6.

  Vzbudil jsem se dopoledne a venku byl slunečný den. Matka včera převlíkla peřiny. Bylo v nich teplo a nezvykle. Víc šustily, víc voněly, víc překážely a víc se mi z nich nechtělo. Dal jsem si ruce za hlavu a protáhl se. Vylezla mi chodidla zpod peřiny a tak jsem je hned schoval. Přemýšlel jsem, co se mi zdálo. Byly tam pláně jakýchsi komínů, jako na barácích Malé Strany. Ale byly z čehosi lehkýho a ohebnýho a z každého zespodu tekla voda a ta se pojila v řeku. Jak vody přibývalo, mizely ty spodní komíny v proudu. Zpočátku jsem měl chuť se koupat, ale bál jsem se, že až vlezu do vody, tak se o některý uhodím. Vody přibývalo a řeka se rozšiřovala, až byla jako moře a to taky někam teklo a rozšiřovalo se a do dálky už byla samá voda a teklo to pořád pryč. Na obzoru se voda začala propadat do strašlivě velikých vln a ty s hrozným hukotem padaly kamsi do temného prostoru. Příšerné! Na těch hrozitánských vlnách se občas objevil strom. Kulatá, barevná koruna a stejně veliký kruhový trs kořenů. Seděli na něm bez hnutí barevní ptáčci a všechno mizelo ve vlnách. Potkal jsem tam jednoho spolužáka na bicyklu a říkal, že voda teče proto, aby splavila stromy. A jak jsem se rozhlížel po krajině, všude okolo vyskakovaly další komíny jako čertíci. Už ne jenom v korytě. Z každého hned tekla voda. Spolužák říkal, že je to potopa, a já utíkal a dostal se na kopec, kde brácha stavěl loď. Jeho LOĎ. Ale nestavěl z prken. Měl velikou hromadu kořenů, které lepil k sobě a občas, když poblíž něj ze země vyskočil nějaký ten komín, tak se k němu rozběhl a kopl a ten odletěl jako papundeklová krabice. Říkal mi: „Hele Jendo, kopej do těch spisovatelů a já zatím slepím ponorku. My je posereme.” Kopnul jsem do jednoho komínu a na všechny strany se rozlétly knihy a všude pršely knihy a tekly knihy a všechno zasypávaly, stavěly se kolem nás do kruhu a my zůstali uvnitř strašně vysokého komínu z knih. Nahoře bylo vidět nebe už jen jako pětníček. Brácha křičel: „Jendo, rychle, než to přiklopí!” Vlezli jsme do ponorky a on vystrčil ven letlampu a knihy zapálil. My se vznášeli v ohni a uvnitř ponorky bylo krásné žluté světlo. Nevím, jestli se mi to ještě zdálo, nebo už to byla postel, na které jsem se probudil. To asi zavinil ten spisovatel u Vejvodů. To bylo prase.
  Ležel jsem a nechtělo se mi vstávat. Prázdniny jsou u konce. Zmizely a teď jen čekám, kdy začne škola. Škola na nic. Třetí ročník gymnázia. Další ročník buzerace a kličkování. Ležím. Je to příjemné, klidné a tiché, ale kdesi ve mně je cosi nakyslého. Vím, že škola nebude ani kriminál, ani manko. Začne a já jí projdu. Jako slepec. Povlečou mě kudy nechci, a pokusím se jít, kudy nesmím. Vyjdu, ale nebude to, jako když vyjde slunce nebo měsíc. Budu jako ti, kteří chodí po ulicích, jezdí tramvají, žení se a rozvádějí, kopou příkop, aby ho zase zaházeli. Žít život, jehož smysl je udržení. Prolízt životem jako prolézám školou. Bez újmy a tomu dát všechnu energii a vynalézavost. Prostě vzít sama sebe, zmačkat se jako papír a hodit do šrotu a dostat dvacetník za sběr.
  Díval jsem se strnule do stropu na nějaké místo, až mi v pohledu zmizelo a všechno mi v očích potemnělo. Pak jsem očima pohnul a zase se pokoj objevil.
  Strčil jsem ruce pod peřinu a položil je na pohlaví. Bylo teplé a jemné. Hladil jsem je a vzrušovalo mě to. Zavřel jsem oči a ponořil se do jakéhosi kroužení, kroužení bez myšlenek, okamžik hudby před zazněním prvního tónu. Tělem mi procházely vlnky jemného mrazení, jako když se z chodníku shrabuje vrstva čerstvého sněhu, a než je shrnut, už roztaje. Sníh mi roztával všude pod kůží a zanechával modré skvrny, které plavaly zpět někam pod břicho. Pocit květu kousek nad trávníkem pod listy nejspodnější větve starého stromu. Vlehnutí vlhkého podvečera do zákrutu potoka mezi tlející listí a průzračnou vodu. Několik temp na zádech v rybníce, jehož voda je ze samých bílých květů, a za mnou místo brázdy, zůstávala šňůra květů a stálý pocit tání v celém těle. Stará kůra stromů a vlhká jarní hlína. Cítil jsem se jako obrovská žlutá dýně, obalená tisícem narůžovělých průzračných slupek, které jsem jednu po druhé sloupával a ty zůstávaly jako otevřený květ, až jsem sloupnul poslední a cosi jemného se vzneslo k nebi. Vznesl jsem se v oblouku duhy a vrátil se jako déšť, který zašuměl celým tělem.
  Ležel jsem tiše a otevřel oči. Bylo mi svobodně a bylo mi jasné, že už mohu vstát, že den může začít a nemusí být starou žemlí, kterou sežvejkám jenom proto, abych měl něco v žaludku. Posadil jsem se na posteli a začal se oblékat. V dětství jsem měl radost z léta kvůli tomu, že stačí na sebe hodit dvě věci a může se běžet ven. V zimě to bylo složité oblékání a svlékání a mezitím náraz zimy o nahou kůži.
  Vešel jsem do kuchyně. Seděla tam Hanka a listovala v tom prokletém Mladém světě.
  „Ahoj. Chceš něco k snídani?”
  „Udělej mi.”
  Sedl jsem si za stůl a díval se na dvorky. Byly přidušené parnem.
  „Kdes byla předevčírem?”
  „A kdes byl včera?”
  Mazala chleba máslem a vytáhla z ledničky pár rajčat. Strčila do hrnku pytlík s čajem. Otec to přehnal. Prsa velký neměla. Byla docela hezká, akorát že měla špičatý kolena, a když nevěděla, co s rukama, tak se na nich škrábala.
  „Byl jsem s Kájou na pivě. Potkali jsme tam spisovatele.”
  „Já byla na večírku.”
  „Na mejdanu.”
  „Třeba. Bylo to docela dobrý, akorát že se to natáhlo.”
  „Matka se ptala.”
  „Cos jí řekl?”
  „Že se někde ožíráš.”
  „Ty seš blbej. Na,” a podala mi čaj a chleba.
  „Díky. Měl jsem ale pravdu. Přišlas dobře namotaná.”
  „To nemohlo být poznat.”
  Sedla si proti mně a koukala dál do časopisu.
  „Tys něco poznal?”
  „Každej, kdo tě viděl, by to poznal. Hlavně podle toho, jaks to zatloukala. Ještě, že jsou naši takoví. Měli z toho akorát srandu.” Četla si dál a dělala, že mě neposlouchá. Já žvejkal.
  „Četls o Gottovi?” zeptala se a nezvedla oči ze stránky.
  „Píšou, že je vůl?”
  „Ne. Vydal v Německu desku.”
  „Nějak je zničit musíme, ne? Buržousty!”
  „Ale má dobrej hlas. To musíš uznat.”
  „Do operety. Já myslel, že už se o něj nezajímáš.”
  „Nezajímám. To jen, že jsem o něm četla. Stejně tady žádní jiní zpěváci nejsou. Ještě tak Korn.”
  „Myslíš, že by nechali zazpívat někoho, kdo by se jim nelíbil?”
  „Kdo?”
  „Co kdo? Komunisti.”
  „A proč by nenechali? To jim nemusí vadit.”
  „Já si myslím, že musí.”
  „Ale. Musíš pořád nadávat. Jako Kája. Ten poslední dobou mluví…”
  Zapálil jsem si cigaretu a díval se na Hanku. Slepice. Ale co po ní mohu chtít? Vdá se a bude se starat o rodinu a svět jí poletí někde za hlavou. Bude z ní zdravotní sestra.
  „Co dělá brejlička?”
  „Nic. Co by dělal? Nevím. Já jsem s ním nikdy nechodila, ale co ti to budu furt opakovat? Seš ještě pitomej. A co dělá ta tvoje, jestli nějakou máš?”
  „Nemám. Čekám na tebe.”
  „To bych si dala. Do smrti bych ti musela dávat na cigára.”
  „Hlavně, abys měla z čeho.” Vstala, přeložila časopis a šla do koupelny.
  „Někam jdeš?”
  „Víš, co je ti po tom?”
  „No dobrý. Tak ho pozdravuj.”
  „Koho?”
  „No dyť víš. Jak jsem tě s ním nedávno viděl.”
  „Houby jsi viděl. Nikde jsem s ním nebyla.”
  „Tak ho pozdravuj.”
  Mlčela a česala se. Naštval jsem ji. Za chvíli řekla „ahoj” a vypadla. Tak Hanka přeci jenom s někým chodí. Kája měl pravdu. Já bych ale žádnou holku nastálo nechtěl. To musí bejt otrava. Pořád randíčka a pořád se s ní někam tahat a bejt klukům pro srandu. I když jasně, nikdo by nic neřek, ale bylo by to na nich vidět. Už bych byl pod křídlem a ještě bychom se mohli hádat.
  Natáh jsem si nohy pod stůl a díval se na dvorky. Byly nádherně šišaté, ale teď v poledne to nebylo ono. Nemělo to náladu. Někam vypadnu.
  Vzpomněl jsem si, že jsem se nemyl, ani nečesal. Hanka mě tou snídaní úplně zblbla. Ale je to od ní hezký. Vlastně je docela hezký mít sestru. Bylo by bezvadný mít otrokyni. Chodila by nahá a nikdy bych s ní nic neměl. Jenom bych se díval, jak mě obskakuje. Musela by být malá a nejlepší by bylo, kdyby neuměla ani slovo česky a já na ni musel hovořit v jejím domorodým nářečí. Ale v tomhle kvartýru to nejde. Tady nic nejde! Tady jde akorát snídat, koukat na dvorky a spát. Hrozný je, že člověk musí někde bydlet.