Doma všechno spalo. Už odešli, spí, jsou jinde. Usnuli. Vyklidili pole. Nechali mě samotného, abych mohl být šťasten. Ležel jsem a nemohl usnout a ani nechtěl. Ne proto, abych čekal, až se dostaví moje noc, až dojdu sám k sobě a zapomenu na odvíjející se film, na který bych se nešel podívat. Dnes jsem hrál ve filmu, který jsem si promítal znovu, vracel si některé scény a znovu přesněji si je zapisoval do paměti.
  Dal jsem si ruce za hlavu. Jasně, že bych se neodvážil říct, že je to láska. Cítím se úplně při smyslech. A nemyslím na Evu. Ta je v jedné rovině se vším. Vyšel jsem do dne a den mi podal ruku, pozval mě do sebe a byl jsem pro něj vzácným hostem. Nic se nezměnilo, pouze já něco pochopil a to je skutečná lidská událost. Uvidět sebe, to je přece první krok ke svobodě.
  Chtělo by to napsat. Knihy, to není jenom záznam. Je to zmrazení života, který mizí. A život dokáže v sobě kvést a zavonět. Proto je možné dát za dobrou knížku i život, protože knížka život vysloví a ten se může poznat a vyjít z kruhu. A co nebude napsáno, to navěky mizí a my s tím. Proto nesmějí vycházet pravdivé knihy. A nejde o zachování kultury, ale o uhájení sebe a svýho života, a to je jediný, co na zemi máme a ještě na tak krátko. A bez kultury to nejde. To se nikdy nedozvíme, kdo jsme a kde jsme. Kdybych se nestyděl, napsal bych básničku: „Balkón svět”. Psal bych, že v tom byly uličky, nad nimi svítilny jak vzdušný mlíko, který choděj pít můry, a ty uličky se kroutěj, aby se o ně mohlo odrážet ťukání kroků, a rovný nejsou proto, aby se člověk nelekl jejich délky a měl chuť dojít až do zákrutu, kde ulička zase pokračuje a člověk by měl chuť jít pořád. A že balkón není krásná vyhlídka na svět, ale svět je krásná vyhlídka na život. Balkón svět!
  Vstal jsem a šel k oknu. Dvorky byly v modru. Byly v kouzlu. Viděl jsem je a byl jsem účasten toho kouzla a jako bych rozuměl. Život je veliký a kouzelný! Vypadalo to, že právě tohle dvorky vyjadřovaly šišatými hieroglyfy svých zídek a mně bylo jako luštiteli, který se dlouhá léta díval na nepochopitelné tvary písmen, o kterých pouze věděl, že nejsou nahodilé. Jednoho rána se na ně podíval a přečetl větu: „Život je veliký a kouzelný.” Intimně, jako větu z dopisu. Pro někoho jiného jen oznamovací slova. A tak i dvorky. Zavanulo z nich jako z dopisu někoho blízkého, někoho, koho znám, ale až dnes jsem se rozpomněl. Život mi poslal psaní a já ho přečetl, vstoupilo do mne, udělalo ve mně kouzlo, abych mohl kouzlo, na které se dívám, pochopit. Nic se nepohnulo, jen dvorky byly tak divně do modra, že kdyby někdo prudčeji dýchnul, tak se rozplynou. Byly modré a viditelné a přitom jen hudbou. Mám v sobě kouzlo a už mi ho nikdo nevezme! Už si ho nenechám vzít! Mám svůj balkón.
  Díval jsem se na dvorky, a ty jako by měly do mě vstoupit. Díval jsem se a z ničeho nic pocítil změnu. Pozvolna, nepostřehnutelně začaly vystupovat okrové barvy. Nebe zbledlo a modrá, ta kouzelná modrá, se začala v obláčcích rozpíjet. Ve flecích se vybarvovaly zdi, kůlničky, stromky a travičky, předměty zapomenuté, zahozené, odložené, upadlé. Díval jsem se a už jsem se díval na skutečné dvorky. Byly ty samé jako před chvílí. Stály tu. Nebe už bylo hodně světle šedé a modrá zmizela.
  Stál jsem u okna, trochu unavený a v pyžamu. Stál jsem už zase takový, jak jsem přesvědčován světem, že jsem. Musel jsem stát trochu stranou, protože překážely matčiny kytky. Měly suchou hlínu. Asi je zapomíná zalévat. Vlezl jsem do postele a usnul ještě s kousíčkem kouzla vsáklým do duše.