25. listopadu 2004
STÁTNÍ SVÁTEK
V rámci letošního patnáctého vzpomínání na převrat jsem dostal 8. listopadu tento dopis: S chutí čteme fejetony, dokonce s dětmi. Ale nějak jim nemohu vysvětlit, že když jste nehrál Havlovi v Národním, půjdete na Národní zahrát Klausovi 17. listopadu. Pokud si myslíte, že je to celonárodní a nestranická akce, pak si to já nemyslím. Po tom, co o tom všem vím, tak si to nemyslím. Můžete mi to trochu pomoci pochopit? Daniel K.
Dopis jsem si vyzvedl asi ve tři ráno a nějak jsem nebyl jist, co má tento mně sympatický člověk na mysli, a tak jsem mu v tomto smyslu i odepsal. O jakési akci na Národní mi sice pár dní předtím psali i telefonovali, (o Klausovi se nikdo nezmiňoval,) ale stejně jsem se tím nezabýval, protože se mi to časově krylo s jinou akcí. 17. listopadu v šest večer jsem měl zahrát u sochy svatého Václava studentům, kteří tam mínili dojít z Vyšehradu. Před patnácti lety jim to překazili právě na Národní a vznikla z toho událost, na které se to všechno tehdy rozběhlo. Tentokrát měli symbolicky dojít až do cíle.
No a toho 8. listopadu večer došel ještě jiný dopis s přílohou a v příloze byl plakát na megashow "Národní jinak…", a zde byl velkými písmeny vytištěný podlý text: Pozvaní hosté - Václav Klaus, Pavel Bém, Michael Kocáb, Jiří Bartoška, Jaroslav Hutka, Václav Malý, Lucie Bílá …a další. Úplně se mi udělalo blbě od žaludku, když jsem viděl, do jaké party jsem se to dostal. Konečně jsem pochopil, co měl Daniel K. na mysli, a logicky jsem tedy účast odmítl. Ale přesto mě pak televize při přenosu té akce ohlásila, a po skončení si na obrazovku napsali, že jsem tam byl. Nebyl jsem tam. Lhali. V takové sestavě jsem tam ani být nemohl.
Zdá se, že ta super akce na Národní byl pokus trochu si nabagrovat politického zlata z toho, co se stalo před patnácti lety. Blbá, uřvaná a nevkusná akce. Ovšem pokusili se také lapit studentský průvod do pasti a nechat si ho tam v publiku, aby to udělalo dojem úspěchu. Většině studentů se ale podařilo přehrazenou Národní třídou probojovat až k Václavovi. Ale vypadalo to, že z toho byli trochu zaskočeni. Až jsem měl pocit, že by se člověk těch mladých hodných lidí měl zastat. Ale když jsem pak slyšel, jak se se mnou rozezpívali, tak jsem tu myšlenku zapudil. Když o to půjde, tak to dokážou sami. Nakonec jako vždy.
VÁNOČNÍ BALÍČEK
Takže na poslední chvíli ještě přicházím s vánočním balíčkem. Jsou to zase 3 CD za 400 korun s tím, že je k nim možno mile kapitalisticky objednat ještě jedno jakékoliv moje CD za stovku.
První CD z balíčku se jmenuje KORYTA KRVE. Jsou na něm básně ze sbírky KORYTA KRVE, napsané ještě v emigraci, a šest písní také z té doby. Tentokrát je to živá nahrávka z koncertu 16. listopadu 2004 v brněnském klubu na Leitnerově ulici.
Druhé CD je převydání gramofonové desky MINULOST MÁVÁ NÁM, která vyšla v roce 1979 v našem exilovém vydavatelství ŠAFRÁN 78.
Třetí CD je už tradičně RŮŽOVÝ MIMOŇ, ten je k tomu zdarma, jmenuje se ČERNÁ HODINKA a je to nahrávka z roku 1995, když umřel Petr Kalandra.
KORYTA KRVE
Lidé jsou ke mně většinou ohleduplní a moc nekritizují, a v novinách se toho o své práci moc nedočtu, ale přesto jsem nabyl dojmu, že tento název sbírky básniček nepůsobí příliš lákavě. Ale já si pod tím názvem KORYTA KRVE představuji lidské bytosti. Každým z nás protéká krev a moje představa je, že odněkud někam. To je obsah první a nejdelší básně z této sbírky.
Hlavní část sbírky vznikla v roce 1987 na cestě napříč Francií a poslední díl ještě jaksi doběhl po návratu do Rotterdamu. Pokoušel jsem se to napsat jako jakousi stopu, kterou nechávám ve světě a svět ve mně.
Do krajiny jižní Francie, obzvlášť na Larzac, jsem z Holandska utíkal každé léto a bylo to vždy šťastné i teskné. Cítil jsem se tam doma. Krajina, počasí i lidé to tak udělali. Ale oč jsem se tam cítil lépe, o to víc na mě vždy doléhala absurdita toho, že můj skutečný kraj je pro mne nepřístupný a ještě ke všemu za ostnatým drátem a minovými poli.
POEZIE 2 - Jaroslav Hutka - KORYTA KRVE
Sbírka básní - léto a podzim 1987
01. Ve větvích i kořenech 6:34
02. EMIGRACE (J.Hutka) 3:14
03. řeč pozvání do 1:17
04. Všechno je příliš 0:34
05. Okolní zdi mi dřou 0:49
06. Voda rozřeže horu 0:54
07. Rozhozené kostky 0:43
08. Jako básník užu 0:51
09. Nepamatuji si 1:04
10. GALICIE (J.Hutka) 2:55
11. Dopadá-li do 1:13
12. Jsou věci, které 0:35
13. Je před deštěm 1:17
14. Jediný výbuch je 0:44
15. Všude, kam přijdu 2:13
16. Černomodré 1:03
17. MODERNÍ DOBA (J. Hutka) 0:57
18. Všechno, co spí 0:40
19. Když kámen kameni 1:03
20. Zrcadlo mi říká cosi 1:34
21. Spíš na tmavé půdě 0:56
22. řeč o tuhosti 0:36
23. Po čtrnácti letech 1:58
24. STÁŘÍ (J.Hutka) 3:01
25. Jsou ženy, které 1:48
26. řeč už zpátky 0:17
27. Den si už zase vyvrací 0:53
28. Teď to ještě jde 1:00
29. Rotterdam 2:01
30. NA VÝSLUNÍ SVOBODY (J. Hutka) 5:10
31. Nevcházel jsem, abyste 1:05
32. Vlastníš její prsa 1:26
33. Psát o životě 0:49
34. Kdo při měření 1:00
35. Kamkoliv žena vejde 0:42
36. A kdy už se začne 0:36
37. Nebudu zapírat 1:50
38. Patřil jsi k Praze 1:42
39. ZAHRADY RADOSTI (J. Hutka) 0:41
total: 65:25
Nahráno v Brně v klubu na Leitnerově ulici dne 16. listopadu 2004
MINULOST MÁVÁ NÁM
Když jsme v našem švédském Šafránu vydali první mou desku PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI, myslel jsem hned na druhou. Měl jsem s sebou nejméně stovku vlastních písniček, které stály za vydání. Stále jsem byl ještě plný optimismu, kolik se toho dá venku pro Česko a "svobodu" udělat.
Jenže ty písničky jsem měl jen ve zpěvníku a v hlavě. Neexistovaly žádné jejich nahrávky, a to se pak špatně vydává. Ani jsem pořádně nevěděl, jak to dát technicky dohromady. Myslel jsem napřed, že mi zcela přirozeně pomůže Svobodná Evropa. Jenže tady narazila kosa na kámen. O nezávislé a svobodomyslné zpěváky neměli nejmenší zájem, a jelikož jsem se odmítl "profesionálně" přizpůsobit, tak spolupráce okamžitě skončila. Samozřejmě nemám žádný důkaz toho, že by mě vycenzurovali. Pouze jsem u nich dopadl stejně jako u komunistických přehrávkových komisí. Prostě jsem nepředvedl dostatek profesionalismu.
Ale objevil se inteligentní mladý student medicíny v Marburgu, nadšenec pro vše české, syn českého lékaře, který udělal v Německu velkou vědeckou kariéru. A tento student mi nabídl pomoc. Věděl ovšem o tom všem ještě méně než já. Tak jsem mu řekl, že musí zařídit představení, kde bude dostatek zpívajících a "normálních" Čechů, sehnat si někde kvalitní magnetofon a kvalitní mikrofony a natočit to. V exilu jsem byl necelý rok, žádným jazykem jsem se dosud nedomluvil, ale stále ještě jsem věděl, co chci. Pouze jsem nevěděl, jak to zařídit. Ale v tomhle jsem doufal, že se mohu spolehnout na jiné lidi.
A tak ten milý člověk, jehož jméno si teď vůbec nevybavím a ani nevím, kde se na něj zeptat, to všechno zařídil. Odehrálo se to na půdě marburgské univerzity. Na stěny té místnosti, kde jsme se sešli, jsme ještě přitloukli jakési deky, aby se zvuk "netříštil". Koncert proběhl bezvadně. Byli na něm hlavně čeští studenti z emigrantských rodin. Doma jsem pak z nahrávek vybral, co dám na desku.
Trochu jsem se tehdy naivně bál, abych lidem doma nepřipadal, že jsem ustrnul, že nemám žádné nové písničky. Tak jsem bystře psal, a tím pádem jsem měl na desku tři nové písničky, napsané už v exilu.
EXILOVÝ HRNEC jsem napsal ve Vancouveru na dvouměsíční "šňůře" po krajanských spolcích kolem USA a napříč Kanadou. Všechno to emigrantské podnikání začalo s velkorysým rozmachem, a velmi brzy skončilo malodušnou otráveností. Emigrantům jsem se moc nelíbil a oni se moc nelíbili mně. Jen málo z nich myslelo skutečně politicky a svobodně, a ti se většinou ani toho spolkařského života neúčastnili. Velmi mě zaskočila častá dementní poznámka amerických krajanů, že jsem komunista, protože mám dlouhé vlasy.
V tu dobu jsem samozřejmě ještě neměl nejmenší tušení toho, jaká je emigrace zoufalá a osamělá cesta, takže jsem se spíš přikláněl k přesvědčení, že Češi jsou obzvlášť vydaření tupci, jak doma tak venku.
Píseň TOMINE, TOMINE reaguje na velmi svérázného českého filosofa, kterého komunisti později vyštěkali do Anglie. Julius Tomin byl poprvé uvězněn v padesátých letech. Jeho velkým příkladem byl Ghándí. Jako mladý poslal někdy kolem padesátého třetího roku na policejní okrsek svou občanku se slovy, že odmítá být občanem státu, ve kterém se dějí takové nespravedlnosti. Samozřejmě ho okamžitě zavřeli. Jenže Tomin začal se svými později tak proslulými hladovkami, takže ho nakonec z vězení vlastně vyhodili. Stal se topičem, v kotelně se naučil starořečtinu a začal překládat antické divadelní hry a antické texty a pustil se do studia filosofie. Skamarádil jsem se s ním v rámci Charty 77 a dojal mne, když mi vyprávěl, že když byl s dětmi na pískovišti, nabídl jedné mamince na lavičce, že zatímco čekají na to, až si děti vyhrají, jí bude číst své překlady antických her. Tak jsem sezval k němu domů hromadu všelijakých disidentských lidí od divadla a literatury a pak už se jeho čtení a přednášky rozběhly samy.
Ovšem tím, že byl Tomin filosof a ghándiovec, měla to s ním StB obzvlášť těžké. Věřil na pasívní odpor. Takže si vždy filosoficky vysvětlil, proč na výslech nepůjde a ghándiovsky ochabl, když si pro něj přišli. Několikrát ho na výslech odnesli, museli ho ovšem zase vynést. Všechno to bylo smrtelně vážné a zároveň bezuzdně srandovní.
"Prorocká" píseň NA PRAŽSKÉM HRADĚ byla jediná píseň, kterou Svobodná Evropa pravidelně hrála. Hodila se jim jako politická častuška. To mě nakonec tak rozladilo, že jsem tu píseň sám z repertoáru vyřadil.
Je tu ale ještě smutná otázka, jak ji hráli? Jasně, že často, ale když jsem přes holandskou autorskou organizaci zjišťoval, proč nedostávám žádné autorské honoráře za provozování, tak jsem dostal dopis od německé autorské organizace, že tu celou věc prošetřili a zjistili, že Svobodná Evropa nikdy žádnou moji píseň nehrála. Samozřejmě to tam fungovalo stejně jako v českém rádiu, kde si redaktoři ty vysílací časy psali autorsky na sebe a na své kamarády.
MINULOST MÁVÁ NÁM
sestřih koncertu v Marburgu 20. října 1979
01. MINULOST MÁVÁ NÁM (J.Hutka) 4:56
02. NA PRAŽSKÉM HRADĚ (J.Hutka) 3:08
03. TOMINE, TOMINE (J.Hutka) 2:21
04. CIZINCI (H.Cigner/Z.Růžová) 4:05
05. TANGO O PRAZE (H.Cigner/Z.Růžová) 6:10
06. NÁMĚŠŤ (J.Hutka) 2:41
07. SOKRATES (J.Hutka) 3:43
08. ČTYŘI SLONI (J.Hutka) 2:58
09. EXILOVÝ HRNEC (J.Hutka) 2:07
10. HALELUJÁ TRAMVAJE (V.Veit/J.Hutka) 4:52
11. SLOVENSKÉ DĚJINY (J.Hutka) 3:57
12. MORAVA (J.Hutka) 6:59
To, že si takto na koleně v exilu vydanou desku ještě dnes, patnáct let po slavném návratu domů, znovu sám zase na koleně převydám, je těžké komentovat. Čechy ovládla tupost a kýč a s tím se těžko bojuje. Ale asi bych se měl ještě zmínit o písni ČTYŘI SLONI. Ta mi svého času dělala velkou radost. Když jsem totiž schytal ono definitivní trestní stíhání za "nedovolené podnikání", můj tehdejší obhájce a dnes slavný Klausův právník JUDr. Lžičař, to viděl poněkud chmurně. Já měl za to, že stejně už nemám co ztrácet, tak jsem si v dobrém rozmaru napsal píseň ČTYŘI SLONI jako obhajobu. Jedna slečna mi pak ušila čtyři barevné slony, se kterými jsem nakonec emigroval. Jeden se mi zachoval ještě dnes.
A básník, diplomat a dnes prezident světového PEN klubu, Jiří Gruša, mi vždycky tvrdil, že ČTYŘI SLONI je nejlepší píseň, kterou jsem kdy napsal. Tvrdil mi ale také že umím úžasně kombinovat moderní češtinu s barokní. Kupříkladu v písni NOVINOVÉ SLOUPY. Pak ale náhodou zjistil, že pocházím z Moravy a svůj obdiv odvolal a pouze mi stroze oznámil, že prostě neumím, jako každý Moravák, dostatečně česky.
ČERNÁ HODINKA
Už jsem se tady zmínil, že jsem dvanáct let dělal pro rádio Praha každý měsíc hodinové pořady pod názvem SAMOMLUVY. Nakonec mě před rokem vyhodili a asi sto těch pořadů smazali. Tedy vinu na tom má redaktor Leoš Kosek. Pár těchto pořadů se mi zachovalo v domácím archívu a jeden z nich je ze září 1995. To umřel Petr Kalandra a já mu tu svou hodinku věnoval. Nazval jsem to ČERNÁ HODINKA, protože to je vlastně o jeho smrti a pak ještě o smrti několika dalších písničkářů. A je to přesně takové to cédéčko, které se nějak nedá prodávat, ale zároveň je škoda ho nechat zapadlé v šuplíku. Takže jsem ho zařadil do řady RŮŽOVÝCH MIMOŇŮ, prostě něčeho, co je mimo. Mám za to, že zde najde své důstojné místo.
ČERNÁ HODINKA
Umřel Petr Kalandra
Natočeno 23. září 1995
01. JANÍČEK (lidová) 3:52
02. řeč o smrti Patra Kalandry 4:27
03. HOSPODSKEJ (V.Veit/J.Hutka) 6:06
04. řeč o nahrávkách a mládí 4:13
05. ŽIVOT TĚ NAUČÍ (V.Veit/J.Hutka) 3:02
06. řeč o Zuzaně Kočové - Maringotka 4:25
07. KVA, KVA (P.Donovan/Z.Růžová) 2:02
08. řeč o skládání písniček 0:34
09. VOJÁK (P.Kalandra/J.Hutka) 3:51
10. řeč o repertoáru s Kalandrou 1:37
11. ES KONDOR PASA (H.Cigner/J.Hutka) 4:29
12. řeč o mrtvých kamarádech 2:08
13. JEZEVČÍK ZÁCHRANCE (H.Cigner/J.Hutka) 4:05
14. řeč o umírajících písničkářích 1:54
15. SMRT (lidová) 8:58
total: 58:51
Ostatní vydané samopaly je možné objednávat e-mailem ZDE
