4. 12. 2000
Tedy začínám psát druhé číslo SAMOPAL-REVUE, i když reakce na první číslo nebyla strhující. Nakopíroval, rozřezal, snesl a sešil jsem asi tisíc dvě stě sešitků a z toho asi tisícovku rozeslal poštou, a pak asi na pět set adres to šlo v internetové podobě. Zareagovala asi padesátka lidí.
Nevadí. Budu pokračovat dál. Je to zároveň dobré zjištění toho, jak na tom jsme my a jak na tom jsem já sám. Já jsem na tom už přes třicet let stejně, přes všechny vnější dramatické změny. A s českou společností je to podobné. To, co jsme kdysi nazývali bolševismem, a vlastně to už od sedmdesátých let souviselo spíše s odcizenou, byrokratickou mocenskou manipulací, to na společnosti visí dále jako těžký neprůhledný mrak, jedovatá mlha, teď jen navíc protkaná kecy o liberalismu, kapitalismu, svobodných volbách a co já vím. Ale chamtivost po moci a penězích, která přišla s normalizací, je tu stále, možná v méně primitivní formě, a otázka po smyslu života zní stejně odtažitě a bláhově jako vždy. Všechno se zcela změnilo, aby to mohlo zůstat úplně stejné, říkal mi jeden přítel. Všechno se změnilo, ano, jenže my jsme tu zůstali, chtěl nejspíš říct.
Takže když dnes přicházím s třicet let starou písní LITVÍNOV, vůbec nemám pocit, že bych nebyl aktuální. Tahle píseň ale zněla i v emigraci aktuálně. Holandsky i anglicky. A dnes ji hraju zase na každém představení a nemyslím si, že by se lidí netýkala, že by nevěděli, o čem zpívám…
Tedy bych si dovolil pod názvem LITVÍNOV představit zde své nové fosilní CD z edice Samopal.
FOSIL 9: LITVÍNOV
dokument Baráčnická rychta jaro 1977
01. PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI (Veit/J.Hutka)
02. SOKRATES (J.Hutka/J.Hutka)
03. KAT MYDLÁŘ (J.Hutka-P.Kohout/J.Hutka)
04. GALILEO GALILEI (J.Hutka/J.Hutka)
05. CÍRKEVNÍ TATÍCI (J.Hutka/J.Hutka)
06. MISTŘE JENE (J.Hutka/J.Hutka)
07. STUDENTSKÉ KOLEJE (J.Hutka/J.Hutka)
08. SOBĚ A TOBĚ (V.Veit/J.Hutka)
09. HAVLÍČKU HAVLE (J.Hutka/J.Hutka)
10. INSTITUCE (V.Veit/J.Hutka)
11. LITVÍNOV (Š.Rak/J.Hutka)
12. JIHLAVA (J.Hutka/J.Hutka)
13. HALELUJA TRAMVAJE (V.Veit/J.Hutka)
14. UŽ MĚ TO NEBAVÍ (V.Veit/J.Hutka)
celková délka 63:46
upraveno ve studiu FOSIL v listopadu 2000 a individuálně vypáleno
číslovaná a podepsaná série edice SAMOPAL
vložená zkamenělina - amonit - Larzac, jižní Francie
Když jsem se kolem roku 1995 znovu vracel k exilové ideji Fosila, bylo to proto, že jsem si novým bolševismem, oním opětným dělením společnosti na MY a ONI, nechtěl nechat vzít svou písničkářskou minulost a smysl svého zpívání. Písně byly pro mne hledáním, jak prožít tento život vědomě a alespoň trochu smysluplně. Že jsem byl od začátku také zařazován mezi zpěváky obecně, je sice jakési nedorozumění, ale nedá se s tím nic dělat. Halt také zpívám. Ale Gott, Vondráčková, Hůlka, Nedvěd, Bílá... a celá ta plejáda tvůrců průmyslového zábavního kýče, je mi srdcem i mozkem zcela cizí. Cílem zábavního kýče jsou pouze peníze, a ty peníze se vyrábějí vytvářením falešných prožitků a hrdinů pro masy. Tento svět se ale zdá být už beznadějně zabydlen hrdiny prázdnoty, vyšperkovanými emocemi, které s ničím nesouvisí. Únikový operetní debilismus. Efekt a vybarvičkovaná iluze jsou cílem, masové konzumenství a nenažranost zisku se staly prestižní vírou a motorem pokroku.
Ale není to zase nic tak nového. Boj s blbostí se dá sledovat až kam sahají záznamy o lidské společnosti. Tupost tu byla vždycky, ale ještě nikdy neměla k dispozici tak mocné a všudypřítomné nástroje, jako je televize, rádio a přesvědčení o všespásnosti konzumenství. Člověk si proti tomu připadá bezmocný a ztracený a takto oslaben se připojuje ke stádu, aby alespoň svým zařazením do davu zahnal tíživost samoty. Ale prožitek své malosti, bezvýznamnosti a marnosti pod nočním nebem, pod nekonečným vesmírem, či nad genetickou knihou zapsanou v buňce, je jiný než prožitek strachu z marnosti vůči prázdné společenské orientaci a podlému hrání si s iluzemi smrtelníků. Jenže vůči nekonečnu, které vede od člověka ven i dovnitř, lze získat jakousi pokoru, jakýsi odstup moudrosti. Vůči všude se rozkládající nekonečné lidské tuposti lze získat jen odpor. A tady někde je začátek mého zpívání.
Píseň PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI jsem napsal v roce 1966. Je jedna z prvních a bylo mi devatenáct let. Jasněji jsem si asi krédo pro celý život nemohl říct. Jak jsem ji napsal, dnes neumím říct. Bylo to v noci na jakési chatě, kam jsem jel s Vláďou Veitem. Napsal jsem, co jsem cítil, ale co jsem cítil, jsem začal teprve „chápat” konfrontaci v s publikem. A to trvá dodnes. Optimistické na té písni je pouze to, že se podařilo vyjádřit, co se vlastně ani vyjádřit nedá. Jistě je to moje nejpodstatnější píseň, možná by bylo nejlépe, kdyby zůstala jediná. Nezůstala - psal jsem dál, psal jsem, protože jsem dál žil. Ale jedna věc z této písně, bohužel, pro mne také plyne. Divné poznání, že s věkem a zkušenostmi člověk zrát vůbec nemusí. Dnes jsem možná schopen tu píseň lépe zpívat, srozumitelněji, ale ne napsat. Ale o tom je ta píseň také.
Jelikož píseň PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI, stejně jako o čtyři roky starší LITVÍNOV, zpívám každou svou sezónu, byla pro mne otázka, do kterého času tyto dvě písně posadit ve své rozsáhlé fosilní cédéčkové sérii. Jejich nahrávky existují z každého roku, nakonec i z Austrálie i Ameriky. Dá se říct, že už mám nepřeberný archiv téhož, a jen rok a místo se mění. Ale nakonec jsem se rozhodl pro Baráčnickou rychtu v Praze na jaře 1977. Byl to jakýsi vrchol mého hrání, který nemůže mít opakování. To už existovala Charta 77 a ona dramatická atmosféra ve společnosti, kterou bolševik kvůli Chartě vyakceleroval. A to, že jsem ještě vystupoval, vlastně způsobila moje návštěva u Václava Havla o Vánocích koncem roku 1976.
Vyšel jsem si z Vyšehradu po nábřeží na procházku, a když jsem šel kolem Havlova baráku, tak jsem si řekl, že ho pozdravím. Vylezl jsem do pátého patra, dali jsme si skleničku vína a povídali jsme si o situaci. Bylo docela o čem. Najednou vytáhl papír s nadpisem Charta 77. „Přečti si to, Jarrdo,” zaráčkoval. Když jsem tento pěkný text dočetl, zaráčkoval ještě jednou, malinko poťouchle: „Ty bys to asi rrád podepsal, že?”
„To v každém případě,” odpověděl jsem.
„Prrosím tě, nepodepisuj to,” řekl Havel s úsměvem.
„Proč bych neměl?” jaksi nechápavě jsem se podivil.
„Víš, my máme už podpisů dost a vy, kteří ještě hrajete, byste měli zůstat na pódiu. I Vlasta Třešňák. Takhle toho bolševika nejlépe obklíčíme...”
Byla to tedy delší debata, ale přemluvil mě nakonec. Třešňák mezitím už Chartu podepsal u Petra Uhla, tak jsme potom slavnostně jeho podpis spálili u mě v kamnech a hráli jsme dál; a ten půlrok, který jsme tím navíc získali, byl jiný než vše předtím. Estébáci se vrhli na chartisty a na organizování anticharty a nám písničkářům dali až do května pokoj.
Začátkem ledna ale Havla zavřeli, což jsem špatně prožíval. Neuměl jsem si představit, jak tento jemný kluk ponese kriminál, absurdní nedobrovolné uvíznutí v nehostinné malé místnosti s dveřmi bez kliky. Hrál jsem tehdy téměř denně a koncem ledna jsem hrál v Olomouci. Přespal jsem u rodičů, a když jsem vstal, nemohl jsem se zase zbavit myšlenky na Havlovo vězení. Havel byl příjemný, svobodomyslný a poživačný intelektuál a milý kamarád, a jeho uvěznění, se kterým se sice počítalo, jsem nedokázal „rozdejchat”. Samozřejmě svou roli hrál i fakt, že Charta v té chvíli vyhrála, bolševik ji svou hysterickou reakcí zpopularizoval v celém obyvatelstvu, bylo kolem toho mnoho veselí a mnoho radostných příhod, a Havel, on jediný, o tom nic nevěděl.
Tak jsem seděl v Olomouci v kuchyni u našich, na to všechno myslel, a pak jsem vzal papír a začal veršovat: Mají tě v ohrádce, za mříž tě vsadili, andělé z Brixenu, co vzývaj násilí... a za půl hodiny jsem měl celý text napsaný. Vzal jsem do ruky kytaru a vlastně si to rovnou přehrál. Od toho dne jsem ji hrál téměř denně a bylo to osvobozující pro mne i pro publikum. Dostali jsme se o krok dál, vstoupili jsme do další dimenze. I na nahrávce tohoto cédéčka je z publika cítit, že většina to slyší poprvé a nějak jim radostně dochází, o čem to vlastně je.
Kvůli této písni mě sebrali až v květnu a přespal jsem tak poprvé dva dny na Bartolomějské. Jelikož se píseň zdařila velmi poťouchle a dvojsmyslně, tak mi ani po třech vyslýchacích dnech nedokázali, že je to o Havlovi. Já samozřejmě tvrdil, že je to o Havlíčkovi a že by se nad tou podobností osudu měli spíš zamyslet oni a neotravovat s tím autora písničky. Celé toto zatčení a výslechy jsem popsal v knize Utkání se skálou, která je momentálně k dispozici pouze na mé internetové stránce.
Na tohle CD jsem dal zároveň i ostatní písně o „osobnostech”, které jsem v tu dobu napsal. Všechny nějak souvisí s tím prvním chartistickým půlrokem, s tím, jak se různí lidé k tomu chovali různě, galileovsky, mydlářsky, husovsky... atd. Nejsou to pokusy o historické portréty, půjčil jsem si ta slavná jména a jejich osudy, abych vyjádřil něco, co bylo v té chvíli velmi aktuální.
Příběh o Sokratovi jsem původně pouze vyprávěl. Lidi se tomu řehtali, protože to byl vlastně příběh současného disidenta. Jeden den jsem odjížděl na koncert do Brna a někdo se u mě konspirativně zastavil, že za dva dny se na představení na Rychtu přijde podívat Patočka. Tohoto filosofa jsem si nesmírně vážil a chtěl jsem mu dát dárek. Takže když jsem jel z Brna, napadlo mě, že mu dám Sokrata, že z toho vyprávění udělám písničku. Tedy jsem každou chvíli zastavil své embéčko na kraji silnice a připsal veršíček. Cesta z Brna mi tak trvala asi šest hodin, ale text byl napsaný a večer jsem k tomu udělal ještě tu kramářskou kolovrátkovou melodii.
Patočka bohužel na představení nepřišel, ale píseň o Sokratovi byla na světě. Podle nahrávky na tomto cédéčku odhaduji, že to mohlo být něco jako premiéra. Je to delší verze, kterou jsem později zestručnil, a hlavně lidi se nezasmáli hned na to „dostaneš do zubů”. Já to taky zpívám klidně, ještě ne příliš kramářsky, a oč jde, dochází publiku až po několikáté sloce. To jsou ty radostné premiérové první reakce, když se na světě zjeví něco, co tu ještě nebylo.
Píseň SOBĚ A TOBĚ byla psaná také jako dárek. Vlasta Chramostová měla padesátiny a chtěl jsem ji nějak obdarovat, dát této zakázané herečce písničku, a to veřejně. Z jeviště jí darovat Národní divadlo. Drzost to byla, ale prošlo to. Píseň jsem tedy napsal, ale výsledek se mi nelíbil. Text o „národním” divadle jsem myslel ironicky a tedy k tomu udělal takovou jakousi dryáčnickou melodii, ale znělo to blbě. V tu dobu jsem se zase hodně stýkal s Láďou Veitem, a když ke mně přišel na návštěvu, tak jsem mu text ukázal a požádal ho, jestli by k tomu neudělal nějakou melodii on. Veit si té ironie nevšiml, vzal vlastně jen první sloku a napsal důstojnou melodii a vznikla tak pro mne velmi překvapivá kombinace ironického textu a monumentální melodie a je to šťastné řešení. Veit svou schopností vcítit se do nějaké nálady a vyjádřit ji muzikou tuhle píseň zachránil a dal textu nový význam.
Chramostovou jsme pak posadili do první řady přeplněného sálu na Rychtě a asi uprostřed představení jsem ji lidem představil, popřál jí k narozeninám, promluvil něco o jejím osudu a zahrál jí píseň. Bylo mnoho slz a smíchu, nádherná veřejná oslava uprostřed šedé bolševické tuposti.
VLADIMÍR VEIT
Tady bych chtěl ještě upozornit na kolegu písničkáře Vladimíra Veita. Na tomto cédéčku má pět melodií a udělal melodie možná ke třetině všech písní, které zpívám. A nakonec on to byl, kdo mě v roce 1966 dovedl k písničkaření.
V sedmdesátých letech udělal také melodie k básním Francoise Villona a nazpíval to na pás, který jsem mu nedávno upravil v počítači a přemluvil ho, ať to vydá také samopalnicky. Je to pěkné a můžete si to objednat rovnou u něj, je to také za tři stovky.
Po návratu z emigrace se Veit nevrátil do Prahy, ale koupil si baráček v malé vesničce v jižních Čechách. Tehdy nikdo netušil, že „porevoluční” vlády půjdou neomylně cestou dávných západoevropských chyb a nechají venkov v ekonomické zaostalosti a z Prahy nechají vzniknout centrum, kde platí jiná ekonomická pravidla a jiné peníze a jiná komunikace. Skutečný pragocentrismus vzniká až teď a Veit s celým venkovem uvízl na samotě. Takže kdyby mu chtěl někdo udělat koncert, třeba i domácí, obraťte se na něj, bude mít radost. Má také k prodeji různé jiné své desky a kazety. Takže tak. Zde je jeho adresa:
Vladimír Veit
Nová Ves č.12
392 01 Soběslav
tel: 0363 596352
Tohle CD Litvínov jsem dělal dlouho. Jsou to relativně kvalitní nahrávky, ale bohužel ze čtyř představení a pokaždé udělané někým jiným. Takže jsem se to snažil zvukově sladit, a jelikož nejsem povoláním zvukař, udělal jsem mnoho chyb, které jsem potom věčně opravoval, aby výsledek působil tak, že na to člověk snad ani nesáhl.
Největší problém byl právě s písní LITVÍNOV. Nahrávka, kterou jsem nakonec použil, není zvukově nejpěknější z těch, co mám k dispozici, ale je jediná, kde není rozladěná kytara. Je to ke vzteku, ale halt se nedá nic dělat. Většinou jsem při hrání víc sledoval představení než ladění, což na koncertě bylo v pořádku, ale na nahrávce to je něco jiného.
Autoři všech čtyř nahrávek bohužel nahrávali jen písně a při mluvení magnetofon vypínali, tak jsem se s tím už pak netrápil a nechal pouze písničky.
Začátkem sedmdesátých let byla také důležitá písnička JIHLAVA. Napsal jsem ji v roce 1971, stejně jako LITVÍNOV. Obě ty písně jsou stejným druhem rozhovoru mezi příchozím a „místními”. Na LITVÍNOV jsem měl původně jinou melodii, blíže té měkkosti, která je u JIHLAVY. Ale když jsem to jednou takhle hrál Štěpánu Rakovi, zdála se mu melodie příliš rozvleklá a napsal k tomu to, co zpívám dodnes. Jelikož jsem si k JIHLAVĚ vymyslel docela složitou prstohru, kterou jsem později nezvládal, tak jsem ji pozvolna přestal hrát, ale pro některé lidi uvízla jako píseň jejich života. V roce 1988 jsem byl v Austrálii a v Sydney mi parta Čechů udělala oslavu mých čtyřicátých prvních narozenin. Sešly se tam všechny možné sociální vrstvy utečenců a v jedné chvíli tam přišel takový mladý otrhaný a velmi sympatický bosonohý hipísácký párek, že mi k narozeninám něco zahrají a zahráli mi píseň JIHLAVU. Melodie i text byly trochu posunuté k větší vroucnosti a málem jsem se z toho dojetím rozsypal.
Tímhle rozhovorovým způsobem jsem měl naplánováno více písniček o městech. Nedávno jsem našel ještě poznámky k Ústí nad Labem. Už si nevzpomínám, která všechna města to měla být. Chtěl jsem si udělat svou mapu území svého domova, ale nakonec jsem to nedokázal. Rok 1971 byl příliš obtížný, s mou první ženou Zorkou jsme většinou ani neměli co jíst a plány i budoucnost byly v té čerstvé okupační katastrofě otázky, které nikam nevedly. Tedy plánů jsem měl hromady, ale nebylo na ně dost síly.
Docela jsem se trápil, jak písně seřadit. I když jsem je hrál všechny v jedné tehdejší sezóně, dnes už je to dávno a po čtvrtstoletí mám k tomu všemu přece jen jiný vztah. Věci mají být vydány v době, kdy jsou zpívány. Tento přepych se mi ale nedařil nikdy, nakonec se nedaří ani dnes.
Když už jsem měl písně v kompjůtru zvukově sladěny, rozhodl jsem se to celé otevřít PRAVDĚPODOBNÝMI VZDÁLENOSTMI. Jaksi automaticky se mi za to zařadil SOKRATES. Pak MYDLÁŘ a GALILEO, no a zde jsem si nemohl odpustit píseň CÍRKEVNÍ TATÍCI. Ta píseň patří také do prvních měsíců Charty a nerad dnes přiznávám, že jsem měl na mysli kardinála Tomáška a jeho podivnou reakci na vše, co se kolem Charty dělo. Už si nevzpomínám na detaily, ale šlo o jakýsi dopis Čárlího Soukupa, který právě Tomáškovi adresoval. To už dnes není důležité. Česká katolická církev v Bavorsku mě měla za tuto píseň ve velké neoblibě, mysleli, že jsem ji napsal až v emigraci a o nich. Potrefené husy to mají vždycky těžké. Jediný, komu ta píseň nevadila, byl Opat Opasek. Nejspíš věděl proč.
Píseň HAVLÍČKU HAVLE se objevuje na SAMOPALU už podruhé, ale snad mně to bude odpuštěno. Mám totiž pocit, že zde je velký důvod. Jednou je o vězněném disidentovi v době a místě jeho uvěznění. Zvláštní a na tu dobu zázračná událost, ke které Havel přispěl tím, že mi o půl roku zpozdil podpis pod Chartou. A podruhé ji uvádím z doby a koncertů, kdy se Havel stal čerstvým prezidentem. To je Fosil 11 - Náměšť. Je to významný rozdíl v rozpětí třinácti let. Ale jelikož toto CD sestavuji až teď, po mnoha letech od obou událostí, tak jsem si neodpustil dát za „Havlíčka” píseň INSTITUCE. Šetřil jsem si ji sice pro jiné CD, ale neubránil jsem se pokušení. Ale třeba čas tuto souvislost zase smaže. Havel už dlouho prezidentovat nebude a jsem docela napnutý z toho, kdo přijde po něm. Mluví se v této souvislosti o Velkém Profesorovi. Jeho volba by měla být teprve skutečným naplněním opoziční smlouvy, jak mi jeden ministr mezi čtyřma očima pověděl. Bylo by neštěstí, kdyby Klaus místo na léčení k psychiatrovi šel na Hrad. Ale stát se to může, neboť obyvatelstvo je příliš lhostejné a parlament příliš bezcharakterní.
Jo a ještě se musím pochlubit. Asi před dvěma týdny jsem dostal cenu ministra životního prostředí. S Hanzelkou a Zikmundem. Moc té ceně nerozumím, byl to jen diplom a jakási plastika. Ale ministr Kužvart při vysvětlování té ceny říkal něco o pomoci při přežití národa. To jsou poněkud nejasná a nadnesená slova pro někoho, kdo je ještě naživu. Ale pak z něj vylezlo, že právě na tuto Rychtu, ze které pocházejí tyto nahrávky, chodil. Chodil tam jako mladík a cítil se tím zásadně ovlivněn. To už mi řeklo více politiků a je to fajn, pouze u některých z nich nám důvod ke špatnému svědomí. Kdybych tušil, že přede mnou v publiku sedí také budoucí vládcové a já se pak v době jejich vlády stanu okrasou čítanky, tak bych možná některé věci dělal nejspíš jinak. Ale chodili tam také jiní.
PROBLÉMY HOKYNÁŘSKÉ
Jelikož si kolem SAMOPALU a FOSILA dělám vše sám, nechci dělat věci příliš zbytečně. Tento sešitek je zdarma, ale nemíním ho posílat tomu, koho nezajímá. Mám doma ještě mnoho „šafránských” adres, deset let starých. Na ty to posílám jen jednou. Pokud máte zájem o další komunikaci, musíte se mi ozvat. Koupě CD není podmínkou. Na jiné, také nejisté adresy, to posílám teď po druhé a také končím. Databáze s názvem „ŽIVÉ” je zatím celkem skromná a na tyto adresy to budu poslat stále. Na požádání pošlu i SAMOPAL-REVUE č.1.
