1. 10. 2001
Nikdy neměl svobodomyslný a mírumilovný člověk k dispozici tolik nástrojů k zajištění, zkvalitnění a ulehčení svého života, jako je tomu právě dnes. Bohužel to platí o fanaticích a psychopatech také. Byli tu ale s námi celou historii, jednotlivě i v dobře organizovaných skupinách a společenstvích. Celé lidské dějiny jsou plné hrůzných příhod a fanatických činů, vrcholících zcela nedávno, a to právě v evropské historii, mocnými státními režimy, které zakládali fanatici Lenin a Hitler, a našli zde úrodnou půdu… A kdo zažil 21. srpen 1968, pamatuje si také onen příšerný pocit, že od toho dne bude žít v jiném světě, který ten "bezpečný" a srozumitelný včerejšek odeslal do říše pohádek a mýtů…
Na katastrofy minulosti jsme si ale časem zvykli, "pochopili" jsme je, přestaly nás děsit ve vědomí i snech a díky tomu "zvyku" jsme se zase vrátili do normálního života. Z každé hrůzy se ti, kteří ji přežijí, probudí. Zní to strašně, v hloubi lidského svědomí to i strašné je, ale je to tak. Hrůzy minulosti děsí pak už jen nás básníky, my je znovu v sobě prožíváme a za chabého potlesku publika znovu a znovu popisujeme. Takhle nakonec dopadne i ta děsná úterní událost v Americe, kterou jsme přes oceán užasle sledovali s vteřinovým zpožděním. Ale nežijeme od toho černého úterka v jiném světě a na jiné planetě. Stalo se sice nepředstavitelné, ale tak je to pokaždé, když se nějaká hrůza stane. Jelikož se to stalo, tak to už představitelné je.
Co bude dál? Amerika snad najde viníky a snad je zlikviduje, zajistí lépe svou leteckou dopravu a civilizovaný svět se o krůček sblíží, neboť pluje na jedné lodi. Ovšem peníze za naftu a narkotika budeme do "krizových" oblastí posílat dát, takže v zásadě se toho moc nevyřeší, neboť peníze tamtěm fanatikům zase pootevřou brány lidského světa, který jde nezadržitelně ke globalizaci. Ale fanatici se rodí kdekoliv a nemusejí být jen náboženskými. Jediná dlouhodobá obrana proti nim je zůstat svobodomyslný a mírumilovný, vzít to ale vážně a nestrpět cokoli jiného. A zde se obzvlášť pro Čechy otevírá mnoho možností. Dávat svíčky do oken a přitom nechat po ulici pochodovat mladé fanatické české nacisty, kteří jsou tou americkou katastrofou nadšeni, jaksi nikam nevede, hlavně ne k bezpečnějšímu světu…
Spis STB: 16. 6. 1975
…V Pardubicích při svém vystoupení opět používal různých invektiv a dvojsmyslných narážek na politiku KSČ a v náplni svých písní měl beznaději pro mladé lidi. Uváděl například: "...trpká je naděje v budoucnost, trpce zní píseň národa, trpce zní slovo naše" apod. V povídce se snažil zesměšnit nápis z Národního divadla Národ sobě.
Vystoupení bylo hodnoceno jako existencionalistické, postrádalo aktuálnost a výchovný smysl. Mladí posluchači vystoupení Hutky fandí. Svým jednáním opět naplnil podstatu trestného činu a zajištěnou dokumentací je prokázáno, že v trestném jednání pokračuje. Po tomto jeho vystoupení bylo provedeno opatření, aby na okrese Pardubice mu nebylo povoleno další vystupování…
AKCE ZPĚVÁK
Můj estébácký spis, který má několik set stran, se jmenuje "Akce Zpěvák" a Zpěvák je tam zároveň moje krycí jméno. Mě tohle krycí jméno samozřejmě potěšilo, neboť v tomto případě je jedná o skutečné státní vyznamenání. Karel Gott byl sice od tamtoho režimu poctěn titulem Národní umělec, ale skutečným ZPĚVÁKEM jsem byl pro ně já. Proto je asi na každé stránce razítko PŘÍSNÉ TAJNÉ. Báli se, aby se to nevykecalo.
OLOMOUC
Dnes ve svém nezávislém hudebním hokynářství FOSIL nabízím další CD-Samopal pod názvem OLOMOUC. Je to Fosil č.7 a tentokrát se jedná o "politické" cédéčko, i když paradoxně je plné moravských lidových písní.
Koncert se konal v klášteře Hradicko v Olomouci v Rudém koutku a nazval jsem ho Předfreudovské tendence v lidové písni. Pásek s nahrávkou se ke mně dostal už asi před pěti lety a tehdy se mnou velmi hnulo, když jsem si na obale přečetl, že se to konalo 17. listopadu 1976. Třináct let poté, na den přesně, ten neotřesitelný blbý režim padnul. Musím se přiznat, že mě nad tím páskem přepadl záchvat lítosti a docela se mi orosily oči. Proč to muselo trvat ještě tak dlouho a proč se vůbec člověk v tak blbém režimu musel narodit a žít v něm?
Spis STB: 30. 6. 1975 Hradec Králové
…Dle předložených materiálů je odůvodněno podezření, že jmenovaný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestných činů hanobení republiky a jejího představitele, hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §§ 102, 198 písm. b) tr. zákona.
Jelikož Jaroslav Hutka nebyl dosud trestně stíhán, vztahuje se na něho amnestie presidenta republiky ze dne 8. 5. 1975 a vše bude nutno usnesením vyšetřovatele odložit podle § 159/2 tr. řádu se zřetelem k ustanovení § 11odst. 1 tr. řádu.
Já neměl samozřejmě tušení, že už v roce 1975 bylo proti mně v Hradci Králové vedeno trestní stíhání. Komické ovšem je, že ten rok se Husák stal prezidentem a k této příležitosti pustil po krajině jakousi amnestii. Pod razítkem PŘÍSNĚ TAJNÉ jsem se po převratu dočetl, že padla i na mne. Takže první trestní stíhání bylo nepředvídatelným řízením shora zastaveno.
Spis STB: 12. 11. 1975
….Pramen měl možnost zjistit z ohlasu studentů ubytovaných na VŠ kolejích v HK, že zpěvák Hutka má zakázáno vystupovat ve VČ kraji. Několik studentů se mělo zúčastnit jeho vystoupení v Bystřici v okr. Jindřichův Hradec, kde sám o tomto zákazu ve dvojsmyslných vtipech hovořil…
Nepovažuji se za hrdinu, a ani tehdy jsem jím nechtěl být. Šlo o něco hlubšího, o velmi problematické a tápavé hledání pravdivosti. Pouze jsem reagoval, měl svou hrdost a nenechal si všechno líbit. A to estébáky, zvyklé na českou "vstřícnou předposranost", jak se to tehdy nazvalo, při výsleších vždy uvádělo v úžas i zuřivost. Jednou se na mne jakýsi estébák v Bartolomějské osopil: "Před čtrnácti dny, přesně na Vaší židli, seděl Karel Gott, a s ním jsme se domluvili a s Vámi se domluvit nemůžeme!…" Samozřejmě nevím, jestli nelhal, možné je obojí.
Spis STB: 23. 7. 1976
…Dle našeho názoru by bylo zapotřebí provést urychleně opatření, které by řešilo závadovou činnost Hutky. Dílčí účinné opatření, prováděné S-StB Č. Budějovice proti jeho osobě neřeší jeho činnost v jiných krajích, v čsl.rozhlase a čsl. televizi…
Spis STB: 22. 9. 1976
…V nejbližší době má prý přesto vyjít v nakladatelství Supraphon Huťkovi jeho druhá LP deska, která dle názorů většiny bude okamžitě rozebrána... Měl-li pramen v rozhovoru snahu o zjištění motivace dvojsmyslnnosti Huťkových textů, dostal vyhýbavou odpověď s tím, že "Lucerna bude nabitá a bude tleskat i když budu zpívat cokoliv, falešně a mít rozladěnou kytaru." K tomu pramen uvedl, že Huťka si je dobře vědom svého prvotního postavení v tom druhu folkové protestsongové hudby, kterou produkuje... Informace je neprověřená, dosavadní předané zprávy pramenem však byly nezkreslené a pravdivé…
Spis STB: 7. 10. 1976
…Zpráva poukazuje na skutečnost, že Hutka na svém plánovaném vystoupení hodlá svým způsobem věnovat pozornost volbám. Na základě poznatků k osobě Hutka, kdy v každém svém vystoupení používá slovních hříček k napadání státního zřízení, lze předpokládat, že i v tomto případě dojde k vystoupení v tomto duchu. Zpráva dále signalizuje zájem studentů VŠ o toto vystoupení…
Spis STB: 14. 10. 1976
…S Jaroslavem Hutkou byl dne 28. 9. 1976 proveden profylaktický pohovor, kde byl důrazně upozorněn na skutečnost, že obsah jeho písní a mluveného slova není v souladu s kulturní politikou naší strany. Dále byl upozorněn na to, že se vystavuje nebezpečí trestního stíhání, protože ve svých textech formou dvousmyslných narážek hanobí současnou kulturní a politickou situaci v ČSSR…
U prvního výslechu jsem byl někdy na podzim 1975. Udělal jsem v něm hromadu chyb, Ivan Klíma mi tehdy za to vyhuboval a dal mi školení, jak se chovat. Popisuju to v knížce Utkání se skálou, která je k dispozici na mé internetové stránce www.hutka.cz Tiskem vyšla pouze v exilu.
Z prvního výslechu jsem měl ale naivně dobrý pocit, že jsem je ožulil. Netušil jsem, že by se mohl vázat k nějakému trestnímu stíhání. Ale tento výslech 28. 9. 1976, si docela dobře pamatuji, tedy alespoň jeho atmosféru. Bylo to vyhrožovaní. Padla tam také věta: "Teď jsou na řadě Plastici, a hned po nich přijdete na řadu Vy i s tím Vaším Šafránem."
No a v této atmosféře jsem denně někde vystupoval. Výslechy byly sice "utajené", já o nich nemluvil, abych nevystrašil lidi a nezlikvidoval si ony "obojetné" pořadatele, kterých asi byla většina. Na svou "ochranu" a nakonec i celého Šafránu, jsem už v roce 1975 domluvil s kamarády v časopise Melodie, která měla uzávěrku tři měsíce(!) před vydáním, že tam vždycky nějak uvedou naše jména. Na okraji, v inzerátu, třeba i jakkoliv bez souvislosti, protože to byl velmi důležitý argument pro pořadatele, že když se naše jména objevují v tisku, že nejsme zakázaní. A estébáci sami se o tom, že chodím k výslechu veřejně nešířili, aby nerušili optimistický náboj socialistické společnosti.
To, že pak moje trestní stíhání bylo nakonec odsunuto, si myslím, že způsobilo zjevení se Charty 77, neboť jsem se pro chvíli stal méně důležitým, a jak už jsem na tomto místě psal, Havel mě dokonce přemluvil, abych Chartu 77 v první várce nepodepisoval.
No a teď asi bude atmosféra onoho vystoupení v Rudém koutku dávného barokního kláštera v Olomouci srozumitelnější.
V Olomouci jsem hrával téměř každý měsíc a organizovala to tam na různých místech taková sympatická parta kluků. Takhle to tam fungovalo někdy od roku 1973. V roce 1976 ale bylo jasné, že je průser na cestě, a možná proto, že vyšla deska Vandrovali hudci, tak mě požádali, abych pro ně udělal sérii koncertů lidových písní. To jsem také poctivě udělal a tenhle na cédéčku OLOMOUC byl jedním z nich, mám za to, že poslední.
V sálku Rudého koutku, kde byla pěkně aranžérsky načančaná sovětská a česká vlajka kolem bysty Lenina, bylo snad osmdesát lidí, všechny židle obsazeny nebyly. Začalo to všechno docela mile a všem nám bylo jasné, oč jde. Organizátoři chtěli, aby nebyl malér, aby se to konalo, vlastně abychom byli zase pohromadě. A rovněž šlo o kulturnost vůbec. Do přestávky to běželo příjemně, jak je i z nahrávky jasné. Ale o přestávce se objevil s aktovkou chlap jménem Tylšar. Byl to městský kulturní inspektor, vlastně cenzor, a v zákulisí se na mě obořil, co tam dělám a jestli mám povolení ke vstupu do severomoravského kraje. Řekl jsem mu, že nejsme v Rusku a že po Československu se mohu pohybovat, jak chci. S tím ten bolševik samozřejmě nesouhlasil.
Tylšar byl komickým typem ušmudlaného domovníka, zakomplexovaného poskoka s ošoupanou koženou taškou a ošoupaným levným oblekem. Mě ta sprostota jeho zjevení se tam velmi vytočila, jenže u toho byli kamarádi, kteří to organizovali a ti to celé začali uklidňovat. Logicky. Já odjedu a oni v tom zůstanou. Takže jsem zpokorněl a ta nemožnost sebeobrany, abych ty hochy nepotopil, mě úplně roztřásla. Takže i na nahrávce, když začínám druhou polovinu, je to zřetelně cítit.
Snažil jsem se pokračovat v představení dál. Tylšar zůstal sedět v šatně, kde se hrabal v mém písničkářském sešitě a dělal si z něj výpisky. Já měl písničky pro ten večer v jiné složce, kterou jsem měl na jevišti. Publikum vědělo, že přišla kontrola, a tak nálada v sále byla po přestávce značně napnutá a v jedné chvíli, asi po půl hodině, Tylšar vylezl ze zákulisí a prostředkem sálu odcházel. Přerušil jsem hrání a nechal jsem ho odcházet v tichu plném hluboké nenávisti. To je na cédéčku track 27, který jsem nazval Odchod. Zkrátil jsem to nekonečné odchodové ticho asi na polovinu, ale je tam slyšet, jak mu lidi k odchodu krátce zatleskají, pak vrznou dveře a zavřou se. Někdo z první řady zašeptal, což na nahrávce bohužel není slyšet: "A je čurák v prdeli!". Ale prý pak stál ještě dlouho ve tmě a dešti pod oknem a poslouchal. Já zanotoval "Bude vojna, bude".
Samozřejmě až potom jsem se dozvěděl, že toho pitomce všichni znali, že kontroloval všechny akce, chodil i na taneční čaje a jako malý fízlovský úředníček zvelika všechny buzeroval a rozdával zákazy. A v té své ošoupané kožené tašce prý měl vždy na večer "do služby" svačinu a termosku s kafem "od jeho staré". Byl to typ věrného, pracovitého poskoka, který by byl oddán jakémukoliv režimu, který by mu dal možnost se takhle uplatnit, a za dlouhá léta služby otrávil mnoha lidem svou tupou důsledností život.
Ani bych se o něm nerozepisoval, ale nejodpornější na tom je, že revoluce, jelikož byla sametová, ho ani nesmetla, ani nevyhodila. Po převratu sloužil na kulturním odboru v Olomouci dál ještě několik let a skončil teprve tím, že umřel.
Když Tylšar odešel, tak se atmosféra uvolnila a rozehřála a bylo z toho nakonec představení radostné a úlevné a celkově byl koncert asi ke třem hodinám. Tu radostnou část už na cédéčku nemám. Rozladila se mi totiž příšerně kytara a já si to vůbec v tom stresu a uvolnění neuvědomil, takže ty nahrávky jsou nepoužitelné.
K lidovým písničkám, které na tomto koncertu hraju, jsem pak už nikdy nevrátil, protože život se mi pak zvrtnul do dramatu, které skončilo emigrací.
Tohle cédéčko jsem už takto sestavil asi před čtyřmi lety a nemohl jsem se stále odhodlat ho "dát z ruky". Právě pro jakousi onu političnost, ale čas tomu dává přece jen nějakou jinou a další souvislost, takže to zařazuji do této samopalnické série.
Netušil jsem, že celý tento archivní "projekt" se natáhne na tolik let a že to bude tak pracné a tak náročné na čas. Zaarchivováno na cédéčkách mám už přes tři sta hodin koncertů, pomáhají mi v tom dnes dva mladí kluci, Ondra a Filip, sám už na to nemám nervy. Ale Jirka Gruntorád, který založil a vede knihovnu Libri prohibiti, na mě velmi důrazně apeloval, že je mojí povinností, ten archiv dokončit. Vím, že musím, už proto, že on si za Samizdat za bolševika odseděl čtyři roky ve vězení. Ovšem Ondra a Filip neustále mezi řečí naznačují, že bych už také mohl začít psát nové písničky, nakladatelství Torst trpělivě čeká, kdy už jim konečně odevzdám dvě obsáhlé knížky z minulosti a o minulosti, a děti by si se mnou chtěli užít více času. Šestiletá Eliška mi nedávno logicky řekla: "Jardo, já bych si tě chtěla ještě pořádně užít, protože už seš starej a brzo umřeš." Podepsal jsem ovšem také smlouvu s novým domácím o brzkém vyklizení pracovny a obvodní úřad Prahy 2 už má vyhotovený projekt, jak z našeho bytu dělá kanceláře. Takže klid k práci a nějaký přehnaný pocit jistoty do budoucnosti nehrozí. A Kateřina mi říká, že musím dále pokračovat ve francouzštině, když jsem našel tak skvělou překladatelku, a já musím ještě držet v chodu tohle cédéčkové hokynářství… Ovšem je také pravda, že to všechno jsem si zvolil svobodně. Takže co to tady vlastně melu…
FOSIL 7 - OLOMOUC
Klášter Hradisko - Rudý Koutek - 17. listopadu 1976
01. ŽIVOT LIDSKÝ
02. řeč o vzdoru
03. OD PREŠPURKA
04. řeč o azbuce
05. KEBY SI TY CHCELA
06. EJ, TAM DOLE
07. DŽBÁN I
08. řeč o skvělé chybě
09. DŽBÁN II
10. POČKEJ MÁ MILÁ
11. STARÝ A MLADÁ
12. řeč o trojúhelníku
13. PŘED NÁMI JE
14. řeč o škrtání slok
15. V ŠIRÉM POLI
16. NA TURECKÉ HRANICI
17. řeč o návštěvě z ONV
18. NA TRENČANSKÉ SILNICI
19. řeč o dlaždičkách
20. ŽALO DĚVČE
21. řeč o třech bojích
22. ZA TOU ČERNOU HOROU
23. řeč o nepokrokových dobách
24. STARALA SE MÁTI MÁ
25. řeč o Hašlerovi
26. SLUŽEBNÝ CHLEBÍČEK
27. odchod cenzora Tylšara
28. KVETLA RŮŽE
29. řeč o opuštění linky
30. VERBOVALI JANKA
31. rozloučení
32. ČESKÁ POŤOUCHLOST
VLADIMÍR VEIT
Když umřel Jiří Voskovec, byly nalezeny v jeho pozůstalosti básničky napsané na téma lidové písničky Šla Nanynka do zelí. Jak by to napsal Vítězslav Nezval, K. J. Erben, Vladimír Majakovský, Marie Pujmanová, Jaroslav Seifert, Petr Bezruč, atd. Otiskl to tehdy Tigrid ve Svědectví a Josefa Škvoreckého v Kanadě to zaujalo a navrhl Vladimíru Veitovi, jestli by z těchto věcí nechtěl udělat písničky. Veit se do toho pustil a tyto "básnické etudy" zhudebnil, akorát, že to bylo málo na desku a v tu dobu se ve Vídni objevil Vladimír Škutina, který právě přijel z Austrálie a podivnou náhodou dovezl "Nanynky", které si psal emigrant pan Šindelář, který snad si tím chtěl udržet češtinu, či nějakou kulturní souvislost, a nebo ho to prostě bavilo. Napsal to tak, jak by to napsal Voskovec a Werich, Karel Kryl, Fráňa Šrámek a Jaroslav Vrchlický. Takže bylo už dost materiálu na "monotematickou" desku. Veit ji teď vydává jako Samopal na CD, intimně, jen s kytarou, a je to podivný zážitek, protože jde, díky těm rozdílným "autorům", o patnáct různých písniček, ve kterých Nanynka, košíček a Pepíček se objevují ve zcela různých sociálních, uměleckých, protestních, ironických a všelijakých dalších souvislostech, vždy podle pohledu "autora" na život. Veitovo cédéčko, přes intimnost zpěvu, je na jednu stranu zábavné a srandovní, na druhé straně se člověk trochu lekne, jak různí "autoři" ze stejného tématu udělají pokaždé něco nesrovnatelně jiného. CD si můžete objednat rovnou u něj.
Vladimír Veit
Nová Ves č.12
392 01 Soběslav
tel: 0363 596352
mobil: 00608 226792
www:hutka.cz/veit
Ostatní vydané samopaly je možné objednávat e-mailem na adrese jaroslav@hutka.cz
