18. 4. 2002
Kdybych na začátku Samopalu tušil to, co vím dnes, udělal bych to jinak, jenže to je tíha i kouzlo historie, že všechno víme později, eventuelně až když už je pozdě. A to je i tajemství života, jak si jde smysluplně odnikud nikam.
Pro mne ještě tedy není úplně pozdě, ale bludné stopy za sebou už nesmažu. I těch třináct cédéček je už hotových a dnes nabízím čtrnácté s názvem SKLEP a porušuji v něm zásadu, kterou jsem si k vydávání dal, že se totiž nebudu bez zcela evidentního důvodu, opakovat písničky, které jsou už na jiných cédéčkách v této řadě. Ale také jaksi mi osud hodil pod nohy stěhování bytu i ateliéru a je mi líto do podzimu už nic nevydat, než se zase dám dohromady a u tohodle cédéčka, které jsem si jen tak do větru sestavil před pěti lety, mám důvod, proč ho pustit do světa.
SPLETITOSTI BEZ KONCE
Původní moje představa, šest let stará, byla, že budu dělat pouze "mástry" a někdo to oficielně vydá. Placka na vypalovaní také tehdy stála 350Kč a za první vypalovačku jsem dal padesát tisíc. Tyhle obnosy samozřejmě možnost samopalnické výroby znemožňovaly a ani se mi do toho nechtělo. Pořád jsem věřil, že půjdu konečně už jen za umělce, že samizdatová hokynařina skončila pádem komunismu.
Když jsem nenašel vydavatele, tak jsem začal optimisticky pátrat alespoň po mecenáších. Mnoho přátel a dávných fandů v novém režimu jaksi "přes noc" zbohatlo a někteří z nich z toho ještě nestačili zblbnout. Pomohli mi tehdy se zařízením studia a přítel Jura se rozhodl, že půjde i do toho vydávání. "Celej život jsem tvoje písničky zpíval a hrál je svým dětem, tak teď ti je i vydám", řekl nadšeně a velkoryse.
To bylo před pěti lety. Udělali jsme s Jurou hrubý "vydavatelský" plán a já připravil několik mástrů, aby to trochu odsejpalo. Jako první tehdy vyšlo CD Proč proč v černém ekologickém obalu s rozsáhlou vysvětlující přílohou, jak se bude jednat o čtrnáct CD z archivu, který si pořídilo publikum. Krásná idea, že zpěvák jde po svých vlastních dávných stopách a nachází je rozesety v celé šíři obyvatelstva. Zachovalo se to, co si lidé sami chtěli zachovat, zachovat proto, že o to stáli, že pro to něco dělali. Ideální návod na budoucnost. Obyvatelstvo, či alespoň ta jeho významnější část, která není závislá na centrálních zdrojích, které rozhodují co bude a nebude existovat. Kotoučové pásky zatočené do sebe podobně jako ty zkameněliny. Nahrávky sice většinou mizerné, ale přece jen otiskem toho, co bylo v jednu chvíli živé a životem a co ten život dále připomínalo. Zkamenělinám se česky říká také otisky.
Takže jsme se s přítelem Jurou dohodli, že bude financovat a organizovat vydávání. Distribuce sice nebyla, ale Jura říkal, že na to kašle, že eventuelně sežene ještě nějaké sponzory, že hlavní je, aby to vyšlo a pak uvidíme. "Když ty tvé věci nezplesnivěly do dneška, tak už plesnivět nebudou," řekl velmi neobchodnicky a já byl spokojen.
Jenže Jura měl podnikové konto u IPB a jednoho tehdejšího dne mu ho kdosi do posledního halíře vybral. Prostě někdo přišel k okýnku banky s papírem, že vybírá sedm a půl milionu a oni mu to vydali a nápadně diskrétně nepátrali, kdo to byl. Naštěstí jakýsi dobrý znalec poměrů Jurovi tehdy poradil, že pokud chce spravedlnost, tak ať to dá policii, ale pokud chce peníze zpět, že na to musí zcela jinak.
Po úporném roce, který se podobal gangsterkému filmu, se mu podařilo větší část peněz skutečně zase získat zpět. Jelikož se jednalo o podnikové konto, tak většina peněz byly zálohy na všelijaké dodávky a výrobky, takže nešlo jen o peníze, které zmizely, ale ještě o dluh, který z toho vznikl. Situace na kouli do hlavy. Jura má rád život, tak o něj bojoval. Osobně a osaměle, překvapivě tvrdě, ale jinak to nešlo. V temném světě, o kterém se my, co nosíme po kapsách pár stokorun, nikdy nedozvíme. Ale ten svět je tu s námi, či spíše nad námi, a je velmi o hubu se o něj zajímat.
Takže když jsem pak v televizi viděl, že IPB přepadla speciální maskovaná policejní jednotka, měl jsem pocit, že to velmi dobře chápu. A možná ještě ke všemu chápu i to, proč to někteří politici nazvali loupeží za bílého dne.
Na mě to ale dopadlo tak, že celé naplánované vydávání padlo. Jenže naštěstí začaly padat i ceny těch všech krámů, které jsou na samopalnictví potřeba. Takže jsem na jedno vánoční představení v Žižkovském divadle sestřihl první verzi Ježíška, nakopíroval pár kousků a zkusil to nabídnout ještě pod jménem Sebetlač, což byl název vydávání knížek, které jsem začal na jaře 1989 v Holandsku. To byla knížka fejetonů Požár v bazaru. Chtěl jsem mít název, který připomíná ruské slovo samizdat, ale lepší mě v tu chvíli už nenapadl.
Cédéčka o přestávce zmizela a ještě se jich nedostávalo a to mě nadchlo. V mrtvých vodách je jakákoliv bludička znamením naděje. Pár lidí se objednalo, že si pro další výpalky přijdou ke mně druhý den, a když jsem v noci vytahoval cédéčka z vypalovačky, tak došlo k logickému zkratu. Sám si to pálím, tedy je to Samopal. Slovo samizdat je v tom obsaženo, ale tak vesele a zároveň přitrouble, že jsem si otevřel flašku a udělal si malou soukromou oslavu nad tímto vynálezem. Dobré pojmenování v sobě skrývá velikou moc a pro osamělého běžce je to zase most zpět do osídlených krajin.
Takže jsem začal, ale bohužel ještě stále nejistě, přemýšlet nad tím, že bych si soukromně udělal samopalnickou řadu v jakési souvislosti s mým holandským kazetovým Fosilem.
FOSIL Z ROTTERDAMU
Sbírám zkameněliny, a když jsem v Rotterdamu hledal název svého "vydavatelství", tak se mi zdálo báječné tomu říkat Zkamenělina. Že sám sebe vyhrabávám jako zkamenělinu. Jenže je to trochu dlouhé a nešikovné slovo, a když jsem to vysvětloval holandským kamarádům, vždycky jsem musel použít slovo fossil, protože holandské slovo "versteinsel" je stejně nešikovné jako to české. Jenže to jsem byl emigrant. Takže jsem nakonec skončil u česky psaného Fosila, názvu, který sice působí vtipně, ale vůbec ne optimisticky. Ale mnoho štočků, které jsem si vyřezal ještě v Holandsku, používám na razítkování obalů i dnešních cédéček a dělá mi dobře používat něco, co jsem řezal kdesi u moře v cizině před sedmnácti lety. Ale to vím jen já. Výtvarně a nakonec i hokynářsky jsem navázal zcela na svou holandskou zkušenost.
Tady znovu v Praze jsem ale navazoval na tu zkušenost pomalu, váhavě a s nechuti, protože emigrace už přece jen skončila. Jenže je tu ten temný svět, o které jsem psal výše, a ten vládne a dělá z většiny obyvatelstva vyhoštěnce. Nejsem vůbec zastánce nějakých teorií o spiknutí, ale je fakt, že během krátké doby se příliš mnoho velkých majetků ztratilo v temných kruzích, o kterých nemáme ani páru, a tyto majetky se spojily s politickou mocí a vytvořily si svůj svět, který občas zahlédáme, ale do kterého nemáme přístup a nemáme o něm ani informace, pouze tušíme, že bychom žili jinak, kdyby nebyl.
Samozřejmě před pěti lety jsem začínal ze zcela jiným archívem, než který mám dnes. Ale tehda jsem si nesl také naději, že s tím přece jen prorazím na nějaké oficiálnější pole. Tu naději jsem dnes zcela ztratil. Ten temný svět prachů dnes už také zcela ovládl obchod s muzikou a lidé si velmi svižně zvykli, že je to tak normální. A tento svět své pozice nevyklidí dobrovolně, to bychom se museli vzbouřit a začít si vytvářet svou občanskou společnost, ale to nehrozí. Česká stádovitost bude svých chaotickým pohybem dále rozdupávat individuální cestičky všech nestádových zvířat. Je to směšné, ale nezměnitelné. Teprve teď dochází ke skutečné kolektivizaci, zajištěné tím, že je nadnárodní a globální. Jde sebevědomě s blahobytem a úsměvem, ale je to cesta do otroctví. Ale bude to otroctví osvícené a několik těch svobodných nechá žít i nahlas mluvit, ať se prostě vykecají nebo vyhokynaří. Orlové mouchy nechytají.
OLOMOUCKÝ SKLEP
To bylo 9. června 1976. Měl jsem v Olomouci jakési představení a Vláďa Šenkyřík, citlivý mladík, mě pozval do sklepa na Kolárově náměstí. Jako dítě jsem si na tom náměstíčku hrával. Sklep byl takový, jak to bývalo, akorát po uhlí bylo zameteno. Bylo to tajné setkání asi pro deset mladých lidiček, a Šenkyřík si ho na jakýsi obyčejný magneťák také nahrál.
Nevěděl jsem, že mi končila má předposlední veřejná sezóna. Ale úspěšná byla. Odehrál jsem 150 koncertů. Tedy koncertů - ono se nejednalo o přehrávání nějakého počtu písniček, ale hledání smyslu života. Proto nastal ten konflikt s nesmyslným režimem, a v tom roce už byl velmi zřetelný. Přijal jsem ho, nebylo kam ustupovat, ale vůbec jsem o něj nestál. Nejsem bojovník a o konflikty nestojím. Jde mi o prožití tohoto krátkého života, prožití s těmi ostatními, kteří jsou na tom stejně, tedy s lidmi. To mám rád. Člověk musí mít něco rád a musí mít k tomu někoho, jinak je život prostě zpackaný. A tady je možná i tajemství skutečné bojovnosti. Hájíme to, co máme rádi. A když má člověk skutečně rád, tak sám sebe překvapí tím, jakou výdrž v sobě najde, když dojde k obraně. Pokud nemáme co hájit, tak je asi všechno fuk.
No a v tom sklepě tehdy v Olomouci jsem seděl, hrál a žvanil a když jsem si tu nahrávku poprvé před pěti lety poslechl, tak mě to dojalo svou normalitou. Dnes už všechna ta léta jsou překroucenou historií a vlastně vůbec nevíme o čem byla. Raděj ani nevzpomínat, je všeobecné klišé. Doba nesvobody. Ale ta je vždycky a pořád, někdy vulgárnější, někdy šetřivější…strach lze mít kdykoliv a bát se můžeme čehokoliv a kohokoliv, na to není vždycky potřeba bolševismus. K tomu stačí pouhá stádovitost. A stejně tak je v každém čase možná i vzácná ona normalita.
Já bych na tohle cédéčko zapomněl, ale připomenul mi ho Filip Novotný, mlaďoch jednadvacet let, který je dnes snad největším znalcem a archivářem Šafránu. Už jsem na tomto místě napsal, že mi pomáhá s archivem, ale není to tak úplně pravda. Archiv starých nahrávek všech tehdejších písničkářů už má tak rozsáhlý, že je spravedlivé říct, že se vzájemně na svých archívech podílíme. Objevil se u mne asi před pěti lety a jedno z prvních cédéček, které jsem mu tehdy dal, byl právě ten Sklep. Filip je také písničkář a nedávno jsme jako kolegové archiváři a písničkáři seděli na pivě a Filip utrousil."A proč nevydáš v Samopalu ten Sklep. To je tvoje nejhezčí cédéčko". Odpověď jsem na to neměl, protože jsem si už nepamatoval, co na tom je. Tak jsem si to vytáhl a poslechl. Já neumím posoudit, co je ode mne nejlepší, sám si člověk možná trochu vidí na špičku nosu, ale do tváře už ne a v zrcadle je to vždy obráceně.
FOSIL 5 - Jaroslav HUTKA - SKLEP
Olomouc - sklep na Kolárově náměstí - 9. června 1976
01. U NAŠEHO JEZERA (lidová) 3:37
02. PYŽAMO (Š.Rak/J.Hutka) 4:16
03. řeč o policajtech 6:51
04. VE STÍNU NA KRAJI LESA(Š.Rak/J.Hutka) 2:30
05. řeč o písňových vejškrabcích 0:09
06. KNOFLÍK (J.Hutka/J.Hutka) 2:02
07. řeč o Lutkovi 0:16
08. KOULAŘ (H.Cigner/J.Hutka) 7:55
09. řeč o alimentačním blues 1:01
10. EJ, TAM DOLE NA DOLE (lidová) 3:51
11. řeč o soukromých tématech 6:28
12. KOLEDA (lidová) 2:26
13. řeč o javoru 0:16
14. NA TURECKÉ HRANICI (lidová)1:37
15. řeč o lidovkách 0:30
16. ZBOJNICTVÍ (lidová) 2:22
17. PIJAN VAJDA (lidová) 3:45
18. řeč o ruských lidovkách 6:31
19. ZA TURKA PROVDANÁ (lidová) 2:42
20. řeč o rozdílu v lidovkách 3:35
21. TADY DOMOV MÁM (J.Hutka/J.Hutka) 5:34
total 68:25
Ale není mi úplně jasno jak dál. Jsem momentálně na rozcestí. Nejen proto, že teď budu přestěhovávat byt i ateliér. Je to sice příšerná otrava, ale doufám, že nakonec to bude velké osvěžení. Teď je mi z toho až baladicky teskno, z toho opouštění známého prostředí, ale zároveň se těším. Problém je, jak dál s těmi Samopaly, s těmi otisky dávného života. V této řadě budu pokračovat. Fosil 8 budou ty další nikdy nevydané písně, nejspíš bez keců, a pravděpodobně se tam ani nevejdou. Fosil 12 budou nahrávky zase všech nevydaných písní z roku 1969. Nedávno se našlo dostatečně nahrávek, že se z toho něco udělá. Tím budou ucpané díry v souvislých počtech. Pak musím udělat ony lidové legendy, a chci vydat ten zázračný koncert v Budapešti 10. června 1989. A udělám také sestřih koncertů z turné po Austrálii z jara 1988. K tomu ale nastává problém, co s deskami, které tak všelijak vyšly. Bonton sice vydal na CD Stůj břízo zelená a Vandrovali hudci, ale jelikož o tom nikomu neřekl, tak se prostě ani neví, že to existuje. Ale i tyhle desky jsou pokažené vecpanými tam bonusy. Stále totiž panuje pověra, že když se na cédéčko vejde dnes už 80 minut, že tam nemůže být jen gramofonová deska, která měla jen 40 minut. Tedy já jsem s touto pověrou měl také problémy, zdálo se mi hloupé prodávat "prázdné místo". Ale tak jak věci byly, tak halt byly a měly by být tak i dostupné, a tak to také udělám.Tím se budu zabývat po prázdninách. Jedná se o desky Pravděpodobné vzdálenosti a Minulost mává nám ze švédského Šafránu, potom Novinové sloupy, Vyjdi slunko a Nizozemí z Holandska a desky Pánbů na poli a Pravděpodobné vzdálenosti 2 z devadesátých let. Pokud to půjde, tak použiju původní obaly a napíšu k tomu přílohy, ale nebudu tam strkat zkamenělinu a ani je číslovat. To věčné číslování mi začlo dělat docela problémy. Vyrábět tyhle CD budu samozřejmě samopalově, abych nebyl sám sobě věčným skladištěm.
PRODEJ Z ARCHIVU
No a je tu teď poslední problém, a to je stížnost fundamentalistů, že je ta vyčištěná a sestříhaná cédéčka nebaví, že to byli zvyklí poslouchat i se šumem tak, jak koncert šel, přirozeně a bez zásahu. Něco na tom je, takže jsem se rozhodl nabídnout ze svého archivu "trojcédéčko", tedy podle archivních čísel 34, 35 a 36. Je to tři a půl hodiny muziky. Jedná se o koncert v Horní Kalné před vánoci 1976. Je to nahrávka souvislá a téměř celistvá a hlavně technicky nejkvalitnější ze všech těch ze sedmdesátých let. Je to koncert v hospodě. Já byl v bezvadné a pohodové formě a publikum taky. Jako honorář jsem tehdy dostal načerno 400Kč, což bylo obvyklé, a ještě návdavkem a veřejně jsem dostal mrtvého zajíce. Jelikož má Havel nedaleko Kalné ten svůj Hrádeček, tak jsem tam ještě v noci zajel a on uvařil, nebo upekl, toho zajíce druhý den k obědu na smetaně, a prožili jsme velmi příjemný předvánoční čas. StB se o koncertě v Horní Kalné, jak už bylo tradicí, dozvěděla se zpožděním, a jelikož už jsem měl trestní stíhání za Nedovolené podnikání, tak vlítli na hospodského, pořadatele a kohokoliv z publika s otázkou, za kolik jsem tam hrál? Všichni se nezávisle shodli na tom, že za zajíce, tak to vyšetřování vzdali. Netušili, že jsem toho zajíce strčil Havlovi do trouby.
BALBÍNOVA POETICKÁ STRANA
No jo, dávné historie se nemají zatajovat, ale zase si z nich člověk nesmí dělat velkou hlavu. Současnost je vždycky tím kormidlem, které určuje náš životní směr. Ke stěhování a učení se blbé, zbytečně komplikované a krásné francouzštiny, mi teď ještě nečekaně přibyla zcela oficielní kandidatura do českého parlamentu.
Kandiduji za Prahu a za Balbínovu poetickou stranu. O posledního Silvestra, před necelými čtyřmi měsíci, se Jiří Hrdina, šéf Balbínovi poetické hospůdky, kde s Hladíkem jednou měsíčně hrajem, vesele politicky opil a rozhodl se, že založí stranu.
Nedocenil jsem, že Hrdina je člověk akce. Kdysi, ještě za "totáče", když byl na vojně, tak se jednoho večera musela jeho jednotka povinně dívat na projev Husáka. Kromě Hrdiny nikdo ten projev nesledoval. Jenže po chvíli Hrdina vstal a prohlásil: "Takové kraviny přece poslouchat nebudeme". Šel k televiznímu přístroji, vzal ho a prohodil ho oknem na dvůr. Dostal za to sedm měsíců natvrdo.
Na tuhle příhodu jsem si bohužel nevzpomněl, když mi v lednu říkal: "Zakládám novou stranu, tyhle debily přece volit nebudeme." Vesele jsem slíbil, že budu určitě kandidovat a okamžitě jsem to zapomněl. Před čtrnácti dny mi zavolal, že strana je založená a že za hodinu má termín u notáře, kde podpisem ověřím svou kandidaturu. První emoce z temných hlubin duše, kam se uložily všechny hnusné pocity z české politiky, byly zřetelné:"Jdi s tím do hajzlu!" Ale neřek jsem to. Slíbil jsem, tedy jsem šel a týden se tím depresivně zaobíral a neprozradil to ani své ženě Kateřině. Nikdo, a že jich bylo za těch dvanáct let hodně, a jací to byli páni, mě do politiky nedostal, a tenhle idiot jen písknul a už v tom jedu.
Jenže jak myslím a píšu pomalu, tak mi až po týdnu došlo, že to není za politiku, ale za poetiku. Takže volební kampaň začíná!
FILIP NOVOTNÝ
O mlaďochovi Filipovi archiváři a znalci Šafránu jsem už psal. Ale on je též písničkář. Před pár měsíci jsem byl na jeho představení. V hezké, milé a hlučné hospodě. Dnes už běžné idiotské prostředí, kde se blbě hraje i blbě poslouchá, ale všichni mají pocit, že je to tak ono. Poslouchal jsem přes všechen hluk velmi soustředěně na nadchlo mě to. Filip ve svých jednadvaceti letech je už dospělé dítě Šafránu. Není to žádný rozmazaný "folkový" blábolista, je to svobodný písničkář, který navazuje a pokračuje v šafránském písničkaření. Ale v blbé době bez publika, které by na něj čekalo, a nebo se vůbec o něco takového zajímalo.
"Jak se ti to líbilo?" zeptal se po konci. "Skvělé," odpověděl jsem. "Kecáš," řekl překvapeně. "Nekecám. Uděláš cédéčko a já ti ho vydám". "Jak vydáš?" "Oznámím to v další Samopal-revui a bude to na světě. Přece nebudeš leštit kliky u dnešních českých vydavatelů. Ještě by po tobě chtěli, aby sis to vydání zaplatil". Filip se na mne podíval téměř zděšeně. "A to myslíš vážně?" "Velmi vážně."
Tak si Filip domluvil koncert v "mé" Trafice, nahrál a sestříhal a donesl. CD je velmi pěkné, inteligentní a písničkářské a velmi doporučuju. Obal si vyryl do lina a množí to také samopalově.
Takže vítám v našem malém společenství svobodných písničkářů dalšího a tímto ho vykopávám jako mičudu do světa. Je to velká událost. CD stojí 300Kč a objednejte si ho rovnou u Filipa:
FILIP NOVOTNÝ
Vršovická 30
101 00 Praha 10
Ostatní vydané samopaly je možné objednávat e-mailem na adrese jaroslav@hutka.cz
