28. 5. 2001
Když jsem v minulém čísle SAMOPAL-REVUE do světa vytroubil, že odezva publika na můj Samopal není strhující, vynadalo mi několik lidí, že tyhle věci se neříkají, že je to cosi jako vyzrazení obchodního tajemství a že to vypadá blbě, když se k takovým věcem přiznávám. Zbytečně si dělám ostudu.
Ke kapitalismu patří, že se všichni tváříme úspěšně a optimisticky, chováme se pozitivně a nemůžeme si vynachválit, jak se nám daří. Kdybych prodával voňavky, budu taky takový. Ale v mém případě je lepší nahlédnout, jak je to skutečně. Možná to půjde ze SAMOPAL-REVUE rovnou do čítanek a dětem se nelže, že? On totiž ten obchodní hysterický optimismus je vlastně pouhým děsem před krachem, neboť podnikání v konkurenci se pohybuje vždy na tenkém ledě a vypůjčených penězích.
Já nikomu nic nedlužím, a jelikož si dělám vše sám a s nikým se o "zákazníka" neperu, tak ani zkrachovat nemůžu. Mně by spíš zničil úspěch. Musel bych si někoho najmout, což by byla první nepříjemnost, a pak bych proti sobě probudil v Češích stále dřímající obludu závisti. Umělci, tedy kromě těch kýčařů z obálek bulvárního tisku, vlastně úspěch ani mít nemají. Jen pokud trpí a drží se sotva nad vodou, mají právo na nějakou úctu. Ale ta úcta musí pocházet ze soucitu. Člověk smí zbohatnout z prodeje podprsenek, ale nikoliv z vážně myšleného kumštu. Všeobecný názor totiž je, že bez ponižujícího se sebeprodávání by se člověk prostě neuživil. Takže když se někdo rozhodne pro svobodu, musí za to platit alespoň chudobou.
Nejsem sice úplně chudý, ale taky nejsem tak velkým umělcem, že bych měl povinnost rovnou hladovět. Žiju, školáci se o mně učí, ale jelikož mi ministerstvo školství za to nic neplatí, tak si toho snažím nevšímat. Ono do těch jejich nekonečných úředních chodeb, sahajících až někam do starého Rakouska, nedolehne, že jsem ještě neumřel. Ale možná kdyby se to dozvěděli, dopadl bych jako ten chlapík z Kafkova Procesu. Akorát mě někdy bolí srdce, když mi krásné mladé holky po představení vyprávějí, co o mně vyprávěly k maturitě a jakou známku za to dostaly.
HROB OUHOŘÍ
Takhle jsem nazval tento nový Samopal - FOSIL č.4, nahrávky z klubu v Čáslavské ulici v Praze 2, v sezóně 1975-76. Dával jsem to dohromady asi tři měsíce, a jelikož se na mne teď zase nahrnulo množství koncertů, musel jsem od toho pořád odskakovat, takže jsem neustále začínal znovu.
ŠÉFÍK
Klub v Čáslavské ulici byl pro Šafrán nesmírně důležitý. Po povedené sezóně rok předtím v Baráčnické Rychtě se Jirka Pallas, který nás tehdy organizoval, rozhodl, že se musíme přestěhovat, že jak zůstaneme na jednom místě příliš dlouho, koledujeme si o průser.
Sál v Čáslavské nebyl pěkný, vešly se tam ale téměř tři stovky lidí, i když stoly byly podélně jako na schůzích. Ale patřilo to fabrice Tesla Strašnice, byl to "závodní klub", což byla výhoda. Pojali jsme to tedy jako "soukromý" podnikový klub, takže jsme se celý rok úspěšně vyhýbali jakémukoliv schvalování, a šéf klubu, zaměstnanec Tesly Strašnice, nám šel na ruku.
Ne že by nám fandil, ale Pallas na něj ušil cosi jako boudu. Když tam vyjednával naše vystupování, vylezlo z toho človíčka, že touží také vystupovat. Naštěstí neměl s čím a velmi lehce se opil. Do té doby se v tomto klubu, kromě občasných schůzí, nic nedělo, a když jsme po roce odešli, tak zřejmě už také ne. Ale tento muž, tento vedoucí zbytečného závodního klubu, byl v tomto nehezkém prázdném prostoru zcela uvězněn a pozvolna se tam upíjel červeným vínem a sny, že by se z toho nějakým zázrakem také mohlo stát divadlo, ve kterém by mohl vstoupit na prkna, která znamenají svět. My jsme přišli s tím, že budeme mít program dvakrát týdně, že po něm nechceme nic, že si vše zařídíme a že ho časem vezmeme mezi sebe. To ho nadchlo.
Program byl skutečně celý rok dvakrát týdně a mívali jsme tam i odpolední představení, takže od listopadu do března jsme jeli dokonce také občas čtyřikrát týdně. Hrával tam kromě nás všech možných písničkářů také Mišík a Kocáb a různé jiné sestavy. A opilecký šéfík byl hned na prvním koncertě okouzlen, že tam bylo plno mladých lidí a krásných holek, to tam nikdy nezažil, a že jsme byli všichni tak "strašně" slušní a "nedělali bordel" a také jsme mu nekoukali do toho, jak hospodaří s barem. On nám zase nemluvil do našeho desetikorunového vstupného.
Šéfík byl unesen, jak máme krásné písničky a jak lidi s námi pěkně zpívají a jak ta mladá generace je překvapivě kulturní. Měl pravdu, ale jedna věc mu nedocházela a my z toho měli občas špatné svědomí. Že z toho mohl být neuvěřitelný malér, protože to bylo už v roce "rekvalifikací", to znamená povinných prověrek všech "svobodných umělců", kdy se o celou tuto oblast začala také velmi aktivně zajímat Státní bezpečnost.
Tomuto človíčkovi, jehož jméno si už ani nepamatuju, vděčíme za jeden rok existence zcela svobodné scény. Ale je fakt, že teď to prožívám více než tehdy. Tenkrát jsem to vzal jako samozřejmou příležitost, kterou máme povinnost využít. Dokonce jsme tam prodávali i naše zpěvníky, vždy ale jen jeden den. Pro jistotu jsme všechny tyto zpěvníky antedatovali do roku 1969, aby se nezjistilo, že nám to tiskla jedna holka na státní mašině v úřadě pro patenty a vynálezy, kde tehdy Pallas pracoval. Dojem z klubu v Čáslavské mi jednou popsal novinář Jiří Lederer, kterého jsem potkal v tom roce u spisovatele Ivana Klímy.
STRAŠNICKÉ DOUPĚ
Lederer vedl v roce 1969 velmi nezávislý časopis Reportér. Časopis byl pak zakázán a Lederer byl zavřen kvůli tomu asi na čtyři roky. Z vězení vyšel právě někdy v roce 1975. Někdo mu poradil, ať se jde podívat do Čáslavské. Popisoval mi tehdy u Klímy svůj šok.
Po čtyřech letech vězení propadl naprosté beznaději. Ze zhoršujících se vězeňských poměrů a z oficiálních novin vycítil velmi jasně, kam jsme došli, a deprimovalo ho naprosté selhání celé jeho generace, která tak nadšeně a vědomě vytvářela politickou svobodu šedesátých let. To ho nakonec přivedlo k pocitu beznadějné a definitivní prohry všeho. Od mladé generace logicky nečekal nic, protože už vyrůstala právě v těchto beznadějných poměrech.
Popisoval mi to mile: Šel do toho Tesla klubu po pusté šedivé ulici a došel k hnusným vchodovým dveřím, kde se pohybovalo několik mladých lidí, kteří na něj působili zbytečně výstředně. A dívali se nepřátelsky. Byl vystříhaný a měl na sobě koženou bundu, jako typický filmový fízl. Sešel po ošklivých schodech k sálu, odkud se táhl cigaretový kouř a nějaké zpívání. U malého okýnka před vchodem do sálu mu jakýsi opilec (to byl ten náš šéfík), nabídl ve sklenici od hořčice za desetikorunu dvě deci červeného vína a jakýsi sešit, kde na obálce byl obrázek vlasatého mladíka. Taky za desetikorunu. Bylo na té obálce sice i moje jméno, ale to mu v té chvíli nic neříkalo.
Koupil obojí a vešel do nehezkého, temného a zakouřeného sálu, kde ten vlasatec z obálky na pódiu zrovna cosi zpíval a všichni napjatě naslouchali.
První jeho pocit byl, že vešel do doupěte, kde byli všichni nafetovaní. Z vězení byl doma asi týden a nějaký "úlet" mladejch pitomců ho nezajímal a spíš mu potvrzoval marasmus, do které společnost upadla. A nebylo si v natřískaném sále kam sednout a s jeho vystříhanou hlavou a v kožené bundě mu bylo nepříjemné se mačkat s pitomci o generaci mladšími. Doposlouchal konec písničky a vlasatá nestvůra na pódiu začala cosi povídat. Lidi zareagovali. A v té chvíli samozřejmě bystrý a inteligentní novinář zažil šok. Ta nezvyklá a "nafetovaná" atmosféra byla totiž atmosférou normální uvolněné svobody, kterou čtyři roky nezažil a ve kterou přestal věřit. Ten den jsme měli představení společné a střídali jsme se jeden po druhém, a to jsme spíš jeden druhého štengrovali, kdo zajde dál. A tehdy u Ivana Klímy mi na můj vkus trochu pateticky říkal: "A v té chvíli mi došlo, že nic není ztraceného, že svoboda jde dál, že to bolševik u další generace taky prohrál".
Do konce představení se bál, že v každé chvíli tam vtrhne policejní komando a všechny pozavírá. Chodil pak do Čáslavské pravidelně, a jelikož byl ještě dlouho vystříhaný a neuměl se zbavit té své zamilované kožené bundy a byl o generaci starší, tak jsme občas podezíravým návštěvníkům museli vysvětlovat, že to není fízl, ale skutečný "politický" vězeň.
Je to zvláštní, ale ono se v tu dobu mezi mladou generací moc nevědělo, že ještě stále jsou političtí vězni. To byl termín pro padesátá léta, ale jelikož i Husák byl politickým vězněm, tak se to stalo nějak nezajímavým a nesrozumitelným. A ještě zde byl vážný generační problém. Mezi naší vlasatou generací a těmi nedůvěryhodnými "třicátníky" z šedesátých let byla opravdu příšerná díra. Takže "jejich" problémy s Husákovou normalizací se k nám ani pořádně nedostaly. My jsme měli své a oni o nich také nic nevěděli. Tak hluboká generační propast je dnes nepředstavitelná. Beatles poslouchám se svými malými dětmi i se svým třicetiletým synem, ale s tamtou generací před náma to prostě nešlo. To byly ještě děti druhé světové války.
Někdy v půli osmdesátých let pak Lederer umřel v emigraci v Mnichově a mám pocit, že byl předtím ještě jednou zavřený. Byl to hrdina a rovný člověk, takže se v Česku dostal do kapitoly zapomnění.
DVA KONCERTY
Z Čáslavské se mnoho nahrávek nezachovalo a já jsem se rozhodl, že vyjdu ze dvou svých koncertů, které byly od sebe vzdáleny jen dva dny. Jedno bylo představení silvestrovské, odpoledne 31. prosince 1975, a druhé bylo večerní novoroční 2. ledna 1976.
Silvestrovské představení je radostné: zase jeden blbý rok končí. Novoroční představení je depresívní: zase další blbý rok začíná.
Kdyby neexistovalo už deset Samopalů, bylo by sestavování tohoto cédéčka snadnější. Jenže mnoho písniček už mám "vystřílených" jinde.
Nakonec jsem se rozhodl, že to otevřu novoročním představením a zakončím tím silvestrovským. Ale nevyhnul jsem se tomu, abych tam přece jen použil dvě písničky, které už jsou jinde.
To novoroční depresívní představení v roce 1976 jsem otevřel písní HOSPODSKEJ, svým prvním písňovým textem. Nevěděl jsem sice, že v Hradci Královém už mám půl roku rozběhnuté trestní stíhání, ale věděl jsem, že tento rok bude nějak osudový. Vše k tomu směřovalo, nedalo se to nevědět, pouze nebylo jasné, jak a odkud to přijde. Při tom novoročním koncertě jsem měl pocit, že si musím udělat inventuru, že si musím pro sebe i publikum říct, k čemu tu vlastně jsme. Písní HOSPODSKEJ otevírám také FOSIL 14 - PŘELOUČ, ale to byla jiná inventura. To jsem byl rozhodnut, že k padesátce končím s vystupováním, a navíc tam je ta píseň hraná s Hladíkem.
Na tom novoročním představení v Čáslavské má HOSPODSKEJ svou pravdivost, takže jsem neviděl jinou možnost, než tím to cédéčko začít, přesně tak, jak jsem začal tehdy. Totéž se týká i písně TADY DOMOV MÁM. Použil jsem ji už jednou na FOSILU 11 - NÁMĚŠŤ, na sestřihu z těch prvních velkých "revolučních" koncertů po návratu z emigrace. To mělo pro mě smysl proto, že ta píseň byla také hlavní písní na mé první holandské desce, která se jmenovala HIER IS MIJN THUIS, což je překlad. Ta píseň je odpověď na otázku české hymny: KDE DOMOV MUJ? V Rotterdamu je pohřben politický emigrant z minulého století, který k hymně napsal melodii, František Škroup. Ale na začátku roku 1976, kdy ta píseň byla rok a půl stará, byl význam zase jiný a o Škroupově osudu jsem neměl ponětí.
Píseň KDE DOMOV MUJ mi vypadla z podvědomí jako zvláštní sen. To bylo v roce 1974, ještě jsem bydlel se Zorkou Růžovou pod Vyšehradem. Už jsem spal, pak jsem se nějak probral a v hlavě mi zněla melodie s jakýmsi náznakem slov, nejasně, tak jako to ve snu bývá. Postel jsem měl na konstrukci u stropu, slezl jsem dolů a začal jsem si tu melodii zapisovat do not a rovnou mi vypadla první řádka: Prázdná slova znění krajem nalomených duší…Nechal jsem psaní notiček a začal psát text. Napsal jsem ho celý z jedné vody, melodie se mi v hlavě ustálila, tak jsem si ji také zapsal a zase vylezl na postel a usnul. Když jsem se vyspal, našel jsem na stole popsané papíry. Přečetl jsem to, přehrál, píseň byla hotová a já si vzpomněl na tu divnou noční můru.
Píseň HLADOVÁ ZEĎ jsem napsal v době Čáslavské a souvisí s jakousi básní Vladimíra Holana. Nevěděl jsem si ale rady s melodií, tu mi pak napsal Vláďa Veit, který tam s námi samozřejmě také vystupoval.
Další tři písně: HROBAŘOVA PÍSEŇ, ZEDNÍK a ŠETŘI A BUDUJ jsou jakési povedené odpadky tehdejší pracovitosti. Snažil jsem se psát pořád, nic jiného s tou dobou nešlo dělat, jinak by asi z toho člověk zešílel. ŠETŘI A BUDUJ jsem napsal v Olomouci, když se mě můj hodný otec snažil přesvědčit, že bych měl být rozumnější a méně provokovat a snažit se víc uplatnit, když halt mám už to nadání. Večer po tomto výchovném rozhovoru jsem mu zahrál ŠETŘI A BUDUJ, a tak mi řekl, že jsem pitomec.
Když už jsem minule psal o Havlovi, který nám teď stále ještě prezidentuje, nemůžu si odpustit příhodu někdy z konce roku 1976. Tehdy si Havel koupil kazetový magneťák. Viděl na různých představeních, jak si lidé nahrávají, chtěl mít záznamy také. Radoval se z toho přístroje jako dítě. Nahrával v té chvíli všude a všechno.
Někde jsme se pak potkali, on měl ten kazeťák při sobě a říkal mi: "Jarrdo, musím ti něco pustit…" a než to zapnul, rozvinul svou typicky monumentální teorii, tentokrát o tom, jak lid po hospodách zpívá a jak ten svobodný lidský duch tím přirozeně vítězí nad totalitou. V nahraném hospodském kraválu jsem rozeznal píseň ZEDNÍK. Bylo mi blbé mu hned říct, že je to moje písnička. Začal ale vyprávět, jak je ta píseň úžasná, tak jsem se vyzradil. Trochu ho to zklamalo, ale řekl, že je stejně úžasná.
Já ale dodnes nevím. ZEDNÍK vznikl příliš snadno, jen tak nějak mimochodem, a ještě ke všemu je, jak už jsem se zmínil kolem Lederera, poněkud generační. Dnes už je těžko představitelná tehdejší normální skutečnost, že se zedníci vytáčeli až k nepříčetnosti, když viděli na ulici vlasatého mladíka. Vzpomínám si, že tehdy někde pod Vyšehradem na mě nějaký zedník řval z lešení, že mi ty vlasy odrbe cihlou. Možná kvůli němu ta písnička vznikla. Ovšem možnost, že by zedníci a fotbalisti, pro nás tehdy reprezentanti tuposti a bolševismu, mohli mít také dlouhé vlasy, byla mimo jakoukoliv představivost.
Pak jsou na tomhle cédéčku také tři "westerny", ale o nich dostatečně vyprávím v nahrávkách samých.
Skutečně důležitá píseň je ovšem HROB OUHOŘÍ. Blbý na ní je pouze to, že jsem ji už před čtvrt stoletím přestal hrát a vrátit se k ní nelze. Ale ve své době fungovala stejně dobře jako píseň o kamnech. Její základ je ale velmi fosilní. Napsal jsem ji už v roce 1967, když jsme rok bydleli s Veitem ve dvou místnostech bez elektřiny a plynu na Francouzské ulici na Vinohradech a připravovali si první repertoár. Základ je z Andersena. V jeho předlouhé Povídce z písčin se objevuje jakýsi kočí, který mluví o alkoholu a hrobu ouhořím. Mě z toho okamžitě vzniklo erotické téma, které tehdy Veita tak nadchlo, že když k tomu vymyslel melodii, tak si utrhl rukáv od trička. Dnes už sice vůbec nechápu proč, ale strašně jsme z toho byli nadšeni, cosi to znamenalo a ten rukáv jsme si pak pověsili na zeď. Píseň se pak ještě vyvíjela několik let, až došla svého vrcholu, na kterém uvízla, asi jako ten rukáv na zdi.
FOSIL 4 - HROB OUHOŘÍ
Klub v Čáslavské 1975/76
01. HOSPODSKEJ (V.Veit/J.Hutka) 5:56
02. řeč o starých písních 0:24
03. TADY DOMOV MÁM (J.Hutka/J.Hutka) 5:21
04. HLADOVÁ ZEĎ (V.Veit/J.Hutka) 4:27
05. řeč o dvou hostech 0:44
06. HROBAŘOVA PÍSEŇ (V.Veit/J.Hutka) 2:06
07. řeč o textech 1:45
08. ZEDNÍK (J.Hutka/J.Hutka) 2:24
09. řeč věnovací 0:22
10. ŠETŘI A BUDUJ (J.Hutka/J.Hutka) 1:44
11. řeč o westernu 2:48
12. HADÍ ROKLE (J.Hutka/J.Hutka) 4:46
13. řeč o školení 6:34
14. ZASTÁNCE PRÁVA JÁCHYM (J.Hutka/J.Hutka) 4:51
15. řeč odborníka 0:28
16. ŠEST ZTRACENÝCH SUKNÍ (J.Hutka/J.Hutka) 4:34
17. řeč o televizních novinách 2:12
18. MOJMÍR A MASGDALÉNA (H.Cigner/J.Hutka) 7:11
19. řeč k Novému roku 3:40
20. HROB OUHOŘÍ (V.Veit/J.Hutka) 8:55
celkem 71:22
VLADIMÍR VEIT
Minule, v prosinci loňského roku, jsem na tomto místě poněkud naléhavě zavolal o pomoc pro Láďu Veita. Byl na tom přesně tak, jak jsem psal na začátku, že mají být umělci. Vypnuli mu elektřinu i telefon a on a veškerá jeho zvířata už neměla co jíst a Vánoce na krku. Ale nestalo se mu to nějakou jeho zásadní neschopností si zorganizovat rozumně život. Natáčel totiž dva roky cédéčko se jménem JEŠTĚ TO NESKONČILO. Velmi mu na tom záleželo, dostavila se padesátka a chtěl mít konečně "profesionálně" natočeno vrcholné dílo svého života. A jelikož nenašel vydavatele a jelikož nemá dost atraktivní jméno pro sponzory, tak si to financoval sám. S orchestrem, s dětským sborem, se zpěvačkou Šárkou Benetkovou a s celou technikou jednoho studia ve Vyšším Brodě. Byl přesvědčen, že se mu to daří přesně, jak si přál. Dílo bylo po dvou letech na světě, ale nikoliv vydavatel, který by to dílo odkoupil. Klasická situace. Naděje sice ještě neumírala, ale najednou nebylo z čeho platit složenky atd. Začali jsme pro něj s Ondrou Vorlíčkem něco organizovat a přemluvili ho, ať CD se zhudebněnými texty Francoise Villona vydá samopalnicky, že je mu naše technika k dispozici. Volání o pomoc bylo zaslechnuto, Veit začal mít koncerty a nějaká CD se také prodala. Telefon a elektřina mu už zase fungují. Pak jsme ho přemluvili, ať nečeká na milost vydavatele, a vydá JEŠTĚ TO NESKONČILO také Samopalem. Stalo se. Takže si to u něj můžete koupit, stojí to rovněž 300 Kč. Jan Dusík mu udělal internetovou stránku, kde je možno se vše dozvědět.
Vladimír Veit
Nová Ves č.12
392 01 Soběslav
tel: 0363 596352
www.hutka.cz/veit
Takže dnes končím téměř happyendem. Chtěl jsem sice ještě napsat, co si dnes myslím o "krizi" v ČT, jak mocnost tohoto média nakonec žene všechny do zápasu proti všem, a že sháním nahrávky mých Samomluv, které dělám už deset let každý měsíc pro ČR 2 - Rádio Praha. Sháním je, protože ti blázni je smazali. Prý na archivování nejsou peníze, říkal mi redaktor Kosek. A že jsem také sháněl ve Svobodné Evropě nahrávky, které jsem kdysi pro ně dělal s Karlem Krylem, ale bohužel skončily s celým jejich archivem při stěhování z Německa v kontejneru. Dokumenty se tedy poztrácely na obou stranách barikády. Halt jsme v Česku…
