Životní události, když se dějí nečekaně, mají větší sílu. V létě 2006 jsem zase začal psát písně, aniž jsem to plánoval a nebo s tím ještě počítal a dnes nabízím dvě nová CD. První se jmenuje ZUZANA VE SKALÁCH a jsou to písně kterým říkám AKVARELY. Druhé CD je vlastně dětské a jmenuje se ZVÍŘÁTKA. Tím sice není vyčerpán počet písní, které jsme s Vladimírem VEITEM od léta 2006 napsali, ale pro rozjezd to stačí...
Jen k tomu musím dodat, že tyto dvě desky jsou pro mne skutečně významné, protože už nejsou archivní jako všechno, co dosud vyšlo. Tedy hlavně co jsem si sám vydal po prvních dvou deskách STŮJ BŘÍZO ZELENÁ a VANDROVALI HUDCI. Tamty dvě desky vynesly na veřejnost neznámé písně, které vytvořily jakoby nový svět. Tehdy jsem ještě v roce 1976 nabídl SUPRAPHONU desku SLUNEČNICE, jenže díky udavači Karlu Srpovi už o mně estébáci věděli a nic z toho nebylo.
Tyto dvě desky, i když vydané samopalově, budou vytvářet nový svět také...
AKVARELY
Do loňského léta uběhlo snad patnáct let, co jsem nenapsal žádnou píseň, i když jsem se všude nechal stále psát jako písničkář. Poslední napsaná píseň byla SAMETOVÁ OPERETA. Ždibral jsem se s ní asi dva roky... a stejně jsem ji pak přestal hrát. Divný, dlouhý, prázdný čas, ve kterém se narodily a nádherně vyrůstaly dvě dcery. Ale také se narodil a vyrůstal český stát. To už tak hezké nebylo...
Do loňského léta jsem tedy nenapsal píseň a už jsem psaní i vzdal. Ovšem blížící se šedesátka mi začala vyprávět cosi o stáří a konci života, o smrti. A z mládí mi zůstal dluh. Dluh být malířem. Rozhodnutí, které jsem v pubertě prožil tak pravdivě, že dodnes ve mně vězí jako výzva i výčitka.
Tak jsem se rozhodl o prázdninách 2006 k malování vrátit. Začnu krajinou ve vodových barvách. To mě v pubertě první oslovilo. Později se posunu k oleji a člověku. Co je pro člověka zajímavějšího, než druhý člověk a jeho podoba? A člověk v krajině... tyhle sny a plány jsem nikomu nepřiznal. Neměl jsem odvahu říct, že to myslím tak vážně.
SETKÁNÍ LABRADORŮ
Na protějším rohu ulice, kde dnes bydlíme, si založil obchod s malířskými potřebami Standa Kohoutek. Přítel z emigrace, se kterým jsem snad na patnáct let ztratil kontakt.
Standa Kohoutek mi v listopadu 1989 zaplatil v Kolíně nad Rýnem letenku do Prahy. Letenku na Letnou 25. listopadu. Umožnil mi tím nečekaně nádherný a pohádkový konec emigrace a mnoha lidem tím vylepšil obrázek toho, jak se dá radostně prožít konec ruské okupace žité v rámu ponižujícího protektorátního režimu, totiž zazpívat si s milionovým davem píseň o svobodě, na kterou jsme tehdy všichni chvíli věřili - to byly velké zážitky.
Pak jsme se se Standou sobě ztratili. Já se vrátil do státu, jehož jméno dnes už začíná znít směšně, do Československa, a vznikla mi v Praze rodinka se dvěma miminky, on žil dál v Německu v kruzích svého bytí. Moje rodina se po deseti letech odstěhovala z náměstí Míru dolů k Mánesu. A jednoho dne se objevil na druhé straně ulice nový obchod s malířskými potřebami. A pak sehráli svou roli labradoři Lily a Elza.
Standova přítelkyně Barbora říká, že nechtěla psa, ale labradora. Moje děti sice chtěly psa, ale vybraly si labradora. A tyto dvě fenky se jednoho dne na ulici potkaly. Přátelsky se očuchaly, páníčci zvedli oči a nemohli se vynadivit.
Setkání labradorů se událo 25. listopadu. Ve výroční den, kdy jsem před patnácti lety přiletěl do Prahy, v den, který mi ukončil emigraci za Standovu letenku. "Nic mi nevracej, tos už zaplatil písničkama," řekl mi tehdy. Mystické setkání na den přesně.
ZRCADLO
Tak jsem si u Standy koupil všechno potřebné k mým akvarelovým znovuzačátkům. Barvy, štětce, akvarelové papíry, štafle, skládací stoličku. To nejkvalitnější co měl. A těšil jsem se strašně. Myslel jsem na malování, nemohl jsem se dočkat, ale myslel jsem i na život, na svůj život. Psal jsem si v tu dobu dosud nejotevřenější deník, který jsem si ukládal v počítači do souboru ZRCADLO. Hledání sebe sama.
Chtěl jsem se pochopit, zahlédnout svou tvář i duši a k tomu je potřeba odvaha. Člověk dělá většinu věcí jakoby za svými vlastními zády. Dělá je nevyhnutelně, ale schválně nevědomě a tak, aby je zase zapomněl. Kým jsme a proč jsme takoví? Deník. Vzácná věc. Tajná. Otevírá prameny duše. Deník je na začátku i konci literatury. Monolog při pohledu na vlastní nahotu. Je soukromý a tajný, proto základním zdrojem... čeho vlastně? Pravdy, umění, možná vůbec smyslu bytí. Žijem, abychom o tom věděli, abychom si to uvědomovali, ne abychom to před sebou zakrývali. Díval jsem se v zrcadle do svých střev a do své duše a těšil se na malování. Na akvarel.
DĚDOVY NEHTY
Přijeli jsme na chalupu a já měl plnou hlavu jasných i temných obrazů krajiny i života, otázek i odpovědí, které se s věkem vnucují o to více. A dny míjely a já pořád ty koupené barvy nerozbaloval. Chalupu jsme koupili kvůli dětem někdy v tu dobu, co jsem přestal psát písně. Souvisí to? Ale léta, emoce, vzpomínky a peníze se do toho místa skládaly.
17. července když svítalo, ještě jsem si před spaním do deníku poznamenal: "...není možné žít SKUTEČNĚ sám, být osvobozen od té samoty, kterou způsobuje společný život. Jdu spát, šedesátka čeká už jen na jaro - stříhal jsem si teď nehty na nohou a vzpomněl si na bohdalovského dědu, hrdinu, a pro mne stále významně živého člověka, který vždy reagoval s bolestí a nevolí, když mu moje matka stříhala nehty na nohou. Všechno už je zaváto a i když to stále vidím a budu vidět dětskýma očima, ta šedesátka je zde." A když jsem vstal, napsal jsem:
Slunečný den žiji
pod modrou oblohou
duše se rozvíjí
stojím na svých nohou
hvězdy tam nad modří
čekají na tmu
až západ zahoří
až duši zhasnu...
Touhle písní vše začalo a jmenuje se SLUNEČNÝ DEN, ale na dnešním cédéčku není. Ani MOC STÁŘÍ, kterou jsem napsal další den.
Ve středu 19. července jsem napsal SLOŽITOST TĚLA A SKALISEK a v to horké odpoledne ještě vznikl JEŠTĚR A KAMION. A pak se to rozběhlo. Začal jsem psát na plné obrátky, zaskočen jen tím, že mi to zase jde. Texty dětské, politické i ty hlavní, kterým jsem začal říkat AKVARELY, protože vznikly místo těch plánovaných obrázků.
V sobotu toho týdne jsem napsal LETNÍ DEN, jakousi svou základní životní deklaraci. Tou písní také CD začínám. V tom okamžiku už mi bylo jasné, že hráz se provalila, že jsem ji také provalil svým deníkem, že jsem se znovu stal písničkářem.
ZNOVUZROZENÍ PÍSNIČKÁŘE
Do konce července jsem napsal mnoho veršů a více textů. Písně, které jsem dal na tato dvě CD vznikaly v tomto pořadí: V ŠEDIVÉM PŘÍTMÍ, VE STARÉM DOMĚ, HORKÝ DEN, a v srpnu BOUŘE, LAURA, SUDETY, TRPASLÍK A PAROH, PODZIM. Píseň SUDETY je asi nejsilnější z nich a LAURA je bytůstka z příběhů, které jsem kdysi vymýšlel Klárce a Elišce před spaním.
Ale pro dnešní dvě samopalnická CD ZUZANA VE SKALÁCH a ZVÍŘÁTKA je důležitá jedna věc. Nedokázal jsem si představit, že v tom návalu myšlenek, rýmů, slok a dokončených a nedokončených textů, bych byl schopen k tomu psát ještě hudbu. Požádal jsem tedy svého prvního kolegu z roku 1966, který mě tehdy přemluvil, abych se pustil do písničkaření, Vladimíra VEITA, jestli by k tomu nechtěl psát muziku. Lepší věc jsem nemohl udělat. Po čtyřiceti letech dramatického písničkářského života nás obou jsme se zase autorsky našli.
MADONA VE SKALÁCH
Zklamání pro mne bylo, že po návratu do Prahy už mi psaní zase nešlo. Jaksi se vytratil jeho smysl i zdroj. Na podzim se mi podařilo napsat pouze KNEDLÍK. A život se mi začal pohybovat ve sladkých, hořkých i tragických kotrmelcích. Na jaře, s počasím tepla a světla, ze mne vypadlo na chalupě několik dalších textů. Sem jsem zařadil písně DUHA a ZUZANA VE SKALÁCH. DUHA vznikla částečně jako reflexe hovoru se synem Vavřincem, který si ke studiu práv na pařížské Sorbonně přibral ještě astrofyziku v Orleans. ZUZANA VE SKALÁCH se původně jmenovala ZUZANA A STAŘEC - problém, který mě teď s mou šedesátkou zahnal do kouta existence. Ale text je zase krajinomalebný, jeden přítel mi dokonce řekl, že to už není akvarel, ale olejomalba a já si vzpomněl na Leonardovu MADONU VE SKALÁCH, takže jsem došel k pravdivějšímu názvu.
KRAJ ZKAMENĚLIN A OVCÍ
Život si jde svými cestami a my občas myslíme, že žijem život a pak jen zjistíme, že on si žije nás. Tak nějak se objevila situace, že jsem v létě odjel do Francie sám. Poprvé sám a paličatě s myšlenkou, že nejedu na prázdniny, ale pracovat. Tam do místa, které znám dvacet pět let a kde jsem si za emigrace léčil duši a později dětem ukazoval, jak vypadá nezničená krajina s přátelskými vesničany. Tentokrát jsem odjel tam do toho nádherného a známého prostředí psát písně.
Odjel jsem pod náhorní rovinu Larzac, do keltského a templářského kraje v jižní Francii, s nákladním spacím Mamutem a během čtrnácti dnů jsem napsal třicet pět písňových textů.
Byl jsem na osamělém místě v široké romantické krajině, která kvůli složitému terénu je zase člověkem opouštěna a vrací se tam volná vegetace. Vstával jsem v osm ráno, vlezl do studené horské říčky La Sorgue, po ledové koupeli jsem vždy nahlas poděkoval a pustil se do psaní.
Dopoledne s čerstvou hlavou jsem psal těžké texty. Akvarely, politické texty a později jaksi existencionálně erotické, jako SETKÁNÍ V NEZNÁMÉM TĚLE, ale to patří už na jinou desku. Myšlenky a nápady šly z nákladu někde v duši, vzniklého nejspíš za těch patnáct neplodných let. Cítil jsem, že mi chyběl ještě tak týden, abych sáhl až na dno. Ale syn Vavřinec mi tam přivezl jedenáctiletou milou dceru Elišku a bylo po psaní. Ale zjistil jsem, že to jde! To bylo pro mne velké poznání!
CHYCENÁ NOHA
25. července ráno jsem napsal text MLADÁ ŽENA a kolem druhé odpoledne jsem se vydal potokem ztraceným mezi skalami a starými stromy k jeho prameni. V devadesátém pátém jsem tu cestu popsal v dlouhé básni CESTA K PRAMENI.
Cesta potokem v nepřístupném kraji je hluboký zážitek radostné samoty pod zářícím sluncem ve všech těch zákoutích kamene, dřeva, listí, vody a vlastního těla. Těsně u pramene toho potoka je divoká sestava skal, kamenných koryt a kamenných van a musí se docela šplhat. Jelikož bylo na jaře více vody, byl nad jedním kamenným korytem elegantně pohozen strom vytržený i s kořeny. Souběžným kamenným korytem teklo to málo letní vody a padalo asi ze čtyřmetrové výšky dolů.
Na cestě zpět jsem musel ten kmen přelézt, abych se dostal po vedlejší skále dolů, a přitom jsem neopatrně na ten kmen sedl. Kmen se náhle pohnul a dopadl do koryta, kam mi pod něj uklouzla bosá noha a byl jsem lapen! Strašná bolest drceného kotníku a co teď? Noha nešla vytáhnout! Sice to bylo v nádherné přírodě, ale uvíznout na místě, kam určitě nikdo nepřijde, byla strašná představa. Byl jsem chycen za nohu jako zvíře v pasti.
Nakonec jsem s nasazením všech sil nohu vyrval, krve bylo jak na porážce, ale kotník rozdrcen nebyl, tak jsem se neschůdným potokem a pralesovitým lesem bolestně dokulhal při stmívání na svou louku. Byla to neuvěřitelná úleva. A z jakési paličatosti a radosti z přežití jsem ještě sedl u kamenného domečku na stráni a napsal text ŽIRAFA A KOMÍN.
V noci jsem sice bolestí nemohl spát, ale další den jsem napsal čtyři texty. BÖHMEN UND MÄHREN, ZTRACENÝ PŘÍBĚH PADESÁTÝCH LET, UDAVAČE Z TĚŠÍNA a večer ještě TYGR A BAGR. Ze všech čtyř nejhodnotnější a nejkrásnější je BÖHMEN UND MÄHREN. UDAVAČ Z TĚŠÍNA zase jako pravé české a nedořešené téma se samospádem stal na krátkou chvíli nejpopulárnější.
Trauma a úžas z chycené nohy je uložen v písni V KORYTU POTOKA. Myslím, že nejkrásnější písně z louky od říčky La Sorgue jsou MRHOLÍ a DÉŠŤ, KTERÝ ŽIVÍ. Píseň NA NAHÉM TĚLE už sahá dál, do toho týdne, co mi pak ještě chyběl.
Ty první texty, které jsem psal vždy ráno, jsem psal většinou na louce ve stínu Mamuta nebo stromů u říčky Sorgy. Odpoledne jsem si bral malířskou trojnožku a někam se vydal a když se mi líbil pohled na krajinu nebo na stromy anebo tekoucí vodu, tak jsem si sedl a do mobilu s klávesnicí psal nějaký dětský text.
Mám všechny ty písničky stejně rád, protože u každé mi zůstal obrázek místa, na kterém jsem ji psal. Když jsem ve stráni objevil starý kamenný pastýřský domek bez střechy, kde bylo možné se schovávat před větrem, tak jsem z radosti napsal píseň VORVANI A DOMEK...
Ty dětské písničky jsem začal psát, protože jsem Honzovi MAIVALDOVI, majiteli LEVNÝCH KNIH, slíbil, že udělám cédéčko dětských písniček. Slíbil jsem to před pár lety jaksi nerozumně do větru, ani jsem nepočítal s tím, že bych vůbec začal. A když jsem si v létě 2006 uvědomil, že jsem se opravdu zase vydal po cestě písničkáře, tak jsem si vzpomněl i na Maivalda a napsal JEŠTĚR A KAMION a pak už to šlo ráz na ráz.
U AKVARELŮ jsem si sáhnul na dno i vrchol svých schopností i zkušenosti. Ale hlavně jsem začal tím základním, co mi teď usnadňuje cestu dál k „normálním“ tématům. ZVÍŘÁTKA mi působila potěšení, pokaždé to byl tak trochu rébus k vyřešení. Ale ZVÍŘÁTKA nejsou jenom nejnovější písně. OVEČKA A VLK a OREL A KRÁLÍK jsou písně, které jsme s Láďou VEITEM napsali už v roce 1975, ale v množství mých tehdejších písní nějak nezpívány zapadly.
Tím, že jsem patnáct let nepsal a během té doby svět začala obsazovat nová generace, ubylo koncertů. Ovšem ubylo také prostorů vhodných na takové hrání. Začínají se ale objevovat soukromé koncerty, které si lidé organizují pro sebe a pro své známé a jelikož s kytarou je možné hrát kdekoliv, bývají to zážitky hluboké i umělecky, klidné a soustředěné, jakých v mnohých klubech nelze docílit. Tím tak trochu naznačuji... chytrému napověz. Prostě nové písně jsou tu, ale nové publikum se zatím někde ztraceno courá po ulicích.
ZUZANA VE SKALÁCH
Akvarely 2006-2007
hudba: Vladimír Veit, texty: Jaroslav Hutka
01. LETNÍ DEN 3:31
02. BOUŘE 3:39
03. PODZIM 5:19
04. V PRASTARÉM STROMOVÍ 3:24
05. DÉŠŤ, KTERÝ ŽIVÍ 3:53
06. LÉTO 3:17
07. V KORYTU POTOKA 3:29
08. HORKÝ DEN 4:15
09. NA NAHÉM TĚLE 3:33
10. DUHA 3:42
11. VE STARÉM DOMĚ 4:09
12. SLOŽITOST TĚLA A SKALISEK 4:53
13. V ŠEDIVÉM PŘÍTMÍ 3:36
14. SUDETY 5:36
15. MRHOLÍ 3:39
16. ZUZANA VE SKALÁCH 3:44
celkem 64:09
ZVÍŘÁTKA
Písničky hlavně pro děti
hudba: Vladimír Veit, texty: Jaroslav Hutka
01. ČERVENÝ VOZÍČEK 2:45
02. JEŠTĚR A KAMION 2:16
03. OVEČKA A VLK 2:23
04. ZEBRA 1:52
05. VORVANI A DOMEK 3:37
06. LAURA 2:46
07. KNEDLÍK 2:27
08. ŽIRAFA A KOMÍN 2:09
09. KRÁLÍK A BALÍK 3:33
10. TYGR A BAGR 2:13
11. TRPASLÍK A PAROH 2:08
12. JEZEVEC A MÁSLO 1:50
13. VODNÍK A CHOBOTNICE 3:11
14. NOSOROŽEC A PLAMEŇÁK 2:22
15. OREL A KRÁLÍK 3:02
16. PODĚS A MOŘSKÁ PANNA 2:02
17. KOUZELNÁ HŮL 4:25
celkem 45:43
SAMOPAL
Tato CD jsem nahrál doma, ale říkám tomu Studio Fosil. Jsou množeny po jednom, a protože si je SÁM PÁLÍM, říkám tomu SAMOPAL. Tisk na CD i na obale je ruční, kousek od kousku. Písmo a obrázky řežu linorytovými noži do velkých mazacích gum a těmi je pak tisknu. Všechna CD jsou podepsaná, tím je autorizuji a dělám z nich originál…
Musel jsem se teď usmát nad přitrouble hokynářským popisem, jak známý zpěvák řeže do gumy, a pak tím tiskne na svá neznámá cédéčka. Ale je to ještě horší: Napíšu si to, nazpívám, nahraju, zvukově zpracuju, sestavím a sestříhám, vypálím a potisknu, napíšu k tomu reklamní sešitek s literárním obsahem, rozešlu, počkám na objednávky, zabalím a zajdu na poštu a pak zajdu na poštu ještě pro peníze. Už to tak dělám deset let. Napřed s nevolí, kvůli blbým českým vydavatelům, teď už spokojeně, protože jsem svobodný a na těch blbých vydavatelích nezávislý.
...Samota nestačí vykreslit prázdnotu
Která tam na konci života zeje
Věřil jsem na radost, doufal jsem v prostotu
Cosi co nevidím se mi teď směje
Je život v těle, či tělo je život?
Je původ v duši či duše je původ?
Otázky bez konce ztrácí se v oblacích
Příroda odpověď bohatstvím skrývá
Pojednou pochopíš své konce v začátcích
Z každého obrazu točí se hlava
Letní den tichem svým píseň teď dozpíval
A ticho zůstalo, kde člověk chvíli stál
Jaroslav Hutka - 6. ledna 2008
Ostatní vydaná CD je možné objednávat e-mailem ZDE
