádí osoba srdečně spojená s minulými dobami. Mám za to, že jsem ochoten přijmout různé hudební proudy - současné i minulé - poslouchám i RADIO 1, Vltavu, BEAT, ČR 2, CLASIC. Na těchto stanicích mne však hudební výběr nedráždí tak jako na Vámi zmíněné stanici, která mi v hudební oblasti připadá až příliš obecně komerčně zaměřená. Nevím zda má výpověď pro Vás bude mít nějakou informační hodnotu. Závěrem se Vám svěřím že Vás rád poslouchám když zpíváte, ale i hovoříte. Hovoříte srdcem. Cítím Vaše chybování, je lidské, pochopitelné a o to bližší - nejste politik. Andrej Koudelka 54 let
Odesílatel: Zdeněk Pátek
Předmět: Vše dobré!
Datum: 26. dubna 2005, 18:12:04
Milý pane Hutko,
díky za Vaši odpověď, považuji si toho, že jsme si spolu takto vyměnili své některé dojmy, je to jako kratinké, pro mne vzácné setkání. Neberte můj další dopis jako závazek k Vaší reakci, to nemohu chtít, vím, že Váš čas má užitečnější náplň. Napadlo mne ještě, že se s Vámi rozdělím o jednu svoji vzpomínku:
Porta v Plzni, červenec 1984, mně bylo 17, trampoval jsem. V té době měli "zaracha" bluesmani Krausberry, písničkář Nohavica, někteří další. Čekal jsem u našich bagáží na kamarády před vchodem na výstaviště, kde se konala část přehlídky, zejména recitály písničkářů.
Kolem stovky lidí. Léto, prázdniny. Na plakátu, o který jsem se opíral s flaškou mlíka, byla řada jmen účinkujících, a mne svedla k pošetilému nápadu čistá bílá papírová plocha pod ním. Naproti v papírnictví jsem si opatřil za 2,50 Kčs tlustý fix a připsal: DNES TU CHYBÍ: Nohavica, Třešňák, Hutka a Krausberry ... Do odpoledne byla plakátová plocha plná vzkazů, hotové diskusní fórum, plzeňská Zeď nářků. Krása. Večer stála u plakátů svazácká služba a i z pódia zazněla při hlavním večerním koncertu výtka na "výtržnost" kolem plakátů (obdobně pak vypadaly ty dny plakáty po celé vnitřní Plzni). Velmi mne moje dílo tehdy uspokojilo, tak velký efekt mne ani ve snu nenapadl. Musím se tomu smát, své partyzánštině, měl jsem pak horší výstupy na vojně, které mi přinesly i průšvih opravdový, ale to už je něco dalšího. V té Plzni - aby bylo jasno, proč to píšu - a vůbec na všech pódiích jste mnoha lidem citelně chyběl. A řekl bych, že to vlastně byli hlavně oni, tihle mladí naivkové, co psali na ty plakáty, kteří už se namíchli a ty směšné Jakešovce a Husáky vypískali. První televizní záběry, na kterých jste se mihl po Vašem návratu do Prahy mne nadchly a pamatuju si je stejně dobře, jako Vaše jméno, napsané tím černým tlustým fixem na plakátě, i lihovou vůni toho fixu...
Přeju Vám k Vašemu svátku všechno, co si přejete, co Vám chutná, co máte rád. Ať se Vám a Vaší rodině dobře žije. Netušil jsem, že Vaše moderování Radiofóra je časově limitované a chystáte už poslední téma.
Ta zpráva mne zklamala. Pokud Vám tedy bude nabízena další spolupráce v Č. rozhlasu, rozhodně ji neodmítejte a my, co Vás máme rádi, se budem těšit, že Vás zas uslyšíme.
S úctou Zdeněk Pátek se ženou Karolínou.
Otevřený dopis řediteli ČS rozhlasu.
Vážený pane řediteli!
Před pár dny jsem zažil zvláštní věc: Třináctiletá "holčička" si při poslechu písniček z šedesátých let (při poslechu z CD) začala spontánně zpívat. Velice mě to překvapilo a donutilo k zamyšlení, o které bych se s vámi rád podělil. Nemyslím si, že tehdejší doba plodila v tomto žánru něco dokonalého a dokonce si vzpomínám jak jsme tehdy, někteří, nad většinou této hudební produkce ohrnovali nos. O to divněji působí ovšem to, že po tak zvané sametové revoluci asi jen těžko najdeme nějakou novou "skladbu" kterou šíří instituce, které jste ředitelem, "písničku", kterou by si rád někdo zazpíval.
Hloubka této tragédie, jak jsem si uvědomil, tkví ovšem v tom, že není co zpívat. Melodie na jedno nezapamatovatelné brdo a texty? Zažil jste, pane řediteli někdy takový ten stud za jiné, stud do morku kostí, který vás ovládne tak silně, že by jste nejraději strčil hlavu do písku jako ten příslovečný pštros? Já jsem ho zakusil nedávno, když jsem s teplotou v posteli zaháněl naivně nudu pomocí tranzistorového rádia. Už předtím jsem čas od času zaslechl něco jen obtížně definovatelného, tu v kavárně, tu v prodejnách potravin (na venkově například, pane řediteli zamořují vlny ČS rozhlasu i různé venkovské samoobsluhy), ale do doby své nemoci jsem netušil, že je něco takového možné každý a prakticky celý den. Vlastně si teď uvědomuji, že jsem za poslední léta neslyšel a nečetl ani slovo uznání, co se týče "vašeho" rozhlasu, k problematice o které píši.
Vážený pane řediteli!, slyšel jsem zvěsti o ovládnutí hudebních redakcí mafií, pocházející ještě z dob před rokem osmdesát devět, mafií která si mezi sebe a mezi své známé rozdělila vysílací časy, samozřejmě za příslušné honoráře a tantiémy. Slyšel jsem o redaktorech kteří nemohou vybrat do svého programu hudbu podle vlastního uvážení a tématické potřeby, ale musí sáhnout po tom co je jim "povinně" k dispozici. Slyšel jsem že se tato mafiánská bezskurpulózní skupina, napojená na bandu neumětelů, zaštíťuje dvěma, zjevně prodejnými agenturami na výzkum veřejného mínění, podle kterých se prý potom tyto písně-nepísně zařazují, aby snad jaksi se "jevili býti hlasem lidu". Já si, pane řediteli, nemyslím o kulturnosti českého národa nic absolutního, myslím si ale že to co se vysílá z vaší budovy uráží i tu nejelementárnější inteligenci, jak mě od doby mé nemoci potvrdil můj skromný průzkum, ve kterém by jistě bylo zajímavé v co nejširším měřítku pokračovat?
Prožil jsem v této republice doby, kdy se slušní lidé štítivě odtahovali od veřejných institucí jako byl například i rozhlas a televize, a od lidí kteří v nich tehdy vystupovali, jako byl např. J. Laufer s jeho písní o kapitánu Minaříkovi a mnoho jiných jemu podobných. Tyto lidi ostatně na stejných vlnách slýcháváme bezpřerušení dodnes. Dnes tedy opět zažíváme, že slušní lidé mají opět jen slova pohrdání, ve spojitosti s ČS rozhlasem, a tak zvanou "lehkou můzou." Tyto lidi - a nejen je, by jistě zajímal váš názor.
Vladimír Veit
písničkář