11.

  Vzbudil mě zvonek. Chvíli jsem ležel a myslel, že Hanka půjde otevřít. Nic se nepohnulo, tak jsem vyběh ke dveřím. Láďa. Spolužák a dlouhán. Potěšilo mě, že ho vidím, ale taky rozmrzelo. Přitáhlo s ním trochu školního smradu, toho nedefinovatelného pachu nové špíny a staré čistoty, zatuchlost věčnýho větrání, hlučnost chodeb a trapná intimita tříd. Celý prázdniny jsem ho neviděl. Ani jsem na něj nevzpomněl. Byla z něj cejtit svěžest.
  „Těbůh. Pojď dál, já se voblíknu.”
  „Tak se jdu podívat, jak hniješ,” povídal při zouvání. „Seš vybledlej. Tys nebyl nikde venku?”
  „Byl. Do jedný velký prdele jsem si vyjel a tam jsem si sluníčka neužil. Sedni si do kuchyně. Obleču sobě údy.”
  Rychle jsem na sebe naházel šaty. Skrz otevřený dveře na mě volal: „Nemáš cigárko?”
  „Spartičku? Spartičku?”
  „Z podpultíčku? Z podpultíčku?”
  „Jasánko. Jasánko. Vyznávám trafikantce lásku.”
  Vešel jsem do kuchyně, položil cigarety na stůl a šel do koupelny. Umyl se, učesal, vyčistil zuby. Ručník už trochu puchnul.
  „Chceš kafe?”
  Láďa listoval v Mladém světě. To je hrozný, že ten časopis ještě nikdo nevyhodil.
  „Viděls ty kozy?” a otočil zpět na obálku.
  „To aby se jí líp zpívalo. Chceš kafe?”
  „Bez nich by si ani nevrzla. Jinak by na ní už nic nebylo. Kdyby jí je někdo vyfouk, je bez kariéry. Kafe si dám.”
  Stál jsem nad konvicí, dokud voda nezačala bublat.
  „Nejlepší snídaně vědce - kafe a cigárko. Kdes všude byl?”
  „Čundroval jsem. Byl jsem u dederónů, ale nežeru je. Myslel jsem, že se z tý němčiny poseru, ale naštěstí jsme našli nějaký Čechy a s nima to pak táhli. To bylo dobrý. Mají hnusný pivo. Chtěli jsme pak ještě do Polska, ale tam se to nějak sype, tak jsme to vzali na Slovensko.”
  „A co Slováci?”
  „Dobrý. Nechali nás bejt. Dokonce jsme občas něco dostali. Hrozně nadávají.”
  „Na koho?”
  „Na toho nahoře,” a ukázal palcem vzhůru.
  „Na Boha,” zažertoval jsem.
  „Jo a víš, že jsou náhodou docela pobožní? Viděl jsem v kostele i mladý.”
  „Možná to maj jako šestnáctý konkrétní čin. A co holky?”
  „Vědí, kudy se to tam strká, ale nevěděly, že to víme taky. Žádná velká sláva. Jednu srandu jsme tam zažili, ale to ti budu povídat až bude nálada. Jdu tě vlastně pozvat na mejdlo. Máme kvartýr a daly by se tam docela dobře zapíchnout prázdniny.”
  „Kdo tam de?”
  „Různý lidi. Je to u jedný buchty a říkala, abych sehnal kluky.”
  „Mám dnes narozeniny.”
  „To je perfektní. Všechno nejlepší. A myslíš, že budeš moct?”
  „Jasně. Slíbil jsem, že odpoledne budu s našima, ale večer bych přišel.”
  „Fajn. Něco kup. Máš prachy?”
  „Naši mi daj.”
  „Bylo by lepší to koupit hned. Večer to máš s přirážkou. Byls dělat?”
  „Houby, ale nějaký prachy mám. Dobrý. Pro něco skočím. Červený?”
  Láďa dopil kafe a já ho měl ještě skoro celý. Musel mít azbestovou hubu.
  „Jasně, červený. Musíme holkám rozproudit krev. Už pudu. Mě ta vaše kuchyň s tím výhledem na dvorky deprimuje. Připomíná mi to kriminál.”
  „Mně se to líbí.”
  „Ty si nikam nikdy nevyjedeš a víš houby, co je to pohyb a prostor. Seš taky takovej dvorek. Někdy aby jeden lezl přes zeď, když se s tebou chce domluvit.”
  „Nezdá se mně. Ty s tím tvým vandrováním taky svět nespasíš.”
  „Ale nebudu smrdět zatuchlinou. No, nic ve zlým. Znáš mě.”
  „To víš, že znám. Lufťák. Máš z toho průvan v hlavě.”
  „Snad nechceš, abych tam nosil vědomosti. Všichni mě můžou políbit. Já se narodil pro vandr.”
  „To není ctnost. To je tvoje věc.”
  „To víš, že je to moje věc. Ale život vznikl, aby byl na vzduchu.”
  „Já si zase myslím, že život vznikl z toho, že cosi shnilo.”
  „A jeden z mých prapředků otevřel okno, aby to vyvětral.”
  „A nachladil si mozek, což jste podědili.”
  „Hele, já rači jdu, nebo tady fakt zasmrádnu, jako ten tvůj počátek.”
  Při vstávání jsem dosrknul kafe. Trochu lógru se mi dostalo mezi zuby.
  Na ulici jsme se rozešli. Dal mi adresu a říkal, že ještě někoho sežene. Koupil jsem tři flašky. To by mohlo stačit. Tašku jsem postavil v předsíni a četl si knížku, dokud nepřišli naši. Ale ta Láďova poznámka o dvorcích mi uvízla v krku jako kost od kapra. Možná jsem zasmrádlej, ale co mám dělat? Závidím mu jeho pohyb, ale to závidím každýmu něco. Všem závidím, že se na svět nemůžu podívat jejich očima a srovnat si to se sebou. Ale on má taky své trable. Má smůlu na holky. Každou slušnou hned namíchne a sbalí pak jenom krávu.