MAGAZÍNY FOSIL

V roce 1994 mi začalo být zřetelně úzko z budoucnosti jak vlastní, tak všeho, co mi bylo blízké a srozumitelné. První Klausova vláda byla na vrcholu své moci i privatizačního rozmachu v novém prostoru, kterému se už druhý rok říkalo Česká republika. Ze všeho, co vlastnil před tím stát, a to bylo všechno, se mělo stát něco lidštějšího, srozumitelnějšího, bližšího - státní majetek měl přejít do soukromého vlastnictví. Měl přestat vládnout odcizený státní úředník, měl se objevit "konkrétní" majitel. Majitel lidský, pečující, odpovědný. Otevřel se prostor pro naplnění jedné z dalších lidských svobod, a to je svoboda něco vlastnit a pak s tím hospodařit podle své vůle a šikovnosti v podmínkách rovnosti a férovosti… to všechno mělo být.
Privatizace začala masivně a rychle, jenže probíhala neprůhledně, nekontrolovatelně a nové zákony do všeho vnášely spíše chaos a celá nová politická garnitura začla působit velmi suverénně a značně nedůvěryhodně. Obrovské majetky mizely v jakýchsi temných dírách a ze "sametové" revoluce zbyla jedna velká kocovina. A v kultuře mělo zůstat jen to, co je schopno se samo uživit a to hned. Co se neuživí hned nemá právo na bytí. Budoucnost jakoby přestala existovat a minulost se stala po nás potopa. Začaly mizet kluby a divadýlka, začalo mizet publikum a začal mizet i důvod k hrání. Tísnivý bolševický stát vyšpendlený ruskou okupační armádou sice padl, ale nový prostor, ve kterém by si člověk svobodně oddychl a s radostí se pustil do něčeho nového, se neobjevil. Místo toho nastal jakýsi nový druh samoty a bezmoci, které člověk nerozuměl. Nadšení z toho, že teď máme konečně vlastní stát a zařídíme si to v něm po svém, se definitivně vypařilo a na nejprestižnější místo v žebříčku společenských hodnot usedla chamtivost. Vtipný Klaus to tehdy vyjádřil bonmotem že peníze jsou důležité až na prvním místě.
Začal jsem si psát obsáhlý literární deník, abych si v tom všem udělal nějak jasno. Mluvit se o tom tehdy dalo těžko, působil jsem na lidi jako zklamaný škarohlíd, který prostě musí remcat za každou cenu. A ještě ke všemu emigrant. Klaus a jeho ekonomická destrukce měli naprostou důvěru. Přátelství z disentu vybledla v temných chodbách moci a "obyčejní" kamarádi ke mně ztratili důvěru za tu slávu, kterou jsem se ušpinil v roce devadesát. A já tak trochu nevěděl jak dál, tak jsem se pustil do velké inventury všeho, co jsem měl uděláno za celý život. Básně, prózu, vlastní písničky a lidové písničky. V ničem jsem neměl pořádek, vše bylo rozházeno po všelijakých papírech v krabicích a složkách, které jsem tahal s sebou po světě. Od roku 1966, kdy jsem začal psát, vznikalo vše v běhu a za pochodu a pouze přibývalo nedokončených věcí. Tak jsem si v tom začal dělat pořádek a pořídil jsem si první počítač. Mezitím jsem pokračoval v deníku a vznikla také sbírka básniček Hořký déšť, která u kritiky naprosto propadla. Jakýsi Slomek dokonce použil slovo "chrchel" a Mladá fronta vedená nešťastníkem Pistoriem mi po prvním týdnu vydání sbírku vrátila i se smlouvou. Blbost a tupost se vydala na vítězný pochod krajinou, kde ti rovnější mezi rovnými kutali jeden tunel vedle druhého.

VELKÁ KNIHA O PÍSNIČKAŘENÍ

V tu dobu mě také oslovil Jan Šulc z vydavatelství Torst, jestli bych nenapsal velkou knihu o svém písničkaření se všemi písňovými texty. "Představuji si, že by to mělo mít takových sedm set stran," mi tehdy řekl Šulc. Já se do toho nadšeně vrhnul, ale téměř okamžitě jsem zabrzdil. Napsat historii svého písničkaření se všemi texty, aniž ty písně budou přístupné k slyšení? V tu dobu jsme s Hladíkem velmi poctivě obešli všechna tehdy existující hudební vydavatelství a všichni nás jednohlasně odmítli. Nejspíš jsme těm vydavatelským novopodnikatelům reprezentovali cosi, co už definitivně odešlo a nikomu se do toho nechtělo investovat. Jaksi absurdně jsem se pro nové kapitalisty já stal tím představitelem temné minulosti, se kterou ti noví lidé elegantního transformačního zázraku už nechtěli mít nic společného. Komunisti padli a já tedy s nimi.
Bylo to úsměvné, ale otázka, co dál, zůstávala. Žít bez médií a vydavatelů pro mne nebylo nic nového, to mne zase tolik nezasáhlo. Já žiju z publika, z lidí před které si sednu a kterým cosi říkám a zpívám, ale tito lidé najednou zmizeli a nebylo se ani kde sejít, protože zmizely i scény, kam by písničkář mohl. Podobalo se to roku 1970. I s tím výhledem do nejasné a nepřátelské budoucnosti. Rozdíl byl samozřejmě v tom, že jsem už měl kde bydlet, měl jsem za co žít a nehrozilo, že by se na závěr objevila nějaká StB, která by se mnou naložila podle svých představ.
Takže jsem vyšel z představ velké knihy písničkářství, ke které jsem si ale napřed chtěl zajistit nahrávky. Ale neobjevil se žádný producent, který by mi dal k dispozici nějaké studio. To byla bezmoc, která mě docela zaskočila. Písnička se nečte, ale poslouchá. Takže jsem se vydal znovu po známé cestě z Holandska, vrátil jsem se k ideji tehdejšího mého vydavatelství Fosil, že tedy sám sebe začnu zase vyhrabávat jako zkamenělinu. Začal jsem pátrat po starých nahrávkách koncertů ze sedmdesátých let. V první řadě jsem chtěl zjistit, kolik vlastně nahrávek se ještě zachovalo, jaké jsou a co se s nimi dá udělat. Začal jsem si pozvolna dávat dohromady vlastní studio. Napřed jsem koupil Revoxe, ale technika už byla dál. Objevily se digitální magnetofony. Tak jsem si koupil jednu datku, abych si mohl nahrávat a archivovat už digitálně, potom druhou, abych si to mohl přehrávat, potom všelijaké krabičky na úpravu zvuku, a pak mě jeden přítel přesvědčil, že to už si musím rovnou koupit počítač abych se pohyboval na profesionální úrovni, že v tom se žádné kompromisy nevyplatí. Tak jsem si koupil druhý počítač, tentokrát MacIntoshe se značkou nakousnutého jablíčka. Během dvou let jsem v tom všem utopil půl milionu a veškerý čas. Učil jsem se zvukařinu a proseděl nekonečné hodiny u archivování těch starých nahrávek na kotoučových páscích. Netušil jsem, že to nebude záležitost jednoho roku, jak jsem si myslel, ale že s tím nebudu úplně hotový ani dodnes a vlastně možná nikdy. Ale to už je jiný příběh, než příběh cédéčka, které chci dnes nabídnout.

ZBOJNÍK A VOZKA

Při té velké inventuře písniček jsem narazil na mnoho lidových písní, které mi uvízly z různých dob ve zpěvníku a které se nikdy neuplatnily a nenahrály. Tak jsem si je všechny nějak nacvičil a 8. října 1994 jsem si je doma nahrál. Velmi jasně si vzpomínám, že jsem měl v té době jakýsi velmi intenzívní pocit, že se pro mne blíží nějaká velmi neblahá změna. Táhly mi duší divné předtuchy, nemohl jsem se zbavit myšlenky na smrt. Takže jsem nic neodkládal, až by se třeba našly nějaké lepší podmínky. Nahrál jsem to na datku a je to vlastně poslední nahrávka, kdy mi ještě fungovala normálně pravá ruka. Pár měsíců na to jsem zjistil, že mám ruku v permanentní křeči, že neudržím tužku a na kytaru mohu jen primitivně šmidlat. To mě velmi zaskočilo a zabrzdilo a i když jsem se to dnes naučil nějak šidit, a zdá se, že to publiku zase tolik nevadí, je kus muziky i chuti nějak v čudu.

FOSIL 16 - ZBOJNÍK A VOZKA
nahráno 8. října 1994

Celé tohle cédéčko otevírám pěti zbojnickými písněmi. Zbojnické písně byly u obrozenců velmi populární. Obrozenci neustále hledali mužský hrdinský epos, který se v moravských ani českých lidových baladách neobjevil. Nakonec ani ve staré české literatuře se neobjevuje epos nebo sága. Něco, co by se vytouženým eposům nějak podobalo, byly až Rukopisy, které ovšem byly falsifikáty. Rukopisy ale měly velký význam, tedy negativní, že celým stoletím jejich vlivu byla zcela přerušena návaznost na původní literaturu a lidovou baladičnost. Konečně ale bylo o co opřít český nacionalismus. Kdy ale začaly vznikat ony "pozitivní" zbojnické písně, ty romantické jánošické a ondrášovské mýty, mi není jasné. V dobách, kdy "lid" ještě nevěděl, že je lidem a národem, nic takového neexistovalo. Než do vývoje lidové písně vstoupili gramotní vlastenci, tak to nikdo ani nepotřeboval. Do té doby byli zbojníci pouhými furiantskými gaunery, kteří okrádali a vraždili chudé a bohatých se báli.
Celou desku jsem nazval podle zřejmě prastaré písně Zbojník a vozka, kterou jsem dal na čtvrté místo. Nedá se ale pořádně určit, jak jsou písně staré. Před vznikem romanticko-vlastenecké módy se nikdo o lidovou kulturu nezajímal, ale dá se předpokládat, že do té doby byl vývoj velmi pomalý. Písně se zachovávaly pouze pamětí s pocitem, že jde o jakési velmi podstatné dědictví po předcích, do kterého se nezasahuje, které se jen přebírá. Ale na píseň Zbojník a vozka jsou odkazy už ze středověku, z různých církevních zpěvníků, kdy si církev skládala nějaké své kostelní písně na obecně známé melodie. Takže se narazilo na nějaký kancionál z patnáctého století, kde nad náboženským textem byla poznámka, že "zpívá se jako Jede forman dolinou". O jakou melodii šlo se samozřejmě neví, Sušil zaznamenal více melodických verzí. Ale v principu se jedná o základní téma, jakýsi konflikt mezi "lovcem a zemědělcem".
Tuhle píseň jsem si vytáhl už při prvním čtení Sušilovy sbírky v roce 1969, ale nikdy jsem si neporadil s harmonizací, to znamená na jaké akordy by šla tahle píseň hrát. Někdy začátkem devadesátých let jsme s Hladíkem mluvili o keltské módě v Čechách a on mi říkal, že keltská muzika, což dnes znamená irská, nepoužívá evropskou harmonii, tedy akordy postavené na malé a velké tercii, že "harmonizuje" v kvintách. Přeladil jsem si tedy podle toho kytaru a najednou jsem tu píseň zahrál. Totéž jsem udělal s písní Svatba a byl problém harmonie vyřešen. Keltští fundamentalisté by v tom mohli vidět jakýsi most ke staré keltské muzice, já si samozřejmě nejsem vůbec jist, ale byla to pro mne úleva. Až najdu nějaké mladé šikovné muzikanty, tak bych stejně chtěl udělat jednu desku věnovanou jenom těm zbojnickým písním. Bylo by to asi dobré srovnání s tím věčným přitroublým nikola-šuhajstvím, které od poloviny devatenáctého století oslovilo tolik autorů a zpěváků.
Další tři písně, Špatná dcera, Marnotratný syn, a Šla sirota jsou tak trošku přiotrávené kramářskou písní. Že jsou už (nebo ještě) lidové, je zřetelně cítit, ale tématika přece jen koketuje s neuvěřitelným a strašidelným. Lidová balada, ať používá jakkoliv mistrnou básnickou zkratku, se drží při zemi. Všechno nepochopitelné, fantastické či zázračné, nakonec zasadí do světa své osobní zkušenosti, což samozřejmě z posvátných balad a legend udělalo cosi nesmírně půvabného, s čím se ale tehdejší církev nemohla smířit. Ale k tomu se vrátím, až budu mít hotové cédéčko lidových legend a těch posvátných písní.
Zvláštní místo zaujímá na tomto cédéčku píseň Řemenář. Všechny ostatní písně jsou moravské balady, většinou ze Sušilovy sbírky, některé z Bartošovy, který sbíral o generaci později. Píseň Řemenář je česká lidová píseň ze sbírky Erbenovy. Co se týče toho ovlivnění kramářskou písní, platí o ní totéž, co o těch třech písních, které jsem popisoval před chvílí. Ale zároveň je to trochu jinak.
Je samozřejmě velký problém se shodnout na tom, co budeme považovat za lidovou píseň. Pro mě je lidová píseň projevem ještě kolektivního vědomí v jakési úctě k dědictví minulých generací a možná ještě jakéhosi společně sdíleného stesku nad marností a pomíjivostí života, který byl venkovanům tak zřetelně přidělen. Sám jsem přesvědčen, že tato lidová píseň na Moravě končí někdy v dobu, kdy Sušil tvořil svou sbírku, to znamená v první polovině devatenáctého století. A že tak dlouho tento typ zpívání na Moravě vydržel, si vysvětluju jakousi "zaostalostí", či odstrčeností Moravy. Čechy byly modernější a "pokrokovější", městská hudba, tedy i klasická, ovlivňovala vesnické písně už v osmnáctém století a písně už nebyly reflektivní, ale spíš zábavné. A Erben ještě ke všemu sbíral o generaci později než Sušil a měl s tím také své vlastenecko-politické záměry. V úvodu své sbírky uvádí větu, nejspíš velmi politicky míněnou, že lid po roce 1848 přestává zpívat na polích. Neumím si představit, co tím chce říct, ale půjde nejspíš o nějaké politické reformy tehdejšího Rakouska.
Erbenova sbírka byla pro mne velkým zklamáním. Má sice, obdobně jako Sušil, tři tisíce titulů, ale jen asi sedm set melodií. Často na tutéž melodii se zpívá osm až dvanáct rozdílných textů. Možná by se na základě Erbenovy sbírky dala udělat studie o současné české povaze a vkusu. Sušilova sbírka je zahleděná do minulosti, Erbenova sbírka už jakoby byla začátkem časů, ve kterých žijeme i my. Probíral jsem ji sice v sedmdesátých letech, ale dodnes mi z ní zbyl pocit, že se jedná o cosi mezi kýčem a posměškem. Něco, co se v Sušilovi vůbec neobjevuje. A píseň Řemenář jsem vytáhl vlastně jen proto, že jsem byl přesvědčen, že tato píseň byla Erbenovi přímou inspirací k té jeho Svatební košili, která je také velmi kramářská. Z té sbírky jsem použil píseň Vandrovali hudci, ale sám Erben k ní poznamenává, že ji nenašel, ale přebral z nějakého staršího zpěvníku. To byla myslím jediná skutečně hodnotná píseň z celé té sbírky. Hrávával jsem také píseň Jablíčko, jako ukázku superkýče, ale ta se mi někam zatoulala.
Možná bych měl tu sbírku probrat ještě jednou, protože tehdy jsem hledal něco, co jsem našel u Sušila a co v Erbenovi není ani náznakem. Zajímavá je také píseň Když jsem já šel zvonit (Fosil 6), ale nejen takovou tou poťouchlou českou sebeponižující vtipností, ale i tím, že se zpívá na tu samou melodii, jako ono slavné Osiřelo dítě. Cítil jsem to jako velmi zdravou reakci na populární kýč. Připomíná to trochu naše děti, které si ze školky a školy přinášejí ironické texty na Karla Gotta a americké bombarďáky a na všechno možné, co je dnes obklopuje, ale zpívají to na melodie známých lidových písní.

…nebyla to holubička, ani pták
byl to jenom americkej bombarďák…

Písně Závěť, Voda, Věneček a Přísaha, jsou zase ty perly ze zapadlé moravské Antlantídy. Nejpodivnější z nich je asi Věneček. Jaksi v "normálním" životě, i ve starých moravských baladách, je nejobvyklejší, když hoch přivede holku do jiného stavu a nechce nebo nemůže si ji vzít, že se holka snaží zbavit dítěte nebo hoch té holky. Nebo se chtějí toho dítěte zbavit společně. V této písni, i když její poetika není úplně vesnická, je hoch zoufale zasažen tím, že ta holka i s dítětem budou žít bez něj…ale asi bych to zase neměl moc okecávat, písně ani básně se vykládat nemají. Člověk do nich má vejít pozorně nepřipraven, jinak mu mohou uniknout, takže se na mne nezlobte, že tady držím přednášku. Myslím to jen jako jakýsi kompas.
Možná to bude znít tvrdě a nesrozumitelně, ale lidová kultura byla těmi romantickými vlastenci z devatenáctého století zničena. Evropa byla romantismem rozdělena na jazykové oblasti, tvrdě, nesmlouvavě a agresivně. Nakonec druhá světová válka je přímým dítětem toho romantického vlastenectví. A že Karel Marx napsal v tu dobu svůj komunistický Manifest také není náhodou. Byly totiž objeveny nové fenomény: lid a národ. A oba tyto fenomény vedly k nepřátelství, jak po linii sociálních hranic, tak po linii jazykových hranic, kterým jsme začali říkat národní. Sociální či národní hranice jsou samy od sebe nejasné, hloupé a neobhájitelné. To, že mluvím nějakým jazykem, ze mne ještě nedělá někoho jiného, než souseda, který mluví jiným jazykem. A to, že se živím rukama, mne ještě nezařazuje do nějakého specifického lidského druhu. Na obojí se ale tehdy uvěřilo a hledalo k tomu oprávnění a to se našlo ve velmi pokřiveném pohledu na minulost. Marxův výklad dějin nechám stranou, ten s lidovou kulturou moc nesouvisí. Ale vlastenectví ano. Krize odporného klasicismu hledala únik z vlastní pasti a potřebovala parazitovat na něčem, co mělo identitu. A tím se stal onen lid, lid jako základní kámen národa. Negramotný, bezmocný, ale živý, tedy použitelný. Sebechvalné, předimenzované a směšné stavby národních muzeí a divadel nacházely své oprávnění v identitě bezmocných vesničanů, o které se do té doby nikdo nezajímal. Ti dali obsah prázdnotě, do které se dostal svět mocných. Tady byl kořen třídní a rasové nenávisti, která byla napřed tak dokonale "vědecky" zpracována a později tak brutálně technicky dokonale realizována.

VLADIMÍR VEIT

Tuto stránku jsem věnoval kolegovi a příteli Vladimíru Veitovi a měl bych napsat cosi jako kritiku a reklamu na jeho nové cédéčko Kde domov můj. Je mi hloupé psát, že je pěkné a že byste si ho měli koupit. To si musí rozhodnout každý sám. Jsou to většinou nové písně, které Veit natočil minulý měsíc. Veitova věta "kde domov můj" je bez otazníku a jelikož má na modrém netypickém obalu fotku Zeměkoule, myslí to nějak z této vzdálenosti. Na obal si Veit napsal toto: Lidé, kteří se vymanili ze zemské přitažlivosti a mohli spatřit naši Modrou planetu z kosmického prostoru, shodně vyprávějí o tom jak malicherné a zbytečné se odtamtud jeví všechny lidské slabosti, spory, války, zločiny a všechno negativní, co sužuje od nepaměti lidský rod a svět - a naopak - jak dostávají jasné obrysy láska, pravda, naděje a porozumění a um lidských bytostí. Jak jsou najednou tyto, také naše, vlastnosti osvětleny smysluplným světlem. Když jsem se začal dívat na svůj uplynulý život brýlemi padesátiletého člověka, velice jsem, myslím, tomuto pohledu z výšky začal rozumět tady na zemi, ve svém nepatrném rozměru.
Doufám, že mi tento pocit vydrží i po veškerý čas, který mi ještě zbývá, a přál bych ho zažít každému.
K tomu ještě nejméně padesát až sto dalších let!
CD si můžete objednat rovnou u Vl. Veita.

Vladimír Veit
Nová Ves č.12
392 01 Soběslav
tel: 0363 596352
mobil: 00608 226792
www:hutka.cz/veit

Ostatní vydané samopaly je možné objednávat e-mailem na adrese jaroslav@hutka.cz