16.

  Když jsem se vzbudil, venku se už stmívalo. Jsem sám ve svém pokoji. A když budu chtít, tak dnes už nevylezu. Můžu se dívat do noci, jak začíná dělat svět snesitelnej. Alespoň půl života můžu prožít snesitelnýho. Jednou se ale ožením, jednou budu muset ráno vstát do práce, jednou budu mít děti… a kde bude moje noc? Budu se muset stát člověkem dne. Budu se muset rozhodnout. Noc je člověk sám uvnitř, ale když udělá čin, nastává den. Stává se pravdou. Musí udělat čin, aby na sebe viděl. Aby poznal, kým je, aby se mohl o sobě dozvědět. Aby mohl cítit, že jeho život je k něčemu. Jestli bude otrokem nebo člověkem. Člověkem…
  Vstal jsem a šel se podívat na stmívající se dvůr. Večer se ke dvorkům ohnul, pohladil je, objal a ukonejšil, zahrál v nich na strunu ticha na rozhraní dne a noci. Šero. Kouzlo ticha na rozhraní myšlenky a činu. Zažíval jsem šero. Povalím se blátem masy, nebo vyjdu do světa jako slunce, které osvítí, ohřeje, oživí a uvidí, že svět je dobrý? I Bůh musel skončit svou noc, oddělit světlo od tmy, stát se dnem. Učinit a vidět, co učinil.
  Díval jsem se na dvorky, jak se pozvolna ztrácejí ve tmě a kolem nich začínala zářit okna. Teď ještě svítí všichni. Noc teprve začíná. Později začnou okna řídnout, umírat. Zůstane jich jen několik. A rozsvícené okno v hluboké noci je tajemství. Okno svítí. Kdybych mohl do oken nahlédnout, mohl bych možná říci, zda se v tom šeru stmívá, nebo jitří.
  Vidím rozsvícená světla nad dvorky, jak do začínající tmy vyhlížejí svými žlutými obdélníky. Čím větší tma, tím víc září a mám naději. Jestli naděje pochází z přírody, jestli má její sílu, bude stačit, když se jí nebudeme bránit. Kdo má naději, ten je schopen zahlédnout klíčky nového světa, který někde v koutku jeho dvorku raší. Takový člověk začne svět tvořit. Začne jednat podle své víry, a tím se naděje stává skutečností. Naděje je uvěření ve svět jako domov člověka. Zaslechnutí rákosové flétny svobody kdesi na okraji dne. Vědění, že ten svět je možný. A není třeba klíčky nového světa tahat ze země. Stačí jim dát prostor.
  Chodíme kolem sebe a pasujem se na obechcávače. Mohli bychom přece žít vedle sebe jako ty dvorky. Každý jiný, každý svou zeď, do každého ze všech stran vidět a každý patří k nějakému domu, kde se odehrává život. Má své místo, je neopakovatelný a jeho nejbližší na něj mohou vyjít. Žije pod nebem, ale patří k lidem. Je oddělen, ale ne izolován. Na zemi má hranice, ale nad sebou nekonečno se sluncem, měsícem a hvězdami. Ale když na něj vyjdeš, je špinavý, zaprášený, neútulný, bez života, a vlastně co to povídám? Má svou zeď a je do něj vidět… co to povídám? Vždyť má tlusté zdi a ničemu se na něm nedaří! Ta trocha zeleně se na beton nerozšíří. Každej do něj čumí, každej do něj může plivnout! Lidi na něj vytřepávaj prach a vyhazují smetí! Vždyť mně se líbí dvorky svou bezvýchodností! Vždyť je to náš život! Každý jsme si postavili zeď a vidíme sice nebe, ale nevidíme na sebe, a ti z horních pater nás užívají. Jim patříme a nikdo cizí k nám nesmí. Každý dvorek má hradbu a ještě hrůznou hradbu činžáků celého bloku. Jsem z toho pomatený. Dvorky. Vždyť jsou děsně smutný!
  Venku už byla černá tma. Poodešel jsem od okna a sedl si na židli. Všechno se mi hroutí. Kde je ten můj zázračnej balkón a kdo mě z něj shodil? Balkón svět s vyhlídkou na život! Myslím na krásné a nakonec se z toho vyklube ošklivé. Včera Blanka, předevčírem Eva, dneska průser se SSM a teď tma. TMA NAD DVORKY. Co si mám vybrat?
  Nakonec jsem se oblíkl a šel do kuchyně. Bylo zhasnuto. Asi se dívají na televizi. Rozsvítil jsem a díval se přiblble na ledničku a pokoušel se v sobě vyškrábnout nějakou myšlenku.
  „Nazdar, Jendo, vypadáš pobledle,” vstoupila matka.
  „Je mi nanic.”
  „Stalo se něco?”
  „Všechno a nic. Všechno je takový podivný. Taky mě chtějí do SSM.”
  „A ty nechceš?”
  „Já vím, že mě budeš taky přemlouvat. Jasně, že vím, že o nic nejde, že na tom nezáleží, že je tam každej a co já vím. Ale mně se tam nechce. Nevím. Zejtra musím říct a mám z toho náladu nanic.”
  „Tak tam nechoď.”
  Všechno jsem čekal, ale tak jednoduchou odpověď ne.
  „Ale bude průser. Všichni tam jsou. Já jedinej ze třídy tam nebudu,” začal jsem se nesmyslně bránit.
  „No a co? Třída. Scházíte se kvůli vzdělání. Ty si žiješ svůj život, tak dělej věci, o kterých víš, že tě neudělají nešťastným. Jestli si budeš muset trochu tíž vydělávat na chleba? To je zdání. Na sebe si vyděláš. Budeš dělat pro obživu. A jestli se nedostaneš na vysokou? Prosím tě, to už dávno nejsou vysoký školy. Nějak to protlučem.”
  Díval jsem se na matku s údivem. Sedla si naproti ke stolu a dívala se mi do očí. Hrozně jsem se styděl, protože jsem měl v hlavě ještě včerejšek. Pak spustila: „Jendo, jsi citlivý kluk. Jdeš životem a zkoušíš si ho. Teď na tom ještě moc nezáleží. Osaháváš život. Každý tak musí, aby mohl poznávat. Židi mají takové podobenství o zničení Sodomy. Znáš ho?”
  „Ano, myslím, že ano.”
  „Jejich Bůh tam říká, že když najde v Sodomě pět spravedlivých, tak město zachová. Nenašel a město zničil. Jen Lotovi řekl, aby odešel. Aby odešel a neotáčel se. Je to podobenství. Jak bych ti to vysvětlila? Zbabělý člověk si připadá sám a má pocit, že naráží jenom na zlo. Vidí svět z perspektivy otroka a tím se také nakonec stane. Kdyby tys žil takový život, byla bych nešťastná, že jsem tě na svět přivedla. Víš, jako matka ti nemohu pomoci, ale mohu ti dát víru. Dát ti radu jako Lotovi.”
  „Ale mami. Odejít ze světa - kam? Co by to mělo za cenu žít jako utečenec?”
  „Ty mi nerozumíš. Počkej. To je podobenství. Já ti neříkám, abys utekl, ale abys měl odvahu zůstat. Zůstat v životě a nešel za nimi.”
  „Já ti moc nerozumím.”
  „Proto jsem odešla z knihovny. Z práce, kterou jsem měla ráda a mohla jsem ji dělat dobře. Dnes dělám v bufetu, ale nemusím se před sebou stydět. Myslela jsem, že v knihovně mohu hájit vzdělanost, které si vážím a ve kterou věřím. Tou se stáváme lidmi. Ale nešlo to. Udělali z toho skladiště potištěného papíru.”
  „Ano. Odešla jsi, ale jsi nešťastná. Musíš prodávat chlebíčky. Nezlob se, nemyslím to zle, ale tak to je.”
  „O to, že jsem nešťastná, tolik nejde. Byla jsem tam kvůli tomu, čemu jsem věřila. Proto jsem odešla. Odešla jsem s tím, co oni vyhodili.”
  „Já vím. Ničej kulturu a vzdělanost. Jsou v přesile.”
  „Ale vzdělanost se neztratí tím, že ji vyženou z budov, domů, paláců, ústavů nebo knihoven. Svět je tam, kde je duch, a když duch odchází do ústraní, tak s ním odchází i svět. Svět si našel jiné místo a my se tam musíme vydat. I do bídy. Ten chaos, který se snaží oni předvádět jako svět, ten zmizí a nic z něj nezůstane. Když van Gogh odešel malovat na vesnici, odešlo s ním i malířství. Zde je smysl toho podobenství. Svět, kde není spravedlnosti, se rozpadne. Takový svět ztratí schopnost se uchovat, protože si uřezal kořeny. A ani zbraně mu nepomůžou. Řím byl nakonec poražen pro slabost ducha. Hradby samy sebe neochrání a úřední aparát se nestane záchrannou lodí.”
  „Ano, to chápu, ale sebere nás to s sebou.”
  „Počkej, až všechno dořeknu. Svět jsou dějiny ducha a ne dějiny prázdnoty, vyprahlosti, nucení, zákazů, násilí, a to, kam tě zvou, tam už jsou studny zasypány. Kdybys tam šel, ocitl by ses na poušti. Duch v tichosti odešel na jiné místo. Můžeš jít bez výčitek k vegetaci, která začíná bujet jinde. Ty ji najdeš ale drábové už ne. Jsou ke své poušti přikováni a začínají být zrovna tak vyprahlí. A v jednom okamžiku se zjistí, že starý svět není, že zmizel. Stádo nic nepochopí, zvedne se a půjde hledat jinou pastvu a všichni se budou divit, že si nevšimli, že svět se posunul na jiné místo. Nikdo nepřizná, že mlčel, že se bál. Běž, kde je duch, kde je život. Běž a neotáčej se. To znamená zůstaň takový, jaký jseš, a braň si sebe, neboť máš život před sebou.”
  „Rozumím. Lot svým odchodem zůstal.”
  „Jistě. Zůstal ve světě spravedlivých, ve světě, který zůstal zachován. Zůstal věrný svému srdci. Poušť začíná tam, kde se začíná drolit srdce.”
  Vysypala to jasně, klidně a čistě. Seděl jsem, nedutal a miloval ji. Nestala se v mých očích pouze ženskou, stala se dnes i mojí matkou. Koukal jsem na ni jako na zjevení a taky v tu chvíli zjevením byla. Možná to bylo u ní čiré zoufalství a pocit, že už není co ztratit, a našla v sobě proto odvahu mě skutečně milovat.
  „To je moc krásný, cos mi řekla, a je mi hrozně hloupý říct, že ti za to děkuju.”
  „Řekla jsem to tak, jak to cítím, a ty si to přebereš.”
  Byla ztichlá, možná sama sebou překvapená, možná, že v této chvíli také ona se dozvěděla o sobě kus pravdy.
  „Mami, já bych se šel trochu projít. Nebude ti to vadit?”
  „Běž. Já tady mám ještě nějakou práci a však víš. Jsme pohromadě.”
  Vyšel jsem na ulici. Bylo tři čtvrtě na deset, byl čistý vzduch a příjemně. Všechno bylo jasný. Tak jako slunce vychází z temna hory, dítě z temna matky, tak já vyjdu z temna noci, vyběhnu ze svého dvorku na ulici a do světa. Vyjdu do dne. Světlo. Světlo oken nad našimi dvorky, světlo několika bdících, světlo, které svítí nadějí pro noční chodce, světlo lidí, kteří nejsou za okny vidět, světlo, které pohasne, až zazní rákosová píšťalka a vyjde slunce.
  Rozhlédl jsem se po pusté a prázdné ulici a uvědomil si, že jsou dvě prázdnoty. Prázdnota místa, které lidi opustili, a zvoucí prázdnota místa, na které se vrátí. Každá prázdnota je stále dvojí a rozhodujem o ní svým srdcem.
  Zašel jsem k telefonní budce a vytočil číslo. Ozval se holčičí hlas. - „Eva? Tady Honza Horák, jestli ti to něco říká. Čekám na tebe od oběda před vaším barákem a ty ne a ne vyjít. Jasně. Však jim něco řekneš. Tak dobrý. Čekám dole.”